Zima 1976

Život u cirkusu měl svá pro i proti; ostatně jako všechno ostatní.

Byla to tvrdá dřina plná bolavých svalů a neustálého překonávání sama sebe. Ne vždycky nám bylo do smíchu, občas jsme s Pandorou po večerech plakaly do polštáře, jelikož jsme byly tak moc vyčerpané, že jsme nedokázaly ani usnout. Jednou za čas jsme prosily otce, abychom mohly na nějakém místě zůstat alespoň o něco déle, protože jsme nechtěly zas a znovu říkat sbohem nově utvořeným přátelstvím.

Nikdy nám to nedovolil.

Zároveň to byl ale život v jedné velké rodině, která při sobě držela stejně pevně jako lano natažené nad manéži. Prožívali jsme s ostatními společně vrcholy i pády. Když nám bylo smutno a potřebovali jsme povzbudit, vždycky se našel někdo, kdo s námi proklábosil celou noc a přivedl nás na jiné myšlenky. Mohli jsme po nocích běhat bosí na louce, mohli jsme přijít k večeři špinaví od bahna a nikdo nás za to nehuboval.

Být umělec u našeho cirkusu znamená svobodu; život v němé harmonii mezi lidmi a přírodou; bohatství, které nemá nic společného se zlatem a stříbrem.

A právě proto si užívám každý den, jako kdyby měl být úplně poslední. Tančím a zpívám kdykoliv chci, řídím se svým srdce a nestarám se o to, co si o mě myslí jiní; důležitá jsem já a lidi, co mě milují. Zbytek je nepodstatný.

Když se nad tím zamyslím a porovnám svoje dětství s tím Evanovým, rozhodně bych neměnila. On možná vždycky dostal, po čem toužil, ale zároveň byl svázaný tolika pravidly, že si nic z toho stejně nemohl užít. 

Připadá mi, jako kdyby tihle lidé za svoje bohatství platili vlastní svobodou. 

A to mi přijde neuvěřitelně smutné.

Dřív jsem mívala zmijozelské prominentní synáčky za hrubé, arogantní a nadřazené pitomce. Často se totiž u nás v cirkuse chovali jako kdyby jim to tam patřilo. Nevnímali nás jako sobě rovné; byli jsme tam čistě pro jejich zábavu a potěchu, nic víc. 

Myslela jsem, že jsou takoví všichni.

Pak jsem ale poznala Evana.

Nebyl ani hrubý, ani se na mě nedíval svrchu. Byl svým vlastním způsobem neuvěřitelně okouzlující. Pominu-li jeho chorobnou dochvilnost a neschopnost chovat se spontánně, šlo o skvělého kluka, kterému nechyběl smysl pro humor, laskavost, ani dobré vychování. Tolikrát jsem ho v cirkusu viděla, jak pomáhal dětem na střelnici vyhrát vytouženou hračku, nebo převáděl postarší čarodějky přes místa, kde se tlačila mládež a hrozilo, že do nich někdo omylem strčí. Nikdy nebyl slepý vůči svému okolí.

To všechno a mnohem víc se mi promítlo před očima ve chvíli, když jsem stála nad jeho postelí a sledovala tetování na jeho levém předloktí.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Kluk jako on zkrátka nemohl následovat Pána zla.

Nechtěla jsem, aby to byla pravda. Bylo pro mě jednodušší nad smrtijedy nepřemýšlet jako nad lidmi se stejnými radostmi i bolestmi, jaké jsme měli my ostatní. Je mnohem lehčí nenávidět bezcitná monstra bez kapky citu a morálky, než někoho, jako byl Evan.

Otřáslo to celým mým pohledem na svět. 

Najednou jsem neměla jasno ve věcech, které mi ještě před pár minutami přišly samozřejmé. Černá a bílá, den a noc, dobro a zlo. Kde jedno končilo a druhé začínalo? Byl to nespočet odstínů šedé, bylo to svítání i západ slunce, a byl to Evan; člověk s ryzím srdcem bušícím pro špatnou věc.

Nic ale nedokázalo omluvit všechny ty zmařené životy. 

Mudlové neměli s touhle válku nic společného a přesto se stávali bezejmennými pěšáky v rukou Vy-víte-koho. Držel je jako pomyslné rukojmí, některé dokonce používal jako živý štít a rozhodně z toho neměl výčitky svědomí.

Kdo by vůbec mohl chtít následovat někoho takového?

Bylo to pro mě naprosto neuchopitelné. 

Tolik jsem chtěla odejít. Tolik jsem chtěla tím vším opovrhovat, jenže jsem to nedokázala. 

