V koloniálním přístavu, kterým byl Port Royal, se vyšší vrstva vždy chopila každé příležitosti, aby se trochu pobavila. Když se Neohrožená konečně vrátila z pronásledování uprchlého piráta Jacka Sparrowa, Lady Wintermerová usoudila, že by bylo vhodné uspořádat ples. Možná to působilo trochu nepatřičně, vzhledem k tomu, že jako čestného hosta pozvala komodora Jamese Norringtona - jako by chtěla poukázat na ironii jeho úsilí, vzhledem k tomu, že ve skutečnosti selhali ve svém úkolu, snaže se chytit piráta s temnýma očima, nemluvě o tom, že sama velká loď byla díky prudkému hurikánu v troskách.

James s nelibostí usoudil, že pravým důvodem plesu byla skutečnost, že Lady Wintermerová měla tři dcery na vdávání. Místnost měla plnou důstojníků královského námořnictva a povzbuzena jejím silným, ale lahodným punčem, pomáhala dívkám najít si manžela. Stárnoucí debutantka měla trpký smysl pro humor a prapory, které zdobily taneční sál, se honosily námořním signálem Na nepřítele zaútoč zblízka.

Vskutku.

I přes jeho nedávné neúspěchy se zdálo, že matky z Port Royal považují komodora za nejžádanějšího starého mládence v celé této oblasti, až po Boston. Přesně to byl James Norrington. Obskakovaly ho, držely ho u mísy s punčem, v bufetu a samozřejmě ho vždy vyčmuchaly, když se pokoušel zmizet - se svými dvěma metry samozřejmě vždy neúspěšně. Bylo to směšné, protože po nedávném zklamání ta poslední věc, která Jamese zajímala, byla snaha o zasnoubení.

Kdysi dávno existovala jedna věc, která ho na plesech bavila. Poskytly mu tu nejcennější příležitost, jak sevřít jemnou ruku Elizabeth Swannové do té své a vést ji v nacvičených kruzích po tanečním parketu. Několikrát měl dokonce tak obrovské štěstí, že se mu podařilo projít se s ní po zahradě, i když teď měl podezření, že se tehdy podvolila jen proto, aby se vyhnula jiným méně žádoucím nápadníkům.

Byla zde, samozřejmě.

Elizabeth seděla na jednom z křesel u zdi, nádherná jako jarní květ v bledě žlutých šatech, i když vypadala stejně zuboženě jako on. I ona prožila nedávné zklamání, protože po nějaké době, co James zrušil jejich zasnoubení a přál jí štěstí s kovářem Williamem Turnerem, se mladík rozhodl, že opustí svou nevěstu, aby zkusil najít štěstí na moři. K jejímu zlomenému srdci se přidaly ještě pomluvy společnosti, které hlásaly všechny možné nevlídnosti, jako že byla tím pirátem Jackem Sparrowem tak zneuctěna, že ji nechtěl ani kovář.

Byl to nesmysl, samozřejmě, ale stačilo to na to, aby se z kdysi nejžádanější ženy v Port Royal stal vyvrhel. Tento zvrat událostí měl Jamesi Norringtonovi přinést alespoň malou špetku potěšení, ale když viděl svou bývalou snoubenku, která vypadala tak naprosto zničeně ze své ztráty, nedokázal James najít ve svém srdci ani špetku škodolibé radosti.

Ne, opravdu, nejvíc ze všeho chtěl nabídnout útěchu ženě, která mu zlomila srdce. Věděl, že by mohl mít ještě šanci, když byl ten mladík pryč; ale z akademického hlediska taky věděl, že zkusit to znovu by bylo přinejlepším pošetilé. A přesto si srdce, jeho pošetilé, bojem opotřebované srdce, nemohlo pomoci a šeptalo mu opak. Naléhalo na něj, aby k ní přišel, když vypadala tak sklesle a osaměle. Po několika sklenkách se šepot změnil v neodbytný zpěv.

Samozřejmě že vyhrál a James se s bušícím srdcem odvážil zblízka zaútočit na nepřítele. „Dnes večer vypadáte dobře, slečno Swannová.“

Elizabeth vzhlédla, přestala tiše snít, a docela ji překvapilo, že vedle ní nestojí nikdo jiný než muž, kterého před celým Port Royalem krutě ztrapnila. ,,Prosím?" zeptala se, protože skutečně nezachytila ani slovo z toho, co řekl.

