Léto 1976

Kde kdo by nejspíš čekal, že se život člověku po přijetí znamení zla obrátí o sto osmdesát stupňů. Že se bude účastnit potyček, proklamovat čistotu původu všude, kam přijde, a možná dokonce lovit bystrozory.

No, tak takhle to vážně nebylo.

Já i Nathaniel, který se přidal do služeb Pána zla jenom týden po mě, jsme žili pořád ty samé životy jako dřív. Byli jsme totiž v zácviku. To znamenalo, že nás nikdo rozhodně nemínil poslat do konfliktu, ze kterého bychom pravděpodobně vyšli roztrhaní na kousky. Pod křídla si nás vzali starší smrtijedi, kteří nás měli naučit všechno, co budeme moct v budoucnu potřebovat.

Mě dostal na starost Travers a Nathaniela se ujal Dolohov. Byli našimi mentory a měli za nás určitou zodpovědnost. To oni ručili Pánovi zla za to, že budeme brzy připravení zapojit se plnohodnotně, a že budeme schopni ustát dokonce i útok členů Fénixova řádu, což hádám nebyla žádná legrace.

Právě díky tomu jsme ale měli pořád spoustu času sami na sebe, což jsem svým způsobem vítal s otevřenou náručí. Mohl jsem totiž řádit s Gwendolyn v zahradách a vyprávět jí o Bradavicích, do kterých se po prázdninách chystala. Dvakrát nebo třikrát jsme dokonce ze stájí vyvedli koně a vyrazili spolu na tajnou vyjížďku do polí za naším sídlem.

Nikdy jsem Gwen neviděl tak moc šťastnou jako to léto. Užívala si každou minutu, kterou jsem si pro ni dokázal ukrást, a já na tom byl podobně. Za nic na světě bych tyhle chvilky nevyměnil. Nabíjely mě totiž takovou energií, že jsem si připadal naprosto neporazitelný.

Byly to ty nejúžasnější prázdniny, jaké jsem měl tu čest prožít, a to ještě ani zdaleka nebyly u konce.

Na začátek srpna jsme pak měli naplánovanou rodinnou oslavu, na které jsme rozhodně nesměli chybět. Tetička Walburga totiž slavila narozeniny, což bylo jako obvykle důvodem k honosné slavnosti. Ráda si nechávala lichotit, takže jí bylo při přání vždy potřeba ujišťovat, že vůbec nevypadá na svůj věk.

Walburga ve skutečnosti nebyla moje teta, ačkoliv jsme byli přes několik kolen spříznění. Ani nevím přes kolik. Rozhodně jsem si nepamatoval celý rodokmen našich rodů a dost jsem pochyboval o tom, že vůbec existoval někdo, kdo ho opravdu znal. Nejspíš proto pokrývala celou stěnu salonku na Grimmauldově náměstí ta jejich slavná tapiserie. To asi kdyby někdo z rodinných příslušníků zapomněl, kdo je vlastně jeho bratranec, nebo třeba švagr.

Abych pravdu řekl, nikdy jsem nebyl velkým fanouškem temného sídla Blacků, které obývala Walburga s Orionem, ačkoliv jsem tu jako malý trávil poměrně dost času. Hrával jsem si tu se Siriem a Regulem ve spletitých chodbách a neustále poslouchal poznámky o tom, že jsme až příliš hluční a měli bychom se chovat přiměřeně našemu postavení. Ne, že bychom snad na podobné příkazy někdy příliš dbali, ale na tom jen sotva sešlo. Byl jsem přesvědčený, že křik zkrátka patřil k tetiným koníčkům a pravděpodobně by si k němu stejně našla nějaký jiný důvod.

Zrovna jsem kráčel po schodišti, ozdobeném dost zvrácenou dekorací v podobě hlav domácích skřítků, k pokojům sourozenců Blackových, když mi Regulus zastoupil cestu a zastavil mě.

„Jdeš za Siriusem?" zeptal se.

Zněl trochu rozezleně, ale nemyslím, že to bylo mířeno proti mě. Nejspíš se s bratrem zase chytili, jako ostatně každý druhý den.

