Jaro 1977

„Ty vole, nechápu, že ti to tak lehce prošlo!" Drcnul do mě Rabastan, když jsme přibližně o hodinu později dávali cirkus a jeho okolí do původního stavu. Každou jednu maringotku, každý jeden stánek, který původně zachvátily plameny. „Máš děsnou kliku, že tvůj táta je Mistrův mazel. Neumím si představit, co by se stalo, kdybych byl na tvým místě třeba já."

„Nemyslím, že to bylo z kdovíjakého respektu," zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v přerovnávání dřevěných beden s krmivem pro zvířata. „Jen jsem byl dobrá deviza. Ale musím uznat, že mít Vance na naší straně rozhodně nebude špatné. Možná mi pak dokonce dovolí chodit s Emmeline," uchechtl jsem se. Ta slova jsem pronesl s nadsázkou, ale přesto se v jejich pozadí skrývala naděje na lehčí budoucnost.

Byl jsem na sebe hrdý. Celý tenhle karambol mohl dopadnout opravdu špatně, ale díky Merlinovi nedopadl. Ztráty na životech by se daly spočítat na prstech jedné ruky, většina vybavení cirkusu se dala zachránit a já si místo kletby cruciatus vysloužil poplácání po rameni. V lepší výsledek jsem snad ani nemohl doufat.

„Evane," obrátil se na mě z ničeho nic s naprosto vážnou tváří, „ještě jsem ti nestihl poděkovat. Já... nemohl jsem tomu uvěřit. Když se mi Kara ozvala a řekla, cos udělal... nikdy jsem si netroufl doufat, že by... že by někdy mohla být moje. Jako opravdu moje. Ještě jsem nemluvil s jejím otcem, ale myslím, že bych mohl mít šanci. Chtěl bych si ji vzít."

Usmál jsem se a přátelsky mu sevřel rameno. „Neboj. Starý Nott po tobě hrábne všemi deseti a ještě si bude pochvalovat, jak skvěle to vyřešil. Věř mi. Do roka z tebe bude ženáč."

Ztěžka polkl a zuby si sevřel spodní ret. Očividně bojoval s vlastními emocemi a já se mu snad nemohl divit. Kara byla jeho životní láska a on se několik posledních let smiřoval s tím, že si jednoho dne budou muset říct sbohem. A najednou přišla naděje, že by to mohlo být jinak. To s člověkem zamává. Nejspíš proto mě hned vzápětí zbrkle objal a přitiskl k sobě nejpevněji, jak dokázal. Několik sekund jsme stáli v pevném objetí, aniž bychom přemýšleli nad tím, jak by celá tahle scéna mohla působit na naše okolí. Co si budeme povídat, na dva objímající se Smrtijedy nejspíš obvykle jen tak nenarazíte. Bylo mi to jedno. Měl jsem radost, že je můj přítel šťastný, a na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo.

„Dobře," odkašlal si nakonec a ustoupil o pár kroků dál, „seberu si poslední zbytky důstojnosti a půjdu dát dohromady támhlety stáje. Za chvíli to tu bude vypadat zase jako ze žurnálu."

„Jako kdyby se tu nikdy nic nestalo," přitakal jsem a ještě dobrou minutu sledoval, jak s lehkým krokem přešel ohořelý trávník a pustil se do opravy stáje, ve které obvykle pobývalo hříbě hipogryfa. Jeho a Kařino štěstí pro mě mělo cenu zlata. Neznal jsem nikoho, kdo by si zasloužil šťastný konec víc než ti dva.

Myšlenky se mi však brzy rozběhly zpět k zeleným očím mé nejdražší cirkusačky. Několikrát jsem si v hlavě přehrál naši poslední interakci, při které jsem ji nepochybně dost naštval. Vždyť jsem si ji dovolil znehybnit a proti její vůli poslat do bezpečí na hřbetě testrála. Nepochyboval jsem o tom, že na mě bude naštvaná, ale rozhodně jsem svého činu nelitoval. Její život pro mě měl mnohem větší cenu, než její uražená pýcha. Navíc jsem si nepřipouštěl, že by to snad mohlo být víc než jenom drobná rozepře. Emmeline se obvykle nedokázala na nikoho zlobit příliš dlouho. Tím spíš na mě.

Nebo jsem si to alespoň myslel.

Po poledni už jsem proto netrpělivě přešlapoval na písečné pláži, kam se se mnou přemístila Kara. Nechtěla mi říct, kde najdu místo momentálního pobytu Emmeline. Trvala na tom, že mě tam vezme ona. Prý kvůli bezpečí jejího dobrého kamaráda, který se rozhodl mou vyvolenou skrýt pod svá vlastní křídla.

„Weasley? Vážně?" zamračil jsem se, když mi prozradila, kdo je jejím tajemným spojencem. „Nemá on náhodou nějaké vazby na ten Brumbálův slavný Řád?"

