Podzim 1976

Léto se přehouplo v podzim rychleji, než bych se býval nadál. Poslední teplé dny nahradilo sychravo, déšť a všudypřítomné mlhy. Nikdy jsem neměl tuhle část roku rád a letos to bylo ještě o něco horší. Poprvé po tolika letech jsem totiž tyhle měsíce netrávil v Bradavicích se svými přáteli, ale doma v našem rodinném sídle.

Chyběla mi v něm Gwen. Bez jejího smíchu bylo tohle místo až překvapivě tiché a temné. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak moc rozlehlé je. Až teď, když jsem něm začal trávit spoustu času jenom sám se sebou. Ani otce jsem nepotkával příliš často. Pán zla pro něj měl spoustu úkolů, které ho zaměstnávaly natolik, že se občas domů nepřišel dokonce ani vyspat.

Já až tak vytížený nebyl.

Ve skutečnosti jsem vítal každou jednu hodinu, kterou jsem mohl trávit výcvikem s Traversem. Přiváděl mě totiž na jiné myšlenky, což jsem v posledních týdnech vážně potřeboval. I tak jsem se ale snad milionkrát přistihl, že vlastně vůbec neposlouchám, co mi říkal, což nakonec vedlo k pár velice nepříjemným zraněním, která jsem od něj utržil při cvičných soubojích.

„Evane, můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se vůbec nesoustředíš?" zamračil se Magnus, když mi dnes už podruhé ošetřoval řeznou ránu na tváři, kterou mi před chvílí způsobil. „Ocenil bych, kdybys při tréninku nelítal s hlavou někde v oblacích, jasný? Může tě to stát život! Tohle není hra!"

„Promiň, Magnusi," zamumlal jsem. „Nejsem dneska úplně ve své kůži."

„To ale nejsi poslední dva měsíce!" ušklíbl se. „Zítra s náma poprvé vyrážíte do terénu a já bych vážně nerad vysvětloval Pánovi zla, že tě někdo zabil hned při tvým prvním úkolu!"

Zhluboka jsem si povzdechl a smířlivě kývnul. „Jasně, máš pravdu. Je to moje blbost. Dám si příště větší pozor."

Nemělo smysl protestovat. Už jenom proto, že Magnus se rozhodně nepletl. Většinu času jsem totiž bloudil myšlenkami někam směrem k jižním dálkám, kde momentálně trávila svoje dny Emmeline. Měl jsem jí pořád plnou hlavu. Připadal jsem si dočista jako blázen, jenže jsem s tím nedokázal vůbec nic udělal. Bylo to silnější než já.

„Je to kvůli tý svatbě?" zeptal se, když mi podával zpátky mou hůlku, o kterou mě útokem připravil.

Vytrhl mě tím ze zamyšlení. Už zase jsem nedával pozor.

„Kvůli svatbě? Ale ne," zavrtěl jsem hlavou a prohrábl si s povzdechem vlasy. „To přece není žádná novinka, ne?"

„Dokud jste neměli termín, tak nejspíš ne, ale takhle... umím si představit, že tě to rozhodilo. Neměl by ses tím nechat ovlivnit, mladej, hm? Většina z nás si tím prošla. Nakonec to nebude tak zlý."

Poplácal mě přátelsky po rameni, podal mi ruku a pomohl mi zpátky na nohy.

Nemínil jsem mu na jeho dobře míněné rady vůbec odpovídat, protože jsem z nich byl dost nesvůj. Že jsme s Karou nesdíleli žádnou nehynoucí lásku nebylo žádným tajemstvím, ale vždycky mi bylo proti srsti, když se v tom začal někdo vrtat.

Bohužel jsme byli na konci září nuceni oznámit termín svatby, která se měla konat na jaře, a od té doby jsem neměl ani na chvíli pokoj.

Většina ze starších mi neustále předávala nějaké rozumy. Amycus Carrow mě ujišťoval, že si na život v manželství zvyknu jako nic, Macnair mi kladl na srdce, že jsem mohl dopadnout i mnohem hůř, ať se podívám třeba na chudáka Rodolfuse, a Rookwood mi strčil do kapsy lísteček s adresou toho údajně nejlepšího bordelu v celé Británii. Prý ho mám zmínit na recepci a dostanu takovou péči, o jaké se mi ani nesnilo.

Jedna rada lepší než druhá.

Rabastan byl od našeho oznámení taky mnohem podrážděnější, a ač se to pokoušel nedávat příliš najevo, choval se ke mně od té doby mnohem chladněji. Nejspíš si nemohl pomoct. Neměl jsem mu to za zlé. Možná bych se choval dost podobně, kdybych byl na jeho místě.

A pak tu byla Emmeline.

