Léto 1978

Od tragédie, která mě i mým blízkým obrátila svět vzhůru nohama, uplynul jeden jediný den. Jediná bezesná noc, která nikoho z nás nenechala odplout do říše spánku. I ticho se zdálo být až příliš hlasité. Jenom nám připomínalo, že už nikdy neuslyšíme jediný tón písně z Kařiných úst. Zůstalo jenom tíživé prázdno.

Ležel jsem na pohodlné posteli s nebesy ve smaragdovém saténovém povlečení, jemnějším než vlákna pavučin, ale připadal jsem si jako na kamenném loži. Celou noc jsem zíral do klenutého stropu a v náručí svíral Gwen, která se každou chvíli otřásala neovladatelnými vzlyky. Spánek ji přepadl vždy jen na chvíli, aby se pokaždé zase vzbudila do tvrdé reality, která ji semlela jako mlýnské kameny.

Připadalo mi, že jsem selhal – jako přítel i jako bratr. Neochránil jsem ani jednu z nich. Karu před šílenstvím těch milovníků mudlů a Gwen před vším zlem světa. Byla to má povinnost a já ji nedokázal splnit, stejně jako jsem nedokázal vzdát čest rodu Rosierů. Možná, že kdybych si býval Karu vzal, všechno by dopadlo jinak. Minulost se ale nedala změnit a budoucnosti výčitky nepomohou.

Všichni jsme zůstali u Owena a Agnes, semkli se jako rodina a jako rodina jsme taky truchlili. Společně, jenom v úzkém kruhu, pouze mezi lidmi, kteří měli ke Carys nejblíž. Owen samozřejmě psal i svému otci, ale ten nedorazil. Nepřekvapilo mě to. Mrtvá Carys už pro Cantankeruse neměla žádnou hodnotu. Společně jsme posnídali, společně mlčeli i mluvili. Alespoň do pozdního dopoledne, kdy se na prahu domu objevil sám Pán zla.

Přišel dveřmi, zazvonil jako jakákoliv jiná návštěva a nechal se pozvat dál. Byl dokonale oblečený i upravený, ostatně jako vždy, když se s námi měl setkat. První vyjádřil svou upřímnou soustrast Owenovi, načež ovinul ruku kolem Rabastanových ramen a odvedl si ho do salonku pro návštěvy. Chtěl s ním mluvit pouze mezi čtyřma očima, což dávalo smysl. Myslím, že jestli mohl Rabastana někdo přivést na jiné myšlenky, byl to nepochybně náš Mistr.

„Je neuvěřitelný, že přišel," zamumlal Owen, který se v prosvětlené jídelně svezl na dřevěnou židli. Vlasy měl rozcuchané a pod očima kruhy skoro stejně černé jako znamení zla. Zřejmě celou noc nespal, ostatně jako nikdo z nás. „Vždyť ségra ani nepatřila mezi smrtijedy."

Rty mi zvlnil letmý úsměv, který byl zcela upřímný. I mě překvapila Mistrova přítomnost, ale rozhodně tím příjemným způsobem. Byl to velmi zaneprázdněný člověk a přesto si našel chvíli, aby uctil Kařinu památku a vyjádřil lítost jejím nejbližším. Každý podobný krok mě pouze utvrzoval v tom, že stojím na správné straně toho šílenství.

„Zřejmě má starost," odpověděl jsem tiše. „Určitě Rabastanovi pomůže z toho nejhoršího. Dá mu nějaký smysl. Potřebujeme, aby byl připravený na cokoliv. Jestli ho Řád napadl takhle otevřeně, musí si být jistí jeho stranou. Možná už ví mnohem víc, než si myslíme. Nikdo z nás nemusí být v bezpečí."

„Evane," oslovil mě Owen opatrně. Rukou si přitom přejel přes tvář v unaveném gestu. „Co když jim to řekla Emmeline? Byla na tý svatbě s Weasleym, nejspíš patří k nim."

„Ne!" Zavrtěl jsem odmítavě hlavou. „Neprozradila by nás. Vím, že jsme se nerozešli v nejlepším a přestali se vídat, ale tohle by neudělala."

