Léto 1978

Letošní rok se zatím celý nesl v hořkosladkém duchu. Nejkrásnějším okamžikem byla bezesporu svatba Kary a Rabastana. Sledovat, jak se nejlepším přátelům plní sny, mě naplňovalo takovou radostí, jakou jsem od rozchodu s Emmeline necítil. A i když si mě má nejdražší cirkusačka v ten večer našla jen proto, aby mě opustila znovu, pořád jsem měl sto a jeden důvod ke štěstí.

I tak jsem ale občas po nocích sedával za městem pod hvězdnou oblohou a přemýšlel, proč je vlastně sleduju sám. A když pak občas noční vzduch přivál vůni rozkvetlého šeříku, srdce se mi sevřelo tak bolestivě, že jsem si vždycky vzpomněl na mága a jeho chlupaté srdce. Jak já ho chápal. Nejednou jsme spolu s Emmeline seděli pod stejnými hvězdami. Pamatuju si, jak mi ukazovala souhvězdí a tvrdila, že Cassiopeia je tou nejkrásnější, protože vypadá jako koruna, kterou Pandora nosívá na představení. Řekla mi tehdy, že nebe nám připomíná, že i v té nejtemnější noci existuje něco, co nám do životů přináší třpytivou krásu. Myslel jsem na to vždycky, když jsem se v těchto dnech zadíval vzhůru. Nebe teď bylo stejné, ale ten třpyt mi najednou připadal tak nějak prázdný.

Na sentimentální vzpomínání jsem ale naštěstí neměl příliš mnoho času. Práce pro Pána zla mě zaměstnávala na plný úvazek. Během května se mi podařilo ovládnout Harolda Macmillana, ministerského úředníčka pracujícího na sekretariátu ministerstva kouzel. Nebyl tak důležitý, aby dokázal ovlivnit samotného ministra kouzel, ale bylo to nejblíž, kam jsme se zatím dokázali dostat. Pokud samozřejmě nepočítám samotného Corbana Yaxleyho a nově i Waldena Macnaira, který získal místo v Odboru pro kontrolu kouzelných tvorů.

Ve volných chvílích jsem navíc pomáhal těm dvěma hrdličkám vybavovat nový dům, který Rabastan pořídil ještě před svatbou. Vybral pěknou vilku v Doveru, v přístavním městě v hrabství Kent. Bylo dostatečně blízko Londýna, aby se tam dalo kdykoliv přemístít, ale zároveň dostatečně vzdálené od největší válečné vřavy. Navíc šlo o město s lodním spojením do Francie, což bylo Rabovým hlavním důvodem ke koupi. Svěřil mi to v průběhu července, když jsme na domě zrovna dodělávali poslední úpravy.

Ten den jsme s pomocí kouzel tapetovali obývací místnosti. Jako poslední nám zbýval dětský pokojíček, který měl být překvapením pro Carys. Dávali jsme si na něm proto hodně záležet. Právě jsme dokončovali poslední detaily, když se na mě Rabastan obrátil s až překvapivě vážným výrazem. V náručí držel chlupatého plyšového medvídka, kterému před chvílí starostlivě upravoval mašli na krku a jemně ho tiskl k sobě.

„Evane?" oslovil mě tiše.

„Hm?" Přestal jsem věšet nebesa nad postýlku a obrátil na něj svou plnou pozornost, protože mi bylo jasné, že mi chce říct něco důležitého.

„Mám tu už sice zařízené nějaké kontakty, ale... chtěl jsem tě taky o něco poprosit," začal nejistě. S letmým povzdechem odložil medvídka na jednu z právě pověšených poliček a přešel k postýlce, o níž se opřel s pohledem upřeným na nadýchanou zavinovačku. „Z domu je to jenom deset minut cesty do přístavu. Na trajekt do Francie. Já..." Krátce se odmlčel. Prsty přitom stále svíral a povoloval tlak na dřevěnou hranu dětské postýlky. Nepřerušoval jsem ho, jen jsem trpělivě čekal, až řekne všechno, co měl na srdci. „Kdyby se mi něco stalo. Kdyby mě chytili, nebo snad zabili. Dohlídneš na to, aby se Kara i s tím malým dostali pryč z Británie?"

