Jaro 1976

Poslední ročník studia byl ve všech ohledech zvláštní.

Nevím jistě, jestli za to mohla poměrně náročná příprava na OVCE, nebo tíživá atmosféra, která se na hradě rok od roku zhoršovala. Neuběhl snad jeden jediný týden, kdy by se na chodbách nerozpoutala nějaká hloupá potyčka mezi Zmijozely a Nebelvíry.

Nikdy jsem se jich neúčastnil. Vždycky jsem zastával názor, že je nejlepší na sebe zbytečně nepřitahovat pozornost. A to právě proto, že jsem se chtěl hned po ukončení studia přidat k Pánovi zla. Rozhodně jsem nechtěl být snadný cíl a čím méně lidí mě z toho mohlo podezírat, tím lépe.

Existovala ovšem spousta takových, kteří na sebe museli upozorňovat za každou cenu. Třeba Augustus Mulciber a Marcus Avery, mladší bratr Eileen. Oba chodili do pátého ročníku a byli toho přímo zářným příkladem. Gus byl dokonce takový idiot, že přímo uprostřed nádvoří napadl Mary Macdonaldovou dost ošklivou kletbou. Očividně totiž neexistoval žádný lepší způsob, jak na sebe strhnout pohledy ostatních, než všem okázale předvádět, že ovládáte černou magii.

Podobných rozmíšek se s očividnou vášní často účastnil i Sirius, který touhle formou nejspíš potřeboval všechny obeznámit s faktem, že stojí na úplně jiné straně než celá jeho rodina.

On a James Potter si obvykle dělali svůj cvičný terč ze Severuse Snapea, trochu zvláštního páťáka ze Zmijozelu. Slyšel jsem o něm, že byl výborný v lektvarech a zřejmě i dost talentovaný v černé magii, ale jeho smíšená krev mě nikdy nedonutila zajímat se o něj blíž. Stejně jako fakt, že neustále běhal za tou zrzavou mudlovskou šmejdkou, po které Potter pravidelně pořvával na chodbách. Vždycky jsem si myslel, že Nathaniel neumí jednat s děvčaty, ale proti Potterovi byl vlastně učiněný Casanova. Ten si totiž stál na vedení takovým způsobem, že už mu nejspíš dokonce samo omotalo kotníky.

Ani my ostatní jsme ale nezaháleli. Jen jsme to nedělali tak okázale jako Mulciber s Averym.

Obvykle jsme s Natem chodili cvičit do Zapovězeného lesa, kde jsme měli relativní soukromí a na trable jsme tam za celé naše studium narazili snad jen dvakrát. Jednou v podobě Filche, který hledal ztracenou paní Norrisovou (nakonec se ukázalo, že ji ta povedená partička kolem Siriuse zamkla do přístěnku na košťata) a podruhé šlo o zatoulanou akromantuli, které byla naše přítomnost očividně dost proti srsti. Jinak všechno probíhalo přesně podle plánů.

I dnešní večer jsme měli věnovat tréninku, jenže Nathaniel na mě v domluvenou dobu ve společenské místnosti nečekal.

Přiřítil se asi po půl hodině, přičemž ze sebe za chůze postupně strhával hábit, kravatu, i svetr.

„Podělaná Jorkinsová, fakt. Do Merlinovy díry, to je taková pitomá slepice!"

Povytáhl jsem obočí a zvedl na něj pohled od učebnice, kterou jsem si krátil dlouhou chvíli.

„Nepodlehla snad tvému šarmu, nebo tak něco?"

„Fuj," ušklíbl se znechuceně. „Ještě toho trochu. Já snad nikdy v životě nepotkal někoho tak nechutně pitomýho. Je vydlabaná jako dýně a ještě se se mnou bude do krve hádat! Chytil jsem ji, jak se snaží proklejt jednoho kluka, co cituji: 'olizoval Florence za skleníkem'. A jako co sakra? To si snad myslela, že se tam bude chtít někdo muchlovat s ní? Kdokoliv, kdo má v pořádku aspoň jedno oko a není po mozkomorově polibku, by radši olízal ďáblovo osidlo, než aby si odvedl za skleníky zrovna ji. Jedině snad, že by ji tam chtěl umlátit rejčem a zakopat. Svatá Morgano."

Svalil se do křesla a odhodil na gauč svoji hůlku i odznak primuse. Rozhodně nevypadal, že by se dneska ještě vůbec někam chystal a já ho neměl v plánu přemlouvat. Tyhle jeho nálady si totiž obvykle nezavdaly s ženskou periodou a nejlepší nápad byl klidit se mu z cesty.

