Léto 1976

Srpnová noční obloha byla ten večer posetá neuvěřitelným množstvím hvězd. Každou chvíli se některá z nich rozhodla vydat na dalekou pouť k zemi a zanechala za sebou dlouhou světelnou čáru. Bylo to úžasná podívaná.

„Evane, Evane, viděl jsi to?" vyjekla nadšeně Gwen, která se mě držela za ruku, když jsme společně procházely vlhkou loukou plnou květin.

Všude kolem cvrkali cvrčci a nikdo nezasvěcený by zřejmě nepředpokládal, že pár metrů před námi je ve skutečnosti vstup na to největší kouzelnické představení, které se dalo tady v Británii navštívit. Bylo tady ticho a tma, kterou rušilo jenom světelné znečištění z nedalekého Glasgow. Jen jednou za čas se s tichým prásknutím objevila nějaká rodina s malými dětmi, kteří společně pospíchali k vysokému šeříku, jenž rostl v remízku uprostřed louky. Za jeho rozložitou korunou pak všichni jako zázrakem mizeli.

„To víš, že jsem to viděl!" usmál jsem se. „Ale počkej, to nejlepší teprve přijde!"

„Přesně!" zapojil se do naší konverzace Rabastan. Ten nečekaně chytil Gwen kolem pasu a mírně se sklonil, aby si ji mohl posadit na ramena. Překvapeně vyjekla, ale hned se zase uvolněně zasmála. „To abys měla blíž ke hvězdám, princezno!"

Roztáhla zeširoka ruce a nadšeně výskla, když se s ní Rabastan několikrát otočil dokola. To mu samozřejmě pěkně zamotalo hlavu, takže ho Kara musela chytit za předloktí, aby se i s mou malou sestřičkou neskácel do trávy.

„Neblbni, když máš na ramenou dítě!" okřikla ho trochu zamračeně.

„A máš to! Je to Evanova budoucí žena a poslouchat ji musíš ty. Jaká ironie," zasmál se Nate, který si spokojeně vedl kolem ramen Eileen. „Vyšel jsi z toho dost blbě, kamaráde."

Původně jsem chtěl do cirkusu vzít jenom Gwendolyn, ale ta se zmínila před Karou, ta zase před Rabastanem a Nathaniel musel být očividně naprosto u všeho, co jsem dělal já, takže jsme nakonec vyráželi dokonce v šesti. Nevadilo mi to. Vždycky jsem ocenil čas, který jsem s nimi mohl strávit a Gwen je měla koneckonců všechny moc ráda.

„Ty seš fakt kretén, Wilkesi," ušklíbla se Kara, která nebyla vždycky naladěná na jeho nekonečné vtípky, což jsem jí vůbec neměl za zlé. Občas jsme ho měli plné zuby úplně všichni.

„Karo, takhle nemluv, když jsou tu děti!" upozornil ji Rabastan škodolibě a vysloužil si za to ránu pěstí do ramene. „Au. A tohle bylo taky dost nevýchovné, abys věděla! Podporuje to v dětech násilí!"

„Nebij ho! Nezaslouží si to! Vždyť je to tvůj princ!" vložila se do jejich hovoru Gwen a pohladila Rabastana po vlasech. „Musíš na něj být hodná."

„Tak to vidíš. Ta nejmoudřejší z nás promluvila," uculil se na ni Rabastan a oba nakonec ve stejnou chvíli vyprskli smíchy.

Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a zastavil se před šeříkem, který skláněl větve nízko nad zem. Tam jsem vytáhl hůlku a očima vyhledal velký suk, na kterém bylo nakreslené červené písmeno X. Na něj jsem jemně poklepal a všichni společně jsme pak vykročili skrz závoj listů.

Pohled, který se před námi rozprostřel, mi doslova vyrazil dech.

Nikdy jsem v kouzelnickém cirkuse nebyl, ale zřejmě jsem dost prohloupil. Všude byla spousta barev, ve vzduchu se tetelilo obrovské množství poletujících plamínků, a nad monumentálním stanem se každou chvíli rozprskly jiskry tichého ohňostroje.

Všude byla spousta lidí. Rodiny s dětmi, zamilované páry vodící se za ruce, pár kouzelníků v roztodivných kostýmech s obřími bublifuky a prodejců s nejrůznějšími suvenýry a cukrovinkami.