James si odkašlal a rozhlédl se po místnosti, díval se kamkoliv, jen ne po jejích velkých laních očí. „Ach... řekl jsem, že vypadáte dobře. Elizabeth."

,,Ach. Ach!“ Posadila se trochu vzpřímeněji a ruka jí nervózně vyletěla ke krku. ,,Děkuji vám, Jamesi." Odvrátila pohled, rychle zamrkala a James ke svému překvapení zahlédl třpyt slz v koutcích jejích očí. Nikdy neviděl Elizabeth Swannovou plakat. Zmocnila se ho panika; okamžitě sáhl po kapesníku a podal jí ho jako svůj vlastní meč v gestu kapitulace.

„Prosím, má paní, nechtěl jsem...“

Ji urazit?

Urazil ji snad?

Že by ji jeho pouhá přítomnost tak rozladila?

,,Omlouvám se," omluvila se a zaťala zuby, aby statečně zadržela slzy. ,,To jen, že jste tak laskavý. Tak zatraceně laskavý.“

James stál vzpřímeně jako pravítko, zaražený jejím slovníkem stejně jako rozporuplností jejích slov. „Já...“

Elizabeth viděla, že komodora vyvedla z míry, a za to se nenáviděla ještě víc. ,,Chovala jsem se k vám hrozně. Prosím, Jamesi, nemusíte si přede mnou hrát na gentlemana. Jsem zcela smířena se svým osudem vyděděnce. Troufám si říct, že si to zasloužím."

James nedokázal potlačit zamračení, které mu nakrčilo obočí. ,,Ujišťuji vás, že právě naopak. Vlastně jsem doufal, že byste mi mohla prokázat tu čest a zatančila si se mnou."

Elizabeth k němu obrátila své vlhké tmavé oči a on cítil, jak se mu pod náporem toho pohledu podlamují kolena. Jeho končetiny změkly ještě víc, když mu věnovala úsměv, který se jí tak docela nedostal do očí. ,,Nic by mne nepotěšilo víc, Jamesi, ale určitě víte, co o mně teď říkají? Nechtěla bych pošpinit vaši pověst."

Bolest v jejích slovech ho řezala jako dýka a Jamese sevřelo náhlé nutkání popadnout ji a držet ji, dokud jí smutek zcela nezmizí z očí. Jak ji proboha mohl ten pošetilý mládenec, ten hloupý kovář, opustit? James by dal cokoliv za to, aby mohl být po jejím boku, a s radostí, a Will Turner ji odkopl. Na vině byla možná pošetilost mládí a optimismus zelenáče, že za dalším obzorem vždycky čeká něco lepšího. James ještě nebyl starý, ale přesto se rozhodně nepovažoval za mladého. Byl to muž, ne mladík, a znal své vlastní srdce i mysl. Kdyby dostal ještě jednu šanci mít Elizabeth, nikdy by ji nepustil.

,,Jejich názory, jakkoli jsou nedomyšlené, mě vůbec nezajímají. Podle mého odhadu jste ta nejoslnivější žena v této místnosti." James, který se cítil poněkud drzý, což byla pravděpodobně práce alkoholu, k ní natáhl ruku a sklonil hlavu. ,,Smím vás požádat o tanec?"

Uplynula dlouhá chvíle, během níž James slyšel vlastní tep v uších a obával se, že by mu z hrudi mohl vyskočit ten nepříjemný sval. Měla moc ho zničit, jak už jednou dokázala. Co je to za šílenství, že jí dává znovu šanci? A přesto jeho ruka nezakolísala, stála tváří v tvář jeho strachu, jako by se chystal do bitvy.

Pojď se mnou, jako by říkaly jeho oči, lákaly ji, což Elizabeth dosud nikdy nepocítila. Co to bylo za alchymii? Jaké kouzlo na ni seslal?

Když pomalu položila ruku na tu jeho, pocítil ten nejsilnější příval triumfu, jako by právě sám potopil celou španělskou armádu. Pomalu, aby ji nevyplašil, sevřel své dlouhé prsty kolem jejích. Když ji zvedal na nohy, vypadala jako lesní tvor vykukující z nory. Opatrný, zraněný a ostražitý vůči okolnímu světu. James to moc dobře věděl, protože on sám působil v posledních měsících docela podobně.