„V ložnici na stolku mám čokoládové žabky. Pár si jich sněz, uklidní tě to. Navíc ti dávám," zadíval jsem se na hodinky, „tak tři hodinky volna v ložnici. Můžete tam s Eileen dělat cokoliv chcete, jen k tomu nepoužívejte mou postel."

„Hm," zabručel, ale pak se nad mými slovy očividně zamyslel, protože z křesla zase vstal a už po cestě do schodů si rozepínal knoflíky od košile. „Leen! Prej můžeme znesvětit Evanovu postel!" hulákal tak, že ho musela slyšet snad i oliheň v jezeře.

„Já jsem ale přece–" nadechl jsem se, ale nakonec jsem usoudil, že to nemá smysl a radši vyrazil rovnou ven. Pokoušel jsem se přitom vytěsnit z hlavy myšlenku na to, co se právě teď asi dělo s mým oblíbeným polštářem. Byl jsem tím značně znepokojen.

Jakmile jsem se ale proplížil temnými pozemky a vkročil do hlubiny stromů, žádné podobné věci už mě dál netrápily. Miloval jsem ten les. Byl to malý kousek skotské divočiny coby kamenem dohodil od hradu a já si do něj rád chodil rovnat myšlenky. Panoval tam klid a mír, který byste jinde hledali jen těžko.

Pod nohama mi křupalo suché jehličí, okolím se rozléhalo houkání sov a někde v dálce jsem zaslechl i velice ostré a pronikavé skřeky. Téměř neomylně jsem poznal, jaká zvířata ho vydávala. Kolem Bradavic se totiž toulalo to největší stádo testrálů v celém Skotsku.

Byla to fascinující stvoření. Na první pohled možná neuvěřitelně děsivá, ale stačilo se dotknout jejich horké tmavé kůže a moc dobře jste věděli, že jsou zkrátka jenom výjimeční.

Zatoužil jsem strávit trochu času v jejich přítomnosti, proto jsem se rozešel směrem, kterým se ozývalo táhlé skřehotání.

Obvykle se sdružovali na jednom a tom samém místě – na staré mýtině, ve stínu padlých stromů, které kdysi zlámala silná vichřice. Teď už z nich zbývaly jenom holé kmeny, kolem kterých rostla nová generace rostlin. Tekl tudy úzký zurčící potůček, který zvířatům poskytoval zdroj vody, a okolní kopce byly plné divokých lasic, které obvykle lovili. Byl to takový jejich malý soukromý ráj.

Za celých pět let, kdy jsem sem pravidelně chodíval, se mi ale nikdy nestalo, že bych tu někoho potkal.

Dnes to bylo poprvé.

Čenichu jednoho z největších členů stáda se dotýkalo vysoké děvče. Stálo ke mně zády, takže jsem viděl jenom dlouhé tmavé vlasy, které jí splývaly po zádech až někam k pasu. Modrý lem hábitu, který měla vykasaný až k loktům, mi okamžitě prozradil, že mám tu čest s Havraspárem.

To mě vůbec nepřekvapilo. Koho jiného bych tu taky mohl potkat? Na Havraspárech bylo totiž zvláštní snad úplně všechno. Většina z nich trávila čas na dost podivných místech, z nichž byl les možná tím úplně nejnormálnějším.

„Jsou úžasní, co?" upozornil jsem na sebe, než jsem k ní vykročil blíž. Nechtěl jsem ji zbytečně vyděsit. Já bych si totiž asi pustil do kalhot, kdyby na mě někdo uprostřed lesa jen tak zezadu sáhl. „I když trochu děsiví."

Mírně sebou trhla a rychlým pohybem se ohlédla přes rameno. Jakmile ale usoudila, že pro ni nepředstavuji žádnou hrozbu, otočila hlavu zpátky na testrála. Chvíli jsem si myslel, že mi snad ani neodpoví, ale nejspíš si jenom dávala na čas.

„To nedokážu posoudit," promluvila nakonec. „Nevidím je."

„Hádám, že to z tebe dělá vcelku šťastného člověka."

Strčil jsem ruce do kapes a pár kroky se dostal na její úroveň. Tam jsem se zastavil a zadíval se do testrálových prázdných bílých očí. Mírně naklonil hlavu a zvědavě si mě prohlížel. Možná doufal, že jsem mu přinesl něco k snědku, ale to mě bohužel zrovna dneska nenapadlo. Původně jsem sem totiž vůbec neměl cestu.

„Možná," pousmála se.

„Proč sem vůbec chodíš, když je ani nevidíš? Je to trochu zvláštní."