„Nevím, jestli má nějaké vazby na Řád, Evane. Stejně jako on neví, že patříš k Pánovi zla. To, že máš k někomu blízko neznamená, že o tobě ví úplně všechno. Informace jsou v dnešní době nebezpečné."

„Dobře, dobře. Jsem si jistý, že jsi zvolila to nejmenší zlo ze všech zel. Teď bych si ale rád promluvil se svou přítelkyní, když dovolíš."

Bez dalšího ohlédnutí jsem se rozešel k podivně vypadající budově. Střechu měla vyskládanou z mořských mušlí a vlastně celá vypadala jako experiment bláznivého architekta. Rozhodně nebyla ani vzdáleně podobná žádnému sídlu, které jsem měl kdy tu čest vidět. I tak jsem ale musel uznat, že měla své osobité kouzlo. Celé její okolí obklopovaly husté trsy kvítků limonky v nejrůznějších barvách, které tomu místu dodávaly až pohádkový nádech. Nebyl jsem sice žádný botanik, ale limonky jsem poznal neomylně – milovala je moje maminka. Jistě by se jí tu moc líbilo. Díky tomu jsem nabyl dojmu, že Emmeline by na tohle místo mohla mít podobný pohled.

I vchodové dveře toho domu byly zvláštní. Jistě byly vyrobené z naplaveného dřeva a místo kované kliky měly umístěnou umě vyřezávanou lasturu. Zvláštní. Dřív než jsem vůbec stihl zaklepat, se dveře rozlétly dokořán a já zůstal stát tváří v tvář Biliovi Weasleymu.

Neviděli jsme se od konce studia a nemohu říct, že by mi jeho společnost jakkoliv chyběla. Chodili jsme do stejného ročníky a nikdy jsme k sobě nechovali kdovíjaké sympatie. Hlavním důvodem byla samozřejmě rivalita kolejí, ale naše soutěživost týkající se studijních výsledků tomu také vůbec nepomáhala. Do dnešního dne mě štvalo, že získal o jedno NKÚ víc než já.

„Rosier," konstatoval očividné s letmým úšklebkem na rtech.

„Weasley," odpověděl jsem uštěpačně. „Teď, když jsme si připomněli naše jména, mohl bych vidět Emmeline?"

„Víš, co je zvláštní, Evane?" poznamenal, aniž by jakkoliv zareagoval na mou žádost. „Zrovna v noc, kdy Smrtijedi napadli cirkus, jsi neměl čas pomoct svému děvčeti do bezpečí, takže to za tebe musela udělat Carys. Zajímavá náhoda."

„Možná tě to překvapí, Biliusi, ale někteří kouzelníci mají dokonce i život. Však víš – práci, povinnosti, zábavu – ne všichni sedí na zadku na jednom místě. A někdo má dokonce pár blízkých lidí. Říká se jim přátelé, kdybys nevěděl, a ti většinou pomůžou, když je to potřeba. A Kara pomohla."

„Hlavně, že si to umíš ospravedlnit."

Nakonec přes očividnou nechuť uhnul ze dveří a nechal mě projít dovnitř. On sám takticky vyklidil dům a s největší pravděpodobností šel vynadat Kaře, že mě sem vůbec brala. Ač si mohl pár poznámek a pohledů ušetřit, stejně jsem byl rád, že si Emm vzal k sobě, a že mě vůbec pustil dovnitř. Sám nevím, jestli bych byl tak moc blahosklonný jako on.

„Emmeline?" zamumlal jsem tiše, když jsem vešel dovnitř.

Dům to nebyl velký, ani honosný. Podlahy, stropy i nábytek byly povětšinou ze dřeva – jednoduché, prosté, ale k celkovému koloritu domu se to tak nějak hodilo. Já si tam ale nepřišel prohlížet Weasleyho interiér. Pohledem jsem pátral po Emmeline, kterou jsem během pár vteřin našel sedět na bledě modrém ušáku. Nohy měla složené pod tělem, v rukou svírala veliký hrnek, ze kterého se ještě trochu kouřilo, vlasy rozpuštěné, splývající ve vlnách kolem obličeje a pohled zelených pichlavých očí upřený přímo na mě. Jenže tentokrát nebyl vřelý ani hravý.

„Co tu děláš?" sykla tak ostře, až jsem sebou lehce trhnul; jako kdyby mě snad práskla bičem. Popravdě jsem se tak trochu i cítil. Doslova to zabolelo.

„Přišel jsem pro tebe," odpověděl jsem trochu nejistě. „Všechno je v pořádku. Už ti nic nehrozí."

„Řekla jsem ti jasně, že už s tebou nikdy nepromluvím, jestli to uděláš."

Její hlas zněl chladně a až podivně cize. Přejel mi z toho mráz po zádech. Tohle rozhodně nebyla Emmeline, kterou jsem znal a ta proměna mě zaskočila nepřipraveného.

„Ale..." nadechl jsem se a co nejrychleji hledal vhodná slova, „musel jsem to udělat. Mohlo se ti něco stát. Měl jsem strach, Emm."

