Zima 1977/1978

Chodil jsem po obývacím pokoji našeho sídla sem a tam jako rozzuřený Zouwu. Klouby pravé ruky jsem měl ještě stále zamazané Weasleyho krví, ale ani mírné pálení a pnutí kůže mě nedokázalo uklidnit. Uvnitř jsem doslova hořel vztekem a spalujícími otázkami.

Jak u něj mohla pořád bydlet? Něco jsem tehdy přehlédl a ve skutečnosti mě opustila kvůli němu? Možná mezi nimi bylo něco už dřív a já byl jenom slepý. Proč by u něj jinak zůstávala? U cizího člověka? Nedávalo to smysl. Nic nedávalo smysl.

„Hele, brácho," houknul z jednoho z křesel Nathaniel. Toho povolala má milovaná sestřička, která byla doma na svátky, když viděla, v jakém stavu jsem se vrátil zpátky domů. S ním samozřejmě dorazila i Eileen a je dost možné, že na cestě už byla i Kara. „Možná by ses s tím měl prostě smířit. Páry se rozchází i kvůli menším problémům, než je rozdílnej názor na vraždění mudlů."

Střelil jsem po něm pohledem, který ho měl – jak jsem doufal – umlčet. To by ale nesměl být Nate. Zapomněl jsem, že umlčet zrovna jeho se rovná nálezu svatého Grálu.

„No fakt," pokračoval. „Už je to celá věčnost, prostě se na to vydlábni a běž si někam užít, ať přijdeš na jiný myšlenky. Ona už si s Weasleym očividně pár krůčků v rytmu ďábelskýho tanga zatancovala."

„Svatá Morgano, Nate," protočila očima Eileen a kopla ho dobře mířenou ranou přímo pod koleno, až bolestně syknul a začal si ránu mnout. „Tvůj takt zakopl v lese a zasekl se někde pod kořenem, nebo co?"

„Proč jako?" zašklebil se. „Kdybysme se my dva rozešli proto, že bych chtěl začít stavět útulky pro mudly, zakládat jim parky a chodit je venčit s jinejma ňoumama, taky bych si za tebe našel podobně smýšlející náhradu. To se rozumí samo sebou."

Jejich škorpení mě donutilo přestat přecházet z jednoho místa pokoje na druhé a zaměřit se na absurditu jejich konfliktu. Nemyslím, že si odvedení myšlenek představovali zrovna takhle, ale překvapivě to docela fungovalo. Rozhodně už jsem nemyslel na Emmeline ve Weasleyho náruči, ale na to, jak moc velcí idioti ti dva jsou. Hlavně Nathaniel.

„Co je to vůbec za debilní příklad? Tak si představuješ člověka, který stojí na straně mudlů? Uvědomuješ si vůbec, jak šíleně rasisticky to zní? To je ještě další level, než o co se snaží Pán zla."

„Jakto? Vždyť bych je krmil a staral se o ně. Co je na tom rasistickýho? Je to milý a hezký. Pejskaře má každý rád, proč by neměli rádi to... mudlaře?"

„Morgano, do čehos to duši dala," zamumlala Eileen a přejela si dlaní přes obličej. „Těm, co stojí na straně mudlů, jde přece o rovnost. Nejsou to jejich mazlíčci, idiote."

„Z jaké planety jste sem vy dva přiletěli?" ušklíbl jsem se a založil si ruce na hrudníku. „Prosím, rozhodně se nerozmnožujte, mohlo by to zapříčinit konec světa."

„To říkáš teď! Ale až si poňucháš malýho Adriana, budeš z něj úplně paf, protože bude slaďoučkej a prostě k sežrání," zazubil se Nate vesele. Nedal ani jediným cuknutím svalu v obličeji najevo, že by se ho snad jejich hádka jakkoliv dotkla. Ten kluk byl naprosto splachovací. Jak já mu to občas záviděl.

„Myslím, že bych se měla radši pojistit ještě nějakým dalším kouzlem proti početí. Jen tak pro jistotu. Aby mýho syna nešikanovali kvůli jeho jménu a původu."

Nate povytáhl obočí. „Jak jako? Vždyť by byl čistokrevný."

„Jo, ale taky napůl debil," ujal jsem se slova místo Eileen. „Připomeňte mi, proč s vámi vlastně kamarádím, protože já dost často zapomínám."

