Podzim 1976

Noc před svým prvním útokem jsem nemohl spát. Neustále jsem se převaloval ze strany na stranu a snažil se přestat myslet na to, co mě asi mělo zítra čekat. Měl jsem z toho trochu obavy a zároveň se těšil, že konečně budu moct být součástí velké změny naší společnosti. Netušil jsem sice, kolik toho ještě leželo před námi, ale přesto jsem doufal, že tohle bude prvním krokem k lepší budoucnosti.

Byl jsem tak zahloubaný do vlastních představ a myšlenek, že mi žalostné zahoukání augurona, které se ozvalo asi ve dvě ráno, málem přivodilo infarkt. V první chvíli mě napadlo, že je to moc zlé znamení, a že to zítra možná dopadne špatně. Hned vzápětí mi ale došlo, že to musel být Gulliver s dopisem od Emmeline.

Okamžitě jsem proto vzdal své marné pokusy o spánek, vymotal se z peřiny a vyrazil rovnou k oknu. Nepletl jsem se. Trochu nezdravě vyzáblý pták seděl na parapetu, čechral si své zelené peří a na jedné noze měl pečlivě přivázaný dopis. Za poslední dva měsíce jsem jich dostal hned několik, ačkoliv jich ani zdaleka nebylo tolik, kolik bych si býval přál. Bohužel nás od sebe s Emm dělila až příliš velká vzdálenost na to, abychom mohli být ve spojení častěji. Museli jsem se spokojit alespoň s tím málem, jaké jsme měli.

„Máš hlad, kamaráde?" oslovil jsem Gullivera a nabídl mu ruku, aby si na ní mohl přelézt. Vděčně ji přijal a jemně mi ovinul drápy kolem předloktí. „Musíš být unavený. Něco ti tu najdu."

Sice jsem si chtěl okamžitě přečíst, co mi Emmeline psala, ale nakonec jsem tomu nutkání dokázal odolat a první se postaral o unaveného augurona. Nakrmil jsem ho, dal mu napít, a pak mu dovolil usadit se na nebesách své postele, kde si po pečlivé hygieně zastrčil hlavu pod křídlo a spokojeně usnul.

Díky tomu jsem si konečně mohl rozložit pergamen, který mi přinesl z dalekých krajin, a začíst se do hustě popsaných řádků. Prohlížel jsem si každou jemnou kličku, každou tečku, jako kdyby byly tím největším pokladem, jaký jsem mohl dostat.

Drahé princátko,

doufám, že si užíváš krátké podzimní dny, jak se sluší a patří. Nejspíš křepčíš na banquetech, pokuřuješ doutníky a možná dokonce hraješ kriket. Popravdě vůbec netuším, co by tak princové mohli dělat ve svém volnu, ale ať je to cokoliv, snad jsi spokojený.

My minulý týden sbalili stany a konečně překročili Gibraltar. Je to poprvé, kdy mám možnost navštívit Afriku. Je to tady úplně jiné, ale vsadím se, že by se ti tu moc líbilo. Koupila jsem ti na trhu zelený kašmírový šátek. Původně jsem ho chtěla poslat po Gulliverovi, ale měla jsem strach, aby ho vůbec donesl a nepostavil si z něj někde po cestě hnízdo. Raději ti ho proto předám osobně, až se vrátíme do Británie.

Místní kouzelníci jsou fascinující. Věděl jsi, že tu hodně používají bezhůlkovou magii? Moje vyčarované světlušky se mohou jít zahrabat. Oproti kouzlům, která dokáží tady, jsou jenom směšnou iluzí, jakou tu zvládne kdejaké předškolní dítě.

Chybíš mi, princátko. Zatím jsem tu nepotkala nikoho tak pravidel dbalého, jako jsi ty. Nemám tu koho kazit. Doufám, že občas chodíš po zahradě bos a trénuješ. Jestli ne, poznám to!