Cestu lemovaly barevné stánky a maringotky, před nimiž mnohdy postávala zvířata, která jsem ještě nikdy neměl tu čest vidět. Snad jenom na stránkách učebnic. U stánku opodál jsem zahlédl, jak prodejce položil dítěti do rukou blankytné vajíčko. Nadšeně ho sevřelo v dlaních, čímž ho zřejmě zahřálo a spustilo tím chytře vymyšlené kouzlo. Zpod prstů děcku totiž velice brzy vyletělo hejno motýlů, které začalo kroužit kolem v okouzlujícím barevném víru.

„Pááni," dostala ze sebe Gwen.

Oči měla doslova navrch hlavy a hned, jakmile ji Rabastan sundal na zem, se znovu chytila mojí dlaně, aby se mě mohla pokusit odtáhnout na všechna místa, která ji v tu chvíli zaujala.

„Hele! To je okamie!" vyjekla a popoběhla si dva metry doprava. Tam se zastavila a vyrazila zase druhým směrem. „A hrabák! A támhle mají štěně! Podívej! Můžu si ho prohlédnout?!"

Zatřásla mi s rukou a ukazovala na postarší párek kouzelníků, kteří si vedli na vodítku úplně normálního psa. Samozřejmě, že ji nejvíc ze všeho zaujalo právě tohle. Myslím, že po dnešním dni nebude minimálně týden spát, než se jí podaří vstřebat všechny ty zážitky, co si odnese.

„Ty vole, to je vejška," poznamenal Nathaniel, který měl zakloněnou hlavu a díval se někam nad nás.

I já se podíval vzhůru, abych věděl, o čem to vlastně mluvil, a všiml si dlouhého lana, které bylo natažené nad všemi atrakcemi i cirkusovým stanem. Bylo mi nevolno jenom při představě, že bych měl v té výšce vůbec stát, natož ještě chodit po poměrně tenkém kusu provazu. Akrobatce, která na něm ale právě předváděla ukázkovou holubičku, to ale očividně vůbec nevadilo.

„Nechápu, jak tohle dělají," zavrtěl jsem hlavou. „Já bych pravděpodobně hnedka spadl jako cihla."

„A teď si představ, co tyhle holky musí umět v posteli!" prohlásil nadšeně, za což si vysloužil nevěřícný pohled od Eileen. Nic si z toho nedělal. Jenom protočil oči a dodal: „Však říkám představ si. Představovat si snad můžu, ne?"

„Ty seš fakt neskutečnej," zavrtěla Leen hlavou. „K čemu já tě vůbec mám? Pověz mi to, protože já to už očividně zapomněla."

„Na obveselení, na ozdobu, na to, abych ti donesl cukrovou vatu támhle z toho stánku," začal vypočítávat na prstech. Během půl minuty mu prsty došly a on stejně vyjmenovával dál. Rozhodně byl přesvědčený o své naprosté nezbytnosti.

„Dobře, dobře, přesvědčil jsi mě," zarazila ho. „Budu vděčná, když tě dalších deset minut budu mít na to, abys mlčel, hm?"

„To je jedna z věcí, co mi zrovna moc nejde," přiznal okamžitě.

„Nebudeš tomu věřit, ale toho jsme si všimli úplně všichni," poznamenal Rabastan.

„Už pojďte!" ozvala se Gwen, která už nás očividně nechtěla dál poslouchat. „Musíme si koupit lístky a sehnat co nejlepší místa! Chci všechno vidět! Evane, honem!"

„Už jdu, už jdu," uchechtl jsem se. „Koupím to pro všechny. Vy ostatní se tu zatím bavte a neudělejte mi ostudu, jasné?"

„My nikdy!" odvětil Nate. „Jé, Leen, podívej! Lampiónky!"

Nechal jsem tu skupinku bláznů za zády a vyrazil s Gwen rovnou ke kase. Byla tam dost dlouhá fronta, ale to se dalo čekat. Sestřička celou dobu netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu a brebentila o tom, co uvnitř asi uvidíme. Ještě nikdy jsem ji snad neviděl takhle moc nadšenou.

Řada na nás došla až překvapivě rychle. Chvíli jsem se handrkoval s prodejcem ohledně sektoru k sezení, ale jakmile jsem z kapsy vytáhl váček, ve kterém zacinkalo pěkných pár galeonů, jeho přístup se okamžitě změnil a nabídl mi jedny z těch nejlepších míst, které si očividně šetřili pro movitější návštěvníky. Jakmile jsem ukázal, že mezi ně patříme, všechno šlo najednou dost rychle.

