Jaro 1977

Vždycky jsem milovala pohled na svět z ptačí perspektivy. Ta volnost, ten nadhled; všechno dole se zdálo být tak malé a nedůležité. Mohla jsem se vyklonit z okna maringotky a pokoušet se lapat nadýchané mraky. Ty mi pokaždé jenom protekly skrz prsty, ale to nevadilo. Nechtěla jsem je vlastnit, jen se jich dotknout. Byly připomínkou, jak nádherná umí pomíjivost být.

Tentokrát se kolem mě však nevalily žádné bílé obláčky, ale těžký a dusivý dým, skrz který můj pohled nedokázal proniknout. Oči mě štípaly, plíce pálily a já se nemohla ani hnout. Nemohla jsem dělat vůbec nic; jenom vnímat pravidelné pohyby testrálího těla, které jsem pod sebou vůbec neviděla. Visela jsem v pomyslném vzduchoprázdnu, jež mě mohlo kdykoliv pohltit, a čekala; jen jsem netušila na co.

„Kičo," oslovila jsem zoufale svou únoskyni s kožovitými křídly. „Kičo, prosím, odnes mě zpátky! Musíme jim pomoct, musíme něco udělat!"

Neposlouchala mě. Zřejmě sama chápala, že nejdůležitější je teď najít bezpečí před kouřem a plameny. Když vyrazila ona, musel být pryč i její syn, nikdy by ho nenechala uprostřed pekla. Kdo ví, možná nás Buck při letu dokonce doprovázel, ale to já nemohla vědět. A tak jsem vzdala svůj marný souboj s předem napsaným osudem, povolila celé tělo a nechala se v naprosté tichosti unášet řídkým a chladným vzduchem na křídlech testrála.

Dým se postupně rozptýlil, a když Kiča konečně neohrabaně dosedla do vlhké trávy, kam mě – jistě nechtěně – shodila ze svého hřbetu, rozprostřela se mi před očima krása hvězdné oblohy. Kouzlo mi ještě stále svazovalo všechny končetiny a já tak mohla jenom ležet na chladné zemi a pokoušet se pohledem proniknout do tajů celého širého vesmíru.

„Proč mě tak moc zkoušíš?" zašeptala jsem tiše do větru. „Co jsem udělala špatně?"

„Šetři slovy. Nikdo ti neodpoví," ozvala se po mém pravém boku Kara. Poznala jsem ji téměř okamžitě. Pokoušela jsem se otočit a podívat se tím směrem, ale nepodařilo se mi to. „Za všechno můžou lidi, ne žádná nadpřirozená síla. Finite."

Neviditelná pouta povolila stejně rychle, jako mě původně objala. Cítila jsem tupou bolest v končetinách i zádech, třásly se mi nohy, ale stejně jsem se okamžitě zapřela na rukou a s tichým syknutím se konečně postavila na nohy. Bylo osvobozující být zase pánem vlastního těla.

„Děkuji, Carys."

Měla na sobě dlouhou noční košili a lehké sandálky, do kterých se zřejmě obouvala v rychlosti, jelikož měla jejich pásky podivně překřížené. Nechápala jsem, proč se s těmi boty vůbec obtěžovala. Mnohem víc mě ale znervozňovalo to, jak upřeně mě sledovala. Jako kdyby se ze mě pokoušela vyčíst odpovědi na všechny své otázky.

„Co se stalo? Proč jsi tady? Přišel tě nahlásit domácí skřítek. Buď ráda, že tě tu nenašel otec."

Naježila jsem se. V jejích slovech byla jasně slyšet výčitka, jenže copak já mohla dnešní události nějak ovlivnit? Nepřiletěla jsem sem přece z vlastní vůle! Sama bych si tohle řešení rozhodně nevybrala.

„Nejsem tu zrovna dobrovolně. Evan mě spoutal," procedila jsem skrz zuby. „Přišli si pro náš cirkus! Celý ho zapálili!"

„Svatá Morgano, tak proto se Rabastan tak vypařil." Skousla si ret a prsty projela blond kadeře, splývající kolem pobledlé tváře. „Jsou v pořádku? Viděla jsi někoho z nich?"