Do letošního léta jsem svou svatbu s Karou bral jako něco, co nám bylo dáno do vínku. Otcové se na ní koneckonců domluvili jenom chvíli po našich křtinách. Nottovi a Rosierovi byli totiž jedni z mála, jejichž krev se ještě vzájemně příliš nepromísila. Šlo ale samozřejmě i o peníze a upevnění postavení. Tady se nikdy nic nedělalo jenom tak bez důvodu.

Ctil jsem jejich rozhodnutí a nikdy se ho nepokusil nijak napadnout. Byla to má povinnost vůči našemu rodu a tak jsem k ní i přistupoval.

Vlastně jsem k ní přistupoval natolik zodpovědně, že jsem si během školních let nikdy nenašel žádnou opravdovou známost. Ne, že bych se snad o děvčata vůbec nezajímal, ale jakmile mělo jít o něco vážnějšího než o klevetění nad skleničkou máslového ležáků a pár nesmělých polibků na famfrpálových tribunách, vždycky jsem se stáhl. Měl jsem výčitky vůči Kaře a vůči našemu budoucímu závazku.

Nejspíš jsem se nechával až moc unášet romantickými představami o velkolepé lásce, kterou jsem měl tu čest vidět u nás doma. Moji rodiče byli totiž důkazem, že něco takového není jenom výplodem červené knihovny. Roky jsem si naivně myslel, že se možná s Karou po svatbě bláznivě zamilujeme a všechno bude najednou přesně tak, jak má.

Tam v tajemných hvozdech u Glasgow jsem ale konečně pochopil, jak moc jsem se pletl. Nikdy jsem nad Carys neuvažoval tak jako nad Emmeline. Nikdy jsem se jí netoužil dotýkat jinak než jako sestry. Nikdy jsem neusínal s myšlenkou na to, jaké by asi bylo bloudit rty po jejím těle. A nikdy mi nechyběla tak bolestně, jako ta bláznivá cirkusačka právě teď.

Nevyznal jsem se sám v sobě.

Naštěstí už jsem nad tím nemusel dát přemýšlet, protože se jen kousek od nás přemístil Nathaniel, který měl jako obvykle úsměv od ucha k uchu. Vždycky se kolem něj vznášela až nepřirozeně pozitivní aura, proti které byl ve skutečnosti imunní jen málokdo, i když se to spousta z nás pokoušela popírat.

„Nazdárek Evane, nazdárek Maggie!" zahlaholil vesele.

„Kolikrát ti mám říkat, abys mě neoslovoval Maggie," procedil skrz semknuté zuby Magnus.

„Jen se nedělej. Miluješ to. Je to takový roztomilý a mazlivý. Stejně jako ty," zazubil se a hbitě se přitom vyhnul kouzlu, které na něj Travers bez varování vyslal. „Příště líp miř, Maggie."

„Vidíš ho?" obrátil se z ničeho nic na mě. „Neustále mele pantem, ale přitom je pořád ve střehu. Vezmi si z něj příklad!"

„Oh, jdu někomu příkladem. Jsem na sebe tak hrdý! Evane, seš na mě taky tak moc hrdý?"

„Proč bych měl? Ty to zvládneš i za mě," ušklíbl jsem se.

Neměl jsem rád, když mě někdo kritizoval a od Magnuse jsem si to bral k srdci ještě o něco víc, jelikož jsem měl potřebu se mu ukázat v tom nejlepším světle.

„Jaktože tu ještě nikdo není? To jsem tu fakt dřív než Lucík Pucík? Pán zla by na mě byl určitě taky moc hrdý!"

„Jo, zkus mu to říct," protočil oči Magnus. „Vsadím se, že ti dá na hlavu vavřínový věnec."

„Ten má trny, ten nechci," mávl Nate rukou a hravým krokem přešel až ke mně. Nadšeně se mnou zatřásl a pak mi ovinul ruku kolem ramen. „Zejtra konečně ukážeme, co v nás je, kamaráde! Myslel jsem, že už se nikdy nedočkám."

„To jsem zvědav, jestli ti ten elán vydrží, až na to vážně dojde," uchechtl jsem se.

Rozhodně jsem nechtěl přiznávat nahlas, že mám trochu obavy. Kdyby to šlo, nejradši bych zůstal navždycky v zácviku. To mi vlastně docela vyhovovalo. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli dokážu někomu jen tak ublížit. Pán zla sice tvrdil, že zabíjení není naším primárním cílem, ale to neznamenalo, že na něj nemůže dojít. A já věděl, že jednou budu muset někomu vzít život a ta představa se mi vůbec nelíbila. Jenže pro vítězství se občas něco obětovat prostě musí. I kdyby to měla být třeba část naší duše.

