Léto/Podzim 1976

V cirkuse jsem byl toho léta ještě několikrát.

Poprvé jsem do něj vzal Gwen, která se domáhala ještě jednoho představení. Ten den vzala Emmeline mou sestru dokonce i do zákulisí a seznámila ji s tím, jak to tam vlastně chodí. Ukázala jí většinu zvířat, které vlastnili, a na některé z nich si směla dokonce i sáhnout. Na závěr prohlídky jí předvedla úžasného augurona, který si pyšně trůnil v její maringotce.

„Jejich volání prý předpovídá smrt!" prohlásila Gwen s očima upřenýma na vyhublé tělo zeleného ptáka. „Je bezpečné ho tu mít?"

„To jsou jen pomluvy," usmála se Emm, sundala ho z bidýlka a postavila jí ho na natažené předloktí. „Jejich volání ve skutečnosti předpovídá déšť. Jsou to jenom takové kouzelnické rosničky. Seznam se s Gulliverem."

„Ahoj Gullivere," usmála se sestřička a lehce ho pohladila prstem po pírkách. „Já jsem Gwen."

Gulliverovi se sestra očividně líbila, protože jí začal zobákem probírat ofinu. Zahihňala se a začala mu okamžitě vyprávět jednu ze svých oblíbených pohádek. Auguron jí na oplátku několikrát zahoukal do ucha a nakonec jí přelezl na rameno, kde se spokojeně usadil.

„Díky," obrátil jsem se na Emmeline s rukama zastrčenýma v kapsách, „že jsi ji sem vzala a ukázala jí tohle všechno. Je velká fanynka. Poslední týden nemluvila o ničem jiném."

„To je v pohodě. Opravdu. Kdyby chtěla být cirkusačka, klidně si jí vezmu pod křídla," zasmála se. „Naše řemeslo trochu upadá, takže potřebujeme mladou krev."

„Vážně? Předpokládal jsem, že je to vcelku rozšířené povolání, když jsem tu viděl kromě tebe i Pandoru."

„Ani ne. Je to spíš rodinná záležitost. My dvě jsme sestry," pokrčila rameny a opřela se zadní stranou stehen o stolek.

„Vy jste sestry?" zamrkal jsem překvapeně. „Vůbec si nejste podobné."

„Máme stejného otce, ale mámu každá jinou. Pandora je nemanželská. Táta brzy po svatbě propadl kouzlu zlatovlasé krasavice, se kterou měl vášnivou aférku. Ta praskla, když otěhotněla. Otec nakonec zůstal s mou mámou, ale o Pandoru se zajímal od malička, takže jsme spolu prakticky vyrostly."

„Prožila sis dost divoké dětství, co?" pousmál jsem se. „Cestovali jste často?"

„Každý měsíc jsme trávili jinde," přikývla. „Jezdíme po celé Evropě. Je to kočovný život a rozhodně není pro každého. I já byla vděčná za Bradavice. Dali mi jistotu a domov, který není na kolečkách."

Zrovna jsem se nadechoval se k odpovědi, když mi na zápěstí zapípaly hodinky. Věděl jsem, že budeme muset jít. Měli jsme dneska od otce nařízenou večerku. Ten totiž nerad viděl, když se Gwen někde toulala po nocích a já to musel respektovat.

„Promiň, ale budeme muset jít, nebo mi naše chůva pěkně vyčiní." Omluvně jsem se usmál a obrátil pohled na svou sestřičku. „Gwen, rozluč se. Musíme domů."

„Už?" povzdechla si zklamaně, ale nakonec poslušně předala Gullivera jeho právoplatné majitelce a připravila se k odchodu. Alespoň smysl pro dochvilnost jsme jí byli se Zunou schopni vštípit, když už nic jiného.

„Evane?" obrátila se na mě ještě Emmeline, jakmile to třeštidlo vyskákalo ven z maringotky. Zastavil jsem se ve dveřích a tázavě se na ni zadíval. „Přijď příští týden, něco ti ukážu, hm?"

