Pokoj měla ten večer pro sebe, což Amy naprosto vyhovovalo. Lily vyrazila někam pařit, Charlotte si vyrazila s Thomasem a Amy tak měla klid, po kterém celý den tajně toužila. Byl za ní teprve první den a už teď nestíhala. Každý profesor si na další přednášky vymyslel něco, ať už esej nebo četbu. Amy věděla, že to nebude jednoduché, ale nečekala, že jí toho naloží tolik už během úvodních přednášek. Pravda, na úvodním semináři je varovali, že toho na ně bude zpočátku nejspíš dost, než si na život na vysoké, přednášky a zkouškové zvyknou, ale myslela si, že jen přehání a že toho bude hodně obecně a ne hned všechno najednou.

Seděla u psacího stolku, který s Lily sdílely, její notebook položila na postel a do toho svého už dobrou tři čtvrtě hodinu prázdně zírala. Sněhově bílá stránka a blikající kurzor v textovém editoru jí brzy způsobily tik v oku. Zvedla se a do malé chladničky, kterou měla Lily u postele, si došla pro colu. Promnula si levé oko, ve kterém jí stále nahodile tepalo a soustředila se na každé mrknutí a doufala, že právě oné bude to poslední, které jí přinese úlevu. Mezitím se snažila utřídit si v hlavě veškeré úkoly. Došla zpět ke stolu, colu s jemným cinknutím položila a rozevřela diář, který byl jejím věrným společníkem už na střední škole. Prolistovala následující týden a zvýrazňovačem si poznamenala deadline úvodní eseje na literární teorii, ve které se měli zamyslet nad funkcí literatury jako takové.

V tom měla Amy za sebe jasno. Pro knihy dýchala a knihy dýchaly pro ni – teda ve zvráceném, přeneseném smyslu (knihy jsou ze stromů a ty se rovnají kyslík, chápeme se). Čtení je vlastně děsně sobecká záležitost. Nicméně jen díky nim měla možnost uniknout každodennosti obyčejného dne a zažít tak tisíce životů, aniž by ztratila měsíce, dokonce roky toho vlastního. Jednou mohla být mořskou bioložkou, jindy zase bastardem krále obrovské fantasy říše. Přesto si uvědomovala, že milovat čtení a psaní jí ke studiu na Oxfordu stačit nebude. Čekalo ji i spousta psaní, které ji až tak nelákalo – novinové články, historické eseje, interview, odborné rešerše a podobné. V minulých měsících se bála, jestli se nerozhodla špatně a otázka se znovu nabízela teď, když se skláněla nad diářem a sledovala, jak se na ní pomalu a jistě valí tíha jejího rozhodnutí. Připadala si jako Sophie, vzhledem k tomu, že obě volby byly špatné (přestože tady nešlo nikomu o kejhák, uf). Neměla máma nakonec pravdu?

Chmury se pokusila zahnat tím, že vzala jednu z knih, pro které se stihla před obědem stavit do knihovny, a prolistovala ji. Začetla se někde v první třetině, ale text byl natolik vytržený z kontextu, že ji brzy otrávil a ona tak knihu znovu s povzdechem zaklapla. Vrátila se k laptopu, kde stále trpělivě blikal kurzor, dychtící po slovech, kterými jej obdaruje. Amy myší popojela výš a snažila se začíst do kapitoly, kterou psala před příjezdem do Oxfordu. Nebyla tak dobrá jako ty předešlé a i fanoušci si všimli, že nebyla ve své kůži, když na ní pracovala a v komentářích sdíleli své teorie na možné pokračování (které v některých případech zněly opravdu lépe než kapitola samotná).

Byla zrovna po další hádce s Cliffordem, ale potřebovala se nějak odreagovat a nemyslet na to, jak se věci po odjezdu sem změní. Teď, když už tady byla, jí přišlo rozhodnutí, ke kterému společně dospěli (přestože s tím nápadem přišel Clifford, hlodala ji kyselá vzpomínka v hlavě), vzhledem k situaci naprosto adekvatní. Ať už z knih, všemožných filmů i seriálů věděla, že by vztah na dálku stejně nefungoval, ať už měli vztah pevný, jak chtěli. Přesto ji mrzelo (a taky si na jeho účet nejednou zanadávala), že ten nápad ani nevzal v potaz a nechtěl dát šanci jejich vztahu, aby se za ně popral. Kdyby ji Letty viděla, jak se nad rozchodem znovu trápí, vyťala by jí políček a udělala přednášku o volnosti a o tom, jak je lepší se na vysoké na nikoho nevázat. Za rok ale přijede, řekla jí na to pokaždé. „Zlato, ty si myslíš, že tě nechám se kvůli němu celej rok trápit?" Doteď jí ten příslib zněl v hlavě.

Scrollovala textem výš tam, kde podle ní měl text ještě jakžtakž nějakou kvalitu, nebo alespoň takovou, kterou se nestyděla šířit do světa dál. Přesto své příběhy dosud nikomu napřímo neukázala, dokonce ani Letty, a to z jediného důvodu – chtěla se vyvarovat tomu, že by si od ní chtěla něco přečíst a s tím by se vázalo mnoho nepříjemného. Co kdyby se jí to nelíbilo? Co kdyby mi lhala o tom, jak dobře napsané to je a přitom by se mě jen snažila chránit před pravdou a to tou, že umí psát asi jako prvňák třetí den ve škole? Přesto na ní ještě čas od času Letty naléhala, aby jí něco svého ukázala. V posledních měsících ale už její zájem a vytrvání postupně ochabovaly.

