Zima 1976

Trvalo dobré dva týdny, než jsem se dokázal z té události na Trafalgarském náměstí trochu oklepal. Ne snad, že by mě potom opustily noční můry, ale aspoň jsem neviděl krvavé kaluže pokaždé, když jsem zavřel oči.

A to se dalo považovat za úspěch.

Pán zla byl našimi výsledky nicméně potěšen natolik, že pro nás dokonce nechal připravit brunch, který jsme všichni přijali s nebývalým nadšením. Sám se ho sice neúčastnil, ale na tom jenom sotva sešlo. Nepotřebovali jsme jeho dozor, abychom si mohli nacpat břicha a opít se ohnivou whisky už během dopoledních hodin.

„Mysleli jsme si, že to Selwyn schytal. Nemohli jsme ho nikde najít," vyprávěl u jídelního stolu Owen, který už byl zpátky ve své původní formě a z utrženého zranění mu zůstala jenom sotva viditelná jizva na tváři. „A pak se ten debil vynořil z Děravýho kotle, ožralej na mraky, a s kalhotama na půl žerdi zdrhal před hostinským, kterýmu ošustil manželku."

„No do prdele," vyprsknul Nate skřítčí víno, které si momentálně proléval krkem. „Myslíš jako tu kozatou zrzku? Kde k ní pro Merlina přišel?!"

„Nakecal jí, že je válečnej veterán z války proti Grindelwaldovi, a že jediná šance, jak zapomenout na všechny ty hrůzy, je mezi stehnama tý nejkrásnější ženský na světě. No a vyšlo mu to," rozesmál se Owen. „Zatracenej bastard. Ta jeho andělská tvářička očividně ženskejm roztahuje nohy na počkání."

„Nezáviď, Notte," uchechtl se Dolohov. „Ačkoliv ty máš doma super materiál, nemáš co závidět."

„Budu to brát jako kompliment, Tony," ušklíbla se Agnes, která seděla jenom ob židli od něj. „Ale jestli mi ještě někdy budeš čumět na prsa, jednu ti vrazím."

„Jen se mi líbí ten tvůj rodinný přívěsek," pokrčil Dolohov rameny a radši si zacpal pusu pudinkem.

Přerušil jsem jejich litanii hlasitým kýchnutím. Dneska mě trochu škrábalo do krku, takže jsem se s ostatními bavil jenom málo. Ničemu to nevadilo, on se vždycky našel někdo, kdo se postaral o zábavu. Já se tak mohl bez starostí vrtat vidličkou ve svých míchaných vajíčkách a sníst sotva čtvrtinu talíře, který jsem si naložil. Nepřikládal jsem svému stavu příliš velkou váhu. Vzhledem k počasí, které venku panovalo, bylo nachlazení naprosto běžnou součástí našich životů. Měl jsem v plánu si po příchodu domů vzít povzbuzovací lektvar a do rána mi jistě bude zase dobře.

Jak moc jsem se pletl.

Večer už se ke kašli začala přidávat nepříjemná nevolnost a motání hlavy, které brzy přešlo v silnou horečku. To už mi bylo jasné, že určitě nepůjde o běžné nachlazení, a ve chvíli, kdy jsem si kýchnul a objevily se kolem mě drobné jiskřičky, jsem věděl, že je zle. Existovala jenom jedna nemoc, která se projevovala takovým způsobem. Dračí neštovice.

V Denním věštci psali, že je jejich výskyt zase na vzestupu, ale nepřikládal jsem tomu žádnou větší váhu. Jasně, že jsem věděl, že pro staré a slabé můžou být opravdu nebezpečné, ale nemyslel jsem si, že by snad mohly zamávat i se mnou. Zkrátka jsem předpokládal, že můj imunitní systém by si s nimi bez problémů poradil.

Další omyl.

Sice jsem nebyl ani zdaleka na prahu smrti, ale rozhodně jsem si tak připadal. Tělem mi několik dní třásla neuvěřitelná zimnice, po rukou mi naskákaly bolestivé puchýře a kůže se postupně zbarvila do nepřirozeného odstínu v barvě žaberníku. Kdybych se měl tou dobou k něčemu přirovnat, nejspíš by to byla velice nemocná ropucha.

Můj vzhled bylo ale popravdě to poslední, co mě trápilo. Existovaly chvilky, kdy jsem byl rád, že ještě vůbec dýchám. Zuna mi chodila měnit obklady na čele, aby srazila horečku, nosila mi lektvary, která mi měly ulevit a starala se o mě tak příkladně, že jsem si to snad ani nezasloužil.

Pak přestala. Nebo aspoň myslím.