Zaskočila mě, ale ani na chvíli jsem neuvažoval, že bych jí snad řekl ne. Místo toho jsem se jenom usmál a letmo přikývl. „Přijdu rád."

A tak jsem přišel i podruhé. Tentokrát úplně sám. Už jsem si dokonce ani nekupoval lístek na představení, jelikož jsem chtěl s Emmeline strávit co nejvíc času. Počítala s tím, protože se hned po svém vystoupení vykradla z šapitó a našla si mě u vchodu do zázemí, kde jsem seděl a čekal na ni.

„Vypadáš netrpělivě," uculila se, ale nenechala mě ani odpovědět. Místo toho chytila moje předloktí a bez váhání mě zatáhla mezi maringotky, ve kterých ona a ostatní zaměstnanci bydleli. „Kolik máme dneska času?"

„Klidně celou noc," odvětil jsem s úsměvem. „Já nemám večerku."

„Tak se mi to líbí," zasmála se. „Už jsi velký kluk, určitě můžeš strávit pár hodin s potulnou cirkusačkou, no ne?"

„To nepochybně můžu," zazubil jsem se. „Otázka je, jestli chci. Záleží na tom, co mi nabídneš."

„Ále, pán nerad kupuje kluběnku v pytli," zasmála se, přičemž přešla přes lehce blátivou cestu a zastavila se před dřevěnou ohradou, ke které vesele mávla rukou. „Chtěla jsem ti představit Bucka a Kiču."

„Kohože?" rozhlédl jsem se po okolí, ale neviděl vůbec nic. O čem to asi mluvila?

„Nejsou tu? Hrome! No jo, hrozně špatně se mi to odhaduje," pokrčila nevinně rameny, strčila si prsty do koutků úst a hlasitě na ně zapískala.

Pak už trvalo jenom chvilku, než se za jednou z maringotek vynořila první hlava, jejíž rysy trochu připomínaly draka. Hned za ní pak prošlo o něco větší zvíře a rozběhlo se k nám.

Teď už jsem chápal, proč Emmeline chodila do lesa za testrály a ještě k tomu je dokázala najít, aniž by je viděla. Cirkus jich totiž zřejmě taky pár vlastnil. Tihle dva byli očividně dobře živení a navíc postrádali plachost těch bradavických.

„Už jsou tu?" zeptala se jen těsně předtím, než jí jedno ze zvířat žďuchlo čenichem do ramene. „Oh, díky za odpověď," uculila se a poplácala ho po bradě. „Máš tu i Bucka, co, holka?"

„Jak je od sebe rozeznáš, když je nevidíš?"

„Přece po hmatu," odpověděla mi, jako kdyby to byla snad úplná samozřejmost. „Každý je přece jiný. Jsou to matka se synem. Buck se u cirkusu narodil. Pomáhají nám tahat maringotky, dá se s nimi cestovat mnohem rychleji a efektivněji."

„Jste samé překvapení," uculil jsem se a i já poplácal po hlavě jednoho z testrálů. Hádám, že to byl Buck. „Kolik toho ještě skrýváš, Vanceová, hm?"

„To si ani neumíš představit," odpověděla hravě.

„Děláš si ze mě srandu?!" Hrubý hlas se rozezněl okolím jenom pár desítek metrů od nás. Ačkoliv jsem jeho strůjce neviděl, poznal jsem v něm vypravěče z cirkusu. „Jak jsi mohl to číslo takhle zvrtat, co?!"

„Sakra," vyhrkla tiše Emmeline, chytla mě za ruku a začala mě tahat přes plot. „To je táta! Nesmí tě vidět. Nemáme povoleno si někoho vodit do zázemí!"