„Jsi ochotný na to vsadit naše životy?" zašeptal. V očích měl zcela upřímnou otázku. Nic nenaznačoval, nic mi nepodsouval. Pouze čekal na mou odpověď, jako kdyby měla být tou jedinou pravdou, která existuje.

Zaváhal jsem. Opravdu jsem znal Emm tak dobře, abych si byl jistý, že nás nezradí? Čím si u mě vlastně vysloužila tolik důvěry? Pak jsem si vzpomněl na její přímost, neochotu zaplést se do celé té válečné mašinérie, odmítání jakékoliv strany. Na dny a noci, které jsme všichni společně strávili v rezidenci Rosierových. Stejně tak se mi vybavil pohled mechových očí a tajemný úsměv na jejích rtech a já si byl najednou jistý, že existovaly hranice, které by nepřekročila. A tohle byla jedna z nich.

Znal jsem odpověď a byl jsem si naprosto jistý její pravdivostí. Dokonce jsem ani nepotřeboval slova, abych ji vyjádřil. Vystačil jsem si s prostým rozhodným přikývnutím.

A Owen ho nijak nezpochybnil.

Zavládlo mezi námi příjemné ticho plné důvěry a vzájemného souznění. Bylo příjemné vědět, že v tomhle světě stále existují lidé, na které jsme se mohli spolehnout. Bezmezně. Bez jakýchkoliv podmínek. Už jenom za to stálo bojovat do posledního dechu.

Krátce před obědem se k nám v kuchyni připojila i Agnes. Tu náš Pán před pár hodinami vyslal vyřídit jakousi neodkladnou záležitost. Neptali jsme se, o co šlo, jelikož nám to nepříslušelo. Pokud se nás to mělo jakkoliv dotknout, včas se všechno dozvíme, tím jsme si byli jistí.

„Mistr si na odpoledne nechal svolat většinu věrných," oznámila nám, když přisedla k jídelnímu stolu hned vedle Owena. Tomu položila ruku na stehno a povzbudivě ho stiskla. „Sejdou se tady. Má pro nás důležité oznámení. Myslím, že má v plánu nějakou pořádnou Vendetu."

Owen přikývl a ve tváři mu zazářilo odhodlání. Myslím, že přesně něco takového naše pokleslá morálka potřebovala. Vědomí, že žádný podobný čin té Brumbálově samozvané armádě spásy neprojde bez tvrdého trestu. Pohledem přitom zabloudil ke kuchyňské lince, kolem které kmital domácí skřítek.

„Dneska by ses měl obzvlášť snažit," oslovila Agnes skřítka v čistě bílém, pečlivě vyžehleném úboru. Ten na ni pohlédl velkýma modrýma očima a poslušně přikývl. „Mistr se k nám připojí na oběd. Všechno musí být dokonalé."

„Pán s námi bude obědvat?" Neskrýval jsem své překvapení. Znal jsem Mistra poměrně dlouho, ale ještě nikdy jsem neměl tu čest s ním sedět u jednoho stolu. Často pro nás pořádal nejrůznější rauty, ale nikdy se jich sám neúčastnil. „Páni, dneska to asi bude velké."

„To by mělo bejt, kamaráde," povzdechl si Owen a mimoděk sevřel ruce v pěst. „To by rozhodně mělo bejt."

Oběd se nesl v až překvapivě poklidném duchu. Mistr, kterého manželé Nottovi posadili do čela prostorného stolu, nenuceně konverzoval o naprosto běžných věcech. Vyjádřil znechucení nad několika nově vydanými zákony na ochranu mudlů, kvitoval nového reportéra Cassiana Rowlea, který začal psát pro nezávislý týdeník Magický hlas. Jeho články byly ostré, úderné a nebraly si servítky ani s jednou stranou. To bylo osvěžující. Dokonce se mu podařilo rozesmát i zachmuřenou Gwen, když jí předvedl kouzelnický trik s mizející mincí, kterou vytáhl zpoza jejího ucha, načež ji vyzval, ať to také zkusí.

