Jaro 1977

Čas běží až neuvěřitelně rychle; obzvlášť, když se ho všemi možnými prostředky marně pokoušíte zpomalit. Nejde to. Proti němu jsme všichni bezbranní. Je to přesně tak, jak se nám snažilo naznačit to cirkusové představení – to čas je vládce všeho kolem nás.

A že tentokrát vážně chvátal.

Datum mé svatby se nezadržitelně blížilo a já byl kvůli tomu čím dál tím podrážděnější. Nechtěl jsem se ženit. Bylo mi to víc a víc proti srsti a hluboko uvnitř jsem sváděl nepříjemnou bitvu sám se sebou. Souboj rozumu proti srdci. Povinnosti vůči svobodě. Vždycky ale nakonec vyhrálo přesně to, co se ode mě očekávalo.

Možná za to mohla i skutečnost, že jsem se s tím vším pral úplně sám. Emmeline se totiž vrátila zpátky do Anglie teprve před týdnem. Opustila mě jenom pár hodin po Novém roce, a pak jsem ji další tři měsíce neviděl, ačkoliv jsme málem uštvali chudáka Gullivera, kterému jsme dopřávali jen velmi málo odpočinku.

Teď byla sice zpátky, jenže mě najednou dělilo sotva čtrnáct dní od obřadu.

Všechno to mělo brzy skončit a já nenáviděl už jen tu představu, že by najednou neměla být v mém životě. To mě až neuvěřitelně děsilo. Ani teď, když jsem ji měl zase blízko, jsem s ní navíc nemohl trávit tolik času, kolik bych býval chtěl, jelikož jsem měl spoustu jiných povinností.

S Nathanielem jsme měli plné ruce práce s verbováním následovníků pro naši věc. Pán zla měl své konkrétní cíle, které jsme měly přesvědčit, aby se přidaly na naši stranu. Ve chvíli, kdy jsme usoudili, že je to marné, nám nezbývalo nic jiného, než je ovládnout. Úkol byl totiž jasně daný – dostat je mezi nás za každou cenu a nedopustit, aby se někdo dozvěděl, že jsme s nimi mluvili.

Obvykle šlo o pracovníky ministerstva, nebo třeba redaktory novin, kteří mohli nějakým způsobem zasahovat do chodu vlády, nebo do médií. Jeden nenápadný krůček za druhým jsme rozšiřovali podhoubí našeho hnutí a pomalu hýbali pomyslnou miskou vah na naši stranu.

Abych byl upřímný, tenhle úkol mi vlastně vyhovoval. Necítil jsem se dobře při představě, že bych měl pravidelně útočit na mudly, ale to po mě ostatně ani nikdo nechtěl. S Natem jsme byli oba z poměrně vlivných rodin, které ještě pořád měly v kouzelnickém světě své jméno a Pán zla rozhodně nemínil rozhazovat svoje trumfy mezi řadové pěšáky kdesi v první linii.

Každý měl v téhle válce svou hodnotu. A někdo ji měl zkrátka vyšší než jiný.

Během toho čtvrt roku jsem se naučil ovládat kletbu Imperius mnohem lépe, než bych kdy býval čekal. Už jsem dávno neměl problémy udržet tohle kouzlo na poměrně velkou dálku a zároveň se mi moc často nestávalo, že bych ho přerušil vlastní nesoustředěností.

Byl jsem na sebe hrdý.

Alespoň v tomhle ohledu se mi dařilo o něco lépe než v osobním životě, ve kterém jsem se doslova topil. Jedinou útěchou mi bylo, že jsem v tom nebyl sám. Rabastan na tom byl totiž dost podobně. To ovšem přestalo být uklidňující ve chvíli, kdy začal obracet svůj vztek proti mě, jako kdyby to všechno snad byla moje vina.

„Nepleť se tu!"

Vrazil do mě ramenem, když jsem si zrovna nabíral ze stolu na talíř zeleninový závitek. On sám se totiž pokoušel dosáhnout na džbán medoviny, který sem donesl Amycus Carrow, a nedařilo se mu to, jelikož jsem mu stál v cestě. Nechápal jsem, proč ho potřeboval tak moc nutně. Vždyť toho pití tam bylo dostatek. Slavili jsme totiž skvělou správu, o kterou se s námi chtěl Amycus podělit. Jeho žena byla v očekávání a podle všechno nosila pod srdcem dítka hned dvě.