Brzy se mezi námi začali objevovat další a další smrtijedi. Měli jsme mít totiž setkání s Pánem zla, abychom probrali plán zítřejšího útoku. Doteď jsme totiž vůbec netušili kam půjdeme, ani co bude naším cílem.

„A hele, tady je náš Lucík!" vyhrkl Nathaniel hned, jakmile se mezi námi objevil Lucius Malfoy se svou pověstnou černou holí.

Nikdy jsem nepochopil, proč ji nosil. Přece nebyl nemohoucí a navíc byl jenom o pár let starší než my s Natem. Asi si myslel, že mu přidává na důležitosti. Nebo ho možná doma Narcissa bila a on ji měl na obranu, kdo ví. Teorií jsme měli spoustu, jednu nepravděpodobnější než druhou.

Lucius se na Wilkese jenom pohrdavě ušklíbl a zvedl bradu až kamsi do nebes, aby mu dal najevo, že on je rozhodně nad věcí. To v naší skupince vyvolalo vlnu veselí. Smál se dokonce i Yaxley, který se obvykle snažil udržet si vážnou tvář.

Malfoy byl v našich kruzích pravidelným zdrojem zábavy. Nikdo mi nebyl schopný vysvětlit, proč tomu tak bylo, ale co na tom sešlo. Hlavně, že jsme měli důvod ke smíchu.

„Hele, myslíte, že když mu tu hůl vezmu, skácí se k zemi?" zašeptal Nate tak, aby jeho slova nedolehla až k Luciovým uším.

„O deset galeonů, že to neuděláš," drcnul do něj Magnus a vyzývavě zahýbal obočím. „A jestli jo, o dalších pět, že se rozbrečí."

„To beru," uchechtl se Nate a bez dalšího váhání vyrazil k cíli svého škodolibého útoku.

Stačilo mu jedno jediné škubnutí, aby hůl vytrhl z Malfoyovi ruky. Ten sebou leknutím trhnul a div se neodporoučel k zemi, jelikož o ni byl doteď opřený. Marně hrábnul do vzduchu v pokusu ji Wilkesovi okamžitě vzít, ten ale uskočil o dva kroky dozadu a zvedl ji hrdinně nad hlavu.

„Chrabře jsem zvítězil nad napomádovaným démonem a sebral zdroj jeho moci! Všichni jsme teď svobodní, přátelé!"

Smích nám velice rychle ztuhl na rtech, když hůl, kterou Nathaniel držel nad hlavou jako vlajku, sevřela další ruka. Nate v tu chvíli zbledl ve tváři a nenašel ani odvahu otočit se za sebe. Musel vědět, o koho šlo, protože se mu oči okamžitě rozšířily nenadálým děsem.

„Tohle si s vaším dovolením vezmu, pane Wilkesi," promluvil Pán zla.

Zatajil jsem dech. Měl jsem tu chvíli o Nathaniela vážně strach. Slyšel jsem příběhy o tom, jak moc dokázal být Pán zla krutý ke svým následovníkům, když mu neprokazovali dostatečnou úctu. Hlavou mi proběhla spousta scénářů, z nichž žádný nebyl nikterak příjemný.

Nate pustil hůl a obrátil se na našeho vůdce. Celý se přitom přikrčil, ramena měl svěšená a myslím, že se dokonce lehce třásl. Smích tehdy přešel dokonce i jeho. Nikdo z nás se tomu nedivil.

Pán zla nicméně nevytáhl ani svou hůlku. Místo toho se jen ležérně opřel o široký pracovní stůl a Luciovu hůl si dokonce několikrát protočil mezi prsty. Naprosto absurdně mě v tu chvíli napadlo, že by ho s tímhle umem Vaneovi klidně přijali do cirkusu. 

„Chvíli si ji nechám, Luciusi. Snad to pro vás nebude příliš bolestné," poznamenal a na tvářích několika z nás se přitom mihl letmý úsměv, kterým jsme se pokoušeli zakrýt pobavení.

„Jistěže ne, pane. Můžete si ji klidně nechat. Co je moje, je i vaše," přispěchal Malfoy s okamžitou odpovědí, která snad ani nemohla být víc podlézavá.

„To je v pořádku. Upřímně doufám, že ji ještě pěkných pár desítek let nebudu potřebovat. A vy, pane Wilkesi, pokud vás bolí záda, pořiďte si vlastní. Černá vám stejně nejde k očím."

Nathaniel na něj zvedl nevěřícný pohled a dokonce se mu nepodařilo zadržet pobavené uchechtnutí, když zacouval zpátky mezi nás.

„Jistě, pane. Omlouvám se. Už se to nestane."

Pánovi zla se na rtech mihl letmý úsměv, po kterém v mých očích stoupl snad ještě o příčku výš. Nikdy by mě nenapadlo, že dokáže dát takhle otevřeně najevo dokonce i smysl pro humor. Potěšilo mě to. Nejspíš byl nakonec opravdu jenom jedním z nás, i když mnohem mocnější a mnohem vlivnější.