Během hodiny už jsme tak všichni usedali do měkkých polstrovaných židlí přímo před manéží. Všechno jsme měli doslova na dosah ruky. Ani jsem nedokázal říct, kdo byl víc natěšený, protože i všichni moji naprosto dospělí kamarádi, z nichž polovina patřila dokonce ke smrtijedům, měli v očích dětské nadšení, které rozhodně nedokázali zakrýt.

Všechna světla v šapitó najednou bez varování zhasla a okolí se ponořilo do neprostupné tmy. Davem to mírně zašumělo a Gwen mi jemně stiskla ruku, aby se ujistila, že tam ještě pořád jsem. Pak se ale ze stropu spustil kužel jemné záře, která osvítila střed manéže a s ním i dvojici žen, které k sobě stály zády a hlavy měly sklopené k zemi.

Jedna z nich byla v tmavě modrých šatech s jiskřivými odlesky. Hnědé vlasy se jí stáčely ve vlnách kolem obličeje a zakrývaly tak tvář, ozdobenou dramatickým líčením. Šaty té druhé měly barvu denní oblohy, která kontrastovala s jejími zlatými vlasy. Každá byla úplně jiná a společně pak tvořily neuvěřitelnou pastvu pro oči.

„Na počátku všeho," prolomil ticho hluboký hlas, rozléhající se celým stanem, podkreslený táhlou hudbou, „dávno předtím, než světlo světa spatřili bradavičtí zakladatelé, v době, kdy existovala jenom pustá pevnina a žádné moře, se zrodily dvě sestry."

„To jsou ony!" zašeptala mi Gwen nadšeně do ucha a prstem ukázala na dvojici děvčat.

„Tajemná Noc, ozdobená nespočtem hvězd, vládkyně tmy a měsíce."

Žena v tmavých šatech zvolna rozpažila ruce a zvedla hlavu, na kterou konečně dopadlo světlo. Okamžitě jsem v ní poznal Emmeline, ač vůbec nevypadala jako toho večera v lese. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nebyla okouzlující. Obě byly.

„A zářivá Den, ověnčená nadýchanými oblaky, vládkyně světla a slunce."

I druhá ze dvojice pozvedla hlavu a roztáhla paže. Zápěstí teď měly jen palec od sebe, ale přesto se ani kouskem kůže nedotýkaly.

„Ty vole, víš, kdo to je?" drcnul do mě z ničeho nic Nate, až jsem sebou mírně trhnul.

„Co?" odpověděl jsem šeptem, aniž bych se na něj vůbec podíval.

„Ta bloncka. To je přece Pandora!"

„Kdo?"

„Pandora. Ta, co chodí s tím hipíkem Láskorádem."

„Psst!" okřikla nás Gwen a vrhla na něj vyčítavý pohled, který hned přesunula zpátky na představení.

Jenom jsem na Nathaniela lehce mávnul, aby pochopil, že to probereme po představení, ale zároveň jsem se zaměřil na obličej dlouhovlasé blondýnky a bylo mi jasné, že měl pravdu. Vážně to byla Pandora.

To už bylo trochu moc podivínských havraspárských děvčat na jednom místě.

„Sestry ale nebyly šťastné, protože byly osamělé. Jakmile jedna vstávala, druhá šla spát. Den se měnil na noc znenadání a stejně tak noc na den. Vždy byly tak blízko, ale přitom se nikdy nesetkaly."

S posledním slovem se ozvaly rolničky. Začaly zvonit v pravidelném, ale zvolna se zrychlujícím rytmu. Brzy jsem si všiml, že ten zvuk vydávaly malé zvonečky na náramcích, obepínajících holé kotníky umělkyň. To když se obě ženy rozešly, každá na jinou stranu, načež se v okázalých piruetách přesunuly k prověšeným šátkům v barvách jejich šatů.

Nikdy jsem neviděl podobný druh akrobacie. Vlastně jsem nikdy neviděl moc akrobacie, ale na tomhle bylo něco až podivně hypnotického. Dokonce tak moc, že i Nathaniel přestal mluvit. Obě vylezly výš, kde si ovinuly šátky kolem těla a rozhoupaly se. Ve vzduchu se pokoušely chytit jedna druhou za ruku, ale pokaždé minuly.