„Flora a Hestia, tak se budou jmenovat," zubil se vesele na Macnaira, který sice s úsměvem kýval hlavou, ale dle výrazu v jeho očích beztak vůbec neposlouchal.

„Tak snad chvíli vydržíš, ne?" protočil jsem oči a obrátil se na mladšího Lestrange. „Ono ti to pití nikam neuteče."

„Copak, Rosiere? Chceš mi ten džbán snad šlohnout? To ti jde, co? Krást pití... nebo holky."

Došlo mi, že měl ten den už dost upito. Jelikož jsme se tou dobou sotva pustili do jídla, podezíral jsem ho, že možná pil doma a sem pod parou už přišel. Chápal jsem proč, jen jsem s tím tak úplně nesouhlasil.

„Tiše, Rabastane," ztlumil jsem hlas, aby bylo pro ostatní těžší slyšet náš rozhovor. „Taky z toho nemám radost, ale já si to přece nevybral, chápeš?!"

„Tobě se to mluví! To já o ni přijdu, ne ty!" láteřil dál a já už se trochu nervózně ohlédl po ostatních, kteří až podezřele utichali a natáčeli k nám hlavy, aby jim náhodou nic neuteklo.

„Má doma trochu trable," zamumlal jsem s omluvným úsměvem. „Mít Bellatrix v sídle asi není žádný med! Vezmu ho domů a... prostě ho vezmu domů. Amycusi, kamaráde, vážně gratuluji."

„Já s tebou ale jít nikam nechci!" protestoval Lestrange a chystal se vykročit pryč, aby se dostal z mého dosahu. To už jsem mu ale položil ruku na rameno a bez dalších řečí nás oba přemístil dřív, než nám stihl udělat ostudu a ještě k tomu vykecat věci, které se nikdy neměly dostat k cizím uším.

První, co jsem ucítil po dopadu na podlahu našeho sídla, byla pořádná rána, kterou mi uštědřil pod bradu. Nejspíš ji nemyslel úplně vážně, protože se mi ani nespustila krev, ale ani tak to nebylo dvakrát příjemné. Chystal jsem se ho zpacifikovat, aby se do mě nemohl pustit znova, ale už to nebylo potřeba. Stál totiž v mírném předklonu, zápěstí sevřená mezi koleny a ramena se mu třásla s každým dalším vzlyknutím, které se z něj vydralo.

„Rabastane," zamumlal jsem s hlubokým povzdechem a opatrně mu položil ruku na záda, „já vím, že to bolí. Vím to. Nechci ti ubližovat. Zatraceně, je to příšerná představa, jenže já to nedokážu změnit! Co chceš, abych udělal, hrome?!"

„Já nevím. Nevím to!" odvětil nakonec. Hřbety rukou si otřel slzy z očí a zase se narovnal, ačkoliv u toho mírně zavrávoral, až se mě musel chytit za rameno, aby se nezkácel k zemi. „Promiň. Nechtěl jsem tě praštil. Nechtěl jsem... jen mám pořád tak hrozný vztek. Na všechny kolem."

„Nezlobím se, ale už to nikdy znovu nedělej. Příště ti ji vrátím, jasné?"

„Jasný," kývl. Do očí se mu znovu draly slzy a on se jim pokoušel bránit zběsilým mrkáním. „Kara mi ráno řekla, že už se nemůžeme vídat. Prý ji Cantankerus hlídá jako honící pes a ona nechce udělat nic, co by na jejich rodinu vrhlo špatný světlo. Zatracená rodinná čest! Kdybychom se narodili někde na statku u prasat, možná by nám všem bylo líp!"

„Takhle nemluv," zavrtěl jsem hlavou. „Máme štěstí, že můžeme být součástí něčeho velkého. Můžeme měnit dějiny, protože naše jména něco znamenají. To není nutně špatně."

