Léto 1975

Poslední týden prázdnin se jako tradičně nesl v duchu přátelských sešlostí. Už si pořádně ani nevzpomínám, kdy jsme s ostatními vyrazili na svou první přespávačku do přírody, ale od té doby jsme nevynechali ani jednou. Jenom složení naší skupiny se rok od roku trochu měnilo.

I letos byl náš cíl stejný jako každý rok – jeden z ostrovů uprostřed jezera Loch Morar ve Skotsku. Jelikož se na něj dalo dostat jedině na lodích, a ještě k tomu měl svou vlastní legendu o příšeře žijící v hlubinách, poskytoval nám dostatek soukromí a jenom minimální šanci, že tam narazíme na nějaké mudly.

Všudypřítomná voda, čerstvý vzduch a pár nejbližších přátel. Co víc si přát ke štěstí.

„Nathanieli, ty jsi zase nesbalil nic k jídlu? Proč je v tom batohu jenom samá whisky?" vztekala se Eileen Averyová, dlouholetá přítelkyně mého spolužáka a nejlepšího kamaráda v jednom, když se prohrabovala jeho skromným zavazadlem. „Měl jsi jeden jediný úkol, Nate, zatraceně!"

„Jídlo nepotřebujeme," bránil se Wilkes, přičemž strčil ruce ležérně do kapes a v puse převaloval stéblo trávy. „Jsme přece u jezera, něco chytíme a hned bude co jíst."

„Ty chytíš tak leda rýmu, blbečku," ušklíbla se Kara, která právě rozkládala stan, aby ho mohla za pomoci svého staršího bratra a jeho manželky postavit.

Owen a Agnes Nottovi byli sice o pěkných pár let starší než my ostatní, ale tady byste to sotva poznali. Perfektně se doplňovali a byli proslulí svým vyprávěním o smrtijedech v jejich nejtrapnějších chvílích. Tam kde byli ti dva, jste se rozhodně nikdy nenudili. 

To ale koneckonců platilo prakticky o všech tady.

„Říká ta, která tady bude za pár hodin s jednou z těch flašek běhat dokola a všechny nás objímat," uchechtl se Nate. Hned nato nasadil vysoký tón hlasu a pokračoval: „Jsem Kara, moje kroky jsou lehčí než vzduch a teď budu tancovat na stéblech slámy. Dívejte se!"

Předvedl slušně zvládnutou piruetu, kterou zakončil hlubokou úklonou. V tu chvíli ho ale Eileen zezadu nakopla a on se zabořil nosem přímo do země, jelikož tenhle zákeřný útok rozhodně nečekal.

„Tak co, chytil jsi to, miláčku?" zeptala se s úšklebkem. „Jestli ne, tak se zvedej a laskavě s něčím konečně pomoz!"

„Vy dva jste stejně tím nejpodivnějším důkazem lásky na světě," zasmál jsem se, přičemž jsem skládal dřevo na ohniště, abychom se mohli večer zahřát.

Nathaniel se posadil, celý špinavý od hlíny a trávy, a jediným trhnutím hlavy si ležérně odhodil vlasy z očí, jako kdyby se snad vůbec nic nestalo.

„Vidíš a v tomhle máš výhodu. Až se z tvojí budoucí manželky vyklube hrozná semetrika, můžeš se aspoň vymlouvat, že sis ji nevybral sám. To já říct nemůžu," poznamenal, než se postavil a začal si oklepávat kalhoty. „Pořád jsem jí nevysvětlil, že strčit někoho do louže už dlouho není vyznáním neochvějný lásky."

„A zabalit jí do ručníku běhnice, to je co? Milostná serenáda?" poznamenal jsem s pobaveným úsměvem.

Vztah těch dvou mi byl celé roky naprostou záhadou. Už snad od prvního ročníku na sebe neustále stražili pasti a bavili se předháněním, jak toho druhého nejlépe vypéct. Nepřestali s tím ani potom, co se dali dohromady. Nezasvěceným by možná mohlo připadat, že se snad ani nemají rádi, ale opak byl pravdou. Nikdy jsem neviděl dva lidi, kteří by se k sobě hodili víc než Nate s Eileen.

„Hele," ukázal na mě prstem, „to jsme ještě ani nebyli spolu a udělal jsem to proto, že mi dala do postele salamandra!"

„To si pamatuju!" vyhrkl jsem při vzpomínce na ten večer ve třetím ročníku a nedokázal se ubránit smíchu. „Chytilo ti od něj celé pyžamo a pobíhal jsi po ložnici, místo aby sis lehl a válel se, jak jsme ti všichni říkali."

„Já byl ale idiot, co? Kdybych vás poslechl, nemusel jsem strávit týden na ošetřovně se spáleným zadkem," zavrtěl pobaveně hlavou. „Na druhou stranu jsme se díky tomu dali dohromady. Kvůli tomu bych si ho klidně nechal spálit znova."

„A tomu se říká pravá láska, my víme, Wilkesi," přerušil jeho vyprávění Rabastan, který mu zezadu položil ruce na ramena. „Pojď, půjdeme ještě pro trochu dříví, ať se v noci pořádně zahřejeme."