Rozhodně jsem jí nechtěl způsobit problémy a popravdě jsem ani netoužil po setkání s jejím otcem, takže jsem se nenechal dál přemlouvat, rychle přelezl plot a proběhl bahnitou trávou až k maringotce uprostřed ohrady. Tam jsme se oba svezli zády po dřevěných stěnách a zůstali sedět na zemi, aby nás nebylo vidět přes okno.

„Tak takhle jsem si tu návštěvu teda nepředstavoval," zasmál jsem se tiše a rozhlédl se kolem sebe.

Maringotka byla uvnitř natřená na červeno a rozdělená do několika kójí, z nichž každá byla vystlaná čerstvým senem, které provonělo celou místnost. Muselo jít nepochybně o stáje pro testrály.

„Jako, že budeš utíkat před mým otcem? Přiznám se, že i já měla trochu jinou vizi," odvětila se smíchem a usadila se pohodlněji. „Jeho ale není dobré popudit, když je v téhle náladě. Jinak je to ale zlatý mužský."

„A proto se před ním schováváme ve stájích. Tomu se jen těžko věří."

„Kdyby ne, možná bys dostal bičem přes záda," prohlásila s vážnou tváří, což mě donutilo se na ni nevěřícně zadívat.

„To jako vážně?"

„Ne! Copak si fakt myslíš, že můj táta bije lidi na potkání jenom proto, že je to principál?" zasmála se. „Nemůžeš mě hned brát tak moc za slovo."

„Jsi hrozná," uchechtl jsem se a zvedl pohled na jednoho z testrálů, který se k nám rozhodl v maringotce přidat a spokojeně se uložil do jedné z kójí.

Objal jsem si kolena rukama a chvíli sledoval jeho prázdné bílé oči. Díval se na mě, nebo jsem si to aspoň myslel; občas se to u nich těžko odhadovalo. Možná právě proto lidem přišli tak moc děsiví. Chybějící zornice a mrtvolný výraz dokázal rozhodit kde koho.

„Děsně mě vyděsili, když jsem je viděl poprvé," sdělil jsem svoje myšlenky nahlas „Bylo to na konci prvního ročníku, když nás kočáry odvážely zpátky na nástupiště. Ptal jsem se všech kolem, jestli je taky vidí. Když jsem zjistil, že nevidí, myslel jsem si, že jsem se nejspíš zbláznil."

„Spousta lidí má podobnou reakci," přikývla. „Dřív jsme je používali při představeních. Však víš, daly se s nimi dělat zajímavé triky, když je teoreticky neměl nikdo vidět. Občas se ale našel někdo, kdo už měl za sebou nějakou zkušenost se smrtí a pár z nich to hodně vyděsilo, takže jsme je nakonec přestali cvičit na vystoupení. Stejnou zkušenost jsme měli i s Gulliverem. Ani auguron nebyl úplně nejšťastnější volba."

„To si umím docela představit," uchechtl jsem se při představě, jak po zvuku auguronova křiku polovina cirkusu s křikem prchá z šapitó. „Muselo to způsobit pořádnou paniku."

„To si piš," uculila se.

Zbytek večera jsme nakonec strávili v teple maringotky nad rozhovory o všem, co nás zrovna napadlo. Emmeline měla neuvěřitelný přehled, jaký se dal od studentky Havraspáru nejspíš čekat, a navíc viděla velkou část světa. Vyprávěla mi proto o francouzských levandulových polích, o zvuku kastanět ve Španělsku, i o kráse švýcarských Alp.

Záviděl jsem jí tu svobodu. Neměla život rozplánovaný už od narození. Nemusela se vdát za někoho, koho jí rodiče vybrali. Nemusela se na každém kroku hlídat, aby náhodou nezneuctila rodinu. Nikdy nevěděla, kam jí vítr zanese a co jí do života přinese zítřek. Nechápejte mě špatně – miloval jsem svou rodinu a byl jsem hrdý na to, že jí můžu dělat čest. Nikdy by mě nenapadlo si stěžovat, ale představa svobody, jakou měla v životě Emmeline, mě svým způsobem neuvěřitelně lákala.