„Přece proto, že je máš rád," ozvala se ze dveří do obývacího pokoje Gwen. V rukou nesla tác s máslovými ležáky, které jí zřejmě pomohl připravit náš domácí skřítek. Pravděpodobně trvala na tom, že je donese sama, aby si mohl odpočinout. Jako kdyby domácí skřítkové vůbec uměli odpočívat. „A já je mám taky ráda," zazubila se, načež nabídla každému z nás sklenici hutného sladkého moku. „Tak se přestaňte hádat. Budou Vánoce, musíme na sebe být hodní."

„Ještě, že tě máme, zlato," usmál jsem se, opatrně ji ovinul ruku kolem ramen a něžně políbil do vlasů. „Gwendolyn Rosierová. Nejmoudřejší z nás všech."

„To se rozumí samo sebou, však jsem taky Orlice," zachichotala se. „Každý Zmijozel přece - "

„ - potřebuje svého Havraspára," doplnil jsem za ni s úsměvem. „Málem bych zapomněl."

„To já nikdy. A od toho mě máš, Evane." Ovinula mi ruce kolem pasu a zabořila obličej do jemné látky hábitu. Připadalo mi, že v Bradavicích tak moc vyrostla a dospěla. Už přestávala být dítětem a já na to nejspíš nebyl připravený. Navždycky to bude má malá sestřička. „Nebuď smutný, ano? Pokud je to pravá láska, najde si tě znovu sama, a pokud ne – pak to prostě jen nebyla ta osudová."

K mému překvapení i těch pár slov, které pronesla, stačilo k tomu, abych se cítil o něco líp. Pořád jsem měl Emmeline plnou hlavu, ale nesměl jsem se tím nechat ovládat. Osud koneckonců sám rozhodne, jak s námi naloží. A vyprovokovat kvůli tomu rvačku byla obrovská hloupost, kterou jsem na sebe zbytečně přitáhl nežádoucí pozornost. Něco takového se nesmělo opakovat.

S hlasitým povzdechem jsem se zabořil do pohodlného polstrování křesla a stáhl si Gwendolyn k sobě na klín, kde jsem ji objal a několikrát se o ní otřel tváří, až se začala zvonivě smát.

„Evane!" hihňala se a pokoušela se mě odstrčit co nejdál od sebe. „Škrábeš mě. Přestaň. Určitě máš ve vousech ještě zbytky od oběda!"

„Ty si schovávám na horší časy. Jednou za ně budeš ráda, až budeme na výpravě po světě hladovět! Ty budeš psát a já se budu starat o obživu."

„Já nechci jíst tvoje drobky!" protestovala srdnatě. „Obstarám si svoje jídlo. Ty budeš můj ochránce, ne kuchař, jasné?"

„Dobře," zasmál jsem se, „tak tedy ochránce, princezno. Budu tvůj vznešený rytíř."

Místnost najednou ozářilo zelené světlo. Trhl jsem sebou a automaticky sáhl po hůlce, než mi došlo, že za tu barvu nemohla žádná kletba, ale plameny krbu. Ty vyšlehly vysoko do komína, přičemž ze svého objetí propustily Karu, kterou jenom o pár vteřin později následoval i Rabastan.

„Málem jsem si nadělal do gatí. Tohle už nedělejte," vyhrkl Nathaniel, který si právě rukou masíroval místo, kde se nacházelo srdce. „Vůbec to nechápu. To výrobci letaxu nemůžou prodávat prášek, co svítí třeba růžově? V týhle době by to určitě zabránilo nejednomu infarktu."

„Tak jim zkus poslat sovu, Nate," ušklíbl se Rabastan, přičemž ze sebe pečlivě smetal jedno smítko popela za druhým. „Možná na tebe dají a ještě dostaneš nějaký podíl ze zisku."

„Ty si z toho děláš srandu, ale třeba jo," odvětil vesele. „To budeš čučet."

„Já už čučím," ozvala se Kara, která už pár vteřin netrpělivě poklepávala nohou do dlažby. Tváře měla lehce zrůžovělé zimou a ve vlasech ještě posledních pár vloček sněhu, které postupně odtávaly a odkapávaly jí z konečků přímo na kabát. „Koukám, že jsme sem přišli za Evanem a přitom je to tu celé opět o Wilkesovi."

„Co naděláš," pokrčil bezstarostně rameny, „ne každý má můj šarm."