I když se uvnitř chvěl vzrušením, nějak se mu podařilo udržet rovnováhu, když ji vedl na parket. Elizabeth cítila, jak se kolem nich zvedá vlna šepotu, jako když se moře vzdouvá v bouři. Chudák James, pomyslela si. Copak jsem mu už nezpůsobila dost problémů?

Musela se zapotácet, protože James ji uchopil pevněji a věnoval jí jemný úsměv, jako by říkal Ignoruj je. Jeho paže byla pod jejími prsty pevná, tělo jí beze slova říkalo, jestli chceš, ponesu tě.

Možná se o něj opřela víc, než bylo nutné.

Jamesovi to zřejmě nevadilo.

Co kdy udělala, že u takového muže vzbudila takovou oddanost? Když se k sobě na parketu otočili, Elizabeth měla pocit, že Jamese snad vidí poprvé. Byl vysoký a pohledný a měl ty nejúchvatnější smaragdově zelené oči. Zdálo se, že jiskří, když se na ni usmál, než se dvorně uklonil.

Elizabeth se také uklonila, a když tanec začal, zdálo se, že všechno ostatní mizí pryč. Zlovolný šepot utichl, ztratil se v hluku. Nepřítomně slyšela rytmus hudby, a přesto to byly Jamesovy ruce, které ji vedly mezi otočkami a kroky. Jamesovy ruce, které jí dávaly pocit, že by dokázala létat, pocit, který považovala za samozřejmý, než jí Willovo opuštění vytáhlo koberec zpod nohou. Když ji otočil, zjistila, že se překvapivě radostně usmívá, a v tu chvíli byla tak krásná, že si James myslel, že se mu zastaví srdce.

Elizabeth si vzpomněla, jak šla do společnosti na své šestnácté narozeniny a jak si schovala první tanec pro Jamese. Tehdy to považovala za gesto pouhého přátelství, ale teď si vzpomněla, jak byl vážný, jak ji opatroval, když zakolísala, jelikož byla tak nervózní, když na ni celá místnost zírala, přeměřovala si ji, jako by byla prase, co jde na porážku. Vždy byl přítomný v jejím životě. Byla prostě příliš velká a mladá hlupačka, když si neuvědomila, jak vzácný je takový muž jako on, a teď už bylo pozdě. Ten most spálila na popel.

Skončilo to příliš brzy.

Když ji James odváděl z tanečního parketu, Elizabeth se náhle začala obávat toho, že ho bude muset pustit. Znovu se na sebe podívali; etiketa vyžadovala, aby si řekli něco příjemného a šli si svou vlastní cestou. Místo toho ale mlčeli a dívali se jeden druhému do očí, oba se cítili stejně ztracení.

Právě když Elizabeth sebrala dost odvahy, aby otevřela ústa a něco řekla, se paní Philpotová, nejvytíženější žena v celém Port Royalu, postarala, aby ten okamžik zničila, a zavěsila se svou zavalitou paží do Jamese. ,,Komodore, jsem tak ráda, že jsem vás našla! Omluvte nás, má drahá."

Než mohl James říct jediné slovo, hlavní drbna ho odvedla pryč - prakticky toho nebohého muže táhla celým davem hostů. „Vy jste ale drahoušek, když žádáte ubohou slečnu Swannovou o tanec,“ žvanila sebejistě, jako by snad byla ta, která ví všechno nejlíp. ,,To, co jí ten kovář provedl, bylo tak strašné, ale tak, byla hloupá, že vás nechala, odpusťte mi, že to říkám. Už jste se seznámil s mou dcerou Jane? Je nejvíc...“

Její hlas drmolil dál a James se bezmocně ohlédl přes rameno na Elizabeth a zjistil, že je se smutným úsměvem pozoruje. Zvedla ruku na rozloučenou a James ucítil, jak se puklina v jeho srdci rozšířila.

,,Á, tady jsme! Komodore Norringtone, mohu vám představit svou dceru, slečnu Jane?“

James nepřítomně uchopil nabízenou ruku a mechanicky se uklonil. ,,Je mi potěšením, slečno..." Sotva zaregistroval, co říká, sotva vnímal dívku před sebou, ještě jednou se otočil, aby si prohlédl dav, a jeho oči zachytily záblesky Elizabetiných zlatých vlasů, které se rychle mihly mezi pestrobarevným davem. Proběhla dveřmi, které vedly do zahrady, hlavu skloněnou, jako by plakala. Jeho srdce se vzbouřilo proti otěžím slušnosti a žádalo, aby šel hned za ní.