„Jednou nad nimi splín konečně zvítězil a obě sestry začaly ronit hořké slzy. Ty dopadaly na zem a slévaly se jedna v druhou, až vznikly řeky, moře a oceány."

Od stropu šapitó se spustil déšť, který rychle smáčel obě akrobatky a zároveň vytvořil jednolitou kaluž dole v manéži. Voda děvčatům kapala z vlasů a látka šatů jim víc přilnula k tělům. Nic z toho jim ale nezabránilo pokračovat ve svých kouscích nad našimi hlavami.

„Pak z temných hlubin oceánu vystoupil neoblomný Čas, vládce zrození, i smrti."

Z hluboké kaluže uprostřed stanu se najednou začalo zvedat mužské tělo. Kluk na sobě neměl od pasu nahoru vůbec nic, jenom bronzovou kresbu hodinového strojku. Chvíli zůstal v podřepu, pak se pomalu narovnával, přičemž se šapitó rozzářilo jasným světlem, které jako kdyby vycházelo přímo z Pandory. Ta povolila sevření nohou a klesla o něco níž. Natáhla k němu ruku a zlehka se dotkla jeho prstu.

„Byl mladý a plný sil. Navíc ale dokázal něco, co sestry nemohly – mohl existovat během vlády Dne i Noci. I stalo se, že se do něj obě ženy bláznivě zamilovaly."

To už se ale Čas začal zase hrbit nad zem a s ním mizelo i zářivé světlo. Pandora se několikrát zatočila v šátcích, a pak v nich zůstala zavěšená úplně nehybně, jako kdyby právě spala. V tu samou chvíli se akrobat pomalu postavil na ruce a otočil tak hodinový strojek na svém těle vzhůru nohama.

Emmeline doteď zůstávala nehybná nahoře u stropu, ale jakmile většina světla zmizela, roztáhla ruce. Zpod šatů jí vyletěl roj malých světélek, která měla nejspíš představovat hvězdy. Ve vzduchu pak opsala dva kotrmelce a i ona se spustila níž nad zem. Tam si políbila prsty pravé ruky. Jakmile rty odtáhla, na dlani jí seděl obrovský noční motýl. Lehkým fouknutím ho donutila odletět směrem k Času, kterému se posadil na tvář jako pomyslný polibek.

„On ale nemiloval ani jednu z nich. Toužil je ovládat stejně tak, jako ovládal život a smrt. Oběma proto slíbil, že jim dá svou lásku výměnou za jejich nesmrtelnost."

Mladík se znovu postavil zpátky na nohy a natáhl ke každé jednu ruku. Obě se lehce zhouply a chytily se ho.

„Souhlasily."

Přitáhl si je blíž a každou z nich políbil na hřbet ruky.

„V tu samou chvíli, poprvé od svého zrození, spatřila jedna druhou."

Pandora i Emmeline pozvedly pohledy výš. Na obou tvářích se zračil nevěřícný pohled, když začaly šplhat po šátcích nahoru až k úplnému stropu šapitó. Tam se k sobě znovu pokusily přiblížit. Tentokrát už se jejich látky zamotaly do sebe a ony se tak mohly dotknout tváře té druhé.

Déšť přestal padat.

Rolničky na nohách jim divoce zvonily a intenzita hudby se zvyšovala.

„Vzájemným dotykem zpečetily svou dohodu s Časem. Ten získal jejich nesmrtelnost a od té doby Noc každé ráno umírá, aby se Den mohla zrodit. A v té chvilce, přesně mezi dnem a nocí, nocí a dnem, se ty dvě setkávají. Jenom na krátký moment, kdy se vzájemně obejmou a spojí tak sílu slunce a měsíci v okouzlující podívané na horizontu."

Hudba dosáhla svého vrcholu, stejně jako zvuk rolniček, když se od sebe děvčata odrazila a vrátila se na svou stranu manéže. S posledním úderem bubnu se obě pustily a jejich těla se propadla vzduchem.

Zatajil jsem dech.

Šály je s posledním zazvoněním zachytily jenom pár stop nad zemí, kde zůstaly bezvládně viset s rukama i nohama roztaženýma. Čas v tu samou chvíli udělal přemet a dopadl do kaluže na všechny čtyři, až kolem sebe všude rozstříkl kapky vody. Pár z nich ohodilo dokonce i nás v prvních řadách.

Pak šapitó znovu zahalila tma.

