Jaro 1978

Pozvánka na svatbu Carys mě překvapila, ale bylo to moc milé překvapení. Dobře jsem věděla, jak moc s Rabastanem za svou lásku museli bojovat a takový výsledek se zdál být jako splnění jejich malého snu. Rozhodně jsem měla v plánu přijít a vůbec mi nevadilo, že jsem tím měla vstoupit do hadího doupěte. Nedělala jsem si iluze o tom, jaké bude složení oslavy, ale co na tom sešlo. Všichni v tu chvíli budeme na jedné vlně – slavit něco výjimečného.

Bilia ta skutečnost těšila o mnoho méně než mě. Ne snad, že by Kaře nepřál štěstí, ale obával se v jaké společnosti se ocitneme.

„Nechci být škarohlíd. Jen říkám, že si máme hlídat záda."

„Billie. Je to svatba. Na svatbě se přece nemůže nic zlého stát."

Zavrtěl hlavou s letmým úsměvem na rtech. „Jak jsi sladce naivní. Ale dobře, uděláme dohodu. Ty se budeš dobře bavit a já budu ostražitý za oba," uculil se.

„Pokud ti to udělá radost," svolila jsem.

Neviděla jsem důvod, proč polemizovat o takové věci. On si chtěl dávat pozor, já si chtěla užít den, který měl patřit lásce. Bylo fér, abychom se k tomu každý postavil po svém. Koneckonců nikde nebylo psáno, že musíme mít na všechno stejný názor.

Opravdu jsem se těšila.

Zahrada Nottových byla nádherná. Za denního světla měla mnohem větší kouzlo, než tehdy v noci, kdy mě na ni shodila Kiča. Na můj vkus byla sice trochu moc udržovaná a symetrická, ale bylo v ní tolik krásných květin, že jsem brzy přehlédla i tu nepřirozenou sterilitu.

„Nechápu, že tu nerostou žádné bodláky," zašeptala jsem Biliovi a neustále kroutila hlavou ze strany na stranu, jestli náhodou nějaký neuvidím. Bylo to zvláštní.

„Emm, proč by tu měly růst bodláky?" povytáhl nechápavě obočí. Rozhlédl se přitom po okolních hostech, ale zřejmě usoudil, že žádné nebezpečí nehrozí, takže obrátil svou plnou pozornost zpátky na mě. „Rodiny se sídly jako má Nott si na zahradách bodláky obvykle nepěstují."

„Proč ne? Je to přece skotská národní bylina, důležitá část historie."

„Já chápu, že luční květy jsou to nejhezčí a nejpřirozenější, co můžeme na ostrovech najít, ale tihle lidi se na to koukají trochu jinak, víš? Jde o prestiž. Limonky jsou nádherný, ale nekřičí do světa 'můžu si dovolit to nejluxusnější', chápeš?"

„Hm," zabručela jsem trochu nespokojeně. „Aspoň smějanku by mohli mít."

„Půjdeme se pak projít, třeba tu nějakou najdeme," zazubil se na mě vesele. „Teď bychom ale měli jít sledovat tu slávu, ať o nic nepřijdeme."

„Jasně, nerada bych přišla pozdě," usmála jsem se, chytila se jeho nabízeného rámě a vyrazili jsme společně směrem ke květinovému oltáři, kolem kterého už se shromáždila většina hostů.

Postavili jsme se do pozadí, abychom na sebe nepřitahovali zbytečnou pozornost, a v tichosti čekali na příchod nevěsty. Přejížděla jsem pohledem svatební hosty, ale nikdo z nich mě zvlášť nezaujal. Všichni měli ty samé nudné hábity, bez pastelových barev, bez hravých doplňků, zkrátka bez duše.

Pak jsem přímo před oltářem zahlédla Evana. Stál vedle viditelně nervózního Rabastana a cosi mu šeptal do ucha. Slušelo mu to. Sice byl oblečený stejně nudně jako ostatní, ale v jeho případě mi to nevadilo. Patřilo to k němu. Stejně jako pečlivě upravené vlasy stažené do culíku a vousy, které měl o něco delší než před rokem. Hrdlo se mi krátce sevřelo, až mě to donutilo uhnout pohledem jinam. Naštěstí začala hrát muzika a já tak mohla přesunout pozornost na Carys, která přicházela uličkou.

Byla nádherná. Dlouhé blond vlasy zapletené do stočeného copu měla ozdobené kopretinami, což mě donutilo k širokému úsměvu. Alespoň někdo tady fandil prostým lučním květinám. Šaty měla krajkové a lehké, nijak přehnaně zdobené. Zkrátka vypadala jako víla a Rabastan byl ten nejšťastnější muž pod sluncem.