Nebyla jsem připravená dát mu sbohem.

Místo toho jsem trávila hodiny a hodiny bloumáním jeho pokojem.

Nástěnku měl plnou dětských kreseb od své sestry. Na jednom obrázku jsem byla dokonce i já s Pandorou. V rohu každé stránky byl krátký text, který postupně s dalšími kresbami tvořil celistvý příběh.

Evan k nim měl připevněný papírový nápis: Moje nejoblíbenější spisovatelka.

V pravém spodním rohu pak stála opřená pohyblivá fotografie malého chlapce s maminkou. Když jsem si ji vzala do ruky, poznala jsem na ni Evana. Mohlo mu tu být maximálně šest. Na tváři měl široký úsměv a objímal kolem pasu kudrnatou ženu s havraními vlasy. Ta na sobě měla šaty v barvách Havraspáru a líbala svého synka opakovaně do vlasů.

Nakonec jsem na nočním stolku našla i několik rozepsaných dopisů, které se zřejmě pokoušel napsat v tom nejhorším delíriu. Nedávaly sice moc smysl, ale i tak byly plné krásných slov, ač rozpitých kaňkami.

Jak bych ho vůbec mohla s klidným srdcem opustit?

Zůstala jsem s ním a držela ho za ruku, když při těch nejhorších záchvatech horečky volal svou mámu a zalykal se vlastními slzami. Hladila jsem ho po zpocených vlasech a ujišťovala ho, že všechno bude zase v pořádku. Vyprávěla jsem mu příběhy, během kterých obvykle konečně alespoň na chvíli usnul. 

A ta lebka tam celou dobu byla. Zírala na mě a já se ji brzy naučila přehlížet. Nic jiného mi stejně nezbývalo, jestli jsem tam s ním chtěla být. 

A já vážně chtěla. Nejspíš to tak mělo být. 

Za svou přítomnost v sídle Rosierových jsem koneckonců vděčila shodě několika náhod, díky kterým jsem si mohla dovolit zmizet na čtrnáct dní z Egypta, kde celý náš cirkus právě pořádal představení.

Tou první bylo zranění Pandory, která při jednom z představení velice ošklivě spadla z kruhů. Zpřelámala si spoustu kostí a místní lékouzelník jí doporučil se nějakou dobu šetřit, než bylinky kostru zase dostatečně zpevní. Nemohla tak vystupovat a my za ni zrovna neměli záskok. Nakonec jsme se proto s tátou dohodli, že naše společné představení na dva týdny stáhneme z programu.

Druhá věc nebyla tak úplně náhoda, ale rozhodně se obrovskou měrou přičinila na mé cestě do Británie.

Mohl za ni mohutný kalous, který se mi jednoho večera usadil v okně maringotky. Bylo mi jasné, že nemohlo jít o dopis od Evana. Ten vždycky posílal Gullivera, který chudák celý podzim pendloval mezi Anglií a severní Afrikou.

Obrátila jsem dopis v ruce a zahleděla se na voskovou pečeť s vyraženým vlkem. Věděla jsem, že vlka mají v rodinném erbu Nottovi, ale vůbec jsem nechápala, proč by mi kdokoliv z nich psal. Dokonce jsem měla trochu strach přečíst si ho. Nečekala jsem v něčem žádné přívětivé informace; a taky jsem je nedostala.

Emmeline,

nerada posílám dopisy se špatnými zprávami, ale tenhle mi přišel velmi důležitý. Evan dostal dračí neštovice. Trápí ho vysoké horečky a občas blouzní. Zatím si ho neodvezli ke svatému Mungovi, ale denně ho navštěvují lékouzelníci. Bohužel žádný z lektvarů, který mu namíchají, neudrží v žaludku, takže se jeho tělo musí s nemocí vypořádat samo.

Dnes zemřela jeho chůva Zuna. Nakazila se, když se o něj starala. Zatím jsem mu to neřekla, nechci všechno ještě zhoršit. Obzvlášť teď, když má ještě problémy odlišit realitu od přeludů.

Nechtěla jsem tě tím dopisem nijak vystrašit, jen jsem si myslela, že bys o tom ráda věděla. Určitě by měl radost, kdybys ho přijela povzbudit. Obzvlášť kvůli Zuně. Bude to pro něj rána.

Život je občas zatraceně těžký.

Kdyby ses rozhodla přijet, napiš mi. Vyzvednu tě kdekoliv po Anglii a dovedu k Rosierovým. Nemusíš mít strach, Evanův otec není doma a ještě pěkných pár dní nebude. Budeme na to samy.