„No jó," protočil Nate oči. „Proč tu vlastně není Rodolfus? To on měl vždycky na starosti dřevo."

„Bella ho nepustila," zahihňal se Rabastan škodolibě. „Respektive mu řekla, že jestli půjde on, tak ona taky. Díky Merlinu měl rozum a zabalil to. Co bychom tady s tou raketou dělali?"

„Obětoval se pro nás všechny. Čest jeho památce!" zasalutoval Nathaniel.

Nakonec se smíchem objal Rabastana kolem ramen a společně vyrazili na kraj lesa sesbírat další dříví. Hned, jakmile se vrátili, došlo na zásoby ohnivé whiskey a už před setměním jsme proto všichni polehávali okolo čerstvě zapáleného ohně a neustále trápili svoje bránice. Vyprávění se totiž ujali Owen s Agnes, takže byla čerstvá záplava smíchu naprosto zaručená.

„No a hádejte, proč má Lucius neustále tak napomádovaný vlasy a navíc si tak děsně moc potrpí na boty z dračí kůže!" Agnes se rozhlédla po nás všech a čekala, jestli náhodou někdo z nás nezkusí hádat. Hned vzápětí ale pokračovala dál. „To víte, když se chce někdo nacpat Pánovi zla do zadku tak hluboko, že z něj koukají jenom ty drahý boty, musí to něčím trochu promastit!"

„Ty seš fakt mrcha, Agnes!" okřikl ji Rabastan. „Jak se teď můžu podívat na Pána zla a nepředstavovat si, že z něj vzadu trčí nohy?! Jestli mě zabije, protože se směju, bude to tvoje vina!"

„Beru ji na sebe v plný výši," zasmála se a hodila po něm malý kamínek, co sebrala ze země. „Možná se dokonce nabídnu jako kat, jestli ti to udělá radost."

„Ach, jak jsi dobrosrdečná," uchechtl se Lestrange, zvedl se ze země a několika hlty dopil lahev ohnivé whiskey. Trochu se zakymácel a udělal několik kroků do strany, než našel ztracenou rovnováhu. Pak se naklonil níž ke Kaře a natáhl k ní svou ruku. „Zatančíme si, lásko, dokud ještě můžeme?"

„Vždycky," uculila se Kara, chytila se jeho dlaně a nechala se odvést o pár metrů dál, kde ji Rabastan protočil pod rukou a nakonec si ji přitáhl blíž k tělu.

Pohybovali se do rytmu neexistující muziky a svět kolem nich v tu chvíli snad ani neexistoval. Tady se skrývat nemuseli. Tady nebyl nikdo, kdo by je prozradil. Na celém světě bych nenašel nikoho, komu bych věřil víc než lidem, které jsem měl právě teď kolem sebe. Umřeli bychom jeden pro druhého bez jediného zaváhání, ač se polovina z nás ještě smrti do tváře nikdy nepodívala.

„Pořád můžete tu svatbu odmítnout, víte to, že jo?" obrátil se na mě Owen, který měl samozřejmě na srdci hlavně Kařino štěstí. Její otec byl v tomhle ale značně nekompromisní a něco takového by pravděpodobně jen tak nerozdýchal.

„To bych nemohl udělat," zavrtěl jsem hlavou a napil se z lahve. „Byla by to ostuda. Nebylo by ode mě fér tomu otce vystavit. A vsadím se, že Cantankerus by Karu bez milosti vyhodil z domu."

„Je pravda, že otec v tomhle umí bejt dost přísnej," přikývl Owen. „Margareth věděla, proč zmizet z domova, když si našla toho mudlovskýho šmejda. Kdyby to neudělala, ten její drahoušek už je nejspíš dávno pod drnem. Asi máš pravdu, Evane. Jen bych ji rád dál vídal takhle spokojenou."

Oba jsme obrátili pohled zpátky ke Kaře s Rabastanem, kteří ještě stále pokračovali v tanci. Tentokrát už ale za doprovodu hudby, kterou zprostředkovávala sama Kara. Obvykle to byla ona, kdo se u večerních táboráku staral o trochu kultury. Milovala totiž starou muziku a byla vášnivou sběratelkou balad. Obzvlášť těch irských a skotských, které nám zpívala již od dětství. Všichni jsme její písničky milovali. Měly v sobě určité kouzlo, díky kterému jste zkrátka nedokázali zabránit tomu, aby se vám okamžitě zaryly hluboko pod kůži.

„Ptákům, těm křídla nevezmou,
dál vznášejí se volní oblohou.
Kde jsou oni a kde jsme my,
naše láska a naše sny."

Rabastan vzal její tvář do dlaní a zbytek sloky přerušil naléhavým polibkem, po kterém ji pevně objal kolem pasu a několikrát s ní zatočil dokola. V jejich podroušeném stavu to zákonitě mohlo skončit jedině tvrdým pádem na zem, který je ale očividně ani v nejmenším nerozhodil. Okolí díky tomu jenom rozezněl Kařin hlasitý smích.