Vím, že jsem v posledním dopise slíbila, že se uvidíme na Vánoce, ale obávám se, že to tak brzy nebude. Máme před sebou ještě dost dlouhou cestu. Otec tvrdí, že se možná vrátíme až na jaře. Mrzí mě to, Evane. Tak ráda bych tě viděla dřív. Každý večer sedávám na střeše maringotky a sleduji, jak vychází hvězdy. Je tu sice krásně, ale nejsou to kopce a divoké lesy jako ve Skotsku. A nejsi tu ty. To je asi ta největší vada.

Nevím, jakými kouzly jsi mě očaroval, ale ještě nikdy se mi tak moc nestýskalo. Chybí mi naše rozhovory, chybí mi tvoje přehnaná korektnost, i ta tvá roztomilá vzpurnost, kterou si stejně vždycky necháš vymluvit. Chtěla bych tě znovu políbit a na chvíli zapomenout na všechno kolem.

A taky mám strach. Přemýšlím nad tím, jestli už třeba nebudeš ženatý, až se vrátím. Možná to léto vlastně vůbec nic neznamenalo. Vím, že máš povinnosti vůči rodině, a že ta bude mít vždycky přednost, jen... zasloužíš si o tolik víc, princátko. Život je až moc krátký na to, abys ho žil jenom podle předem určených pravidel. Netvrdím, že já jsem tou správnou odpovědí, jen bych si přála, abys měl možnost volby. Nic víc.

Škoda, že nemůžu poslat všechno to, co cítím, přes moře na křídlech testrálů. Možná by pak bylo všechno o něco jednodušší.

A nebo taky ne.

A tebe prosím – nehlídej každý svůj krok. Dej každému novému dni šanci, aby se stal tím nejkrásnějším ve tvém životě.

Se srdcem na dlani,

Emmeline

Opřel jsem si hlavu o pelest postele a zavřel oči. Pergamen jsem si přitiskl ke tváři a zlehka si k němu přivoněl. Byl cítit šeříkem a senem. Stejně jako ona. Nic jsem si v tu chvíli nepřál víc, než ji mít tady, vedle sebe. Její přítomnost by mi možná dokonce pomohla zažehnat obavy ze zítřejšího dne.

Takhle jsem se musel spokojit jenom s jednou dávkou lektvaru na spaní, kterou mi donesla Zuna. Slyšela mě totiž chodit po chodbách a bylo jí jasné, že nemůžu zabrat. Vždycky věděla, co se se mnou děje. Byla to ta nejlepší chůva na světě.

Ráno nakonec přišlo až děsivě brzy a přineslo s sebou nepříjemnou nevolnost a netrpělivost, kterou jsem se pokoušel zahnat neustálým přecházením z místnosti do místnosti. Neměl jsem dokonce ani myšlenky na to, abych odepsal Emmeline na dopis. Chtěl jsem si to nechat na chvíli, kdy bude všechno za mnou a spadne ze mě většina nervozity.

Během poledne se ke mně v domě připojila Agnes.

Tu Bellatrix určila jako můj doprovod, společně s Magnusem, který se s námi měl sejít až na místě určení. Dostali jsme na starosti okolí Nelsonova sloupu na Trafalgarském náměstí. To měl být náš cíl. Vyhodit do povětří fontány, oživit ležící sochy lvů a způsobit co největší paniku. Měla by to být brnkačka.

„Jsi úplně bílej, drahouši," poznamenala Agnes, když se mě pokoušela odstrkat do kuchyně a poručila si u našeho skřítka Rakkyho hrnek horké čokolády. Prý na nervy. „Vzpomínám si na svou první akci. Byla jsem úplně podělaná. Celý ráno jsem prozvracela."

„A jak dopadla?" zeptal jsem se, když jsem ze skřítkových drobných ruček přebíral bílý porcelán s omamně vonící tekutinou. „Díky, Rakky."

Agnes tázavě povytáhla obočí a já jen nezaujatě pokrčil rameny.