„Jo, chtěl jsem ho pozdravit," přikývl jsem. „Nebo má zase krámy?"

„Doporučuji ti se mu dneska obloukem vyhýbat," protočil Reg oči. „Zase měli rozepři s matkou. Křičeli tu na sebe celé ráno. Sirius se pak zabarikádoval v pokoji a já ho podezírám, že se tam buď pokouší oběsit na trámu, nebo právě míchá doušek živé smrti, co nalije matce před přípitkem do skleničky."

„Až tak zlé, hm?" povzdechl jsem si.

„Horší. Mnohem horší," zavrtěl hlavou. „Zkoušel jsem s ním mluvit, ale sám víš, jaký umí být paličák. Mám si prý jít zalézt matce pod sukni a olízat jí boty. Nebo tak nějak to bylo. Myslím. Byla k tomu totiž ještě záplava sprostých slov, co jsem slyšel poprvé v životě."

„Tak to abych ho šel ještě trochu popíchnout," uchechtl jsem se a obešel ho, abych mohl pokračovat nahoru. „Pokud do hodiny nepřijdu, vyšli někoho na záchrannou misi!"

„Jak myslíš," zasmál se. „Ale pamatuj, že jsem tě varoval!"

Vyšel jsem schody až do posledního patra, kde jsem se zastavil před dveřmi se jmenovkou: Sirius. Zpoza zdi se ozývaly poměrně hlasité rány a chvílemi dokonce ještě hlasitější klení. Kdyby nic jiného, alespoň to znamenalo, že je ještě pořád naživu.

Zaklepal jsem a trpělivě vyčkával na odpověď.

„Už jsem ti říkal, že máš vypadnout, brácho," vyštěkl, načež následovala další rána. „Rozhodně nebudu dole zpívat matce k narozeninám. Počkám si až na pohřeb, tam promluvím moc rád!"

„Já nejsem tak úplně tvůj brácha," odpověděl jsem hlasitě. „A taky nejsem zrovna největší fanoušek Walburgy, jestli tě to potěší."

„Skvělý!"

To jeho protivné vrčení jsem slyšel i přes tvrdé dřevo a kamenné stěny. Nejspíš několikrát do něčeho kopnul, než se jeho kroky přiblížily ke dveřím, které nakonec s prudkým trhnutím otevřel. Myslím, že jsem ho snad ještě nikdy neviděl tak naštvaného. Vlasy měl stažené do uvolněného drdolu, ze kterého mu trčelo pár vlasů na všechny strany. Ve tvářích měl rudé skvrny a mračil se tolik, že kdyby stáhl obočí ještě víc, možná by mu nebyly vidět ani oči.

„Co chceš, Rosiere, hm?" štěkl.

„Jen jsem tě chtěl pozdravit, ale něco mi říká, že na to očividně není nejvhodnější doba."

„Neříkej. Podle čeho jsi to poznal?" ušklíbl se. „Vypadá to, že ani budoucí smrtijedi nejsou úplný ignoranti."

Záměrně jsem nereagoval na jeho poznámku. Nemělo to smysl. Místo toho jsem zaměřil pozornost na rozložený kufr, který ležel uprostřed místnosti. Byl zpola zaplněný oblečením a učebnicemi. Všude kolem měl navíc takový nepořádek, že to tam vypadalo jako po zásahu tříštivé kletby. Sirius sice nikdy nebyl vzorem pořádkumilovnosti, ale tohle už bylo i na něj moc.

„To už balíš do Bradavic? Není trochu brzy?"

„Ne, že by ti do toho snad něco bylo, ale v tomhle podělaným domě už mě nikdo nikdy neuvidí. Mám toho po krk. Mám toho všeho děsně moc po krk!"

Nechal mě stát ve dveřích a začal do kufru házet další a další věci. Jednu přes druhou. Učebnice, spodní prádlo, koště. Jenom svazek pečlivě sepnutých dopisů tam položil opatrně, aby se s nimi náhodou něco nestalo. Zajímalo by mě, co v nich bylo. Očividně pro něj měly dost velkou sentimentální hodnotu.