Kara protočila oči a bez dalšího protahování obrátila svou pozornost přímo na mě. „Jsi v pořádku? Slyšela jsem, že jste měli nějaký konflikt s Biliusem přímo na ulici. Zbláznili jste se? Oběma vám klidně mohli dost šeredně ublížit bystrozorové. Poslední dobou se dvakrát neptají, než zakročí."

„Jsem rád, že máš stejný strach o mě i o něj," poznamenal jsem s mírným úšklebkem.

„Je to můj přítel," pokárala mě a mírně se zamračila. „To moc dobře víš. Nebudu soudit, kdo z vás je větší hlupák, protože jste hloupí oba."

„Líbí se mi, jak tě přišli všichni podpořit, jen Kara ti přišla vyčinit," zasmála se Eileen. Pak se ale zarazila a chvíli jenom zírala Kaře na ruce. Netuším, co tam viděla, ale úsměv se jí rozšířil od ucha k uchu, což ještě doplnila veselým vypísknutím a potleskem. „Už to chápu. Evan vás očividně vyrušil při oslavách zasnoubení!"

„Zasnoubení?!" vyhrkl jsem a všechny mé starosti byly rázem zapomenuty. „No nekecejte. Cantankerus konečně kývnul?"

„Máš prstýnek? Ukaž mi prstýnek!" vyjekla Gwen, hbitě ze mě seskočila a rozeběhla se ke Kaře, které začala okamžitě zvedat ruku do úrovně svých očí. „Páni, smaragd! Je nádherný."

„Tenhle večer neměl být o mně," pousmála se na mě Kare posmutněle. „Nechtěla jsem nic říkat, když máš takové trápení, zlato."

„Děláš si srandu?" usmál jsem se na oplátku. Bez váhání jsem k ní došel, mírným tlakem odsunul Gwen stranou a sevřel Carys v medvědím objetí. Ještě jsem se s ní několikrát zatočil na místě, než jsem ji konečně postavil na zem. „Nic lepšího snad ani nemohlo přijít. Mám z vás dvou takovou radost! Však na tom mám taky svoje zásluhy."

„Ty největší," uculila se a políbila mě na špičku nosu. „Budeme se brát na jaře. Chtěla jsem svatbu na louce, ale to u otce neprošlo, protože to prý není dostatečně honosné. Musíme přece ukázat, jak moc zámožní a důležití jsme!"

„Ó jistě, to se rozumí samo sebou," zavrtěl jsem pobaveně hlavou. „Nic si z toho nedělej. Uděláme vám posvatební oslavu. Přesně takovou, jakou si budeš přát."

„Mě stačí, když tam budete," usmála se. Pak jí koutky mírně poklesly a prsty si projela vlasy. „Vím, že se to teď nehodí, ale přemýšlela jsem, že... že bych na tu svatbu pozvala i Emmeline. Netvrdím, že jsme úplně kamarádky, ale přijde mi to jako slušnost. Co si o tom myslíš?"

Myslel jsem, že je to špatný nápad. Nebo možná ne. Nebyl jsem si jistý, co přesně se ve mně v tu chvíli odehrávalo. Jedná má část tiše zaplesala, protože se těšila na vytoužené shledání, ale ta druhá si byla jistá, že to jenom prohloubí a otevře všechny moje rány. Přesto jsem rozhodně nechtěl být tím, kdo se postaví proti. Byl jsem dospělý a musel jsem se zachovat racionálně. Poslechnout rozum, ne srdce. A tak jsem přikývl.

„To je v pořádku. Klidně ji pozvi. Určitě bude moc rád, že na ni myslíš."

„Určitě?" ujistila se ještě jednou.

„Určitě," přikývl jsem. „Bude to tvůj velký den. Přísahám, že se budu chovat slušně. Třeba dostaneme šanci promluvit si a celé tohle drama úplně uzavřít. Kdo ví. Nebudeme předbíhat."

Viditelně se jí ulevilo. Na rtech jí znovu rozkvetl spokojený úsměv, který se ještě rozšířil, když ji Rabastan chytil zezadu kolem pasu a stáhl k sobě do náruče.

Oba vypadali tak šťastně. Doslova zářili. A já měl radost za ně, protože oni pro mě byli důkazem, že pravá láska existuje, a že překoná všechny překážky. Gwen měla pravdu – pokud je Emmeline má osudová žena, naše cesty se znovu spojí. Stačí být trpělivý.