„Jestli jsou oni v pořádku?!" dostala jsem ze sebe nevěřícně. „Copak jsi mě vůbec neposlouchala? Napadli nás! Připravili nás o domov, zničili naše živobytí, a já se mám starat o to, jestli se někomu z nich něco nestalo?!"

„Naivně jsem se domnívala, že jsou to i tvoji přátelé." Rysy jí ztvrdly, čelist se vyrýsovala a do očí se vkradl chlad, který jsem u ní ještě nikdy neviděla. „Zřejmě jsem se spletla."

„Kdyby to vážně byli moji přátelé, nemusela bych utíkat z hořícího pekla!" Zvedla jsem hrdě bradu výš a použila tón podobný tomu jejímu. „Nevím, co je s mou sestrou, otcem, ani s kýmkoliv jiným. Možná je teď někdo mučí, možná jsou mrtví, možná... já nevím, nechci si to ani představovat. Tak mě tu laskavě nepoučuj! Nevíš vůbec nic o tom, jak mi teď je!"

„Páni. Netušila jsem, že se dokážeš i rozzuřit. Jsi samé překvapení," ušklíbla se, ale dál už mě nemoralizovala. Pohled ji brzy zjihl, načež mi chlácholivě položila ruku na rameno. „Pojď, musíme tě někde schovat. Tady zůstat nemůžeš a u Evana taky ne. Jestli se Pán zla vážně rozhodl napadnout váš cirkus, rozhodně nebudeš v bezpečí pod žádnou hadí střechou."

Zavrtěla jsem hlavou a pokoušela se potlačit slzy, které se mi draly do očí rychleji, než jsem je stíhala rozmrkávat. „Já ale nemám kam jít," zašeptala jsem.

„Naštěstí pro tebe znám naprosto ideální místo," pousmála se. „Myslím, že by se ti tam mohlo dokonce i líbit. Jen ti zabalíme nějaké věci."

Kara mi přesunula dlaň mezi lopatky a společně jsme vyrazily květinovou zahradou směrem k secesní vile stojící uprostřed rozlehlých pozemků. Nechápala jsem, proč měli všichni tihle lidé potřebu žít v obrovských domech, kde vám přechod z pokoje do kuchyně zabere celé dopoledne. Nebylo praktičtější malé rodinné prostředí, kde máte blízko k sousedům?

„Teď tiše," zašeptala, když jsme prošli širokými dvoukřídlými dveřmi do prostorné chodby. „Otec by měl sice spát, ale kdybychom ho náhodou potkali, tak jsi Rabastanova sestřenice Isla a přijelas mi pomoct vybrat kombinaci květin na stoly, jasné?"

„Květiny se přece kombinují samy. Stačí se projít po louce a vidíš, co se k sobě hodí," zaprotestovala jsem.

„To myslíš vážně?" Nevěřícně na mě vyvalila oči, načež s rezignovaným povzdechem mávla rukou. „Svatá Morgano, zapomněla jsem, s kým mám tu čest. Tak se prostě kdyžtak jen... usmívej a přikyvuj."

Žádnou kamufláž jsme ale naštěstí nepotřebovaly a do Kařina pokoje jsme dorazily bez jediného vyrušení. Ne, že by mě to překvapilo. Jaká byla pravděpodobnost, že v tak velkém domě vůbec na někoho narazíte? A ještě k tomu v noci? To byl prostě nesmysl.

„Dobře, takže budeš v první řadě potřebovat nějaké oblečení, spodní prádlo, taky boty."

„Boty nepotřebuji."

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dělalo mi problémy soustředit se na to, co mi Carys povídala, jelikož jsem byla příliš zaneprázdněná zkoumáním jejího pokoje. Byl obrovský. Na posteli by se bez problémů vyspala celá rodinka testrálů, šatní skříň měla rozměry celé mé maringotky, a to ani nemluvím o toaletním stolku, na kterém ležela obrovská spousta parfémů, dvě šperkovnice a spousta dalších věcí, které jsem nedokázala ani identifikovat.