Paní Philpotová žvanila dál a dívka Jane zírala na vysokého komodora široce rozevřenýma modrýma očima. ,,...nemyslíte?"

James si uvědomil, že se od něj očekává odpověď. „Já...“ Divoce se rozhlédl po místnosti a najednou bylo té kakofonie davu prostě příliš. ,,Promiňte, madam. Musím... prostě musím.“

James se dal na útěk a nechal za sebou pohoršenou paní Philpotovou, která hleděla na jeho mizející postavu, a dívku Jane se stejným přihlouplým výrazem v kulatém obličeji rámovaném kudrlinkami.

︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵

V zahradě Elizabeth plakala.

Plakala tolik, jako před tolika lety plakala po smrti své matky. Svým způsobem předpokládala, že je to smrt, pro kterou truchlí; pro lásku, která nezískala ani možnost žít, a pro budoucnost, kterou nikdy nepozná. Samozřejmě si za to mohla sama. Cítila to až do morku kostí. A přesto nevěděla, jak by mohla být něčím víc než tím, čím skutečně byla. V srdci byla zlá. Bez ohledu na to, kolik hedvábí a saténu měla na sobě, bez ohledu na to, kolik perel nebo diamantů si navlékla.

Nebyla hodna Jamese Norringtona.

Bylo to jednoduché.

Nikdy nebyla a nikdy nebude. Litovala jen toho, že mu tak hluboce ublížila.

,,Elizabeth?"

Podruhé té noci se Jamesovi podařilo ji překvapit a ona se znovu posadila zpříma a pokusila se utišit své vzlyky. Ztuhla jako králík chycený vlčím pohledem. „Jamesi?“ Spěšně se pokusila setřít si slzy již promočeným kapesníčkem. „Co tady děláte?“

„Viděl jsem vás odcházet... vypadala jste rozrušeně.“

To v ní vyvolalo roztřesený smích, který v sobě neměl žádnou radost. ,,Myslela jsem, že už budete zasnoubený se slečnou Philpotovou..." pokusila se o vtip, ale zjistila, že se jí z toho chce ještě víc brečet.

Když jí James tentokrát nabídl svůj kapesník, přijala ho, neschopna pohlédnout mu do očí.

,,Málem k něčemu došlo," přiznal s kamennou tváří. ,,Ale podařilo se mi uniknout."

,,Jane je velmi milá dívka," řekla Elizabeth. ,,Určitě by z ní byla dobrá manželka. Sladká, zdrženlivá, poslušná...“

,,To zní jako příšerná nuda," odvětil komodor a odvážil se posadit na kamennou lavici vedle Elizabeth. Zhluboka si povzdechla a svěsila hlavu.

Po dlouhém mlčení konečně promluvila: ,,Omlouvám se. Moc se omlouvám za to, jak jsem se k vám chovala. Byla jsem bezcitná, hrubá a to, jak jsem vám ublížila, je neodpustitelné. Chovala jsem se jako hloupé dítě. Zasloužíte si někoho mnohem lepšího než já. Považujte za štěstí, že jsme se rozešli."

James se neubránil myšlence, že za tu krátkou dobu, co byl pryč, trochu vyrostla.

,,Dovoluji si nesouhlasit, Elizabeth. Navzdory všemu si vás totiž stále velice vážím."

,,Tak to jste blázen. Jamesi, já...“

,,Miluji vás.“ Slova mu unikla z úst dřív, než tomu stihl zabránit, jako už tolikrát předtím. Uvědomil si, že jí ta slova nikdy neřekl. Jeho láska k Elizabeth byla obrovská jako moře, bylo v něm tolik emocí, nekonečných, nezměrných, a přesto se nikdy nedokázal přimět, aby jí ta slova řekl, až teď, když hleděli na trosky slaného břehu.

Elizabeth zalapala po dechu a hleděla na něj s pootevřenými rty, ty hluboké hnědé oči vytřeštěné. I poté, co se jí zmocnil záchvat pláče, připadala mu stále neskutečně krásná. Věděl, že vždycky bude.