„Ano, Evane, přesně o tom to je. TY jsi měl strach. TY ses rozhodl. Nenapadlo tě v tu chvíli, že jsi nebyl sám, kdo měl právo se rozhodnout?"

„Jenom jsem tě chtěl udržet v bezpečí."

„A já chtěla udržet v bezpečí své blízké, jenže jsem k tomu nedostala příležitost. Tys mi ji vzal."

„Ale všechno je přece v pořádku," hlesl jsem, „tvůj otec i sestra jsou živí a zdraví, cirkus stojí. Můžeš se vrátit domů. Nic se nezměnilo."

„Nic?" zeptala se mě, přičemž odložila šálek s horkým čajem. „Opravdu vůbec nic?"

„Emmeline," povzdechl jsem si. Dlaní pravé ruky jsem si vklouzl na zátylek a několika přes něj přejel. „Prosím, nezkoušej mě. Prostě to řekni a nečekej, až mi to z tvých narážek dojde."

„Říkáš, že jsou živí a zdraví. Soudím tedy, že jste došli k nějaké jistě neuvěřitelně výhodné dohodě." Pohrdavě se ušklíbla. „Bezpečí za svobodu. Život za klec. Otrocké okovy na nohou."

„Svatá Morgano," uteklo mi, „nemyslíš, že jsi teď trochu melodramatická?"

„Melodramatická?" zopakovala po mě nevěřícně. „To myslíš vážně? Opravdu v tom nevidíš ten paradox?"

„Svoboda dělat si cokoliv chceme přece není středobodem vesmíru. Zatraceně, naprostá svoboda dokonce ani není reálná. Je to jenom iluze. Utopie. Přestaň létat v oblacích. Jsme ve válce, Emm. A ve válce si lidé musí volit strany. Nemůžou dělat holubičky na barikádě a předstírat, že se jich to netýká."

„Takže tohle podle tebe dělám? Létám v oblacích a dělám holubičky mezitím, co kolem umírají lidé?"

„Víš, že jsem to takhle nemyslel. Prostě... Co chceš slyšet? Omlouvám se, že jsem proti tobě otočil hůlku. Přehnal jsem to. Zpanikařil jsem. Ale snažil jsem se ti zajistit bezpečí. Nic se jim nestane a tobě taky ne. Můžeš se vrátit domů."

Dlouho mě bez jediného slova sledovala. V očích se jí leskly sluneční paprsky, prosvítající skrz zaprášená skla vilky. Nedokázal jsem odhadnout, na co myslela. Byla pro mě stejně tajemná a nečitelná jako v den, kdy jsem ji potkal v Zapovězeném lese. Tušil jsem, že přijde něco, co bych nečekal ani v těch nejdivočejších snech, ale ani tak jsem na to nebyl připravený.

„Nevrátím se," oznamila mi.

„Jak myslíš, že se nevrátíš?"

„Tak jak to říkám. Kdybych se vrátila, budu tím mlčky schvalovat kolaboraci s Voldemortem."

„Neříkej mu –"

„Voldemort? Sám si tak říká, nebo snad ne?" ušklíbla se. „Myslím, že bys měl jít, Evane."

„Ale..."

„Řekl jsi, že si musím zvolit stranu. Dobře, ať je po tvém. Právě jsem si ji zvolila."

Chvíli jsem ji nevěřícně sledoval a čekal, jestli ještě něco dodá. Mlčela. A aby dodala svým slovům ještě větší váhu, znovu sevřela v rukou hrnek, ze kterého se už nekouřilo, a obrátila svou pozornost směrem k oknu. Jako kdybych tam s ní ani nebyl.

„Emmeline?"

Neodpověděla. Nebyl jsem tak natvrdlý, abych se nedovtípil, co mi tím naznačovala. Nejen, že se nevrátí do cirkusu, ale neplánuje se vrátit ani ke mně. Z vteřiny na vteřinu, na základě jediného rozhodnutí, které jsem si vynutil, se ze mě stal její nepřítel a já s tím nemohl vůbec nic dělat. Miloval jsem ji, ale ani já se pro ni nebyl ochotný vzdát svého přesvědčení. Tahle víra sahala mnohem hlouběji, až do samotného jádra mě samého. A tak jsem se otočil a odešel. Bez vysvětlení, bez rozloučení; přesně tak, jak si to Emm zřejmě přála. Rozhodla se mi zmizet ze života stejně náhle, jako do něj přišla.

Ten den jsem vybojoval velké vítězství a přitom ztratil něco stejně drahého. A to mi na jazyku zanechávalo hořkosladkou pachuť. Říká se, že život se skládá pouze z jednotlivých rozhodnutí. Velkých, malých, správných, špatných. Stát na rozcestí a vybírat si správný směr můžeme jen omezenou dobu a Emmeline si dnes v noci vybrala ten svůj, stejně jako si ho já zvolil již před lety. Naše cesty se rozdělily. To ale nemělo znamenat, že se jednou znovu nesetkáme na jiné životní křižovatce, kde budeme stát před dalším rozhodnutím.