Snažila se vzpomenout, jakým směrem chtěla nechat příběh Amber a Colea plynout, ale nedařilo se jí to. Možná se jí snažila mysl uchránit před bolestí, se kterou se ten příběh spojoval, a to takovou – psala o ní samotné, takže nebyla možnost, jak nemyslet na rozchod s ním spojený. Přála si, aby s jeho psaním vůbec nebyla začínala. Povědomě už tehdy věděla, že jednou bude téhle skutečnosti litovat. Možná bych ho prostě mohla zabít. Amber už si sama poradí, je silná. Narozdíl ode mě, pomyslela si trpce a rozhlédla se po prázdném pokoji, ze kterého se náhle cítila sklíčeně. Na telefonu vedle počítače se jí rozsvítil displej s příchozí zprávou od Letty – zvala ji, aby se k nim s Thomasem v baru přidala. Amy rychle odpověděla, že nemá čas a položila prsty zpět na klávesnici. Zaslouží si ale takový konec? Zasloužila sis ho ty, blbko? osočilo ji vlastní podvědomí.

„Táhni k čertu, Clifforde!" zanadávala si na prázdný pokoj. „Táhni ty i ta tvoje pitomá stáž ve Švédsku!" Prudce se zvedla ze židle a břichem zavadila o stůl, až se nedopitá cola roztřásla a vypadala, že se vylije přímo do bezbranné klávesnice. Amy instinktivně švihla rukou a včas ji zachytila a postavila na noční stolek, na bezpečnou vzdálenost od počítače.

„Říkalas něco?" ozvalo se ode dveří. Amy se za tím hlasem otočila a než stačila cokoli říct, znovu promluvil. „Znělo to, jako by ses s někým hádala, ale jak to tak vidím, křičíš leda tak na nástěnku mojí holky."

„Myslela jsem, že jste někde spolu," řekla. „Jak ses tady vůbec znova vynořil? Začínám mít podezření, že je tu tajný vchod," zasmála se nervózně a rozhlédla se po pokoji, aby zkontrolovala, jestli se nikde nepovaluje oblečení. Jako by mi na tom, co si pomyslí, mělo záležet.

„Možná je, možná není, to mi řekni ty," řekl a pár kroky došel až k ní, jejich obličeje od sebe dělilo jen pár centimetrů. „Jelikož tu Lil není, můžeme dělat prakticky cokoli, nemyslíš?" zamumlal hravě a mezi prsty nechal proklouznout pramínek vlasů, který se jí uvolnil z drdolu.

„To bychom teda rozhodně nemohli," zdůraznila, přestože její tělo reagovalo na každé slovo, které vyřkl, zachvěním. Muselo to být jím a osobním kouzlem, kterým ji naprosto odzbrojil, jelikož okno bylo zavřené a foukat tak dovnitř nikudy nemohlo. Dlaně se jí začínaly potit a tělem se jí rozlévalo teplo, které končilo v jediném místě. Pohodil do obličeje spadlými vlasy, aby si ji mohl lépe prohlédnout a pak ji dvěma prsty chytil za bradu a políbil. Druhou rukou se soukal z bundy a pak se pouštěl do jejích svršků. „Neměli bychom," mumlala mezi polibky, ale vlastní tělo ji každou další vteřinou zrazovalo a ruce, namísto aby ho odstrčily, ho mačkaly ještě blíž k sobě. Vtiskla mu ještě několik horkých polibků, než před sebou stáli jen ve spodním prádle a pozadu se vrávorali směrem k posteli.

Najednou se od ní odtáhl a zadíval se na ní pohrdavým pohledem s úšklebkem, který jí ještě před chvílí tak vzrušoval. „Tak takhle to bude? Zradíš jedinou kamarádku, kterou tady máš?" řekl, ale ne svým hlubokým a hřejivým hlasem. Zněl chladně, cítila, jako by jejím tělem projel kus ledu a rozpůlil ji vedví. Amy byl povědomý, jen jedna osoba takhle mluvila. Jako by ho už někdy slyšela, někde vzadu v hlavě.

Amy otevřela oči a zvedla hlavu z klávesnice, která se jí během krátkého spánku obtiskla na čelo. Monitor byl plný nesmyslných znaků od toho, jak čelem ležela na klávesnici. Utřela si slinu, která jí postupně začala stékat po tváři a rozhlédla se po pokoji. Ethan v něm nebyl, zato dorazila Lily, která spokojeně spala na druhé straně pokoje. Jako by vycítila její pohled, otevřela oči a zívnula si. „Nechtěla jsem tě budit, vypadala jsi, že to fakt potřebuješ," řekla a po chvilce znovu odpadla.

Laptop zaklapla, neměla chuť se zabývat chybami, které namísto nové kapitoly nasekala a přesunula se do postele, kde ve spánku, tentokrát už bezesném, pokračovala.