„Chceš říct, že se stěhuješ?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že ty svoje plány myslel opravdu vážně.

„Přesně to tím chci říct, Rosiere. Celej tenhle barák je jenom jedna velká posraná klec, ze který se nedá za nic na světě dostat ven. Člověk se musí jenom brodit po kolena v čím dál tím větších sračkách. Mám toho dost."

„Asi chápu, jak to myslíš, ale vážně tu chceš nechat Regula samotného?"

„Co se staráš?" obořil se na mě. Dneska opravdu nebyl ve své kůži. Takhle podrážděného jsem ho snad ještě nikdy neviděl. „Si ho vem klidně pod křídla sám a vychovej z něj dalšího poslušnýho následovníka. Pán zla to jistě ohromně ocení!"

„Přestaň, Siriusi. Nikdy jsem ti nic zlého neudělal," zavrtěl jsem hlavou a opřel se ramenem o zárubeň dveří. „Kam půjdeš?"

„K Jamesovi," povzdechl si a jedním kopnutím zavřel kufr. „Eufémie říkala, že k nim můžu kdykoliv budu chtít."

„A Walburga už to ví?" zeptal jsem se, ačkoliv jsem předem znal odpověď.

Měl jsem opodstatněnou obavu, že se jí to vůbec nebude líbit. Siriova otevřená rebelie byla jedna věc, ale úplně odejít z domu? To bude nejspíš trochu moc i na ni. Obzvlášť jestli to udělá dneska, na oslavě jejích narozenin, před všemi rodinnými příslušníky. To bude učiněná katastrofa.

„Jasně, právě mi připravuje svačinu na cestu," ušklíbl se. „Pak mi dá pusu na čelíčko a vyprovodí mě na záchrannej autobus, blbečku."

„Možná kdybys jí nechal vypít dost cherry, nebylo by to tak nereálné," uchechtl jsem se. „Ne, že bych si to s ní snad chtěl rozházet, ale chceš pomoct? Mohl bych se s tebou přemístit, abys nemusel shánět žádný odvoz, protože rozhodně nevypadáš, že by sis to chtěl v brzké době rozmyslet."

„Jo jasně, abys věděl, kde Potterovi bydlej a mohl to napráskat svejm kamarádíčkům, co?"

Založil ruce vzdorovitě na hrudníku a já nechápavě povytáhl obočí. Vážně už mu trochu šplouchalo na maják, ale on za to svým způsobem ani moc nemohl. Žít jako jediný Nebelvír v rodině plné Zmijozelských muselo být nejspíš občas vážně těžké.

„Každý přece ví, kde bydlí Fleamont Potter, Siriusi," protočil jsem oči. „Vždyť má svou adresu i na vizitkách."

„Jo aha, no jasně. Máš pravdu," zabručel trochu nespokojeně a prsty si projel vlasy, až si jich spoustu vytahal z drdolu. „Fajn, dobře, to asi není tak blbej nápad. Do Godrikova dolu to je sakra daleko a já fakt nenávidím ten autobus."

„Snad mě nepodrobí rituální vraždě, až zjistí, že jsem ti pomohl," uchechtl se. „Nechceš radši počkat na večer?"

„Ne," odvětil okamžitě a zacvakl otevírání kufru. „Jsem hotovej. Můžu vypadnout."

„Jak myslíš," pokrčil jsem rameny.

Mávnutím hůlky se jeho kufr zvedl pár centimetrů nad zem, aby se s ním nemusel tahat ze schodů. Sirius vyšel z pokoje jako první. Neměl na sobě ani hábit, natáhl si jen vytahanou mudlovskou mikinu, jejíž kapuci si přehodil přes hlavu. Nejspíš si díky ní připadal nenápadnější.

Na první problémy jsme narazili hned pod schody. Tajně jsem doufal, že dokážeme odejít, aniž bychom vzbudili pozornost, ale tolik štěstí jsme mít očividně neměli. Stál tam totiž Orion, touhle dobou už mírně ovíněný, a překvapeně hleděl na svého syna.

„Kam jdeš?" zeptal se a rukou nahmatal věšák, o který se opřel, aby se náhodou neskácel.