„Ach, Jamesi. Po tom všem, co jsem vám udělala? Neměl byste.“ Jeho zpověď s ní však nijak nepohnula a její drobná ručka se natáhla, aby tu jeho sevřela. Byla tak jemná a on ji přirovnával k malému ptáčkovi; stejně tak krásná, křehká a tak pomíjivá. Jeho čas s Elizabeth byl vždy tak pomíjivý. Nechtěl ji však pustit a jeho dlouhé prsty sevřely ty její. ,,Nemohu si pomoct, stejně jako nemohu změnit počasí," informoval ji. ,,Ale i kdybych si mohl poručit, abych to přestal cítit, neudělal bych to. Jste oduševnělá a inteligentní a pro mne zcela jistě ta jedna jediná žena, Elizabeth Swannová.“

Elizabeth dlouze svěsila hlavu a svíralo ji nutkání se znovu rozplakat. Co tomu muži provedla? Jak ho mohla tak dokonale očarovat? Kdyby se tak objevilo nějaké slovo, nějaký lektvar, který by ho mohl osvobodit, zaručila by mu svobodu. Věděla totiž, že není o nic lepší než skalnatá mělčina ukrytá těsně pod vlnami, na níž bude Jamesovo plavidlo znovu a znovu narážet, odsouzeno k ztroskotání.

Náhle vstala a on s ní. „Jste příliš milý, Jamesi Norringtone. Pro takové, jako jsem já, až příliš dobrý." Postavila se na špičky a políbila ho na tvář. Chtěla, aby to byl polibek na rozloučenou. Něco sladkého na památku, když mu přinesla tolik trápení.

James nevěděl, jaký impuls ho přemohl.

Byla to možná ta nejnevhodnější věc, jaké se kdy v životě dopustil, ale když cítil její ústa tak blízko u svých - už to nemohl vydržet. Jemně jí položil ruku na tvář a přitáhl si ji k sobě, aby jí věnoval tak bolestně sladký polibek, z něhož se Elizabeth zkroutily prsty u nohou. Uvědomila si, že James Norrington ji nikdy nepolíbil - už vůbec ne takhle.

Než se stačila zarazit, Elizabeth se k němu naklonila ještě blíž a opřela se mu dlaní o hruď. Jen na okamžik byl James v rozpacích a zastavil se na jednu neskutečně dlouhou chvíli, než jí odvážně položil ruku kolem pasu a přitáhl si ji blíž.

Rty měla jako okvětní lístky růže, buclaté a sametově měkké, přesně takové, jak si je vždycky představoval, že budou. Hladově zkoumal její ústa, tvrdé okraje jejích malých bílých zubů a kluzkost onoho chytrého jazyka, který měl moc dovést ho k tak nádherné zkáze. Cítil, jak se proti němu uvolnila a z hrdla jí unikaly ty nejšílenější zvuky, které ho poháněly dál. Líbali se po dobu, která Jamesovi připadala jako požehnaná věčnost, ale mohla to být nanejvýš minuta. To Elizabeth se odtáhla jako první, lapala po dechu a oči měla příliš rozšířené.

Jamesova mysl byla obvykle jasná a klidná, myšlenky uspořádané a tvarované jako lodě, kterým velel. Ale dnes v noci, konečně s Elizabeth v náručí, měl mozek jako oheň v zásobníku střelného prachu. Opřel se čelem o to její a snažil se srovnat si myšlenky. Sotva poznal vlastní hlas, když se zeptal: ,,Elizabeth, existuje nějaká - nějaká možnost, že byste mohla uvažovat o tom, že bych se vám začal znovu dvořit? Myslím, že minule jsem to pěkně zpackal."

Uvědomil si, že minule udělal velkou chybu. Dvořil se jejímu otci, což byla bitva, o níž věděl, že ji může vyhrát, místo aby se pustil do nejistějšího protivníka - samotné Elizabeth.

Elizabeth si zhluboka povzdechla, což James považoval za neochotu. Ve skutečnosti Elizabeth bojovala se svým vlastním svědomím. Zjistila, že se jí představa, že se jí James dvoří, velmi líbí, a přesto do morku kostí věděla, že tím Jamesi Norringtonovi škodí. Že přijmout teď jeho pozornost, oživit naději, by bylo ještě bezcitnější než její první odmítnutí. Skryla se mu na prsou a jen těsně zabránila tomu, aby se znovu rozplakala.