„Abychom si něco oblíbili, nepotřebujeme to přece vidět. Srdce je stejně slepé, nemyslíš?"

Nejistě jsem se podrbal v zátylku. Začínal jsem nabývat dojmu, že ta holka je tak trochu mimoň. Koneckonců jsem ji našel uprostřed lesa, s rukou na zvířeti, které ve skutečnosti vůbec nevidí. To už mi samo o sobě mohlo trochu napovědět.

„Jo, no. Orgány obvykle smysly nemají," přitakal jsem.

Tou poznámkou jsem se nejspíš i já okamžitě zařadil na seznam podivných existencí, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Možná jsem měl radši mlčet.

„Nepovídej," zasmála se a konečně mi věnovala trochu pozornosti. Dokonce se mým směrem natočila celým tělem a já díky tomu poznal, s kým mám tu čest. Byla to Emmeline Vanceová, havraspárská prefekta z mého ročníku. Nebo byla o rok mladší? Nebyl jsem si jistý. „A co přivádí do téhle části lesa zrovna Evana Rosiera, hm? Rád se procházíš při měsíčku?"

„Tak bych to úplně nenazval, ale... jo, nejspíš to tak je," uchechtl jsem se. „To víš, i já mám své podivné zvyklosti."

„Ty máme všichni. U některých to je jen vidět víc než u jiných," usmála se. „Proč vlastně chodíš zrovna za testrály? Nejsou to zrovna nejoblíbenější zvířata na světě."

„Víš, že ani nevím?" pokrčil jsem rameny. „Vždycky mi přišli něčím zajímaví. Nejspíš je to tím, že je nevidí každý. Nikdy jsem nepochopil, proč mají tak špatnou pověst."

Okolím se rozlilo všeobjímající ticho. Obvykle jsem neměl rád, když se vetřelo do konverzace, ale tentokrát se to zdálo být úplně v pořádku. Nebylo trapné, vlastně bylo až překvapivě příjemné.

„Mrzí mě, že je vidíš," prohlásila nakonec a znovu se jemně dotkla dotkla vzduchu, kde tušila testrálův čenich.

O pár centimetrů ho minula, tak jsem ji chytil za zápěstí a přesunul ji dlaň na správné místo.

„Jen nechci, abys mu vypíchla oko," vysvětlil jsem, když na mě obrátila pohled a zatvářila se trochu zaskočeně. „Prostě mi leží na srdci jeho zdraví."

„Dokonce tolik, že ses mě dotkl dřív, než sis ověřil můj původ. To by tvoji spolužáci neradi viděli."

Neřekla to nijak kousavě. Spíš jsem pomalu nabýval dojmu, že jenom zkouší, co si může dovolit. Hrála si se mnou a já bych lhal, kdybych řekl, že mě ta hra nebavila.

„Já náhodou moc dobře vím, že jsi čistokrevná, Vanceová. Myslíš, že bych na tebe jinak vůbec promluvil?" rýpnul jsem si a očekával její reakci.

Buď mě mohla praštit, nebo se zasmát. Nic mezi tím nebylo moc pravděpodobné.

„Ou. A já si chvíli připadala tak výjimečná," poznamenala pobaveně. „Mimochodem, smím se zeptat, jak je možné, že máš takový přehled o čistotě mé krve? Máš na stěně pokoje vylepené rodokmeny všech bradavických studentů?"

„Jasně. Ty snad ne? Však víš, aby ses mohla vyhýbat blbečkům, co si potrpí na původ."

„Tak na ty já mám čuch," poklepala si ukazováčkem na nos a sjela mě přitom pohledem. „Ale dneska mám trochu rýmu, takže ti dám mimořádně šanci."

Rozesmál jsem se.

Testrál se lekl a udělal pár kroků dozadu, přičemž nespokojeně zatřásl křídly. Často bývali dost plaší a hlasité zvuky je děsily.

„Tak ty mi dáš šanci? A teď bych ti za to měl děkovat, nebo jak si to představuješ?"

„Jestli chceš," pokrčila rameny a hravě na mě mrkla. „Fantazii se meze nekladou."

„Ty seš vážně herečka, Vanceová," zavrtěl jsem pobaveně hlavou.

Povolila si šňůru, co držela její hábit. Ten si sundala a odhodila ho na pařez vedle sebe. Stejně tak se zbavila kravaty a dokonce i bot a podkolenek. Zůstala stát v napadaném jehličí bosá, jenom v košili a sukni. Fascinovaně jsem na ni zíral a nebyl schopný jediného slova. Nechápal jsem, co tím vším zamýšlela, ale rozhodně jsem měl potřebu povolit si kravatu, která mě najednou dost nepříjemně škrtila.