Někdy v té době jsem totiž začal blouznit a za nic na světě nedokázal rozlišit realitu od her, které se mnou hrála vlastní mysl. V hlavě mi zněl křik augurona a já ani nevěděl, jestli se mi to jenom zdálo, nebo jestli mi snad přinesl dopis od Emmeline. Několikrát jsem se přistihl, jak se jí pokouším napsat, jenže obsah pergamenu obvykle nedával sebemenší smysl. Vlastně ani nevím, jestli jsem ho odeslal, nebo ne.

Taky jsem vídal svou mámu.

Hladila mě po zpocených vlasech a pořád mi opakovala, že to bude dobré; že mám vydržet ještě o chvilku déle. Matně si vzpomínám, že jsem dokonce plakal a prosil ji, aby mě neopouštěla. Nechtěl jsem o ni přijít znovu.

Jenže ani ona nebyla skutečná.

„Evane," ozývalo se mi u ucha, „Evane? Slyšíš mě?"

Jenom s vypětím sil jsem otočil hlavu směrem, odkud ten hlas vycházel a otevřel oči. Všechno mi připadalo rozmazané a nepřirozeně blyštivé. Nábytek kolem měl zvláštní proporce. Světlo z venku mě doslova bolelo, ale konečně jsem se cítil aspoň trochu jako já.

„Slyším," dostal jsem ze sebe chraplavě a pokusil se zaostřit na ženu sedící u mé postele.

„Díky Merlinu," vydechla a prsty si projela mírně rozcuchané blond vlasy. „Nahnal jsi nám strach. Byli se tu na tebe podívat dokonce i od Munga."

„Karo?" Zesláble jsem zvedl ruku a prsty se dotkl její tváře, abych se ujistil, že se mi to jenom nezdá. „Vážně jsi to ty?"

„A kdo by to asi byl?" pousmála se. „Musím se přece o svého nastávajícího postarat."

„Neměla bys tu být," zakašlal jsem, přičemž ze mě vyšlo několik jisker. „Mohla bys to chytit."

„Měla jsem je jako malá, takže žádné strachy. Staraly jsme se tu o tebe jako krále.. Ještě se ti po tom bude stýskat, až ti bude dobře."

„Ty a Zuna jste zkrátka moji strážní andělé."

Přes tvář jí přeběhly letmé chmury, které ale hned vzápětí zmizely, takže jsem si nebyl jistý, jestli jsem si je jenom nevymyslel. Všechno jsem měl ještě pořád trochu zkreslené a navíc mě zmáhala neuvěřitelná únava. Kara mě lehce pohladila po vlasech a místností se brzy rozezněl její tichý hlas, který mě téměř okamžitě uklidnil.

„Slunečních paprsků s večerem ubývá,
pod tebou ve skalách ptačí křik doznívá.
I když znáš spoustu míst od Brisbane po Londýn,
vždycky zpátky přicházíš k útesům u Dooneen."

Zavřel jsem oči a na rtech se mi dokonce podařilo vykouzlit upřímný úsměv. Tak rád jsem ji poslouchal a v tenhle moment jsem snad nic nepotřeboval víc. Nebo jsem si to aspoň myslel.

„Je to nádherný kout v podzimní podvečer.
Prudký příboj dobývá drsný břeh jižní Clare.
Tichý záliv u Kilkee je jak stříbrný klín,
v němž se z dálky zrcadlí štíty skal u Dooneen."

K další sloce se přidal ještě jiný hlas, který se snoubil s tím Kařiným a donutil mě i přes veškerou únavu znovu rozlepit víčka od sebe. Otočil jsem hlavu ke dveřím, odkud jsem tušil jeho původce a překvapeně zamrkal.

„Emmeline," vyhrkl jsem a okamžitě se zapřel na jednom lokti, abych se mohl nadzvednout do sedu. Stálo mě to veškeré síly, co mi zbývaly, ale na tom vůbec nesešlo. „Jak jsi... kde se tu bereš?"

Usmála se. Tím úsměvem, který by dokázal rozehřát i to nejchladnější srdce na světě. Úsměvem, který mi v posledních měsících tolik chyběl. Jenom ten stačil, aby mi do žil vlil novou vlnu energie, o které jsem si ani nemyslel, že ji vůbec mám.

„Doslechla jsem se, že ti není moc dobře," vysvětlila a přešla blíž k mojí posteli. „Musela jsem si to ověřit na vlastní oči. A vážně. Vypadáš hůř než Gulliver."

Skrz rty se mi prodral tichý smích, který mě ovšem vzápětí dohnal k velice nepříjemnému kašli. Ten byl tak urputný, až jsem se začínal bát o svoje žebra, která neuvěřitelně bolela a doslova hrozila prasknutím. To už mi ale Kara podávala skleničku s vodou, kterou jsem vděčně přijal. Sice jsem z ní něco vybryndal, než se mi podařilo napít, ale nakonec se moje tělo umoudřilo a já se tak konečně mohl zase zhluboka nadechnout.