„A tak se zrodil východ a západ slunce," dodal hlas, na jehož popud se začalo pomalu rozsvěcet oranžové světlo, které zaplnilo manéž.

To už ale všichni tři aktéři stáli přímo před námi, drželi se za ruce a zhluboka se ukláněli.

„No ty vole," dostal ze sebe Nate a byl dokonce první z nás, kdo začal tleskat. „Tohle, že je cirkus?! Proč jsem to kruci nevěděl dřív?"

Nečekal jsem, že ho kultura až takhle ohromí, ale na druhou stranu jsem se mu vůbec nedivil. Já se cítil dost podobně, a to nebylo nic proti výrazu Gwen, která měla pootevřenou pusu, rozsvícené oči a tleskala tak, že jí snad musely každou chvíli upadnout ruce.

Zapískal jsem na prsty, abych dodal aplausu na razanci. To ke mně přitáhlo pohled Emmeline, která se krátce zastavila očima na našem lóže. Vystřihla ještě jednu hlubokou úklonu, než všichni tři vytáhli hůlky a jediným mávnutím odstranili vodu z manéže. Pak se rozběhli pryč, aby uvolnili místo dalším vystupujícím.

Ač jsme ten večer viděli ještě spoustu dalších představení, neuvěřitelných tvorů, se kterými jsem měl tu čest snad poprvé v životě, a komických přestřelek mezi klauny, nic z toho ve mně nezanechalo tolik, co úvodní vystoupení. Ještě teď jsem měl husí kůži, když jsem si na něj vzpomněl.

Jakmile jsme pak společně opustili šapitó, všichni mí přátelé se začali překřikovat jeden přes druhého a nadšeně si sdělovat svoje dojmy. Myslím, že byli ještě mnohem nadšenější než před začátkem.

„Říkám ti, že jsou v tom nějaká kouzla!" valil Nathaniel do Eileen. „Tohle přece nemůže nikdo dokázat!"

„Mudlové to taky uměj, takže to asi magie nebude," oponovala mu. „Viděla jsem je to dělat na ulicích v Londýně!"

„Tak to je pěkná blbost!" odfrkl si pobouřeně.

„Evane!" vyjekla Gwen. „Támhle jsou ty paní, podívej!"

Otočil jsem se směrem, kterým ukazovala a zahlédl Pandoru s Emmeline, postávající před těžkým závěsem, který nejspíš oddělovat zázemí cirkusáků od míst, kam směli návštěvníci. Ještě pořád byly v šatech z představení a právě se nadšeně fotily s nějakým novinářem.

„Chceš je pozdravit?" usmál jsem se na ni.

Oči se jí neuvěřitelně rozzářil, když nadšeně přikývla. „To můžeme? Vážně? Prosím, prosím, to bych chtěla!"

„Tak pojď, princezno," usmál jsem se, položil jí ruku na rameno a společně jsme vyrazili k těm dvěma.

Pandora si nás všimla jako první a s letmým úšklebkem povytáhla obočí. Nejspíš za to mohl fakt, že se za námi okamžitě vypravili i ostatní. Ti aby totiž náhodou někde nechyběli. Nathaniel kdysi strčil Pandoře do batohu zapálenou rachejtli, takže jsem se jejímu nepřátelství nemohl tak úplně divit.

„Co k nám přivádí takové vážené hosty?" poznamenala trochu kousavě.

„Doro!" okřikla ji tiše Emmeline. „Tady v tomhle prostoru neexistují žádné koleje, znáš pravidla! Hlavně žádné konflikty."

„Promiň," zamumlala kajícně a obrátila pohled na poskakující Gwen. „Tak co, líbilo se ti představení?"

„Moc!" vyhrkla vesele. „Byly jste úžasné! Mohla bych se taky přidat k cirkusu, až budu velká?!"

„Můžeš cokoliv budeš chtít, maličká," usmála se Emmeline a dřepla si níž, aby se jí Gwen mohla koukat přímo do očí. Pak natáhla dlaň před sebe a s jemně do ni foukla. Stejné hejno světýlek, jaké ji ozářilo při představení, jí teď vzlétlo z dlaně a obklopilo mou sestřičku. „Kde existuje magie, je možné úplně všechno."

Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem se zeširoka usmát, když na mě zvedla pohled a vytáhla koutky výš. „Překvapilo mě, že jsi vážně přišel," oslovila mě a zase se zvedla.