„Už bylo ale dost zábavy," promluvil znovu. Mávl hůlkou a přímo vedle něj se v tu chvíli objevila obrovská mapa Londýna s několika místy označenými velkým rudým křížem. „Teď je čas soustředit se na práci. Zítra musí všechno proběhnout naprosto hladce. Nechceme žádné komplikace, ani ztráty."

Ještě jednou si mezi prsty protočil Luciovou holí a nakonec jejím koncem poklepal na jeden z rudých bodů na mapě.

„Zítra budeme mít čtyři cíle. Skupiny, v jakých budete útočit, vám určí Bellatrix s Rodofusem později. Záměrně jsem vybral ta nejfrekventovanější místa v Londýně. Trafalgarské náměstí, okolí Toweru, Westminster a Covent Garden," po každém místě poklepal na příslušný křížek na mapě. „Jde nám o to, najít co největší koncentraci mudlů."

„A nadělat z nich masové koláčky," poznamenal Goyle, kterého jsem vážně neměl rád. Byl to tyran, který si užíval bolest ostatních víc, než by bylo zdrávo. Občas mi z něj bylo zle.

Pán zla na něj obrátil svou pozornost a rty mu zkřivil letmý úšklebek.

„A z toho bychom podle vás měli co, pane Goyle?"

„No...," zarazil se oslovený, „o to přece jde. Zbavit se mudlů. Čím míň jich bude, tím líp."

„Zřejmě stále nechápete, co je našim hlavním cílem," odvětil Pán zla a tentokrát už v jeho hlase zazníval jasný chlad. „Nejsme zvířata, pane Goyle, nevraždíme a nemučíme na potkání. Dokonce ani mudly ne. Čeho tím zítřejším útokem chceme dosáhnout? Vy ostatní? Povězte mi to, hořím nedočkavostí."

Místností se rozlilo nepříjemné ticho, když většina smrtijedů sklopila hlavy k zemi a tvářila se, jako kdyby tu ani nebyli. Nechtěli být káráni, takže se raději neodvažovali vůbec nic říct.

„Nikdo? Opravdu?"

„Je to útok na ministerstvo, pane," promluvil jsem nakonec. Dodal jsem si trochu odvahy, a když na mě náš vůdce se zaujetím obrátil hlavu, pokračoval jsem už mnohem jistěji. „Máme udělat co největší zmatek. Kouzla musí být vidět. Obzvlášť mudlové je musí vidět. Čím víc svědků, tím lépe. Mělo by to být dostatečně velké, aby to ministerstvo nezvládlo ututlat a nedokázalo změnit paměť všem, kteří to uvidí."

Usmál se.

V tu chvíli mě zaplnil hřejivý pocit na hrudníku. Vždycky jsem byl neuvěřitelně hrdý, když mě Pán zla pochválil. Znamenalo to pro mě vážně hodně, protože pak na mě mohl být hrdý i otec.

„Jsem rád, že se mezi vámi najdou i tací, kteří vidí dál, než na špičku vlastního nosu. Výborně, Evane. Přesně o to nám jde. Chceme zlomit ministerstvo a jejich hloupý zákon o utajování kouzel. Ten je momentálně naším primárním cílem. Postřeh, Luciusi."

Jedním plynulým pohybem hodil černou hůl zpátky Malfoyovi, který ji jen tak tak chytil. Vsadím se, že se s ní teď bude po nocích mazlit. Narcissa z něj bude mít jistě obrovskou radost, úplně to vidím.

„Všichni víte, co máte dělat?" přelétl nás Pán zla pohledem. „Dávejte pozor na nováčky. Jakmile se objeví bystrozorové, stáhněte se. Žádné ztráty v našich řadách nejsou akceptovatelné, rozumíme si?"

„Ano, pane. Rozumíme," přisvědčili jsme všichni sborově.

„Výborně. Teď běžte. Zítra mi podáte hlášení."

A tak jsme šli. Přesně, jak si Pán zla přál.

Zítra nás měl koneckonců čekat velký den.  

×××××

Válka už je sice v plném proudu, ale zároveň ještě stále nedosáhla svého vrcholu. Vzhledem k tomu, že většina ztrát na straně smrtijedů i Řádu přišla až poslední rok před koncem střetu, je situace zatím relativně umírněná. Jde o válku spíše na politické úrovni, podpořenou občasnými teroristickými útoky vůči mudlům. Situace se přiostří až mnohem později. 

V další kapitole se podíváme na to, jak dopadne útok v Londýně a jaký bude Evanův první střet s krutou realitou toho, co znamená být smrtijed. 

Pěkný víkend všem! :)