Prsty jsem si jemně promnul zátylek, přičemž jsem hledal vhodná slova. Věděl jsem, že situace se přiostřuje, ale pořád jsem se tomu snažil nepřikládat takovou váhu. Nejspíš jsem zavíral oči před realitou, jenže to Rabastan nemohl. Neměl zodpovědnost jen za sebe, ale za celou svou rodinu.

„Jsi si jistý, Rabe?" Zadíval jsem se mu do světlých očí a hledal jakoukoliv stopu po nejistotě. Nenašel jsem žádnou. Byl rozhodnutý a naprosto přesvědčený o svých plánech. „Postarali bychom se o ni. Já, Owen, Agnes."

„Hele, Evane, nemyslím to vůbec zle. Vím, že byste tu byli pro ni, ale... vdova po usvědčeném smrtijedovi? Nečekalo by ji tu nic dobrého. Výslechy, ostrakizace. Záleží na tom, kdo tuhle válku vyhraje, ale já nechci nic riskovat."

„Chápu," přikývl jsem nakonec, bez dalších pokusů zvrátit jeho rozhodnutí. Možná bylo poměrně kontroverzní, ale na druhou stranu dávalo smysl. Carys měla navíc ve Francii vzdálenou rodinu, takže by nešlo o odchod do neznáma. Nemusela by začínat znovu, jen by tam přečkala tu nejhorší dobu. „Dobře. Jasně, kdyby se mělo něco stát, pomůžu. Samozřejmě, že pomůžu."

Rukou jsem mu povzbudivě sevřel rameno a pousmál se. Nemělo smysl vypouštět ze sebe žádné otřepané fráze o tom, že všechno bude dobré. Nikdo z nás totiž nevěděl, jestli to bude dobré. Stačil by jediný chybný krok, jediný přešlap a mohli jsme se rozloučit se světem. Taková byla realita dnešních dní. A my oba to věděli.

„Děkuju," pousmál se. „Zítra ji beru na trhy do Hampstead Heath. Chce tam vybrat nějaké starožitnosti, znáš ji. Víš, jak miluje tyhle hlouposti s duší. Zase tam bude běhat jako nadšené dítě kolem vánočního stromku." Ze tváře mu zmizely obavy a objevil se na ní zasněný výraz, který měl pokaždé, když mluvil o Carys. „Na oběd máme přijít k Owenovi, dorazíš taky? Chtěl bych jí pak oficiálně předat klíče a ukázat tohle místo. Rád bych, kdybys byl u toho."

„Oběd u Owena s Agnes? Sem s ním," uchechtl jsem se. „To bude jasná záruka dobré nálady."

„Tak teda zítra!" zazubil se vesele a prudce rozhodil rukama, přičemž trefil nebesa nad postýlkou. Ta ještě nebyla dostatečně přikotvená, takže povolila a spadla dolů. Oba jsme se tomu jenom zasmáli a znovu se pustili do práce.

Druhý den ráno jsem vstával do mlhavého dne. Ani roztažené závěsy v pokoji příliš nepomohly tomu, aby se pokoj víc prosvětlil. Já naštěstí slunce na obloze nepotřeboval, jelikož mi jedno drobné sluníčko pobíhalo po domě a svítilo víc, než všechny hvězdy v celém vesmíru.

Gwen hlasitě zabouchala na dveře, ani nečekala na moje pozvání a vpadla dovnitř. Hned po vstupu se hravě zatočila a zasmála se. „Dobré ráno, spáči! Je nový den!"

„Vážně? Ani jsem si nevšiml!" dobíral jsem si jí okamžitě s hravým mrknutím.

Stál jsem přitom u velké skříně se zrcadlem a upravoval si límeček u košile. Chystal jsem se před návštěvou Owena a Agnes ještě projít zahrady a ujistit se, že všichni zahradníci dělají správně svou práci. S otcem jsme se od mé plnoletosti dělili o starost nad panstvím Rosierových rovným dílem, takže bylo třeba plnit svou část povinností.

Přicupitala ke mně krátkými krůčky a starostlivě mi uhladila košili na hrudníku přesně tak, jak to kdysi dělávala maminka. Nemohla si to pamatovat, ale o to víc mě její gesto potěšilo. „Ty dneska někam jdeš? Mohla bych ti zaplést vlasy? Musí ti to slušet!"