„Jistě, že potřebuješ boty," protočila oči. Na postel přitom házela další a další oblečení, které bylo shledáno hodným cestovat se mnou na místo, které mi vybrala; ať už to bylo kdekoliv. „Taky pár šátků, občas tam dost fouká. Je to u moře, víš."

„Mám ráda moře," přitakala jsem a zvedla jednu ze šperkovnic, která mě zaujala svým kováním a vyřezávanými ornamenty. Opatrně jsem ji otevřela a užívala si lehkou pudrovou vůni, jež z ní stoupala. „Hezky voní a západy slunce nad obzorem v sobě mají víc kouzla, než celá naše společnost."

„Díky Merlinu, že jsi tak moc nenáročná," zasmála se, načež si všimla, co si právě hovělo v mé ruce. „Líbí se ti? Můžeš si ji vzít, nebude mi chybět."

„Maminka měla podobnou," usmála jsem se, ale hned ji zase zavřela a odložila zpátky na své místo. „Je tvoje. Stejně nevím, co bych si do ní dala."

„Třeba mušle, nebo kamínky. Všechno, co tě zaujme na pláži. Vsadím se, že tam objevováním strávíš spoustu času."

Aniž by čekala na mou odpověď, vzala šperkovnici do rukou, vyndala z ní pár vlastních věcí a mahagonovou krabičku položila na vrchol hromady, která za dobu mé zaneprázdněnosti značně povyrostla. K čemu bych pro Merlina mohla vůbec potřebovat tolik věcí? V maringotce jsem jich měla jenom zlomek a většina z toho byly navíc cirkusové kostýmy.

„No, nekoukej na to tak," pokárala mě Kara, která si očividně mého výrazu ve tváři moc dobře všimla, „nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit, takže žádné protesty!"

Mávla hůlkou a všechno oblečení se rázem zvedlo z postele, samo se pečlivě složilo do komínků a naskládalo do objemného kufru. Ten se dokonce sám zavřel a zacvakl zámečky na bocích. Sledovala jsem to s neskrývaným obdivem, jelikož podobná domácí kouzla jsem příliš neovládala. Dokázala jsem sice složit zavazadlo kouzlem, ale všechno se do něj jenom naházelo bez ladu a skladu, takže většina oblečení pak vypadala jako předžvýkaná testrálem.

„Carys?" zamumlala jsem nakonec po krátké odmlce.

„Ano?"

„Myslíš, že se to někdy vrátí do starých kolejí? Jako to bývalo před válkou?"

Zamyslela se. Na mnohem delší dobu, než bych bývala čekala. Zřejmě se snažila odpovědět nejlépe, jak uměla.

„Jednou," přikývla nakonec. „Jen nevím, jestli dostaneme šanci být toho svědky."

Nevím, jestli tím naznačovala, že se možná konce války nedožijeme, nebo jestli zkrátka předpokládala, že to potrvá tak moc dlouho. Raději jsem po podrobnostech nepátrala a v odpovědi jenom lehce přikývla.

„Tak vyrazíme, ať se můžeš zabydlet co nejdřív," zavelela. Kouzlem nadzvedla objemný kufr, za jehož madlo zahákla dva prsty. Druhou rukou mi ovinula zápěstí a bez dalších průtahů se i se mnou přemístila.

Dopadly jsme společně do stále ještě vlažného písku, který mi protekl mezi prsty na nohou. V nose mě s prvním hlubokým nádechem zalechtal slaný mořský vzduch a chladný vánek mi okamžitě pročísl vlasy. Stály jsme na potemnělé pláži, jež osvětlovalo pouze světlo měsíce a několik oken blízkého osamoceného domku.

„Kdo tady žije?" zeptala jsem se, aniž bych se pokoušela skrýt zvědavost v hlase. Líbilo se mi tu. Bylo tu ticho, klid a naprosté soukromí. Všechno tu tak nějak souznilo s přírodou, což mi na rtech dokonce vykouzlilo letmý úsměv.

„Bilius Weasley," odpověděla. „Je stejně bláznivý jako ty, takže si určitě padnete do noty. Vítej v Lasturové vile, cirkusačko."