A právě proto jsem přišel i potřetí, a pak znovu a znovu.

Občas jsme si celý večer jenom povídali, jindy jsme byli schopni hodiny mlčky ležet ve vlhké trávě, sledovat noční oblohu a cpát se u toho cukrovou vatou. Když venku pršelo, vyprávěla mi při světle přenosných plamínků o tajemných dálkách a o lidech, které na cestách potkala. Dokázal bych jí poslouchat hodiny a hodiny.

Vítal jsem každou minutu, kterou jsem s ní mohl strávit, jelikož jsem si po sestřině odjezdu do Bradavic připadal až nepříjemně osamělý. Sice jsme si psali dopisy, ale ty mi její přítomnost rozhodně nenahradily. I tak jsem z ní měl ale neuvěřitelnou radost. Její touha stát se slavnou spisovatelkou ji při zařazování totiž odvála do Havraspáru. Nepřekvapilo mě to. Sestřička nikdy nebyla materiál pro Zmijozel a fakt, že se dostala do stejné koleje, kam chodívala svého času i moje matka, mě vážně těšil.

Vlastně jsem měl k Orlům dost blízko celý svůj život. Možná to bylo dalším důvodem, proč jsem tak rád trávil čas v přítomnosti Emmeline. Byla sice trochu praštěná, ale kdo koneckonců v životě nepotřebuje trochu toho bláznovství?

Na konci září, kdy už se dny krátily a sychravé dny převládaly nad těmi teplými, ale přišlo nepříjemné rozčarování. Dorazil jsem do prostorů cirkusu jako už tolikrát předtím, ale tentokrát bylo všechno jinak. Po louce pobíhali zaměstnanci a pomocí hůlek skládaly stánky i celé šapitó. Všechno pak v dřevěných bednách nosili do maringotek. Z majestátního místa tak pomalu zůstávaly jenom rozbahněné cesty a velké plochy mrtvé trávy.

Vůbec se mi to nelíbilo. Žaludek jsem měl nepříjemně sevřený a nechtěl jsem si ani představovat, co tohle všechno vlastně znamená. Proplétal jsem se mezi haldami kovových tyčí, látek a krabic a hledal ve všem tom mumraji Emmeline.

Ona mě našla dřív než já ji.

Vynořila se zpoza jednoho stanu, bleskově mě chytla za ruku a rozeběhla se i se mnou pryč. Donutila mě přitom přeskočit pár beden s kostýmy a dokonce i nízký plůtek, který bránil skupince třaskavých skvorejšů zmizet v přilehlých polích. Byla bosa a na kotnících jí cinkaly ty samé rolničky, které nosila na přestavení. Proč je na sobě pro Merlina vůbec měla?

„Kam jdeme?" zeptal jsem se celý udýchaný, když mě vytáhla skrz větve šeříku mimo prostor cirkusu. Vůbec jsem nechápal, co to do ní zase vjelo.

„Kamkoliv!" zasmála se a pustila mou ruku, takže jsem za ní konečně přestal vlát jako praporek ve větru. Několikrát se zatočila na místě, až se kolem ní rozprostřela květovaná sukně, a pak si to namířila rovnou směrem k lesu. „Máme pro sebe celou skotskou divočinu, Evane. Můžeme jít kamkoliv chceme!"

„Počkej přece! Emmeline!" křikl jsem za ní a ještě se několikrát otočil zpátky k šeříků. „Proč balíte? Vy někam odjíždíte?"

„Jo," přikývla, „náš cirkus jezdí každý podzim na jih. Teda, já teď sedm let po sobě zůstávala v Bradavicích, takže jsem se toho neúčastnila, ale letos už mě to čeká taky."

„Proč jsi mi to neřekla?"

„Proč bych měla?"