„Jdu na oběd k Owenovi," usmál jsem se a hravě ji přitom polechtal na boku, až se zahihňala. „Bude tam i Kara s Rabastanem, takže myslím, že máš pravdu! Měl bych vypadat, co nejlépe, princezno."

„Postarám se o to, pane Rosiere!" Snížila se do roztomilého pukrle, znovu se se smíchem zatočila, až její modrá sukně zavířila, a pak odběhla rovnou k toaletnímu stolku v rohu. „Posaďte se! Mé kadeřnické služby jsou vám k dispozici za zcela bezvýznamný úplatek!"

S úsměvem jsem zavrtěl hlavou a přešel k nízké židli, na kterou jsem se poslušně posadil. Nemělo smysl se vzpouzet, jelikož by mi to stejně nebylo nic platné. Vidět její úsměv bylo navíc všechno, co jsem potřeboval, abych měl lepší den, takže jsem se mu rozhodně neplánoval bránit. Zadíval jsem se na její odraz v zrcadle a zeptal se: „A co by to mělo být za úplatek, slečno?"

S tichým zabroukáním zabořila své drobné prsty do mých vlasů a začala pramen po pramenu zkušeně zaplétat do malých copánků, vedoucích od spánků směrem k temeni. „Ráda bych šla na ten oběd s tebou. Strašně dlouho jsem neviděla Rabastana. Má pořád hodně práce. Taky chci vidět, jestli už Kaře roste bříško. Tolik se na toho malého těším!"

„Tvé přání je mi rozkazem, sestřičko. Vezmu tě s sebou," usmál jsem se.

Odměnila mě tou nejupřímnější září v očích, jakou jsem měl tu čest kdy vidět. Udělal bych cokoliv, jen abych ji mohl vídat každý den, až do skonání světa. Kdyby mi to osud dovolil, strávím každou zbývající minutu svého života po jejím boku. Tak bych dokázal být šťastný.

Prožili jsme spolu příjemné dopoledne, plné zpěvu, smíchu a čerstvého vzduchu. Jakmile jsme skončili s inspekcí zahrad, zašli jsme do stájí pozdravit koně a vzali je na krátkou projížďku. Co na tom, že nám jejich štiplavá vůně ulpěla na oblečení. Na tom jen sotva záleželo. Když jsme pak kolem jedenácté hodiny dorazila do Owenova domu, oba jsme se těšili na vydatné jídlo a skvělou společnost.

„Gwendolyn!" vyhrkla Agnes překvapeně, jakmile nás spatřila ve dveřích. Úsměv se jí na rtech okamžitě rozšířil, ustoupila ve dveřích a vpustila nás dovnitř. „Nečekala jsem tě tu, Evan nedal vědět. Bude zase o něco veseleji."

„Promiň. Říkal jsem si, že toho Gwen nesní tolik, aby nám ubylo," zazubil jsem se vesele a postrčil svou sestru do domu manželů Nottových.

Nežili v rodinném sídle, jelikož nikdo nebyl ochotný dělit se o společný prostor s Cantankerusem. Rozhodně jsem se jim nemohl divit, ani já bych s ním žít nechtěl. Místo majestátní rezidence tak obývali relativně skromnou dvoupodlažní vilku, kterou si nicméně vymazlili k dokonalosti. Téměř k dokonalosti. K té už jim chyběl poslední krok, o který se marně snažili už spoustu let. Dítě. Pravidelně jsem se modlil k Merlinovi, aby jim dopřál i tohle životní štěstí, ale ten měl zřejmě své vlastní plány, do kterých nikdo z nás neviděl.

„Evane, Gwen!" pozdravil nás hned ve vstupní hale pán domů. Mě poplácal po zádech, Gwen rozpustile protočil pod rukou. „Pojďte si sednout do salonku, než dorazí ti dva z nákupů."

Venku poplašeně zahoukala sova. Zvláštní, zrovna v tuhle hodinu. Na překvapivý zvuk jsem nicméně u dobrého doutníku a skleničky kvalitní lihoviny velice rychle zapomněl. Owen vyprávěl jeden ze svých bláznivých příběhů z terénu a já i sestra jsme se skvěle bavili, ostatně jako vždy, když byli manželé Nottovi poblíž.