Jakmile jsem odložil skleničku na noční stolek a s námahou se opřel zády o pelest, konečně jsem si uvědomil, jak to vlastně vypadám. Ruce pokrývaly mokvající puchýře, byl jsem celý zelený a zpocený. Už věčnost jsem se pořádně neumyl. Vypadal jsem jako nějaký ďasovec. Jak jsem vůbec mohl dopustit, aby mě Emmeline takhle viděla?

Ona ale nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Nejspíš jí to nevadilo vůbec, jelikož se ke mně sehnula a i přes můj vlažný odpor mě políbila. Nemusím snad říkat, že tím mou marnou obranu okamžitě zlomila. Místo, abych ji opatrně odstrčil, jak jsem měl původně v plánu, jsem položil ruku do jejího týla a přitáhl si ji ještě o kousek blíž.

Vlastně jsem ani nepostřehl, že se Kara zvedla a tiše opustila mou ložnici, aby nám dala trochu soukromí. Úplně jsem na ni totiž v momentální euforii zapomněl.

„Jaktože jsi tady?" zašeptal jsem do jejích rtů, ale ani na chvíli přitom nepovolil svůj stisk. Jako kdybych se snad bál, že jakmile to udělám, zase mi zmizí. „Co cirkus? Měla jsi teď být přece v Egyptě."

„Cirkus aby vzal Smrtonoš, princátko," odvětila tiše a oběma rukama mi odhrnula vlasy z upoceného čela. „Měla jsem o tebe strach. Jak bych mohla s klidem v duši vystupovat, když jsem věděla, že tu ležíš v horečkách? Dračí neštovice nejsou sranda! Před třemi lety nám na ně zemřeli dva členové cirkusu."

„Já naštěstí ještě nemám v plánu umírat, Popelko."

Jemně jsem projel její tmavé vlnité vlasy a zastrčil jí je za uši. Nechtěl jsem nic jiného, než pohledem propátrávat každý detail jejího obličeje. Tak dlouho jsem ji neviděl. Přišlo mi to jako celá věčnost. Potřeboval jsem ještě pár něžných polibků, pár letmých doteků. Nemohl jsem se nabažit její vůně i chuti, která mi po ní ulpívala na jazyku.

Trvalo dlouho, než jsem dokázal zase rozumně uvažovat. Mysl jsem měl ještě pořád zahalenou mírným oparem, ale zároveň už jsem dokázal rozeznat iluzi od reality.

A Emmeline byla rozhodně reálná.

Stejně jako fakt, že jsem před ní právě seděl polonahý.

V první chvíli mi vůbec nedocházelo, co to pro mě znamenalo. To uvědomění přišlo pomalu a postupně. Pohledem sem sjel ke svým vlastním pažím, které pro tentokrát nebyly skryté pod košilí. Neexistovalo nic, co by zakrývalo znamení zla, které doslova zářilo na mém levém předloktí.

Nebyla šance, že ho přehlédla. Musela to vědět.

Emmeline sklopila pohled tam, kam jsem se díval, aby ho vzápětí upřela zpátky do mých očí.

„Emm...," nadechl jsem se.

Položila mi ukazováček na rty a zavrtěla hlavou.

„Později, ano? Až ti bude lépe. Teď není ta správná chvíle."

Splnil jsem její přání a po těch slovech jí věnoval ještě jeden naléhavý polibek, načež se mi sama přivinula do náruče a lehla si vedle mě do postele.

Nechápal jsem to. V žádném případě nemohla jen tak přijmout, že jsem následoval Pána zla. Nepatřila k těm, kteří by schvalovali dělení kouzelníků podle čistoty krve. Dívala se na svět úplně jinak než já. Narazili jsme na tohle téma během našich letních rozhovorů a ona mi dala jasně najevo, že nesouhlasí s politikou čistokrevných. Nikdy jsem jí to neměl za zlé. Byla taková. Vlastně bych si ani nedokázal představit, že by to mohlo být nějak jinak.

Z toho přemýšlení mě akorát rozbolela hlava.

Zavřel jsem oči a marně bojoval se spánkem, který se o mě pokoušel. Nejspíš bylo dobře, že si pro tuhle náročnou konverzaci, která nás měla jistě čekat, Emmeline nevybrala právě tuhle chvíli. Nebyl jsem zrovna v nejlepší formě.

„Evane?" zašeptala po chvíli, čímž mě vyrušila z usínání.