Zhluboka jsem se nadechl, abych jí mohl odpovědět, ale najednou jsem nevěděl, co na to říct. Proč by vlastně měla? Neměla vůči mě přece vůbec žádné závazky. Sotva jsme se znali.

„Protože mi budeš chybět," přiznal jsem po chvíli ticha.

„Aspoň budeš mít víc času na svou snoubenku."

„Emm, já a Carys nejsme pár. Je to domluvená svatba. Nikdo se nás neptal, jestli chceme."

Měl jsem nutkavou potřebu jí vysvětlit, jak to všechno je. Nechtěl jsem, aby si myslela, že snad ke Kaře něco cítím. Ta představa mi byla až překvapivě nepříjemná.

„To je snad to nejsmutnější, co jsem kdy slyšela," povzdechla si. „Lidi by se měli brát z lásky, ne z povinnosti."

Lehce jsem přikývl, ale nic na to neodpověděl. Netušil jsem co. Neexistovalo způsob, jak jí to vysvětlit. Místo toho jsem položil jiný dotaz: „Budeš mi psát?"

Možná to znělo trochu hloupě, jenže já s ní rozhodně nechtěl přerušit kontakt. Stačilo mi pár hodin v její přítomnosti, abych začal toužit po dalších. Do postele jsem se ukládal s myšlenkou na vůni šeříku a sena, která ji doprovázela na každém kroku, a vstával se vzpomínkou na rty, které mi přitiskla na tvář při našem posledním loučení.

Bylo mi čerstvých osmnáct a poprvé v životě jsem pro někoho dočista ztratil hlavu.

Přitom jsem vůbec netušil, kdy k tomu vlastně došlo. V jedné chvíli jsem myslel jenom na to, co všechno mě čeká nadcházející týden na výcviku, a v té další už jsem se toulal tajemně osvětlenou manéži. Neměl jsem nad tím vůbec žádnou kontrolu.

„Budu posílat Gullievera, abys ho nepřehlédl ani mezi stovkou sov," usmála se, pak se ke mně vrátila a znova mě chytila za ruku. „Ale teď nemysli na zítřek. Co bude, to bude. Nezměníme to. Tak pojď."

A já šel.

Mimo cirkus, mimo civilizaci. Do skotských hvozdů, kde jste mnohem spíš narazili na stádo jelenů než na člověka. Tady vládla matka příroda a Emmeline tu byla jako doma. Klidně bych se vsadil, že měla mezi předky nějaké rusalky, protože způsob jakým tančila mezi stromy mě nutil myslet na věci, které mě nikdy dřív nenapadaly. Alespoň ne v takové míře.

„Půjdeme ještě dlouho?" houknul jsem za ní, když už mi přišlo, že jdeme snad hodinu v kuse. „Nebo hledáme nějakou starou čarodějnici z močálů? Otec mi říkal, že jednu takovou prý máme v rodině."

„Ty jsi stejně hrozná princezna, Rosiere," zasmála se Emmeline. „Užívej si ten vzduch, ten klid, tu atmosféru. Nekoukej na hodinky!"

„Promiň, u nás se dbá na každou minutu. Tenhle režim bez mantinelů mě občas trochu znervózňuje, nemůžu si pomoct," uchechtl jsem se a povolil si kravatu, která mě začínala trochu škrtit.

Docela jsem se při téhle naší procházce zpotil, ale pořád jsem si nebyl jistý, jestli za to mohla ta chůze, nebo Emmelininy letní šaty, které byly na můj vkus až provokativně krátké.

„Tak ty budeš nakonec Popelka! Přesně o půlnoci se z tebe stane otrhaný křupan, kterému místo bílého koně zůstane jenom napůl shnilá dýně a hejno myší!"

„Cože?" povytáhl jsem obočí. „Nevím, kdo je Popelka. Můj kůň je grošák a proč by se ze mě měl stát vlastně křupan? To půjdeme nějakým trním?"

