Celý zbytek odpoledne se Deidara pořádně seznamoval s Itachiho rodinou. Mikoto mu přišla naprosto úžasná. Byla hrozně milá a energická, a navíc vypadala, že si jej velice brzy oblíbila. Byl by si s ní rád popovídal o něco víc, jelikož toho spolu měli strašně moc společného - tedy, spíš s pravým Deidarou, a ne touhle falešnou napodobeninou, kterou musel sehrát. Stejně jako on milovala zahradničení a vaření, a jelikož i přesto, že měla spoustu práce vytvářím své nové módní kolekce (což se mu popravdě líbilo úplně ze všeho nejvíc), a fakt, že na všechno měli spoustu personálu, vždycky si našla alespoň trochu času, aby se postarala o svůj oblíbený záhonek s růžemi, nebo udělala manželovi s láskou připravenou snídani.

To se na ní blondýnkovi děsně líbilo. Kdyby měl možnost, nejraději by si s ní povídal od rána do večera, ale věděl, že si to nemohl dovolit. Jeho úkolem bylo udělat dojem především na Itachiho otce, a tak vše, co řekla, jen mile a zdvořile okomentoval a více se k tomu nevyjadřoval.

Zato Fugaku Uchiha byl záhada sama. Nepřipadal mu tak strašný, jak si nejprve z dlouhovláskových vyprávění představoval. Možná to bylo tím, že po většinu času nemluvil, sem tam jen kývl hlavou, nebo něco souhlasně zabručel, když bylo potřeba, a velice, ale velice pečlivě jej propaloval bezvýrazným pohledem. On si z toho ale vůbec nic nedělal, na rozdíl od Itachiho, na němž bylo poznat, jak moc je nervózní. Dei to však hodil za hlavu. Bylo mu jasné, že starší Uchiha patřil mezi ty, kteří přímo nesnášeli, když jim někdo lezl do zadku. A on si na takovou vlezdoprdelku hrát odmítal. Proto se rozhodl, připojit k falešné povaze taky kousíček z té svojí.

Sasuke byl v pohodě. Podle všeho se jeho oslava měla konat až druhý den, v sobotu, takže se zatím žádné dárky nerozdávaly. Nevypadal ale, že by ho to nějak trápilo. Deidarovi přišlo, že je hlavně rád, že konečně vidí brášku a aspoň na víkend má rodinu pohromadě. Bylo hezké vidět, jak dobrou má náladu. Modrooký si nemohl pomoct, ale Sasuke se mu zdál docela fajn.

Potom, co si k večeři ugrilovali hovězí maso (Deidara se zdržel jen u grilované zeleniny), odvedla je Mikoto za ustavičného štěbetání do pokoje, kde spolu měli strávit těch několik nocí. Velice jej překvapilo, že se jednalo právě o Itachiho pokojíček z dětských a studijních let. Jediné, co asi odpovídalo realitě, byla velká manželská postel.

"Hezky se vyspěte, zítra je velký den!" popřála jim mile a mrkla na ně, než zavřela dveře a konečně je nechala o samotě.

Světlovlásek ledabyle upustil cestovní tašku na zem, což se mu popravdě vůbec nepodobalo a zaujatě se vydal na průzkum pokoje. První, co jej udeřilo do obličeje, byla obrovská nástěnka na jedné ze stěn. Zvědavě k ní přiskočil, zkoumaje střípky z Itachiho života. Celá tabule překypovala různými medailemi za sportovní utkání ze střední školy, diplomy z matematických olympiád a také různé fotky. Několik jich bylo se dvěma tmavovlasými mladíky, kteří vzhledem k černým vlasům a očím vypadali jako jeho příbuzní. Pár jich bylo se Sasukem a několik dalších s partou přátel, nejspíš z vysoké, jelikož to už Itachi vypadal skoro stejně jako teď. Jen vrásky na obličeji měl daleko menší, jak si v té době nejspíš jen užíval života a nestresoval se prací jako nyní.

"Kdo-" ukázal na fotky a chtěl se zeptat, co jsou ti lidé vůbec zač, když jej v ten okamžik druhý muž hrubě chytil za rameno a přitiskl ho ke zdi těsně vedle té bohaté výstavy.

"Co to mělo sakra bejt?" zavrčel, naprosto ignoruje fakt, že jeho jindy perfektní mluva přeskočila do nespisovné řeči. Z temných černých hloubek připomínajících hlubokou půlnoc, během níž ani měsíc nesvítí, mu sršely blesky vzteku. "Takhle jsme se přece nedomluvili! To jsi jako zapomněl, za co tě tu platím?"

Poslední slova ze sebe skoro vyštěkl.

Deidara sebou polekaně škubnul, když se hlavou lehce bouchl o zeď, avšak o vteřinu později se mu na tváři rozlil přidrzlý úsměv. Krev v žilách mu tepala neuvěřitelně silnou rychlostí a srdce bubnovalo jak splašené pod náporem adrenalinu, rozlévajícího se celým tělem. Itachi byl v ten okamžik tak blízko, že kdyby se jen o kousek pohnul, jejich rty by se setkaly ve vlhkém a chtíčem přeplněném polibku. Každou jeho buňkou se při té představě rozlehlo jemné mrazení, soustředící se mu přímo do rozkroku. Měl takovou chuť...!

