Jaro 1978

„Tam kde vítr trávu hladí
v modrých dálkách ptačích letů.
Dám ti milá do tvých vlasů
všechny barvy lučních květů.

Můžem jít, milá, jít.
Ukrytou cestou v horách
k tajemstvím toulavým
už nás modrá dálka volá.
Můžem jít, milá, jít."

Hlas mé malé sestřičky se rozléhal zahradami před sídlem Nottových. Vlastní výběr hudby a její interpretace byla nejspíš jediná věc, o které bylo Kaře dovoleno rozhodnout. Cantankerus držel otěže této veřejné události velice pevně v rukou a smetl ze stolu cokoliv, co by snad mohlo na hosty křičet: Nejsme dostatečně honosní. Gwendolyn pravděpodobně nechal zpívat jenom proto, že vsadil všechny karty na její roztomilost. Nikdo přece nemůže pomluvit zpívající dítě. Tedy... snad.

Poslední tóny Kařiny oblíbené balady dozněly a okolím se nesl decentní potlesk. Gwen naštěstí neočekávala žádný přehnaný aplaus, znala tuhle společnost až příliš dobře, přesto na tváři vykouzlila ten nejširší úsměv, jaký dokázala, a vysekla naprosto ukázkové pukrle.

Koutkem oka jsem zahlédl otce, který se ani nepokoušel skrývat hrdost. Potěšilo mě to a sestru očividně také. Alespoň na jednoho z nás mohl být ještě pořád hrdý. Jeho očekávání směřující k mé osobě totiž dost ochladla od doby, kdy jsem zrušil zasnoubení, které roky plánoval. Neměl jsem mu to za zlé, ale nebudu předstírat, že mě to nemrzelo. Rodina pro mě byla důležitá a já doufal, že mi tohle rozhodnutí otec rychle odpustí. Marně. Nejspíš jsem se trochu přepočítal a až moc spoléhal na odpuštění ostatních. Stejně jako tomu bylo s Emmeline. Budiž to pro mě poučením.

Nicméně i přes tu podivně komorní náladu se zahradami rozezněl jeden potlesk, který vybočoval z řady. Byl rychlý, rytmický a dost hlasitý. Poznal jsem v něm Emmeline dřív, než jsem ji vůbec uviděl. Stála na kraji větší skupinky kouzelníků, kteří na ni hleděli jako na zjevení. Vypadala úžasně. Měla na sobě dlouhé tmavě modré šaty, které odhalovaly prakticky celá záda až k bedrům. Další z důvodů, proč konzervativní část společnosti protáčela oči a šeptala cosi svým přátelům. Nevšímala si nikoho z nich. Bylo jí to jedno, což mě ani v nejmenším nepřekvapovalo.

Uběhl téměř rok od doby, kdy jsem ji viděl naposledy, ale připadalo mi, jako kdyby to bylo včera. Dlaně se mi potily a kravata už mi byla zase trochu těsná. Měl jsem chuť k ní přijít a vzít ji do náruče, ale bylo mi jasné, že nic z toho udělat nemůžu. Spokojil bych se proto i s obyčejným pozdravem, jenže než jsem k ní vůbec stihl dojít, objevil se po jejím boku Weasley a podával ji skleničku s vínem, přičemž se lehce dotkl jejích zad. Naštvalo mě to. Stiskl jsem ruku v pěst, což byl jediný projev vzteku, který jsem si v tu chvíli mohl dovolit. Neměl jsem v plánu ztropit scénu na svatbě mých nejlepších přátel. Byl jsem spoustu věcí, ale hlupák ne.

Přesto si někdo zřejmě myslel, že bych mohl začít vyvádět, protože mi kolem ramen dopadla čísi paže a obrátila mě jiným směrem.

„Kamaráde," zahalekal Rabastan vesele. Prsteníček už mu zdobil snubní prsten, který jako kdyby kolem něj vytvořil auru radosti a štěstí. Doslova zářil a já díky tomu prakticky zapomněl na předchozí rozčilení. „Jsem ženáč, chápeš to? Chápeš?!" zazubil se a několikrát se mnou zatřásl. „Dokázali jsme to! Pořád tomu nemůžu uvěřit."