„Nekecej, že máš fakt koně!" Obrátila se na mě a dokonce se i zastavila. Ve tváři jí hrálo upřímné pobavení, když se dlouhými kroky rozešla blíž. „Ty seš vážně takové princátko, co? Hádám, že ta Popelka budu spíš já."

„Emmeline, kdo je teda ta Popelka?" povzdechl jsem si. „Chodila s námi do školy?"

„Popelka je princezna z mudlovské pohádky, blázínku," zasmála se. „A já si právě dala za úkol tě trochu zkazit, ty aristokrate. Zuj si boty!"

„Proč bych si měl zouvat boty?" zaprotestoval jsem. „Ušpiním si ponožky."

„To není pravda, protože ty si taky sundáš!"

„To mám jako chodit bos?!"

„Přesně tak," přikývla. „Jsme v lese, tady nemusíš vypadat jako ze žurnálu, Evane."

„Vždyť jsou tady všude ostružiny. Nechápu, jak po tom můžeš vůbec chodit," pokoušel jsem se znovu zvrátit její rozhodnutí. Rozhodně jsem se tu nechtěl procházet bosý po jehličí a popadaných kaštanech.

„Když něco sundáš ty, tak i já," pokusila se smlouvat.

Vyvalil jsem na ni oči a přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Měla na sobě jenom ty krátké letní šaty a náramky s rolničkami. Co by si tak asi chtěla pro Merlina sundávat?

Nenechala mě nad tím ale přemýšlet dlouho. Zkroutila totiž ruku za záda, načež si z ramen stáhla ramínka od podprsenky, kterou nakonec vytáhla z pod šatů ven. Nechala ji viset na ukazováčku a zvedla ji výš.

„Tohle obvykle do mých představení nepatří. Važ si toho. Tak co říkáš? Boty za podprsenku. Docela fér obchod, ne?"

„To jo," dostal jsem ze sebe ztěžka.

Vážně tu bylo najednou dost teplo a teď už jsem si byl naprosto jistý, že to nebylo fyzickou námahou. Hlasitě jsem polkl a jenom s vypětím všech sil od ní odtrhl oči, abych si mohl rozvázat tkaničky na botách. Sundal jsem je a po nich dokonce i ty ponožky. Nakonec jsem si stáhl i kravatu a rozepl první dva knoflíky košile, protože jsem měl trochu problém s vlastním dechem.

„Páni, ty ses mi nějak rozvášnil," zasmála se. „A teď pojď, chci ti něco ukázat, princátko."

Znovu vyrazila a já ji následoval. Jeden bolestivý krůček za druhým. Co dva metry jsem tiše sykl, když jsem šlápl na zbloudilou šišku nebo kámen. Jak takhle mohla chodit? To ji to vážně nebolelo? Tomu se mi jen těžko věřilo. Dost jsem za ní zaostával, ale cinkání jejích rolniček mě naštěstí pořád vedlo správným směrem.

Jenže i ty najednou umlkly.

„Emmeline?" křikl jsem za ní zkusmo, ale neodpověděla.

Proto jsem přidal do kroku, až jsem konečně vyšel ze stínu stromů. Do tváře se mi okamžitě opřel chladný vítr od moře a příroda přede mnou otevřela nádherné panoráma skotských kopců. Emm stála na vrcholku jednoho z nich a šaty jí povlávaly ve studených poryvech. Oči měla zavřené, bradu zdviženou. Očividně si užívala každý jeho letmý polibek, který jí vháněl červeň do tváří.

Byla s okolní přírodou jedno tělo, jedna duše.

Vyrazil jsem za ní a po cestě si sundal hábit, který jsem jí zezadu přehodil přes ramena. 

Obrátila na mě pohled. 