„Gwendolyn mě pořád peskuje za to, že se k němu nechovám dost uctivě, tak jsem se to naučil. Bylo to jednodušší, než se s ní hádat. Prosím a děkuji ještě nikdy nikoho nezabilo."

„Dělej jak myslíš," mávla rukou. „Chceš vědět, jak dopadl ten můj první úkol? Vlastně na něm nebylo nic zvláštního. Měli jsme odchytit jednoho zaměstnance ministerstva, vytáhnout z něj co nejvíc informací a pak ho ovlivnit imperiem, aby nám k něčemu byl i do budoucna. Všechno šlo hladce, nenarazili jsme na žádný komplikace. Dneska to bude stejný."

„Jasně, určitě máš pravdu," kývl jsem a sevřel hrnek o něco pevněji v dlaních. „Nemám strach, jsem jen nervózní."

Agnes se povzbudivě usmála a přešla mi za záda. Dlaně položila na moje ramena a jemně je promnula.

„Je normální mít strach, Evane. Patří to k nám. Jenom blázni ho nemají. I já se před každým takovým dnem trochu bojím, ačkoliv mám větší obavy o Owena než o sebe. Ale to jednou taky pochopíš."

„Myslím, že chápu, jak to myslíš," povzdechl jsem si a pohledem zabrousil k ručičkám na kuchyňských hodinách. „Měli bychom vyrazit. Nerad bych se zpozdil."

„Ach, ta tvoje přehnaná dochvilnost," zavrtěla pobaveně hlavou. „Ale jestli tě to aspoň trochu uklidní, půjdeme."

A tak jsme vyrazili.

Londýn byl ten den plný lidí. Pěkné počasí, které nebylo v tuhle roční dobu úplně obvyklé, nám hrálo do karet. Skoro jako kdyby nás sama Morgana chtěla podpořit v našich záměrech.

Travers se k nám připojil hned vzápětí a všichni tři jsme si pak několikrát prošli náměstí, abychom si dohodli přesný postup útoku. Nic jsme nechtěli nechat náhodě.

Své plány jsme spustili s úderem třetí hodiny. Přesně tak, jak bylo domluveno.

Přímo nad náměstím se rozprskl obrovský roj rudých jisker, který následovaly ještě tři další z různých koutů města. Bylo to znamení, že jde všechno podle plánu, a že jsme všichni připravení k dalšímu kroku. Většina mudlů se při hlasité ráně doprovázející kouzlo zastavila na místě a zaklonila hlavu, aby si mohli prohlédnout světla, která nepochybně považovala za ohňostroje. Několik dětí dokonce zvedlo ruce a s nadšenými úsměvy ukazovalo na nebe.

To už ale Magnus mávl hůlkou k fontánám, které v tu samou chvíli začaly chrlit hektolitry vody. Tryskaly několik metrů do vzduchu a zmáčely většinu lidí v okruhu několika desítek metrů.

Někteří začali vyděšeně křičet a jiní utíkat, jenže najednou neměli kam. I já totiž splnil svou část plánu a postupně oživil všechny čtyři černé sochy lvů, kteří doteď líně ležely kolem Nelsonova sloupu. Teď společně kroužili kolem velké skupinky k smrti vyděšených mudlů. Hlasitě řvali a sekali svými bronzovými tlapami po všech, kteří se kolem nich pokusili proběhnout.

Travers se hlasitě rozesmál.

Ještě nikdy jsem ho neviděl v tak dobré náladě. Několik kleteb vyslal přímo do těch největších hloučků a otřásl zemí pod jejich nohama. Dlaždice zapraskaly a několik z nich se dokonce rozlomilo. Pár dětí spadlo na zem, kde začaly okamžitě brečet. Jejich rodiče je zvedali ze země a tiskli si je na prsa se zděšením v očích.

Zarazil jsem se. Jedna malá holčička na mě upírala svoje obrovské hnědé oči, které měla zalité slzami. V náručí přitom svírala plyšového králíka. Tiskla si ho k sobě tak pevně, až se jí třásly paže. Připomínala mi Gwen před pár lety. Taky měla svou oblíbenou hračku, bez které nedala ani ránu.