„Snad ti svatební noc pomůže uvěřit," uchechtl jsem se a přátelsky do něj drcnul. „Štěstěna se k nám konečně začíná obracet čelem, co říkáš? Možná je to dobré znamení."

„To si piš! Evane, tohle je to nejlepší znamení na světě. Myslím, že nic lepšího už v životě nezažiju. Teda... možná jo," zasnil se. Vypadalo to, že už je mírně rozevlátý po kvalitním víně, které po celé zahradě roznášeli skřítkové na velkých dubových tácech. Rozhodně jsem se mu nedivil; byl to koneckonců jeho velký den.

„Nejsi trošku náročný? Co může být ještě lepší, než vzít si lásku svého života?"

Široce se usmál a já pochopil i beze slov. Sevřel jsem mu pevně rameno a krátce ho objal. „Gratuluju, brácho. Jak dlouho?"

„Teprve měsíc. Musíme to zatím udržet v tajnosti. Však víš, abychom všechny přesvědčili, že to bylo až po svatbě," uchechtl se. „Samozřejmě počítáme s tím, že půjdeš za kmotra, ale zatím psst."

„Bude mi ctí. Konečně si žiješ svůj sen, Rabastane Lestrangei. A na to si půjdeme dát panáka!"

A tak jsme šli. Rozhodně bylo co zapíjet. Existuje snad lepší zpráva, než ta o očekávání potomka? Vždyť děti jsou naše budoucnost. Teď jsem měl o důvod víc bojovat. Přál jsem si pro svého malého kmotřence lepší svět – takový, ve kterém nebude muset skrývat, kým je, ve kterém se nebude bát bránit, když ho někdo napadne. Zkrátka takový svět, ve kterém by byla máma ještě naživu.

Během celé té šaškárny, co zosnoval Kařin tatík, jsem se nakonec držel u baru v přítomnosti přátel. Ne snad, že bych si nevěřil, ale rozhodně jsem tak mnohem lépe zvládal pohled na Emmeline s tím zmetkem Weasleym. Sice se k sobě nijak netulili, ale už jen ta skutečnost, že přišli spolu, mě dráždila.

„Můžeš po nich konečně přestat koukat?" drcla do mě Kara v podvečer, kdy už se svatební hosté konečně začínali trousit pryč a my se tak mohli začít chystat na soukromou afterparty. „Vypadáš trochu jako blázen. Bez urážky."

„Nenapadlo mě, že když pozveš Emmeline, přijde s ní i Weasley."

„Říkala jsem ti přece, že jsme s Biliem přátelé. A já své přátele zvu na důležité události, víš?"

Hluboce jsem si povzdechl. „Já vím, já vím. Je to koneckonců tvoje svatba."

„Ještě, že sis všiml," zazubila se na mě vesele a spokojeně se přivinula k Rabastanovi, který ji objal kolem pasu a políbil do vlasů. „Konečně je ze mě Lestrangeová. Další ženská s takovým jménem musí vyrovnat tu zkaženou karmu kolem Bellatrix."

„Nechci tě podceňovat, ale tu nedokáže vyčistit nikdo, drahá," uchechtl se Rabastan. „Je prohnilá, jak Šedohřbetův chrup."

„No tak ses mohl vzdát rodinného jména vzít si to moje," uculila se na něj nevinně.

„A mít stejný příjmení jako tvůj tatík? Karo, miluju tě, ale až tak moc zase ne."

„No teda! Měl by sis ho trochu vážit, však ti daroval mou ruku," popichovala ho dál.

„Jo, ale to netušíš ani zlomek toho, co jsem mu za to musel naslibovat. A překvapivě ani jednou nepadlo nic o tvém blahu. Dokonce jsem mu musel slíbit, že náš první potomek bude kluk. Už mi ale nevysvětlil, jak to udělat," zavrtěl se smíchem hlavou. „No, budu ho muset nějak přežít."

„S tím ti pomůžu," zavrěla Carys a dlouze ho políbila. Viděl jsem na ni, jak moc si užívala, že to může konečně po všech těch letech udělat naprosto veřejně. Díky Merlinovi, že ji dopřál trochu štěstí v téhle zatraceně těžké dobře. Když se od něj konečně odlepila, obrátila se čelem ke mně a vesele tleskla. „Myslím, že je nejvyšší čas sbalit hábity a vyrazit se pořádně bavit. Evane, obejdeš pár lidí a řekneš jim, že měníme stanoviště? Nathaniela a Eileen, Owena a Agnes, však víš. A pokud to ustojíš, pozvi i Emmeline a Bilia."