„Pryč," odvětil Sirius dost příkře. „Odmítám s matkou trávit byť jedinou další minutu ve stejným domě!"

„Ale chlapče, to přece – nebuďme hned tak radikální."

Krátce škytl a rozešel se ke svému synovi mírně vrávoravou chůzí. Jeho podroušený stav nebyl ničím výjimečným. Orion pil často. Myslím, že jenom díky tomu zvládal to napětí, které na Grimmauldově náměstí obvykle panovalo. Netušil jsem sice, jaký byl jeho vztah s Walburgou, ale hádám, že jestli tam někdy byla láska, dávno už se vytratila. Právě proto bylo možná tohle místo tak moc chladné a neosobní.

„Radikální? Radikální?" zvedl Sirius okamžitě hlas. Tušil jsem problémy, ale nechtěl jsem se do jejich hádky zapojovat. Tohle byla rodinná záležitost a já neměl právo zasahovat. „A co tohle, hm?" štěkl a se škubnutím si vyhrnul jeden rukáv až po loket.

Měl na něm dlouhou zahojenou jizvu, která vypadala jako kdyby ho něco popálilo. Ta rána musela být svého času poměrně ošklivá a rozhodně taky značně bolestivá.

„Tohle nebylo radikální? Určitě ti řekla, že to byla nehoda, viď? Jo, pokoušel jsem se totiž bránit vlastní plakát, aby mi ho milostivě nespálila, a postavil se před něj. Byl jsem tak hrozně neposlušnej syn! A tohle taky nemám ze školní rvačky!" zavrčel a ukázal si na tvář, kde se skvěla tenká bílá jizva, kterou možná kdysi způsobil jeden z prstenů jeho matky, když ho uhodila rukou přes tvář.

„Já nevěděl...," dostal ze sebe Orion ztěžka.

To už ho ale přerušil další hlas, mnohem vyšší a mnohem naštvanější.

„Jak se opovažuješ?" zasyčela Walburga, která stála uprostřed chodby a sledovala nás přimhouřenýma očima. „Copak už jsi naší rodině nepřinesl dost ostudy? Teď tu budeš ještě vykládat lži, když je dům plný lidí?"

Sirius se štěkavě rozesmál.

„Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu, co? Máme ale očividně dost rozdílnej názor v tom, co je pro naši rodinu ostuda, matko! Proč se nevrátíš ke svýmu cherry a neoblažíš naše hosty další ze svejch nezapomenutelnejch historek!"

To už ale Walburga vytáhla svou hůlku a namířila ji na svého syna. Nemyslím, že mu chtěla nějak ublížit, ale tvář měla tak jako tak zkřivenou hněvem. Byli si až překvapivě podobní. Oba byli zbrklí a výbušní. Nejspíš proto se spolu nikdy nenaučili vycházet. Siriovi totiž chyběla Regulova pokora, se kterou dokázal přijímat výstřelky své matky.

„Copak? Chceš mě snad proklít? Tak dělej! Aspoň otec konečně uvidí, co seš zač!" popichoval ji, z čehož jsem neměl vůbec dobrý pocit. Ten kluk by se měl vážně naučit občas mlčet.

Tahle jejich hádka bohužel přitáhla nežádoucí pozornost hostů, kteří se přišli podívat, o co tu vlastně jde. A to Walburgu naštvalo ještě mnohem víc. Obzvlášť, když si už od rána udržovala zdravou hladinku alkoholu v krvi.

„Vypadni!" štěkla nakonec a sklopila hůlku. „Vypadni, ty nevděčníku! A už se nikdy nevracej! Ty už nejsi můj syn!"

„Konečně věc, za kterou jsme vděční oba," zavrčel a vztekle kopl do botníku, který mu nejspíš kdysi něco moc ošklivého udělal, jinak si to nedokážu vysvětlit. „Sbohem, matko! Kéž by si tě našel Smrtonoš."

S těmi slovy drapnul svůj kufr a s dusotem vykráčel z domu. 