„Evane!" zařvala na mě Agnes. „Soustřeď se!"

Trhnul jsem sebou a obrátil na ni pohled. Musela vidět, že nejsem úplně v pohodě, protože ke mně doběhla a prudce se mnou zatřásla. To mě konečně vrátilo do reality. Vzpomněl jsem si na náš úkol a zavrtěl hlavou, abych si pročistil myšlenky. Nesměl jsem se nechat ovlivňovat. Nebyli jako my. Proč by měli mít privilegia, která jim přisoudili naši předkové? Byl čas vzít si zpátky to, co nám náleželo!

„Víš, co máš udělat?" křikla na mě Agnes znovu, ačkoliv stála sotva metr přede mnou. „Evane?! Odpověz mi!"

„Ten sloup," dostal jsem ze sebe. „Musím zničit ten sloup."

„Tak dělej, než přijde ministerstvo! Už nemáme moc času!"

Dál už jsem se s ní nepřel. Měla pravdu. Čas se nám krátil až příliš rychle a my museli udělat všechno, co jsme si naplánovali. Právě proto jsem se otočil a namířil hůlku přímo na vysoký sloup uprostřed náměstí.

„Confringo!"

Tříštivá kletba vybuchla s takovou razancí, že žulovou stavbu doslova rozervala na kusy. Obrovské kusy suti se rozletěly do všech směrů a začaly dopadat všude kolem nás. Byla to děsivá podívaná. Kamenný déšť se snášel na náměstí a nehleděl na to, jestli dopadne na prázdnou zem, nebo na něčí záda.

Náměstí brzy zbarvila čerstvá krev. Mísila se s vodou z tryskajících fontán a slévala se do narůžovělých kaluží. Křik mudlů byl tak hlasitý, že se mi zařezával hluboko do hlavy. Koutkem oka jsem zahlédl, jak bronzový lev tlapou udeřil jednoho prchajícího muže tak silně, že se okamžitě skácel k zemi. Okolí rozezněl dětský pláč holčičky s plyšákem, vedle které leželo zhroucené tělo jejího otce, na něhož dopadl velký kus žuly.

Zvedl se mi žaludek. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval.

Naštěstí jsem neměl příliš mnoho času nad tím přemýšlet, protože mi jenom těsně za zády proletěl rudý paprsek, který rozhodně nepatřil žádnému z mých společníků.

„Bystrozorové jsou tady!" zařval Magnus, který stál o pár metrů dál a byl zrovna donucen použít štítové kouzlo, jelikož proti němu Raynar Fawley vyslal prudké útočné kouzlo. „Musíme zmizet!"

Agnes na nic nečekala, překonala vzdálenost, která nás od sebe dělila, a hned, jakmile mi položila ruku na rameno, se i se mnou přemístila pryč.

Dopadly jsme na chladnou podlahu sídla Nottových, jenž bylo zřejmě prvním místem, které si v tu chvíli dokázala vybavit. Agnes se prakticky okamžitě zvedla na nohy a rozhlédla se kolem sebe. Možná hledala Owena, možná Karu, kdo ví.

Nezajímalo mě to.

Já se totiž po všech čtyřech přesunul k nejbližšímu květináči, v němž rostly divoké lilie, které Carys zbožňovala, a vyzvrátil do něj snad veškerý obsah svého žaludku. Vzhledem k tomu, že jsem měl za celý den jenom kakao, to nebyl takový problém. Bohužel jsem se dávil i potom, takže jsem ze sebe dostal ještě spoustu žluté pěny, po které mi na jazyku zůstávala hořká pachuť.

Nereagoval jsem ani na horkou dlaň, která mi dopadla na záda a začala přes ně jemně přejížděl. Nechtěl jsem o tom mluvit. Připadal jsem si naprosto neschopný a na dovršení toho všeho taky jako neuvěřitelný srab. Určitě jsem byl historicky první smrtijed, který se po něčem takovém zhroutil jako domeček z karet.