Tehdy jsem si ji mohl poprvé prohlédnout opravdu zblízka. Její oči měly barvu okolních lesů, nos i tváře pokrývaly drobné pihy a na horním rtu měla tenkou bílou jizvu, která zasahovala až k nosu. Usmála se a přitáhla si můj hábit blíž k tělu.

Trochu váhavě jsem jí položil dlaně na paže a jemně přes ně přejel, abych ji zahřál. Připadal jsem si u toho až podivně nepatřičně. Moje myšlenky se dokonce krátce zatoulaly ke Kaře, vůči které jsem pocítil až absurdní osten provinilosti, což bylo vážně k smíchu vzhledem k tomu, že ona se podobnými věcmi pravděpodobně vážně netrápila.

„Takže sem si chodíš čistit hlavu?"

„Miluju tohle místo," přikývla. „Tady může být člověk kýmkoliv chce. Divočinu nezajímá tvůj původ, výchova, ani přesvědčení. Tady jsme si všichni rovní."

„To si vážně myslíš?" zeptal jsem se.

Tenhle pohled na věc se mi neuvěřitelně špatně přijímal. Neuměl jsem od sebe tyhle věci s klidným srdcem oddělit. Chápal jsem sice, jak to myslela, jen jsem se s tím nedokázal tak úplně ztotožnit.

„Myslím," usmála se. „Co kdybys to taky zkusil, hm? Jenom tady, jenom teď. Na chvíli zapomeň, že jsi Rosier a já Vaneová. Aspoň dokud se neobjeví nad obzorem první hvězdy. Jen Evan a Emmeline. Dokážeš to?"

„Emm," povzdechl jsem si. „Co to vůbec změní?"

„Všechno," zašeptala.

Pak mě políbila. Naprosto nečekaně a bez varování. Rty měla vláčné a horké a ještě stále na nich ulpívala chuť malin, které po cestě lesem ujídala.

Tímhle jediným polibkem zbořila veškeré mé zaběhnuté představy o tom, že je to muž, kdo má udělat první krok. Tak mě to koneckonců celý život učili. Jenže ona v posledních týdnech otřásla úplně vším.

Nebyla vůbec jako já. Byla divoká, nespoutaná a měla v sobě takový žár, jaký jsem snad ještě nikdy u nikoho neviděl. Připomínala mi hurikán, který se nečekaně prohnal celým mým životem a obrátil ho celý vzhůru nohama.

Nejspíš právě proto jsem dobrovolně spustil svoje zábrany, položil jí obě dlaně na linii čelisti a bez dalších výčitek se po hlavě vrhnul do toho největšího dobrodružství, jaké mi život v posledních letech přichystal.

Měla pravdu. Tady a teď jsme byli jenom Evan a Emmeline. Na ničem jiném nezáleželo.

Až dokud se nad obzorem neobjevily první hvězdy, které s sebou přinesly bolestné loučení. Nebyl jsem na něj připravený. A nejspíš bych nebyl, ani kdyby mi o něm řekla dřív. Nic by to nezměnilo.

Vůbec nic.

Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než stát na prázdné louce, uprostřed sešlapané trávy, a sledovat řadu maringotek, které se pomalu ztrácely v dálce. V jedné z nich byla i Emmeline; bláznivá cirkusačka, která mi bez jediného varování ukradla srdce jako nějaká potulná zlodějka.

A rozhodně mi ho nemínila vrátit.  

×××××

Romantika není v příbězích má silná stránka a tuhle kapitolu jsem přepisovala tolikrát, že už jsem z ní nejspíš dočista zblbla. I tak ale doufám, že vás potěšila. Osobně tyhle dva společně miluju. Ten kontrast, který mezi sebou mají. On pravidel dbalý aristokrat, ona divoká cirkusačka. Moc mě to baví :) Škoda jen, že se museli rozloučit :( 

V příští kapitole se podíváme zpátky za Pánem zla. Seznámíme se s pár dalšími smrtijedy a nakoukneme pod pokličku jeho plánům na změnu režimu.