„Už zníš jako Druella," ušklíbl se. „Jak myslíš, že by se tvůj otec tvářil, kdyby zjistil, že randíš s cirkusačkou? Nebo kdyby na to přišla třeba Vinda, hm? Mluvil bys stejně?"

„Teta Vinda sama není v úplně nejlepší situaci, nemyslíš? Odjela za svými známými do Ameriky, protože měla strach, že by si pro ni mohl Pán zla přijít osobně, když se k němu už několikrát odmítla přidat. No, a otec? Nemá to přece jak zjistit."

„Evane," ozvalo se za mými zády a mě se v tu chvíli čelo orosilo potem. Poznal jsem hlas svého otce téměř okamžitě a v současné situaci mě vůbec nepotěšil. „Myslel jsem si, že tě tu slyším. Můžeme si promluvit? Omluvíš nás, Rabastane?"

„Ale jistě. Jasně, omluvím," dostal ze sebe Rabastan, několikrát se otočil na místě, jako kdyby snad přemýšlel jakým směrem se vydat, a nakonec zamířil ke vchodovým dveřím. Díky Merlinu za to. Nechtěl bych, aby se v tomhle stavu pokoušel přemisťovat; ještě by tu zapomněl nohu nebo ruku.

„Pojď, synku, půjdeme se projít ven."

Otec mi pokynul rukou směrem k francouzským dveřím, ze kterých jsme vyšli bok po boku do našich růžových zahrad. Ještě bylo brzy na omamnou vůni květin, ale na některých keřích už se pomalu začínala klubat první poupata. Dlouho jsme šli jenom mlčky a užívali si sice ještě stále chladného, ale dnes už i značně prosvětleného dne. Teprve někde uprostřed růžového bludiště jsme se zastavili a posadili se na lavičku před zurčící fontánku.

„Mluvil jsem s Dariem Vancem," začal naprosto vyrovnaným tónem, který ani v nejmenším neprozrazoval, jakým směrem se bude náš rozhovor ubírat.

„Myslíš s tím majitelem cirkusu?"

„Přesně s ním. Pán zla už se ho nějakou dobu pokouší získat pro naši věc. Mohl by být velmi důležitým spojencem. Má kontakty, velké množství zaměstnanců, i vliv."

„Hádám, že nebyl moc úspěšný," poznamenal jsem. „Lidi jako on se neradi přiklání na jakoukoliv stranu. Chtějí zůstat nezávislí."

„Zdá se, že toho o nich dost víš." Srdce mi vynechalo pár úderů. „Mluvil jsem s ním osobně. Ani nevíš, jak jsem byl překvapený, když mi sdělil, že v jeho cirkuse trávíš až znepokojivě mnoho času."

„Otče," nadechl jsem se, ale on mě jediným mávnutím ruky utišil.

„Jen málokterý Zmijozel dokáže odolat kráse a šarmu havraspárských žen, Evane. Tvoje matka, Morgana k ní budiž milosrdná, si ukradla moje srdce hned na našem zásnubním večírku a už ho nikdy nevrátila."

„Takže se nezlobíš?"

„Nezlobím, chlapče," zavrtěl hlavou a já si konečně mohl oddechnout. Něco mi ovšem říkalo, že se do téhle konverzace nepustil jen tak a ještě mi k tomu měl dost co říct. „Jen jsem se přišel ujistit, že chápeš, jakým směrem se má ubírat tvá budoucnost. Není to na lanech a hrazdách."

„Já vím. Vím to. Já jen... jsem z toho zmatený, tati."

Zvedl jsem na něj pohled v naivním očekávání, že by mi snad mohl poradit. Obvykle jsem ho takhle neoslovoval, ale tady, v bezpečí našeho růžového bludiště, jsem se zase cítil jako obyčejný kluk, který prosí svého otce, aby mu pomohl najít cestu, jež před ním zavál sníh.

„Je čas udělat jeden čistý řez, Evane. Nejen proto, že se budeš ženit, ale hlavně proto, že by to na nás mohlo vrhnout špatné světlo. Kdyby tě tam ještě někdo viděl a doslechl se o tom Pán zla, mohli bychom mít problémy."