„No a pak dorazil i ten novej. Siberus? Tak nějak, nevím. Ani není čistokrevný, vůbec nechápu, proč se s ním Pán zla zahazuje. No každopádně byl bílej jak stěna. Přísahám, že si nadělal do kalhot hned, jakmile Mistra viděl, srabík. A Pán zla povídá-"

Ze vstupní haly se ozvala hlasitá rána, která přerušila Owenovo vyprávění. Už jsem se tak nedozvěděl, co Pán zla povídal, ale na tom sotva sešlo. Ihned po ráně se totiž ozvalo něco mnohem horšího - křik. Ne spíš zoufalý řev, při kterém tuhla krev v žilách. Předzvěst něčeho příšerného.

„Owene! Agnes! Evane! Pomoc!" křičel hlas.

Gwen byla první, kdo ho poznal. Sotva vteřinu předtím, než to došlo i nám ostatním. „Rabastane!" vyjekla. Vyskočila z křesla a rozběhla se směrem za jeho voláním. Chtěl jsem ji chytit v děsivé předtuše něčeho, co rozhodně neměla vidět, ale nestihl jsem to.

„Gwen!" křikl jsem za ní a okamžitě vyrazil s Owenem a Agnes v těsném závěsu.

Nic mě nemohlo připravit na scénu, která se před námi v ten moment odehrála. Chvíli mi připadalo, že se děje někomu jinému, někde jinde. Že je to možná jenom zlý sen, ze kterého se probudím, jakmile Gwen roztáhne závěsy v mém pokoji.

Nikdy jsem se z něj ale neprobudil.

„Evane, Owene! Pomozte, pomozte!" zakvílel Rabastan až nepřirozeně hlasitě.

Stál na béžových mramorovaných kachlích vstupní haly, na které v souvislém pramínku stékala tmavě rudá krev a tvořila pod ním drobnou louži. Vlasy měl rozcuchané, obličej plný slz a šrámů, ale na ničem z toho nesešelo. Nebylo to důležité. Podstatné bylo pouze, koho držel v náruči.

Carys.

Hlavu měla nepřirozeně zalomenou dozadu. Její světlé vlasy visely ve špinavých, slepených pramenech volně ve vzduchu. Ruce povolené v ramenou připomínaly křídla ptáka, plachtícího ve vzduchu. Rabastan ji jednou rukou držel pod koleny a druhou jen kousek pod lopatkami. Svíral ji pevně. Prsty zaťaté do jemné látky jejích světlých šatů, ozdobených květy rudých růží. Alespoň jsem si myslel, že jsou to růže. Pak mi došlo, že se jejich okvětní lístky neúnavně zvětšují a slévají dohromady.

Čas se zastavil a přitom běžel dál. Musel jsem něco udělat. Cokoliv.

Zrak mi ale v tu chvíli padl na Gwen. Stála jen dva kroky přede mnou a v němé hrůze si tiskla obě ruce na ústa. Celá se třásla. Tady nemohla být. Tohle bylo špatně. Všechno bylo špatně.

„Agnes!" dostal jsem ze sebe hlasitě. „Agnes, odveď Gwen!"

„Ale!" nadechla se Agnes k protestu.

„HNED!" štěkl jsem a okamžitě se rozběhl k Rabastanovi, kam už dorazil i pobledlý Owen.

„Musíte jí pomoct! Napadli nás! Postavila se do cesty!" blábolil Rab, přičemž Karu stále pevně svíral a tiskl k sobě na hrudník. „Byl to Řád, nemohl jsem k Mungovi. Evane! Owene! Dělejte něco! Cokoliv!" zařval, přičemž mu hlas několikrát zakolísal.

Owen natáhl ruku ke své mladší sestře a jediným pohybem ji odhrnul vlasy z tváře. „Evane," zašeptal tak tiše, aby ho Rabastan neslyšel. V obličeji zbledl tak moc, že jsem jen ztěží hledal odvahu se na svou přítelkyni podívat. Ale musel jsem. Věděl jsem, že musím. Někdo musel.

„Bude to dobré, lásko, bude to dobré," mumlal Rabastan, tentokrát k jejímu uchu. „Pomůžou ti. Pomůžou."