Váhavě zvedl paže, aby ji objal, a zvedl ruku, aby ji pohladil po vlasech, zatímco čekal na její odpověď. Přistihla se, že se k němu naklání, i když říkala: ,,Bylo by ode mě kruté, kdybych řekla ano."

,,Proč to říkáte?"

,,Nejsem pro vás dobrá partie, Jamesi Norringtone. Jsem ubohá napodobenina dámy. Jsem zlá, smělá, ukvapená a nepatřičná a vždycky říkám nevhodné věci. Nezasloužím si vás -"

Možná to bylo tím vínem, které předtím vypil, ale James se okamžitě pustil do protiútoku: „Nesmysl. Potřebujete muže, jako jsem já. Někoho neochvějného, kdo vás bude milovat celým svým srdcem, bezpodmínečně. Někoho, kdo vás bude podporovat, ale také vám dá svobodu, kterou potřebujete. A já potřebuji tebe, ty divoké bouřlivé děvče, abys mi přinesla vítr do plachet, až v mém světě bude panovat bezvětří. Přinášíš světlo do každé místnosti, do které vstoupíš, Elizabeth Swannová, a já se k tobě obracím jako květina ke slunci. Bez tebe zemřu."

Ještě jednou ji políbil a ona neprotestovala, roztála s tichým zasténáním, které ho naplnilo nejpalčivější touhou, prsty se jí kroutily v klopách jeho kabátu. Je tohle sen? žasl. Líbal totiž Elizabeth Swannovou a ona mu to s radostí dovolila. Mohl by ji líbat celé blažené hodiny. Nechtěl s tím přestat. „Dej mi ještě jednu šanci, Elizabeth,“ zaprosil mezi polibky. ,,Dovol mi, abych se ti opět dvořil."

Elizabeth zaklonila hlavu proti naléhavosti jeho vášně a povzdechla si, když ucítila jeho ústa, jak se táhnou po celé dlouhé linii jejího hrdla, jeho paže ji pevně objímala kolem pasu. Kdo by to byl řekl, že pod tou stoickou fasádou je James Norrington tak plný vášně? Pro ni ta nejneuvěřitelnější část. Všechno pro ni. „Varovala jsem tě,“ vzdychla a proti své vůli se usmála. ,,Dobrá tedy, ale varovala jsem tě."

︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵

Guvernér Weatherby Swann očima prohledával dav a mračil se, jelikož měl problém najít svou dceru. Většinu večera se trápila sama v křesle u zdi, z čehož ho bolelo srdce, a bylo tak nezvykle snadné ji sledovat. Nyní se zdálo, že zmizela, a zkušenost mu napověděla, že to nemusí být dobré znamení.

Když se však náhle vynořila ze zahrad, zavěšena na paži Jamese Norringtona, Weatherby nedokázal potlačit šťastný úsměv. Zdálo se totiž, že se něčemu smějí, James se shýbl ze své vysoké výšky a zašeptal jí něco do ucha, čímž si vysloužil zářivý úsměv a dívčí chichotání. Opravdový úsměv, a nebesa věděla, že se takhle neusmála od té doby, co ten kovář utekl.

Byl to jistě velmi zajímavý vývoj, který zahřál srdce stárnoucího guvernéra. Jejich hostitelka mu spikleneckým tónem sdělila, že dekorace vyzývají hosty, aby na nepřítele zaútočili zblízka. Většina samozřejmě o významu vlajek nevěděla, ale zdálo se, že James Norrington si ji vzal k srdci. Při pohledu na šťastný pár se mnohé z přítomných dam zamračily, ale Weatherby za to byl velmi rád.

Možná že nakonec bude mít za zetě komodora.

•••

Tak co, kolikpak tu je shiperů Norribeth?🙈 já nikdy nevím, komu fandit; jestli Jamesovi, Willovi, nebo Jackovi, protože je s Elizabeth shipuju všechny😂
Doufám, že se vám to líbilo. Překlad mi už nějakou dobu chybí, tak jsem se do toho musela vrhnout❤ a mohu vám prozradit, že chystám na Norribeth něco většího, tak pozorně sledujte mou nástěnku (a obzor, chichi)
Budu ráda za vaše komentáře, mileráda je vyřídím i autorce❤
Millie✨