„Co kdybych se pokusil pana Vance přesvědčit, aby nám pomohl?"

Zavrtěl hlavou.

„Tohle nech raději na nás. Vztahy začínají být přiostřené a já bych byl nerad, kdyby to padlo i na tvou hlavu. Drž se od toho místa dál, chlapče. Můžeš mi to slíbit?"

Krátce jsem zavřel oči a zhluboka si povzdechl, než jsem odpověděl: „Slibuji, otče."

„Jsem na tebe hrdý, synku," usmál se a lehce mě poklepal po rameni. „A teď se běž připravit. Nottovi s námi počítají na večeři, tak ať jsi jako ze žurnálu."

A já byl. Ostatně jako vždycky, když se to ode mě očekávalo. Nemohl jsem otci udělat ostudu.

Cantankerus nechal připravit velice pompézní večer. Domácí skřítci kolem nás pobíhali a nosili na stůl jednu lahůdku za druhou, očarované hudební nástroje v pozadí vyhrávaly, aniž by je někdo obsluhoval, a sám pán domu ten večer oplýval nebývalým šarmem a vtipem.

Neměl jsem ho rád. Byl falešný až do morku kosti a vždycky dělal všechno jenom sám pro sebe. To v našich kruzích sice nebylo ničím zvláštním, ale on to dokázal povýšit ještě na další úroveň. Vsadím se, že kdyby si o Karu řekla dvanáctihlavá saň a nabídla mu na oplátku dvě truhly diamantů, přijal by je s úsměvem na rtech a své dceři na rozloučenou ještě zamával.

„Pověz mi, Evane," začal starý Nott, přičemž měl na vidličce napíchnutý velký kus krvavého steaku. „Už jsi Carys pořídil ke svatbě nějaké šperky? Měla by být tvou ozdobou a nic nepoukazuje na úroveň manžela tolik, jako reprezentativnost jeho ženy."

„Otče, tohle se nehodí," zamračila se Kara.

Dnes večer vypadala úžasně. Vlasy měla pečlivě upravené, líčení jenom dokreslovalo její výrazné oči a tvář jí bez ustání zdobil jemný úsměv, který možná obalamutil všechny kolem, ale mě rozhodně ne. Všiml jsem si, jak v ruce pevně svírala vidličku, jak málo mluvila, a jak často očima bloudila kamsi do prázdna.

Věděl jsem, jak se cítila.

I mě bolela myšlenka na Rabastana, bolela mě myšlenka na Emmeline, ale nic z toho mě nebolelo tak moc, jako pohled na ni. Byla to má přítelkyně, má spřízněná duše, jenže teď najednou v jejích očích nesvítila žádná jiskra. A to byla ta největší tragédie, jakou jsem si vůbec dokázal představit.

„Jistě, že se to hodí," opáčil, „očekávám od něj, že se o mou holčičku postará, jak se sluší a patří!"

Kara pevně stiskla rty k sobě a zavřela oči. Jenom na chvíli, aby na sebe nepřitáhla zbytečnou pozornost, jenže stejně nedokázala zastavit tu jednu slzu, co jí přetekla přes spodní víčko a zanechala za sebou na tváři slanou cestičku.

Ještě chvíli jsem ten drobný důkaz jejího pečlivě skrývaného neštěstí sledoval, než jsem stočil svou pozornost zpátky ke Cantankerovi.

„Vlastně ne, pane Notte, nepořídil. Abych byl upřímný, měli jsme s Carys v posledních dnech velice nepříjemné neshody."

„Jaké neshody?" zamračil se.

I otec se vedle mě celý napjal a Kara se na mě okamžitě upřeně zahleděla. Všechny oči v místnosti mě najednou sledovaly a já se trochu nervózně ošil, než jsem našel odvahu pokračovat dál.