Podíval jsem se do její tváře. Byla popelavě bledá. Ač byla venku zima, pod lícními kostmi neměla ani kapku nachu. I rty byly odkrvené a bezbarvé. A pak tu byly její oči. Její krásné blankytné oči, vždycky plné života, teď slepě zíraly do stropu, potažené matnou mlhou.

Věděl jsem, co to znamenalo. Neviděl jsem tenhle pohled ani zdaleka poprvé. Ve vzduchu byla cítil smrt. Páchla po železu a tělních tekutinách. A to byl přesně ten moment, kdy mi došla definitivnost všeho, co jsem před sebou měl. Moment, který mě nepřipravil pouze o nejlepší přítelkyni, ale také o klid. Už nikdy jsem neměl jít spát s vědomím, že svět je ještě stále v pořádku.

Teď a tady se všechno zhroutilo.

Nevím, jak dlouho jsem mlčel a snažil se předstírat, že jsem právě teď někde úplně jinde. Někde, kde to tak strašně nebolí. Slyšel jsem vedle sebe Owenův roztřesený hlas. „Musíš ji pustit, Rabastane. Prosím, polož ji na zem."

„Ne!" vykřikl Lestrange. Po tvářích se mu valily slzy a hlas mu neustále přeskakoval několik tónin. „Nikdy ji nepustím! Slíbil jsem, že to neudělám. Nemůžu o ně přijít, Owene! Dělejte něco!"

„Rabastane," oslovil jsem ho tentokrát já. Jemně, opatrně. Sám jsem se cítil podobně jako on, ale teď jsem si nemohl dovolit ztratit hlavu. K tomu ještě dostanu příležitost později. „Nemůžeme jí pomoct, dokud ji nedáš na zem, kamaráde. Prosím." Položil jsem mu ruku pod rameno a jemně ho stiskl. „Prosím."

Sledoval mě s nadějí v uslzených očích a já věděl, že mu ji budu muset každou chvíli vzít. Ještě chvíli vzdorovitě vrtěl hlavou, než klesl první na jedno a pak na druhé koleno. Pak, téměř neochotně, začal pokládat Carys na chladnou podlahu. Její bezvládné tělo se svezlo z jeho paží jako hadrová panenka.

Klekl jsem si vedle ní a s třesoucíma se rukama hledal puls. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, že přece nemůže být pozdě. Nemůže. Ne pro Karu.

Nic. Žádný záchvěv života. Žádná naděje.

Zřejmě si odpověď přečetl v mých očích.
„Ne..." zašeptal Rabastan a udeřil se pěstmi do stehen. „Evane, ne! Řekni, že ne!"

Zavřel jsem oči a sevřel ruce v pěst. Hlavou mi vířily myšlenky, ale žádná z nich nebyla řešením. Tohle se nemělo stát. Tohle se nesmělo stát. Žaludek se mi zvedal a srdce tepalo tak rychle a zběsile, až se mi motala hlava. Nevěděl jsem, co mám dělat dál. Všechno jako kdyby najednou ztratilo smysl.

„Promiň. Promiň, Rabe," zašeptal jsem.

„Evane?" Agnesin hlas byl tichý, ale stále roztřesený. Stále ještě postávala ve dveřích a držela Gwen, která se pokoušela vyprostit z jejího sevření. Sama byla očividně otřesená a netušila, co má dělat. „Co se... co budeme dělat?"

Zvedl jsem hlavu a pohled mi padl na mou sestru. Její vyděšené oči plné slz se střetly s mými. Věděl jsem, že tohle byl okamžik, který ji navždy připravil o poslední zbytky dětství. Teď a tady pochopila, co znamená válka a jaké může přinášet hrůzy.

Má sladká Gwendolyn. Omlouvám se, že jsem tě nedokázal ochránit před realitou alespoň o něco déle.

„Gwen tady nemůže být," řekl jsem znovu, tentokrát tišeji. „Agnes, prosím."

„Evane," Gwenin hlas byl tak slabý, že jsem měl pocit, jako by se mi zarýval přímo do srdce. „Bude v pořádku?"

„Musíš jít," zopakoval jsem, tentokrát s bolestí, kterou jsem už nedokázal skrýt.