„Proč zrovna já?" zamračil jsem se. „Nemůže je pozvat někdo jiný?"

„Protože pokud je nezvládneš pozvat ty, nejspíš není dobrý nápad, aby tam byli, když je budeš mít až do rána na očích."

„Dobře, dobře," rezignoval jsem. „zvládnu to. Nejsem přece malé dítě, abych dělal scény."

S těmi slovy jsem se rozešel rovnou k těm dvěma hrdličkám. Postávali u jednoho z vysokých stolků potažených stříbrným ubrusem. Hned na první pohled bylo patrné, že jsou zabraní do intenzivního rozhovoru. Poznal jsem to podle toho, jak Emmeline na stole neustále otáčela se skleničkou. Bývala nervózní jen velice sporadicky, ale tohle byl rozhodně ten případ. Možná právě zabředli do nějaké milenecké hádky a já bych je v ní měl nechat vymáchat. A nebo taky raději ne. Nemělo smysl oddalovat naše setkání, protože bych taky klidně mohl ztratit odvahu.

„Říkám ti, že vím, co jsem slyšela," šeptala zřejmě hlasitěji, než měla původně v úmyslu. „Měl bys s tím něco udělat."

„A co přesně máš na mysli?" povytáhl Bilius obočí. „Můžu tě vzít na ústředí a tam..." Zarazil se ve chvíli, kdy jsem se mu dostal do zorného pole. „Rosiere."

Tehdy se na mě otočila i Emmeline a já po celém tom dlouhém roce konečně zase spatřil ty její sytě zelené oči barvy skotských lesů. Svatá Morgano, jak moc mi chyběly. Sice jsem si naše shledání obvykle malovat úplně jinak, ale nejspíš bych se měl postavit nohama zpátky na zem.

„Evane," vyhrkla překvapeně. Skoro to vypadalo, že byla z našeho shledání stejně nesvá, jako jsem byl já. „Chci říct – ahoj."

„Ahoj," odpověděl jsem a na chvíli se odmlčel. Rozlilo se snad to nejtrapnější ticho, co jsem za svůj život zažil. Jen jsem na ni zíral a úplně zapomněl, že jsem přišel předat informace.

„Potřebuješ něco?" promluvil konečně alespoň Bilius. „Nebo jsi mi přišel zase rovnou jednu vrazit?"

„K tomu bych se nerad vracel. Bylo to od nás obou dost dětinské," odvětil jsem a okamžitě přešel na jiné téma. Jen tak pro jistotu. „Pořádáme pro Carys menší oslavu. Jen s vybranými přáteli, takže jsem se přišel zeptat, jestli se k nám přidáte."

Weasley mírně pozvedl obočí, načež se tázavě obrátil na Emmeline. Očividně nechtěl rozhodnout nic za ni. „Co myslíš? Půjdeme, nebo chceš rovnou jít vyřešit... tu věc?"

Zamračil jsem se. Co to sakra mělo být za věc?

„Půjdeme. Alespoň na chvíli. Když nás Carys pozvala, není slušné odmítnout."

„Dobře. Sejdeme se za půl hodinky támhle u altánu," mávl jsem rukou směrem, kde se nacházel altánek v románském slohu s fontánou uprostřed. „Bude tam přenášedlo."

„Budeme tam," přikývla Emmeline a povytáhla koutky do mírného úsměvu, který jsem jí váhavě oplatil. Jelikož jsem se ale chtěl vyhnout další chvilce trapného ticha, raději jsem se hned po něm otočil a vyrazil obejít další pozvané hosty.

Já osobně neměl v plánu přenášedlo použít. Chtěl jsem být na místě dřív a ujistit se, že všechno je přesně takové, jak jsme to s Eileen a Nathanielem naplánovali.