Zahřálo mě u srdce, když se snížil na její úroveň, aby ji mohl koukat zpříma do očí a trpělivě ji ukazoval, jak nechat fouknutím do zavřené dlaně zmizet zlatý galeon. „Tenhle trik jsem se naučil od Daria Vance," usmál se a ještě jednou rozevřel prsty na obou rukou, aby dokázal, že jsou prázdné.

„Jé, to je přece tatínek Emmeline, že?" vypískla Gwendolyn nadšeně a obrátila se na mě se širokým úsměvem, který mě potěšil skoro stejně jako vyděsil.

Pohledem jsem vyhledal Mistrovy oči, které mě v tu chvíli upřeně sledovaly. Zkoumaly mě, hodnotily a já si připadal jako pod drobnohledem. Netušil jsem, jaká odpověď je správná. Vlastně jsem vůbec netušil, jestli se ode mě nějaká odpověď očekává, tak jsem se pouze smířlivě pousmál a s rychlým mrknutím směrem ke Gwen potvrdil její domněnku.

Pána jsem tím očividně z nějakého důvodu pobavil, jelikož povytáhl jeden koutek výš, až se mu tvář propadla do mělkého důlku. Nic víc. Stočil pohled zpátky k mé malé sestřičce a naposledy jí vytáhl minci zpoza ucha, načež ji umístil do její drobné dlaně a sevřel kolem ní její dětské prstíky.

„Nech si ji," usmál se téměř dobrosrdečně, než se zase vztyčil do své úctyhodné výšky. „Já si teď ostatní odvedu pryč, ty tu zatím trénuj. Rychlé ruce a bystrá mysl tě dovedou daleko, slečno Rosierová."

„Děkuji, pane!" Zarděla se Gwen a věnovala Mistrovi roztomilé pukrle, na které odpověděl krátkým poklepáním na vlastní nos. Pak už ale přesunul veškerou svou pozornost na nás ostatní a jediným gestem nám pokynul směrem ke dveřím.

S Rabastanem i manželi Nottovými jsme se přemístili do velkého salonu, kam se během našeho oběda shromáždila většina věrných. Místnost voněla po štiplavé whisky a těžkém doutníkovém dýmu, ale to zřejmě nikomu z nich nevadilo. Seděli kolem dlouhého, naleštěného mahagonového stolu v naprosté tichosti. Dokonce ani Nathaniel tentokrát nerozdával úsměvy všude kolem sebe, pouze mlčky zíral do tmavé desky před sebou.

Mistr se posadil do čela a sotva znatelným gestem vyzval Rabastana, aby si přisedl po jeho boku. Lestrange ani na chvíli nezaváhal a usedl po jeho pravici – bledý, ale klidný, s rukama složenýma na stole. Agnes se mezitím usadila na semišový taburet, jelikož všechna ostatní místa už byla zabraná. Owen se postavil za ni a ochranářsky ji položil ruku na rameno, za což si vysloužil pohrdavý úšklebek Bellatrix, kterou dělilo od vlastního manžela hned několik míst.

Pán zla trpělivě čekal, než si všichni našli své místo a pohodlně se usadili. Potom vstal a místností se rozhostilo naprosté ticho. Každé oko se upřelo na jeho maličkost, každý dech se na chvíli zastavil. Jeho hlas byl klidný, ale v podtónu se nesla tichá hrozba, která prořezávala vzduch jako čepel nože.

„Moji drazí přátelé," začal a jeho pohled sklouzl přes všechny přítomné. „Dnes jsme se sešli za smutných okolností. Ztratili jsme někoho, kdo, ačkoliv nepatřil přímo mezi nás, byl neoddělitelně spjat s našimi ideály. Carys Nottová mohla být symbolem našeho hnutí – symbolem síly, hrdosti a nadřazenosti čisté krve. Mohla být matkou další generace, jež mohla jít v našich šlépějích."

Odmlčel se, a místností projel nesouhlasný šepot, který však rychle utichl, když Voldemort zvedl ruku.