Své ano si řekli v pravé poledne. Slunce nad nimi zářilo tak jasně jako už dlouho ne. Odráželo se od Kařiných smaragdových náušnic i od Rabastanových hodinek. Zdálo se, že celý svět se přišel podívat na jejich sliby a požehnat jim. Byla to výjimečná svatba.

Po obřadu a kouzelné písni od Gwendolyn se hosté rozutekli po celé zahradě. Vytvořili jednotlivé skupinky, prohlíželi si nazdobené stoly, postávali u baru, nebo uždibovali ze švédských stolů plných slaných i sladkých dobrot. Neměla jsem v plánu zabředávat do jakýchkoliv debat s okolím. Pogratulovala jsem Rabastanovi s Karou, pozdravila Nathaniela s Eileen a pak jsem trávila většinu odpoledne po Biliově boku. Ne snad, že bych se obávala o své zdraví, ale to neznamenalo, že jsem se v místní společnosti cítila dobře. Pohledy, které na mě většina z nich vrhala, mi dávaly jasně najevo, že mezi ně nepatřím. Ne, že by mi na tom snad záleželo.

Když se slunce začalo pomalu klonit k obzoru, vyrazila jsem do zahrad užít si trochu samoty. Mezi vysokými keři a stromy člověk narazil jenom na minimum hostů. Tam jsem mohla zase volně dýchat. Prohlížela jsem si kvetoucí květiny, poletující hmyz a užívala si okolní omamnou vůni. Alespoň do chvíle, než jsem za hradbou z živého keře zaslechla čísi hlasy. Obvykle jsem neposlouchala cizí rozhovory, ale něco uvnitř mi říkalo, že zrovna tenhle byl nějakým způsobem důležitý.

„Mluvil jsem s Bertou Jorkinsovou. Ta ženská je fakt dost jednoduchá, ale očividně má dost dobrý informace. Vypadlo z ní, že se za ní má v pondělí na ministerstvo zastavit Ted Tonks."

Hlas byl mužský a dost hluboký. Ten druhý naopak ženský, trochu chraplavý, ale přesto docela vysoký.

„Ale, ale," protáhla žena spokojeně. „Zdá se, že jeho hra na schovávanou se pomalu chýlí ke konci. Budeme ho moct zapykat. Navždycky."

„Domlouval jsem se s Corbanem. Prý by dokázal zařídit nějakou neblahou nehodu výtahu, případně jiný podobný neštěstí."

Žena si frustrovaně odfrkla. „Těšila jsem se, že si s tím mudlovským šmejdem budu moct pohrát, aby pochopil, že si ke svatbě vybral špatnou ženskou."

„Holt ti bude muset stačit myšlenka na truchlení tvé drahé sestřičky, Bello. Tohle je neopakovatelná příležitost."

Dál už jsem neposlouchala. Co nejtišeji jsem se odplížila z toho místa a vyrazila hledat v davu Biliuse. Naštěstí mi to netrvalo příliš dlouho. Postával u jednoho ze stolečků, popíjel bublinky a neustále těkal očima kolem sebe. Jakmile mě zahlédl, viditelně se mu ulevilo a dokonce se uvolněně usmál.

„Už jsem se o tebe začínal bát."

„O mě nemusíš," zavrtěla jsem hlavu a přijala od něj nabízenou skleničku. „Ale mám informace, co by možná mohly někomu zachránit život."

„O co jde?"

„V zahradě jsem zaslechla něčí rozhovor. Nejspíš manželky Rabastanova bratra. Prý se chystají ublížit někomu jménem Ted... Folks?"

„Ted Tonks?"

„Jo, to je on."

„Emm, Ted je dobře schovaný. Ví, že by mohl být terčem, takže se na veřejnosti příliš neukazuje."

„Říkám ti, že vím, co jsem slyšela. Měl bys s tím něco udělat."

„A co přesně máš na mysli?" povytáhl Bilius obočí. „Můžu tě vzít na ústředí a tam..." Zarazil se a zadíval se kamsi za moje rameno. „Rosiere."

Hrklo ve mně. Natočila jsem se, abych na právě příchozího lépe viděla, ač jsem netušila, jestli je to dobrý nápad. Trávit čas v jeho blízkosti bylo nebezpečné pro mé vlastní přesvědčení. Celý rozhovor jsem měla srdce až v krku a Evan na tom zřejmě nebyl o moc lépe. Byl roztržitý a snažil se na mě nedívat, když nás zval na večerní oslavu. Netušila jsem, jak moc dobrý nápad taková večerní akce bude, ale zároveň mi nepřišlo správné odmítnout, proto jsem souhlasila.

Jakmile Evan odešel, naklonila jsem se k Biliovi a zašeptala: „Vyřešíme to hned zítra ráno. Rozhodně to nenechám jen tak."

„Dobře. Hned s prvním zakokrháním kohouta tě vezmu na ústředí Řádu, ano?"