„No, ta upoutávka mě vcelku zaujala," uchechtl jsem se a projel si prsty vlasy. „Říkal jsem si, že to bude určitě stát za to, a rozhodně mě to nezklamalo."

„Tak proto," zasmála se Kara a škádlivě do mě dloubla. „Že ses nepochlubil!"

„Asi se nebude chlubit snoubence, že si chce narazit buchtu od cirkusu, ne?" vložil se do hovoru Nathaniel, kterého bych v tu chvíli nejradši něčím praštil, aby se trochu probral.

„Snoubence?" Povytáhla Emmeline obočí a zadívala se na Karu. Hned se ale zase uvolněně usmála. „To jsem netušila. Gratuluju."

„A proč bys to taky měla tušit? Vůbec se neznáme," odpověděl jsem s úsměvem větou, kterou uzavřela naši konverzaci tehdy v lese. Koutky jí lehce cukly výš, takže jsem byl přesvědčený, že i ona si vzpomněla.

„Tohle jsem si nejspíš zasloužila," zasmála se. „No, máme ještě s Dorou nějaké povinnosti, takže budeme muset jít, ale vy se dobře bavte. Určitě je tu ještě pořád co objevovat."

„Rád jsem tě viděl. Chci říct vás," opravil jsem se okamžitě, když Pandora tázavě povytáhla obočí. „Byly jste skvělé. Obě samozřejmě."

Emmeline na mě jen hravě mrkla, než se otočila a společně se svou kolegyní zmizela za těžkým závěsem. Na rtech se mi přitom usadil úsměv, kterého jsem se za nic na světě nedokázal zbavit. Připadal jsem si trochu jako blázen.

„Tak tenhle úsměv jsem ještě nikdy neviděla, zlato," poznamenala Kara tiše, aby ji neslyšeli ostatní. Vytáhla se přitom na špičky a lehce mě políbila na tvář. „Moc ti sluší."

Znala mě dobře. Často toho o mě věděla víc, než jsem vůbec věděl já sám. 

Vyhledal jsem její pohled a zadíval se jí do tváře. Měla tak moc pronikavé oči. Byly šedé a vždycky a za všech okolností se usmívaly. S ní se člověk nikdy necítil osamělý, ať se dělo cokoliv. Jemně jsem jí odhrnul pramen vlasů za ucho a opřel se čelem o to její.

„Když už musíme absolvovat celou tu šaškárnu se svatbou, jsem moc rád, že je to zrovna s tebou, Carys."

„Tak si ještě užij to, co nám zbývá, fešáku," zašeptala. „Čas už nám nikdo nevrátí."

S těmi slovy mě přátelsky políbila na rty a vyběhla za Rabastanem. Ten se zrovna opodál dohadoval s Nathanielem, která z těch akrobatek měla hezčí nohy. Kara mu mezitím s rozběhem skočila přímo na záda a ovinula zezadu ruce kolem krku, načež se nahnula, aby ho mohla políbit.

Přemýšlel jsem nad jejími slovy.

Čas byl vážně nezastavitelný a my oba věděli, že jakmile bude po svatbě, její románek s Rabastanem bude muset skončit. Kdyby totiž tahle aféra praskla teď, ještě by se dalo lecos zachránit, ale kdyby praskla v manželství, byla by to pro naše rodiny společenská tragédie. A to si ani jeden z nás nepřál.

Navíc tu byla otázka dědiců, kteří se od nás očekávali. 

Všechno to bylo zkrátka až příliš riskantní a ošemetné.

Jednou budeme muset zkrátka stát bok po boku jako manželé Rosierovi, ale do té doby – kdo ví, co ještě přinese budoucnost. 

×××××

Dnes jsme si udělali trochu umělecký výlet do kouzelnického cirkusu. Nebyla jsem si jistá, jestli popisovat představení tak podrobně, ale popravdě mě to hrozně bavilo, tak snad se aspoň trochu líbilo :) 

V médiích i jedno z mých oblíbených videí na podobnou performanci, miluju tenhle druh umění :) Silk acrobatics mimochodem vzniklo až v devadesátých letech dvacátého stolení, ale to jsem neřešila. Možná to zkrátka mudlové jen tou dobou pochytili od kouzelníků :))  

V příští kapitole se konečně dostaneme i k troše té romantiky, i když pořád trochu osobité. Evan s Emmeline jsou totiž doslova jako led a oheň :)