Rozhodli jsme se oslavu uspořádat na našem oblíbeném ostrově uprostřed jezera Loch Morar. Právě tady se totiž ti dva poprvé políbili. Zdálo se to být tak strašně dávno. Tolik se toho od té doby stalo a změnilo, ale alespoň jejich láska zůstala něčím neměnným. Drobnou jistotou v oceánu pochybností. Nedokázal jsem říct, jak dopadne válka, ale s jistotou jsem věděl, že na jejím konci bude Rabastan milovat Karu a ona jeho. Neexistoval pro mě svět, ve kterém by to tak nemělo být.

Zapálil jsem velkou hranici přímo uprostřed loučky, kde jsme obvykle stanovali. Všude kolem byly v trávě rozmístěné větší či menší polštáře a deky. Každé takové místečko bylo osvětlené několika přenosnými plaménky a mělo vedle sebe menší piknikový košík s pitím a něčím drobným k zakousnutí. O hudbu se nám měl postarat Owen s kytarou a nic víc nebylo třeba. Zkrátka prostá přátelská atmosféra uprostřed divočiny. Nic megalomanského, nic honosného – přesně, jak to měla Kara ráda.

Trefili jsme se jí do vkusu snad do posledního kvítku na věnečku, který ji uvila Gwendolyn. Brečela, objímala nás a všem nám neustále opakovala, jak moc nás miluje. Nejspíš za to mohly těhotenské hormony, ale já měl radost i tak. Splnil bych jí všechno, co bych jí na očích viděl, kdyby to bylo v mých silách. Tak moc důležitá pro mě byla a vždycky bude.

Ten večer jsme se všichni vrátili zpátky o spoustu let, hodili za hlavu válku, přesvědčení a mnohdy i vlastní důstojnost. Zase jsme byli dětmi a žili jsme si své naivní sny. Daleko od strachu, i od bolesti reality. Byli jsme šťastní.

„Počkej, počkej!" smála se Gwen, tahala mě za ruce a neustále se mnou pokoušela točit ze strany na stranu. Vůbec jsem netušil, co po mě chtěla. „Evané! Ty se vůbec nesnažíš! Podívej, jak to dělám! Krok, krok, otočka, přískok, další otočka a celé zase znovu."

„Holt nemám tvou ladnost, princezničko," zasmál jsem se a místo dalších pokusů o tanec jsem ji objal kolem pasu, zvednul nohama ze země a několikrát se s ní zatočil.

Zamotala se mi hlava, ale na zemi jsme společně neskončili, jelikož mi mou sladkou Gwendolyn z náruče prakticky vytrhl Rabastan, aby s ní mohl zatočit zase na druhou stranu. Držel ji pažemi kolem stehen, takže ho o několik centimetrů převyšovala. S hlasitým výskotem zeširoka roztáhla ruce, zaklonila hlavu a nechala své kaštanové vlasy vlát ve větru.

„Chtěla bych zastavit čas. Teď a tady," ozvala se za mnou Kara s pohledem upřeným na Gwen v Rabastanově náruči. Dlaní pravé ruky si letmo spočívala na břiše a v modrých očích se jí leskl slzavý povlak. „Dneska se všechno zdá být tak moc správné. Víc než kdykoliv jindy."

Ovinul jsem ji něžně jednou paží a opřel si bradu o její temeno. „To ti splnit nedokážu, ač bych moc rád. Krása života je ale koneckonců v jeho pomíjivosti, ne? Nebo aspoň tak nějak to Emmeline vždycky tvrdila."

„Jo, tak to říkala," pousmála se. „Občas by bylo jednodušší koukat na svět jejíma očima, nemyslíš? Neděsit se budoucnosti, prostě žít okamžikem. Jako kdyby existovalo jenom teď a žádné zítra."

„Ale nás čeká ještě spousta zítřků, Carys. Tobě život přichystal moc krásnou cestu, zlato." Lehce jsem položil ruku na její, stále zakrývající bříško. „Bude to úžasné dobrodružství."

„Máš pravdu. Navíc teď není čas myslet na hlouposti. Dneska je to o lásce," usmála se, postavila se na špičky a letmo mě políbila na tvář. „Zatanči si, Rosie. Zavři oči a nemysli na zítra."