„Myslíš, že tu válku máme vůbec šanci vyhrát?" obrátil jsem pohled zpátky na Owena, když poslední tóny jejího hlasu dorezonovaly okolím.

„Nevím, Evane," zavrtěl hlavou a promnul si zátylek. „Řady bystrozorů se rozrůstají rychleji než ty naše. Do toho ten Brumbálův slavnej Fénixův Řád. To jsou ještě větší hajzlové, než ministerstvo. Jdou po nás jako nějaký honící psi."

„Příští rok vám s tím pomůžeme. Bude nás zase víc," ujistil jsem ho. „Nenecháme vás v tom."

„Není kam spěchat. Byl bych mnohem radši, kdybyste toho vůbec nemuseli bejt součástí. Udělal jsem spoustu věcí, na který nejsem hrdej, a kdybych před tím mohl kohokoliv z vás ochránit, nebudu váhat. Člověk si to s sebou ponese do konce života."

„Občas ale zkrátka nemáme na vybranou," pokrčil jsem rameny. „Když něčemu věříme, měli bychom za to přece bojovat, i když nás to bude něco stát, nemyslíš?"

„Máš pravdu," přikývl a smířlivě mě poplácal po rameni. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mě tak trochu litoval, ale já vlastně vůbec nechápal proč. „Je dobře, že se pořád najde dost takovejch, co vážně věří ve změnu."

„Ty snad ne?" zeptal jsem se překvapeně. „Nemyslíš, že to dokážeme?"

„Podívej, jak dopadl Grindelwald. Víme, že Pán zla je výbornej kouzelník – takovejch jako on po světě moc neběhá – ale vážně se může Brumbálovi vyrovnat a porazit ho? Nevím. Nejsem si vůbec jistej. Rozhodně to nevzdávám, jen rád stojím nohama na zemi, to je všechno."

„Zvládneme to. Musíme!" trval jsem si tvrdohlavě na svém.

Owen mi položil dlaň za krk a zadíval se mi přímo do očí s překvapivou naléhavostí.

„Jsi stejnej paličák jako tvoje matka," pousmál se. „Vím, že máš z nás všech nejvíc důvodů proč nenávidět mudly, ale nenech si tím řídit celej život, jasný? Jsou důležitější věci než pomsta. Za žádnou cenu si neber příklad z Bellatrix. Ta její absurdní cesta šílenství není odpovědí vůbec na nic."

„A teď mě polib, Evane," ozval se nad námi Nathanielův značně přiopilý hlas, který měl zřejmě napodobovat ten Owenův. „Už se tomu dál nebraň, všichni tady přece vidí, jak moc se milujeme!"

„Ty seš fakt kretén, Wilkesi," poznamenal Kařin bratr a povolil stisk ruky, kterou mě doteď ještě pořád držel. „Koho všeho jsi musel podplatit, aby ti dali ten odznak primuse, co? Neumím si představit, že by ses k němu dostal nějak jinak."

„Stačila k tomu jenom bystrá mysl a výjimečný šarm, Notte."

„A oboje bohužel zoufale postrádáš," ušklíbl se Owen, načež nespokojeně zaklel a podrbal se na levém předloktí. „No, to si snad dělá prdel. Zrovna teď?"

Očima vyhledal pohled svojí ženy, která už se dokonce zvedala ze země. Vypadlo to na nějakou předem neplánovanou akci, kterou si Pán zla zrovna vymyslel. Nestávalo se to moc často, ale dnes večer to rozhodně zamrzelo nás všechny. Horší chvíli už si snad ani nemohl vybrat.

„Tak zpátky do reality," poznamenala Agnes a natáhla na sebe svůj hábit, který doteď ležel na dřevěné kládě u ohně. „Bavte se i za nás, děcka!"

Pak se s hlasitým prásknutím oba přemístili pryč.

„No, tohle umí trochu zkazit zábavu," poznamenal Nate. Hned ale sáhl do batohu a vytáhl další láhev. „Na to máme ale naštěstí všemocný lék!"

V tomhle měl Nathaniel mimořádně pravdu. Nemělo smysl přemýšlet nad tím, co se dělo kdekoliv mimo tenhle izolovaný ostrov. Sem jsme koneckonců jezdili právě proto, abychom na chvíli zmizeli od pravidel, povinností a přetvářky, která byla nedílnou součástí našich životů.

Tady jsme byli svobodní. Alespoň jeden jediný den v roce.

A ten jsme si rozhodně nemínili nechat vzít. 

×××××

V minulé kapitole jsme se soustředili na rodinu, tentokrát přišlo na řadu přátelství. I to bude hrát v Evanově životě velice důležitou roli. I smrtijedi si musí věřit navzájem, aby dokázali spolupracovat. Ne všichni jsou navíc naprosto fanatičtí a bez svědomí. Zkrátka jenom věří, že si vybrali správnou stranu. 

V další kapitole se podíváme na třetí podstatnou část Evanova života, o které v tuhle chvíli ještě nemá ani ponětí :) 

Pozn. Během příběhu se tu jistě mihne ještě pár balad, jež Kara sbírá. Všechno je to opravdu původní historická tvorba, kterou do češtiny přeložila skupina Asonance :)