„Dávám přednost označení umělkyně, když dovolíš," poznamenala jakoby nic. Jako kdyby se tu právě před chvílí nesvlékla ze třech vrstev oblečení.

„A teď... vytáhneš podprsenku rukávem, nebo jak to bude dál pokračovat?"

„Myslím, že máš o mě trochu zkreslené představy, Rosiere," zasmála se. Lehce se vyhoupla na jeden ze spadlých kmenů, který ležel opřený o jiný, takže se v mírném náklonu zvedal do vzduchu. Rozpažila ruce a vyšla po něm výš, jako kdyby to snad byla rovná zem. „Netahám králíky z klobouku, ani podprsenky z rukávu."

„Emmeline, můžeš jít laskavě zase zpátky na zem? Já nechci nikomu vysvětlovat, proč jsem byl u toho, když sis srazila vaz!" zamračil jsem se a rukama se opřel o ten samý kmen, po kterém se právě pohybovala.

„Snad by ses o mě nebál."

Předklonila se a obě ruce položila na ztrouchnivělou kůru stromu. Jediným plynulým pohybem pak zvedla nohy nad hlavu, kde je roztáhla do provazu. Ani se nezatřásla. Celé tělo měla zpevněné a vypadala u toho, jako kdyby přesně tohle dělala dennodenně. Bohužel jsem z toho byl tak moc nervózní, že jsem si ani nedokázal užít pohled na její dlouhé holé nohy, které by mě nejspíš v jiné situaci nenechávaly úplně chladným.

Teď jsem měl až moc velký strach, že ji budu muset chytat.

Vydechl jsem teprve ve chvíli, kdy se její chodidla znovu dotkla kmene stromu a ona se narovnala. Pak se hluboce uklonila a do okolí poslala pár imaginárních polibků, než se málem postarala o můj další infarkt. To když se od kmene odrazila, ve vzduchu vystřihla perfektní přemet a dopadla na zem přímo přede mě.

Nečekal jsem to. Nečekal jsem to ani v nejmenším. Věděl jsem sice, že její otec vlastnil ten největší kouzelnický cirkus v celé Británii, ale nikdy by mě nenapadlo, že v něm jeho dcera vystupuje. Myslel jsem, že od toho mají zaměstnance, nebo tak něco.

Doslova mi tím vyrazila dech.

Zíral jsem na ni mlčky nejspíš až příliš dlouho, protože si musela hlasitě odkašlat, aby mě vůbec vrátila do reality.

„Po představení obvykle následuje potlesk. To tě doma neučili?"

„Netušil jsem, že tohle dokážeš," dostal jsem ze sebe zaraženě. „Však víš – že taky vystupuješ."

„A proč bys to taky měl tušit? Vůbec se neznáme," zasmála se, sebrala z pařezu svou kravatu a přehodila mi ji kolem krku. Za oba konce pak zatáhla, čímž mě donutila udělat krok blíž k ní. „Něco mi ale říká, že by se ti náš cirkus mohl líbit. V létě budeme u Glasgow, klidně nám udělej reklamu. Každý divák se hodí."

Pak kravatu pustila. Dokonce si ji ani nevzala, nechala mi ji ovinutou kolem krku. Přes rameno si přehodila hábit, do ruky vzala boty a jen tak bosa vyrazila směrem ven z lesa. Sledoval jsem její záda a pořád si nebyl úplně jistý, jestli se mi to všechno jenom nezdálo.

Ta holka byla... jiná. Nedokázal jsem najít výstižnější slovo. Nebyl jsem si vůbec jistý, co si o ní myslet. 

Po pár metrech se ještě ohlédla přes rameno.

Nachytala mě jako malého kluka při krádeži jablek na sousedovic zahradě. Rychle jsem sklopil pohled a otočil se zpátky na testrála, který mě ještě pořád sledoval.

Nejspíš si o mě myslel svoje.

A já se mu snad ani nedivil.

×××××

Dnes jsme se konečně seznámili i s Emmeline, která je (jako spousta nás Havraspárů :D ) tak trochu svá. Do kouzelnického cirkusu se mimochodem taky ještě podíváme, o to rozhodně nebudete ochuzeni! A na scénu nám přišli i testrálové, o kterých budeme ještě párkrát mluvit :) 

V příští kapitole se setkáme se samotným Pánem zla a můžu vám slíbit, že to nebude vůbec takové, jak si jistě představujete :))