„Víte, mám trochu problém s jedinou věcí," poznamenal jsem a usrkl ze své skleničky se sektem, abych získal trochu drahocenného času na přemýšlení. „Nemyslím, že Carys je dostatečně oddaná naší věci. Jistě víte, co tím myslím." Nott v ruce stiskl nůž tak pevně, až jsem se začínal bát, že mi každou chvíli skončí přímo mezi očima. Teď už bylo ale příliš pozdě, abych to zastavil. Musel jsem to dotáhnout až do konce. „Domnívám se, že není vhodné, aby se někdo, kdo se těší u našeho Mistra tak velké váženosti jako já, oženil s někým, kdo neprojevuje dostatečné... řekněme zapálení, pane Notte."

„Ty drzý spratku!" vyštěkl Cantankerus vztekle.

Věděl jsem, že to udělá. Tohle byla totiž naprosto jediná věc, ke které by Nott Karu nikdy v životě nenutil. Přidat se mezi Smrtijedy. V jeho očích měla být udržovatelkou tepla rodinného krbu, matkou dětí, které ponesou čistou krev dál a dál. Nechtěl, aby někde riskovala život.

„Evane, tohle snad není nutné!" oslovil mě otec a i on se mírně zamračil. Viděl jsem to zklamání, které se v nich odráželo, ale stejně tak jsem viděl Kařiny oči, které se pomalu zalévaly nenadálým pochopením.

Rozhodla se hrát tuhle hru se mnou.

„Co si to dovoluješ?" prskla a hrdě zvedla bradu výš. „Nikdo nebude tvrdit, že jsem něco míň, protože nejsem Smrtijed, Rosiere! A už vůbec mě nikdo nebude nutit, abych se k nim přidala!"

„Ale, ale," pousmál jsem se. Stále jsem držel klidný a vyrovnaný tón hlasu a pokoušel se stejnou iluzi předstírat i ve tváři, i když se všechno ve mně bolestně svíralo a kroutilo. „Tak ona v ní nakonec koluje dokonce i krvezrádná krev. Tak o tohle vám šlo, Cantankerusi? Zbavit se lstí vadného kusu a nasadit nám ho do rodiny?"

Jeden čistý řez. Přesně, jak řekl otec.

„Vypadni!" vyštěkl Nott a s hlasitým prásknutím do stolu se postavil ve svý vcelku úctyhodný výšce. „Vypadni z mého domu! Moje dcera je pro tebe až moc dobrá, Rosiere! Na tu svatbu rovnou zapomeň."

„Nemusíte se ničeho obávat. Rozhodně jí nepřijdu zpívat pod okno serenády," ušklíbl jsem se a rozvážně se postavil. Ještě jsem si otřel pusu ubrouskem a odhodil ho na stůl. „Jsem zvědavý, kterému hlupákovi jí po tomhle fiasku ještě zvládnete podstrčit. Zkuste mladého Lestrange, ten má v kapsách jen hory galeonů a žádný mozek v hlavě, možná mu ani nedojde, že mu podstrkujete kazové zboží, Notte."

S těmi slovy jsem od sebe odsunul židli, věnoval Cantankerovi poslední povýšený pohled a bez jediného ohlédnutí vyrazil pryč.

Věděl jsem, že tohle všechno bude mít své následky. Ať už ale budou jakékoliv, rozhodně stály za ten letmý úsměv, který mi Kara před odchodem věnovala.

Pro ni bych pohnul celým nebem. Pro ni bych se postavil klidně samotnému Brumbálovi.

Nedokázal jsem být tím, kdo v ní zhasne tu veselou jiskru, kterou jsem tak moc miloval. Pro její štěstí jsem byl ochotný obětovat i rodinnou čest, protože jsem věděl, že ona by pro mě udělala to samé.

Já a Kara. Kara a já. Klidně proti celému světu.

Ještě nikdy mi nic nepřipadalo tak moc správné. 

××××

Dostali jsme se do prvního důležitého zlomu příběhu. Ať už je jím částečné odhalení Evanova vztahu s Emmeline, nebo zrušení zásnub. To všechno bude mít svou reakci, která na sebe pravděpodobně nenechá dlouho čekat a pořádně zahýbe celým světem.

Ač se Testrálové mohou na první pohled tvářit jako příběh o lásce, ve skutečnosti v něm bude až do úplného konce hrát tu nejdůležitější roli právě přátelství. Výjimečné spojení Kary a Evana je toho krásným důkazem ♥