S těmi slovy mě pustila a natáhla ruku k Rabastanovi, který jenom pár chvil předtím postavil Gwen zpátky na zem. Věnoval jí široký úsměv, přivinul si ji pevně k tělu a zabořil hlavu mezi její krk a rameno. Teď už existovali jen oni dva.

S hlubokým povzdechem jsem zavřel oči, přesně jak po mě chtěla. V tu chvíli jsem začal vnímat spoustu věcí. Horko sálající z hořícího ohně, vůně jehličí smíchanou se štiplavým zápachem kouře a na pozadí toho všeho jsem poznal závan šeříku. Znovu jsem nasál okolní vzduch v naději, že ho ucítím znovu. Ucítil. Mnohem silněji než předtím. 

Pak se mých prstů dotkla drobná ruka.

Rozlepil jsem víčka od sebe. Stála tam. V mechových duhovkách se jí leskl odraz ohně, který mě doslova uchvátil. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Ani ona ale nejspíš nechtěla mluvit, jelikož jenom mlčky ustoupila o dva kroky dál, aniž by pustila mou ruku. Pochopil jsem. Stačil mi krok, abych překonal vzdálenost mezi námi. Pak už stačilo jenom zvednout paži výš a protočit ji pod ní. Jak jen to říkala Gwen? Krok, krok, otočka. Dál už jsem se jenom nechal unášet Owenovým hlubokým hlasem, doprovázejícím dlouhé tóny kytary.

Zpíval baladu o kouzelníkovi, který musel odejít bojovat do cizí války, ze níž se už nikdy neměl vrátit. Jeho milá na něj marně čekala s dítětem pod srdcem. Když přišlo na svět, pojmenovala ho po něm. Když konečně vyrostl v dospělého muže, odešel bojovat i on. A ona znovu čekala, až dokud si smrt nepřišla i pro ni.

„Emmeline," zašeptal jsem.

Položila mi prst na rty a zavrtěla hlavou. Za celou dobu neřekla jediné slovo. Místo toho mi spojila ruce za krkem a vytáhla se na špičky. Oči měla pevně zavřené, když se o mně otřela tváří a nakonec vyhledala moje rty. Celým tělem mi projel výboj, jako kdyby mě zasáhl blesk. Hrudník se sevřel tak pevně, že jsem se nemohl ani nadechnout. Bolelo to. Ta touha mě doslova fyzicky bolela a já se jí nedokázal bránit. Emm mě políbila s něhou motýla, ale to nestačilo. Nezdálo se to správné. A tak jsem jí zabořil obě ruce do vlasů a přitáhl si ji tak těsně, až jsem ucítil její zuby na spodním rtu. Celá se napjala. A pak, místo aby mě odstrčila, stiskla čelist, až to zabolelo. Dlouze vydechla, jenom aby s dalším nádechem svůj polibek prohloubila a přitiskla se ke mně celým tělem.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Netuším, co se v tu chvíli dělo kolem nás. Všechno ostatní jako kdyby v ten moment přestalo existovat. Byli jsme tam jen my dva. Sami v celém širém světě. 

Každá krásná věc ale jednou musí skončit a tahle skončila až příliš brzy. Byla to Emmeline, kdo nakonec přerušil náš polibek. Odtáhla se a ještě několik okamžiku jí trvalo, než vůbec otevřela oči. Znovu jsem se nadechl, ale ani tentokrát mě nenechala promluvit. Zavrtěla hlavou. 

„Oslavy boří barikády, princátko. Ale jenom krátce. Zítra budou zase stát a my dva budeme každý na jiné straně."

„Ale..."

„Vzdáš se pro mě toho všeho?"

Dlouze jsem se odmlčel. Zkoumal jsem její tvář a snažil se zapamatovat si každý detail. Každou mělkou vrásku, každou pihu, každý letmý stín, který jí oheň kreslil na kůži.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Promiň... nemůžu."

„Myslela jsem si to. To nic, princátko moje." Natáhla dlaň a s letmým úsměvem se dotkla mé tváře. „Možná až tohle všechno skončí. Možná v jiném životě, ale jednou určitě. Jednou bude svět patřit jenom nám."

Pak odešla pryč. Okolní tma ji pohltila dřív, než jsem vůbec stihl pochopit, co tím chtěla říct.

A bolelo to víc než poprvé.