„A přesto byla zavražděna rukou těch, kdo se považují za morální arbitry našeho světa. Těch, kdo nechtějí rovnováhu, nýbrž chaos. Ti, kdo se ukrývají za Brumbálovým pláštěm ctnosti a hlásají rovnost, přestože jejich činy mluví o něčem jiném." Jeho hlas nabíral na intenzitě, stejně jako záblesk v jeho očích.

„Nedovolíme, aby jejich zločiny zůstaly bez trestu. Toto je nejen útok na Nottovy, nebo na Rabastana, ale i na nás všechny. Naše cíle, naše víru a naše budoucnost."

Naklonil se blíž ke stolu, jeho tvář náhle ztuhla v masce ledového klidu. „Proto bude naše odpověď rázná. Nenecháme jejich troufalost bez odezvy. Pochopí, že každá kapka naší krve, která byla prolita, bude vykoupena litry té jejich."

Jeho pohled se zastavil na Rabastanovi, a Pán zla mu jemně poklepal na rameno. „Rabastane, tvůj zármutek je náš zármutek. A tvá pomsta bude naší pomstou."

Následně se napřímil a otočil se k celé skupině. „Připravte se. Zítra začne nová kapitola této války. Ukážeme jim, že neexistuje žádné bezpečné místo, kde by se mohli skrýt. Rozhodnutí padlo – jednáme okamžitě. Už žádné plížení ve stínech, už žádné opatrné našlapování, nebo snad milosti pro ty, kteří námi otevřeně pohrdají. Čas dohod jednou pro vždy skončil."

Místností se rozlilo ticho. Každý jeden pár očí se upíral na našeho Mistra. V některých se zračila nejistota, nebo strach, v jiných odhodlání a v některých jsem si mohl jasně přečíst romány plné utrpení a krvežíznivosti. Náš pán právě povolil vodítka těm, které se do této chvíle pokoušel udržet při zemi. Teď měli volnou ruku a já věděl, že se blíží krveprolití. Viděl jsem to v jejich tvářích a na chvíli mě to dokonce vyděsilo.

Pak jsem si ale vzpomněl, proč k tomu došlo. Viděl jsem před očima Kařiny slepé oči zírající do stropu, krvavé květiny na jejích šatech a Rabastanův zoufalý, srdcervoucí křik. Uvědomil jsem si, že i já toužím slyšet a cítit jejich bolest. Možná mi to nepřinese vytoužený klid, ale bude to dobrý začátek.

„Nicméně," chopil se Mistr znovu slova, jakmile naše největší vzrušení lehce opadlo, „nesmíme zapomínat ani na další aspekty války. Potřebujeme mít své lidi na všech důležitých místech. A dnes se k nám připojí někdo, kdo nás přiblíží i místu, které nám doteď unikalo. Bradavicím."

Mávl rukou k temnému koutu místnosti, kde se mihnul tmavý hábit a vysoká hubená osoba vykročila ze stínu, ve kterém se posledních pár desítek minut skrývala. Všichni jsme byli tak moc zabraní do vlastních myšlenek, že jsme si ji nevšimli. Nechápu, jak jsme to mohli přehlédnout.

Na temnou tvář padlo tlumené světlo svící a mé srdce v tu chvíli vynechalo pár úderů. Díval jsem se do šedých očí svého dlouholetého přítele. Havraní vlnité vlasy mu rámovaly ostře řezanou tvář, jež pomalu začínala ztrácet dětské rysy. A přesto – přesto byl stále ještě chlapcem, který by neměl poznávat bolest a utrpení války. Nebylo to správné. Jenže o tom já nerozhodoval. Ta volba nebyla moje a on už ji za sebe zřejmě učinil.

A tak se ten večer Regulus Black připojil ke smrtijedům. 

***

Už jsem vám někdy řekla, že miluju Pána zla? Jak já začínám chápat Bellu! :D Jasně, že je za vším vypočítavost a manipulace, ale Merline – to charisma! No nic. Ke smrtijedům se konečně připojil i Regulus, který je (zatím) věrný jejich věci. Válka brzy začne přitvrzovat a rozhodně nebude nikoho šetřit.