S ustaraným pozdravem

Carys Nottová

Ten dopis mě vyděsil.

Dračí neštovice nám předloni řádili v cirkuse a doplatili na ně hned dva moji kolegové. I já onemocněla, ale u mě byl naštěstí průběh nemoci poměrně mírný. Spousta jiných neměla to štěstí. Byla jsem svědkem velice nepříjemných halucinací a kouzelníků, kteří naprosto bezdůvodně celé noci křičeli. Rozhodně jsem tu nemohla sedět na zadku, když na tom bylo to moje princátko tak zle.

Shodou okolností se k tomu všemu tehdy přidala ještě třetí náhoda.

Ten večer, kdy kalous přiletěl, jsem totiž na střelnici narazila na dvojici britských kouzelníků, kteří byli v Egyptě na dovolené. Nemohla jsem přeslechnout jejich rozhovor o přenášedle, které je mělo hned druhý den ráno přemístit zpátky do Londýna. Stačilo mi tak použít trochu svého pověstného šarmu a přemluvit chlapce, aby mě hned druhý den vzali sebou do Anglie.

Nedalo mi to mnoho práce.

Kolem poledne už jsem díky tomu seděla na nádraží King's Cross na svém vlastním batohu a zády se opírala o jeden ze sloupů. Sledovala jsem přepážku mezi nástupišti devět a deset a litovala, že jízdu bradavickým expresem už si nejspíš nikdy nezopakuji.

Tolik vzpomínek, co pohltily studené zdi hradu; tolik příběhů odvyprávěných v havraspárské společenské místnosti; a tolik přátelství, která nám doufejme zůstanou navždy.

To všechno byly Bradavice. Nejkrásnější roky našich životů.

„Sedí se ti pohodlně?" poznamenal ženský hlas, který mě vytrhl ze zamyšlení. 

Zvedla jsem hlavu výš a zadívala se na Karu, která stála nade mnou a trochu netrpělivě poklepávala nohou do země. Nevypadala, že by byla v úplně nejlepším rozpoložení.

„Budu předstírat, že jsem neslyšela tu uštěpačnost a odpovím ti, že se mi sedělo skvěle, a že moc děkuji za optání," usmála jsem se a zvedla se ze země. „Teď už ale můžeme jít."

Společně jsme se propletly davem lidí čekajících na vlak a před nádražím se ukryly v jedné z prázdných postranních uliček. Teprve tam jsme se mohly bez obav přemístit do sídla Rosierových, aniž bychom vzbudily pozdvižení.

Jako první mě do nosu uhodila jemná vůně růží, která se vznášela všude kolem. Přesně takhle voněl Evan vždycky, když za mnou přišel. 

Jakmile jsem ale otevřela oči, na růže jsem dočista zapomněla.

Stála jsem s pootevřenou pusou v něčem, co byla nejspíš přijímací hala. Byla velká jako polovina našeho šapitó. Hlavu jsem otáčela ze strany na stranu a prohlížela si všechen ten luxus, který jsem viděla snad poprvé v životě. Připadala jsem si tu jako na zámku, až jsem se skoro zastyděla za svoje obyčejné šaty a tenisky.

Vážně jsem byla skoro jako Popelka, jenže já neměla žádné kouzelné oříšky.

„Pojď za mnou," pokynula mi Carys a já za ní vyrazila po mramorovém schodišti potaženém kobercem, který měl nejspíš stejnou hodnotu jako celý náš cirkus.

Prošly jsme dlouhou chodbou, kde se naše kroky rozléhaly jako v nějaké jeskyni. Na stěnách visely obrazy předchozích generací a pod okny postávala vycpaná zvířata, jaká jsem snad ještě nikdy v životě neviděla. Všechno tu bylo až magicky krásné, ale zároveň bolestně neosobní. Zdi byly chladné a nevyprávěly žádné příběhy. Nevoněla tu příroda. Připomínalo mi to velkou zlatou klec. Nelíbila se mi.

Zastavily jsem před těžkými mahagonovými dveřmi, přes které ale Kara najednou natáhla ruku, aby mi zabránila vejít do místnosti, ve které jsem tušila Evanův pokoj.

„Už jsi neštovice měla, že jo?" ujistila se.

„Jasně, že měla. Nejsem přece sebevrah. Teď už mě k němu pustíš, nebo musím ještě vyplnit nějaký dotazník?" ušklíbla jsem se.