"Dělám se uvěřitelnějším," pokrčil místo toho rameny.

"Uvěřitelnějším?" nakrčil obočí Itachi a pravé víčko oka mu několikrát zacukalo. V nitru jím ještě stále koloval vztek, nyní však doprovázený notnou dávkou zvědavosti. A také něčeho, co mohlo být počínajícím vzrušením, vzhledem k té neuvěřitelně těsné blízkosti, Deidarově vzhledu a taky z týdenního celibátu. Od té doby, co měl plavovláska navezeného v bytě, si žádné uvolnění raději nedopřál. Člověk nikdy nevěděl, kdy mu nezvaný host vpadne do ložnice. A vzhledem k tomu, jak potřeštěně se Deidara minulou neděli choval, si neodvažoval vůbec nic riskovat.

V duchu tiše zaúpěl nad tím, že s ním bude muset strávit dvě noci v posteli, než jen lehce zavrtěl hlavou a začal se věnovat tomu, co jej nyní tak neuvěřitelně dosíralo.

"Jak to myslíš?" zeptal se a udělal krok vzad, aby druhému poskytl alespoň trochu prostoru.

"Hele řeknu ti to narovinu, protože vypadáš jako slušnej chlap. Tvůj táta není žádnej idiot, kterej by se nechal jen tak podvést. Kdybych se choval přesně tak, jak jsi mi řekl, všiml by si toho, že je někde něco špatně. Věř mi, ať je rodič jakýkoli a má na partnera svejch dětí nějaký požadavky, nikdy se mu nezavděčíš, i kdyby je ten člověk splňoval úplně všechny," vysvětlil a složil ruce na hrudi, "navíc mi přijde, že fakt není tak hroznej, jak jsi říkal."

"Protože ho ještě neznáš," zamručel tiše Itachi.

Deidara ho ignoroval, vymanil se z jeho sevření a vrátil se zpět ke korkové desce na stěně. "Kdo je to?" změnil téma na původní otázku a ukázal na dvojici černovlasých mladíků, kteří Itachiho drželi kolem ramen.

Tázaný přišel blíž a trochu se naklonil, aby pořádně viděl. Brýle sice ještě stále nenosil, ale zrak už mu taky nesloužil tak dobře jako dřív. Možná, že by si s tím někam nakonec přece jen měl zajít.

"To je Shisuii... a to Obito, bratranci. Jeden od strýčka Madary, tátova staršího bratra, a druhý od Izuny, ten je z nich nejmladší," vysvětlil.

"A tihle?" posunul prst na skupinku vysokoškoláků.

"To je parta z vysoký. Ta s modrými vlasy je Konan. Vedle ní je Yahiko, ti dva se potom vzali. Ten co se mračí je Kakuzu a ten bělovlasý... to je ten pakůň, co mě navezl do téhle šlamastiky," vydechl unaveně černovlásek.

Deidara se na něj otočil a spokojeně se zazubil. "Hidan, předpokládám, že?"

I když to tak znělo, bylo to spíše konstatování, nežli otázka.

"Doufám, že ho někdy uvidím. Docela rád bych viděl toho, co má tohle všechno na svědomí. A ty s ním určitě budeš taky chtít mluvit," pousmál se a odešel stranou, aby si konečně vybalil.

Itachi se za ním otočil. "Měl bych?"

"Jasně. Strávíme spolu přece celej víkend. Celý dva dlouhý dny a noc k tomu. To je přece něco, co stojí za vyprávění, ne?" mrkl na něj, "Jo a abych nezapomněl, měl by ses ke mě začít chovat jako k milenci a ne jako k cizímu. Vaši nejsou idioti. A myslím, že Sasuke je bystřejší, než vypadá. Taky by si mohli něco domyslet."

"A co mám jako dělat? Líbat tě na veřejnosti?" zavrtěl hlavou Uchiha, "To by táta nerozdýchal."

"Modroočko se zasmál. "To říkáš proto, že se bojíš bližšího kontaktu."

Druhý se zamračil a dal si ruce v bok. "Nebojím se vůbec ničeho!"

"Dobrý vědět," zamrkal Deidara, "tak schválně!"

S těmi slovy se zvedl, udělal několik rychlých kroků, aby se dostal ke svému nynějšímu zaměstnavateli a uvěznil jej v hlubokém vášnivém polibku.

Krásné úterý přeji :3

Omlouvám se všem, kteří pravidelně čekají na tuto povídku, mám teď trochu frmol, takže jsem ji z pravidelné (čtvrtek) přesunula do nepravidelných.

Itachi si na Deie pěkně došlápnul, ale místo toho, aby jej vyděsil a ukáznil, se ukázalo, že Deidara si z něj  vlastně vůbec nic nedělá. 

Navíc, Dei už má něco za sebou a moc dobře ví, jak by se takoví milenci měli chovat. Jaká bude Itachiho reakce na jeho polibek?

Moc děkuji všem, kteří na tuto povídku věrně čekají :3 Taky moc děkuji za komentáře a hvězdičky u minulé kapitoly :3

Vaše Majo