Agnes mě konečně poslechla a odtáhla ji pryč. Sestřiny tiché vzlyky byly stále slyšitelné, až dokud se za nimi nezavřeli těžké dubové dveře. Pak konečně utichly.

Zadíval jsem se na Rabastana. Stále klečel vedle Kařina těla, zuby pevně zaťaté, slzy mu neúnavně stékaly přes tváře a hromadily se na linii čelisti, odkud nakonec skapávaly na její tělo. Znovu se udeřil pěstmi do stehen a ještě jednou. Pak zvrátil hlavu dozadu a zařval. Tak bolestně a zoufale, až mi tím připomněl křik augurona. Křičel až do ochraptění, až dokud ho dočista neopustil hlas.

V jeden moment byl jeho výraz plný zoufalství a v ten druhý ho nahradilo něco úplně jiného. Zloba, vztek, čirá nenávist. Jednou dlaní se opřel o zem a roztřeseně se postavil.

„Jen si vybírala blbou petrolejovou lampu," zašeptal chraplavě. „Zasranou petrolejovou lampu, která se jí tak líbila, když se tam Longbottom objevil. Chtěl mě dostat. Viděl jsem to tomu hajzlovi na očích. Bylo mu úplně u prdele, že jsem mezi kupou nevinnejch lidí. Bylo mu to u prdele, Evane!" Během řeči neustále zvedal hlas, až nakonec téměř křičel. „Nečekal jsem ho. Sejmul mě k zemi a chtěl mě dorazit, než se stačím vzpamatovat. Viděl jsem, jak mu září hůlka a byl smířený se vším. A pak najednou stála přede mnou... stála tam s rozpaženýma rukama a křičela: Nech ho, prosím. Nech ho. Nestihla ani vyndat hůlku. Neměla šanci. Nedal jí jedinou šanci, Evane!"

Zadržel jsem dech. Netušil jsem, co mu na to odpovědět. Znal jsem Franka Longbottoma ze školy a vím, že si už od útlého věku hrál na rytíře bez bázně a hany. A teď se z něj najednou v jediném okamžiku stal vrah žen a nenarozených dětí. Ironie života. Hrdinové Řadu, kteří si hráli na něco víc, než jsme byli my. Pokrytecká pakáž bojující za nesmyslná práva.

„Přísahám," pokračoval Rabastan, který nevnímal nic kolem sebe. Nechal se pohltit vlastním hněvem a já mu to rozhodně neměl za zlé. „Přísahám, že jednou najdu to, co je tomu hajzlovi na světě nejdražší a vezmu mu to přímo před očima! Přísahám, že budu tu jeho křehotinku mučit tak dlouho, dokud nezešílí. Chci, aby ji slyšel křičet. Chci, aby ji viděl trpět. Chci, aby mu zbělely vlasy hrůzou. Chci, aby její křik a prosby byly to poslední, co v životě uslyší. Až dokud si nepřijdu i pro něj!"

Slyšel jsem jeho slova. Viděl jsem jeho odhodlání a věděl, že tenhle slib dodrží. Chtěl jsem, aby ho dodržel. Pro Carys. Pro naši sladkou, něžnou, nevinnou Karu a jejich nenarozené dítě, které přišlo o šanci na život dřív, než se vůbec poprvé nadechlo.

Srdce se mi svíralo tak bolestivě, že jsem nechápal, jak můžu ještě stále žít. Bolelo to strašně. Víc než jakékoliv zranění, jaké jsem kdy utržil. A nejhorší na tom bylo vědomí, že ještě nebyl konec. Že Kara nejspíš nebyla poslední obětí, kterou si tahle válka vyžádá. Nejvyšší cenu totiž vždycky nakonec zaplatí nevinní.

„Ptákům, těm křídla nevezmou," zašeptal jsem něžně směrem k jejímu bezduchému tělu. „Leť, Carys. Výš, než kdy dřív..."

***
Tak dlouho jsem se vyhýbala téhle kapitole, až jsem se konečně odhodlala. Tohle místo je zlomové. Tady opravdu začíná válka a ubude místa na přátelská setkání a humor. Obě strany se vrhají do války krutě a odhodlaně. Bohužel to po cestě přináší i nevinné oběti.