„Evane?" zašeptal mi do ucha ženský hlas, ve kterém jsem velice rychle poznal Karu. Nejspíš ji přivolalo naše hlasité přemístění „To bude zase dobré, ano? Jsem tu s tebou."

Jenom pár metrů od nás se ozvalo další prásknutí. Mírně jsem sebou škubl a konečně díky tomu přestal objímat mramorový květináč.

„Owene!" vyhrkla Agnes, načež přeběhla místnost a vrhla se svému manželovi do náruče. „Co se pro Merlina stalo?"

Owen mírně zavrávoral, ale i tak ji sevřel v pevném objetí. Na tváři měl hluboký šrám, který ošklivě krvácel a další, ještě mnohem ošklivější, rána mu pokrývala celou délku stehna. Očividně byl po velice divokém střetu.

„Moody se stal! Ten bastard nás obešel zezadu. Málem dostal Nathaniela. Odstrčil jsem ho z cesty, ale už jsem to nestihl vykrejt. Kurva, to bolí!" zasyčel, když se pokusil udělat krok ke křeslu. „Savage tam sejmul nějakýho malýho mudlovskýho kluka, když zakopl o suť a uletělo mu to. O co že v bystrozorským hlášení o tom nebude ani zmínka."

Agnes mu ovinula ruku kolem pasu a pomohla mu do ušáku, kde mu jedním škubnutím roztrhla už tak dost zničené kalhoty a okamžitě ho začala ošetřovat.

„Bystrozor, že zabil mudlu?" odkašlal jsem si. Kara mě ještě pořád lehce objímala a já si opřel hlavu o její rameno. Lehká květinová vůně, která se kolem ní vznášela, byla uklidňující. „To je blbost, ne?"

„Ale prosimtě," ušklíbl se Owen. „Většina z nich nás chce dostat tak moc, že nekoukají doprava ani doleva. Pak prohlásí, že nehody se stávají, nebo to zametou pod koberec, a jede se dál. Některý z nich jsou taky pěkně pošahaný."

Zhluboka jsem si povzdechl, zavřel oči a jemně objal Karu, kterou jsem si přivinul o kousek blíž k tělu. Už jsem nechtěl mluvit, dokonce ani poslouchat. Potřeboval jsem si odpočinou a aspoň na chvíli vytěsnit všechny ty hrůzy, které jsem dneska viděl.

Nakonec jsem využil pohostinnosti své snoubenky, dal si dlouhou, horkou sprchu, během které jsem chvíli uvažoval, jestli se nemám radši utopit, a nakonec se uložil do její postele. Hladila mě po vlasech a tiše mi broukala do ucha, dokud mě konečně nepřemohlo vyčerpání a já se neponořil do království nočních můr plných křiku, pláče a krve.

To jsem měl v nadcházejících dnech a týdnech navštěvovat často.

Až dokud jsem ho nezačal považovat za svůj druhý domov. 

×××××

První Evanův úkol je za námi. Nedopadl nijak tragicky, ale zároveň odhalil krutou realitu. Je něco jiného o ni slyšet a pak ji vidět na vlastní oči. Evan tohle zřejmě úplně nečekal, zároveň ale nechce zklamat Pána zla, takže je momentálně trochu rozervaný. Smrt mudly rukou bystrozora je detail, který jsem si nemohla odpustit. Zkrátka si nemyslím, že se dají ve válce lidi dělit na hodné a zlé. Na obou stranách musí být zákonitě ti 'lepší' a 'horší', jelikož svět není černobílý. 

V příští kapitole se podíváme na jednu věc, která Evana potrápí možná ještě o trochu víc než úkoly od Pána zla. Zároveň pro vás připravuji i kapitolu z pohledu Emmeline. Myslím, že její pohled na věc by mohl krásně dokreslit celý příběh :))