Přikývla jsem. Tak dlouho jsem se bránila tomu, abych vkročila mezi členy toho slavného Fénixova řádu, ale okolnosti mě nakonec sami dohnaly. Nemohla jsem jen tak nečinně sedět a přihlížet, když to mohlo někoho stát život.

Celý večer jsem kvůli tomu byla jako na trní. Nedokázala jsem si užívat tu kouzelnou atmosféru kolem jezera Loch Morar, o kterém mi Evan často vyprávěl. Dýchalo to tam svobodou a svěžestí. Všude kolem byla jen voda a lesy, které doplňoval žár obrovského ohně a vanoucí větřík. Tady vládla příroda a já to cítila, jenže stejně tak jsem cítila povinnost, kterou mi dnešní vyslechnutý rozhovor položil na ramena. Táhla mě k zemi. Byla jsem ze všeho najednou tak moc zmatená a Evanova přítomnost tomu příliš nepřidávala.

Každá buňka v těle mě za ním táhla. Křičela, ať se ho dotknu, ať ho obejmu a už nepustím. Chtěla jsem se schovat v jeho náruči a alespoň chvíli neřešit, že zítra budu muset udělat další krok směrem, kterým jsem se nikdy nechtěla vydat. A já to volání nakonec poslechla. Znovu ho obejmout a moct ho políbit bylo jako sen. Jako ten nejkrásnější sen, ze kterého se nikdy nechcete probudit, ale zároveň víte, že musíte. Nikdo by neměl prodlévát ve snách. Ani když voní po těch nejsladších růžích zahrady života.

Přesto jsem se musela zeptat. Neodpustila jsem si, kdybych to nezkusila. Vzdáš se pro mě toho všeho? Nechtěla jsem, aby zradil své přesvědčení a přešel na druhou stranu. Přála jsem si jen, aby se k tomu všemu dokázal otočit zády a odejít někam daleko od toho všeho. Se mnou.

Nemohl. A já to chápala. Jeho válka byla tak moc osobní, že by si zřejmě neodpustil, kdyby přestal bojovat za spravedlnost pro svou matku. Ta myšlenka ho hnala dál a dál a pomáhala mu každé ráno vstát. To se těžko opouští.

A tak jsem ho musela opustit já. Znovu.

Bilius na mě čekal opřený o vysoký dub na okraji louky. Sledoval mě nečitelným výrazem, který mi prozradil, že nás s Evanem viděl. Neptal se a já o tom nemluvila. Nebylo o čem. Slunce už tou dobou začínalo pomalu vytahovat konečky prstů nad jezerem a nebe se barvilo do růžova.

„Můžeme vyrazit rovnou na ústředí?" zeptal se.

Přikývla jsem a natáhla k němu ruku s roztaženými prsty dlaní nahoru. Krátce zaváhal, ale nakonec ji chytil a prsty nám propletl, než jsme se společně přemístili rovnou do Londýna. Pustil mě teprve před starou továrenskou budovou z dob mudlovské průmyslové revoluce, která už měla očividně své nejlepší roky za sebou.

„Vážně tady?"

„Zdání může klamat, ale ano, přesně tady." Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl na několikrát složený dopis nadepsaný mým jménem. „Nosím ho u sebe už dlouho. Brumbál mi ho dal asi před půl rokem. Až budeš připravená."

Převzala jsem si ho a opatrně rozlepila. Byla na něm jediná věta.

Fénix tě povede.

„Co to znamená?"

„Podívej."

Zvedla jsem hlavu na cihlově červenou zeď, která byla doteď pokrytá pouze drobnými prasklinami a pár sprostými malůvkami. Teď na ní ovšem zářil oranžový obrys fénixe, pod nímž prosvítaly prosté dřevěné dveře.

„Čekal jsi, že sem jednou přijdu?" zeptala jsem se Biliuse, který mě zkoumavě pozoroval. „Proto jsi ho nosil u sebe?"

„Doufal jsem," přiznal. „Vím, že jsi bojovnice, jen jsi k tomu potřebovala dojít sama."

„Není to moje válka."

„Ale dotýká se těch, které miluješ. To z ní dělá i tvou válku. Zavírat před tím oči nejde navždy."

„Neřekla jsem, že se chci přidat k Řádu."

„Emmeline, ne každá pomoc znamená postavit se někomu s hůlkou v ruce. I jediná informace může zachránit životy. A na tom záleží."

Odmlčela jsem se a přemýšlela nad jeho slovy. Nejspíš měl pravdu. Jestli pomoc Tedu Tonksovi znamená, že jsem se stala součástí celé té mašinérie, tak ať. Stálo to za to. Každý život se počítal. Po zralé úvaze, během které mě Bilius ani jednou nepřerušil a trpělivě vyčkával, jsem konečně přikývla.

Usmál se a pokynul rukou ke dveřím. „Emmeline Vanceová, vítej ve Fénixově řádu."