Začínala jsem být trochu podrážděná. Chtěla jsem se jen na vlastní oči ujistit, že je Evan ještě pořád naživu. Kara ale nevypadala, že se plánuje nad mými protesty jakkoliv pozastavit.

„Já nejsem tvůj nepřítel, jasné?" pousmála se. „Chci ale, abys věděla, že existují tajemství, která mi nepřísluší odhalit, jenže je před tebou zároveň nedokážu ani schovat, takže... sázím na jednu kartu a upřímně doufám, že ti na něm záleží alespoň tak, jako jemu na tobě."

„O čem to mluvíš?"

„To uvidíš," ujistila mě a konečně mi otevřela dveře k němu do pokoje.

Ležel na posteli, peřinu i polštář celé promáčené potem, a očividně spal. Bylo na první pohled jasné, že má zlé sny. Trhal sebou a oči se mu pod víčky zběsile třepotaly.

Přešla jsem blíž a opřela se rukama o pelest. Stačilo mi ho chvíli jenom pozorovat a hrudník se mi plnil příjemným teplem, které jsem poslední dobou tak trochu postrádala. Bylo sice příšerné vidět ho v takovém stavu, ale aspoň jsem byla konečně zase s ním. Chyběl mi.

Neklidně se otočil a položil si levou ruku za hlavu.

A to byla přesně chvíle, kdy jsem si jí všimla – černé rozšklebené lebky, které z úst vylézal dlouhý had.

Čas se najednou prakticky zastavil.

Několikrát jsem zamrkala, ale ať jsem mrkala, jak jsem chtěla, nezmizelo. Pořád tam bylo.

„Emmeline?" oslovila mě Kara.

Zvedla jsem na ni pohled, ve kterém musela vidět všechen strach i nevěřícnost, jež mě v tu chvíli ovládaly. Mohla ze mě číst doslova jako z otevřené knihy. Prsty jsem pevně zabořila do dřeva postele a nebyla schopná vůbec promluvit.

„Nechci na tebe nijak tlačit," začala opatrně. „A vím, že není fér po tobě chtít odpověď hned, ale... jestli to nezvládneš, jestli ho kvůli tomu necháš jít, udělej to hned. Nečekej, až se probere. Nedávej mu naděje, jestli mu je potom zase vezmeš. Ať si o něm teď myslíš cokoliv špatného, nezaslouží si to. Je to hodný kluk a má tě moc rád."

„Ale proč?" zašeptala jsem.

Připadalo mi to jako neuvěřitelně živá noční můra, ze které jsem se nedokázala probudit.

„Na to by ses měla zeptat jeho. Já nejsem ta správná osoba," zavrtěla hlavou. „Myslím, že máš o čem přemýšlet. Nechám tě tu. Pak přijď dolů na večeři, hm?"

Lehce jsem přikývla a obrátila pohled zpátky na Evana. Z nebes postele se mi najednou na rameno snesl Gulliver a jemně se mi přitulil ke tváři. Několikrát mě něžně ždibl do nosu a nakonec se třemi přískoky přesunul na pelest nad hlavu toho nemocného princátka, kde se posadil na stráž.

Sledovala jsem je – oba dva – a hlavou se mi přitom honilo tolik myšlenek, že kolem mě muselo kroužit minimálně celé hejno strachopudů, nebo jak jim to sestra vlastně říkala.

Svatá Morgano, proč mě takhle zkoušíš? Chceš vědět, jestli poslechnu srdce nebo rozum?

Vždyť sama víš, že to vždycky bude srdce.

„Evane Rosiere, ty budeš buď moje spása, nebo prokletí," povzdechla jsem si.

Z batohu jsem vytáhla kašmírový šátek, který jsem koupila na tržišti v Maroku, a prostým aquamenti ho namočila, abych mu ho mohla položit na rozehřáté čelo. Snad mu tenhle suvenýr přinese alespoň trochu štěstí.

Pak jsem ho lehce pohladila prsty po tváři a zašeptala: „Teď si pořádně odpočiň, moje princátko."

×××××

Kapitola z pohledu Emmeline mě, přiznám se, trochu potrápila. Neuváděla jsem na začátek kapitoly, že jde o změnu pohledu, ale doufám, že to bylo patrné hned z prvních řádků :) Cirkusu bylo sice jenom málo, ale třeba si to ještě někdy vynahradíme. Teď bylo důležité znamení zla. Doufám, že se vám pohled na Emm líbil, pořád si jím nejsem stoprocentně jistá :) 

V další kapitole nás čekají velice zvláštní svátky, které ale určitě budou mít své vlastní kouzlo :)