Obrátil jsem pohled na Walburgu, která byla ve tvářích rudá vzteky, ale zároveň měla oči potažené slzavým leskem, který se pokoušela co nejrychleji rozmrkat. Bolelo ji to. Muselo ji to bolet. I přes to všechno byla přece jenom pořád matkou.

Vyhledal jsem její pohled, ve kterém se v tu zračila velká spousta emocí, z nichž většinu jsem nedokázal správně zařadit. I tak jsem se ale pokusil povzbudivě pousmát.

„Postarám se o to, aby dorazil v pořádku," ujistil jsem ji.

Lehce přikývla, ale nic dalšího neřekla. Místo toho se otočila a vyrazila zpátky za svými hosty. Pravděpodobně chtěla zachránit situaci. Nebyl jsem si jistý, jestli se jí to podaří, ale to už nebyl můj problém.

Já vyšel před dům a rozhlédl jsem se kolem sebe. 

Sirius už byl o pěkných pár desítek metrů dál a táhl za sebou po zemi svůj kufr, který musel vážil pěkných pár liber. Nejspíš ho chtěl tímhle způsobem zarputile dotáhnout až do Godrikova dolu.

„Počkej přece," houknul jsem za nim a doběhl ho. „Slíbil jsem přece, že tě tam vezmu. Takhle bys tam do konce prázdnin nedošel."

„Hm," zabručel, ale naštěstí se zastavil. Díky Merlinu, že jsem ho tu aspoň nemusel přemlouvat. „Sorry, takhle jsem si to úplně nepředstavoval."

„No, to ani já ne," zavrtěl jsem hlavou. „Ale na to ser, teď už je to stejně jedno."

Místo dalších řečí jsem mu položil ruku na rameno a vmžiku nás přenesl rovnou do Godrikova dolu. Dokonce se mi podařilo trefit i správný dům, takže jsme se nemuseli táhnout přes vesnici, a já mohl s klidným srdcem říct, že jsem splnil, co jsem Walburze slíbil.

Zůstali jsme stát před brankou, vedoucí na pozemek Potterových, a já od ni o krok ustoupil. Rozhodně jsem neměl v plánu zaskočit k Potterovým na návštěvu.

„Odtud už to hádám zvládneš sám," usmál jsem se a poplácal toho blázna po rameni. „Až se odstěhuješ někam do vlastního, dej vědět, zajdeme na ležák."

„Díky, Evane," dostal ze sebe nakonec, když položil ruku na kliku branky. „Doufám, že až se příště potkáme, nebudeme stát proti sobě. Byl bych vážně nerad."

Zhluboka jsem si povzdechl, ale žádné odpovědi se ode mě nedočkal. 

Neměl jsem k tomu co říct. Ta pravděpodobnost byla totiž až příliš vysoká. Možná byl tohle vážně náš poslední normální rozhovor a poslední záchvěv přátelství, které jsme kdysi sdíleli. Oba už jsme si vybrali svou stranu a žádná společná cesta pro nás zkrátka neexistovala. Věděli jsme to – já i on – a nemohli s tím vůbec nic dělat.

„Měj se, Siriusi. A hodně štěstí."

S těmi slovy jsem se otočil a s dalším prásknutím se přemístil pryč.

Nezbývalo mi než doufat, že se my dva nikdy nestřetneme. Už teď jsem totiž věděl, že i přes naše rozdílná přesvědčení a přes svou oddanost k Pánovi zla, bych mu nedokázal ublížit. Na to nás k sobě vázalo až příliš mnoho. Měl jsem toho kluka rád.

A na to jsem zkrátka nedokázal zapomenout. 

×××××

Dnes jsme zabrousili na Grimmauldovo náměstí, kde se Evanova cesta zkřížila se Siriovým útěkem. Ti dva mají očividně společnou minulost, a i když to mezi nimi slušně skřípe, na společné dětství se zkrátka jen tak zapomenout nedá. Hádám, že to není naposledy, kdy se tihle dva setkali, a že příště už možná půjde o hodně víc, než o nějaký 'hloupý' útěk z domu. 

V příští kapitole konečně zavítáme do kouzelnického cirkusu, kde znovu narazíme na Emmeline, a dokonce se podíváme i na samotné představení v šapitó :)