Obrátil jsem na ni hlavu, takže jsme se téměř dotýkali nosy. Sledovala mě s tak láskyplným pohledem, až mě tím donutila k úsměvu. Už jenom skutečnost, že tu byla pořád se mnou, znamenal neuvěřitelně moc. Musela mě mít vážně ráda.

„Co se stalo s tvou maminkou? Promiň, vím, že to musí být nepříjemná vzpomínka, jen... hodně jsi o ní mluvil, když jsi blouznil."

Dlouze jsem se odmlčel. Tenhle dotaz jsem nečekal a zasáhl mě mnohem hlouběji, než bych býval čekal. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem připravený se s tím někomu svěřit. Emmeline ale nenaléhala. Tohle rozhodnutí nechávala na mě a já jí za to byl vážně vděčný.

„Umřela, když mi bylo osm," promluvil jsem nakonec. „Kvůli hloupým zlatým hodinkám. Tenkrát nás přepadli v podchodu dva mudlové a chtěli mámu okrást. Přetahovala se s nimi o kabelku, ve které měla hůlku. Neměla se bez ní jak bránit. Snažil jsem se jí pomoct, prát se s nimi, ale oni mě dost rychle zpacifikovali. Jeden z nich nakonec vytáhl nůž a několikrát ji bodl do břicha. Pak sebrali kabelku, její hodinky i prsteny a utekli."

Zavřel jsem oči a na chvíli přestal vyprávět. Všechno se mi to ve vlnách vracelo zpátky a žaludek jsem měl bolestně stažený. I po tolika letech to bylo až moc živé. Jako kdyby se to stalo před pár hodinami. Pořád jsem cítil ten kovový závan krve, který se rozléval okolím. Slyšel jsem mámin křik i prosby. Slyšel jsem, jak na ni ti dva řvou a sprostě jí nadávají. Pořád jsem si pamatoval každé slovo.

„Brečela," zašeptal jsem. „Třásly se jí ruce, když si tlačila na břicho, aby zastavila krvácení. Klečel jsem vedle ní a prosil, aby mi řekla, co mám dělat. Jak jí mám pomoct. Jenže bez hůlky, kterou ti dva ukradli, si pomoct nemohla. Vykrvácela dřív, než nás někdo našel. Celou dobu jsem tam s ní byl. Jakmile přišla pomoc, nechtěl jsem pustit její tělo. Křičel jsem a držel se jí tak pevně, že mě museli odtrhnout dva zaměstnanci ministerstva."

„Evane," vydechla tiše.

Pohladila mě po vlasech a přitiskla mi rty k čelu. Přesně tak, jak to dělala máma, když mě večer ukládala do postele. Emmeline mi ji svým způsobem trochu připomínala. Měla její energii i její optimismus. Takových žen chodilo po světě jen hodně málo.

„Kara zpívala na jejím pohřbu. Ten den příšerně pršelo. Sešlo se tam tolik lidí. Všichni ji milovali. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem viděl otce brečet."

„Proto ses k nim přidal?" zeptala se.

V očích měla slzy, stejně jako já, a konečky prstů mi přejížděla přes tvář. Byla první člověk, kterému jsem o tom vyprávěl. Ostatní to věděli jenom proto, že tu hrůzu kdysi prožívali se mnou. Byli jsme tehdy ještě malé děti; hloupé a naivní. Já, Kara, Nathaniel a malý Sirius. Stáli jsme na hřbitově pod jedním deštníkem, tiskli se k sobě jako kdyby na tom závisel náš život a všichni jsme společně ronili hořké slzy. Nikdy mě v tom nenechali samotného.

Přikývl jsem.

„Mimo jiné."

„Víš, že činy jednotlivců nedefinují celé lidstvo, viď?"

„Nejde jenom o pomstu. Kdybychom nemuseli skrývat hůlky, kdyby mudlové věděli, kde je jejich místo, nedovolili by si to. Tohle by se už nemělo stát nikomu."

„A mudlorození? Jak do toho zapadají oni? Ti za to nemůžou. Nevybrali si, komu se narodí."

„Emmeline," povzdechl jsem si. „Nečekám od tebe, že to pochopíš. Ani tě tu nedržím. Nebudu se ti dokonce ani pokoušet nutit svůj názor, ale... podle mě je to tak správné. Nezasloužíme si plazit se ve stínech. Že umřelo pár desítek mudlů? Inkvizice upálila desetitisíce našich. Je čas vzít si to zpátky!"

Dlouho mě jenom sledovala.

Byl jsem přesvědčený, že odejde. Neměla důvod zůstávat. Nejspíš budu mluvit o štěstí, jestli mě okamžitě nenahlásí na ministerstvo. Jenže ona neudělala nic z toho. Naopak mi přejela rukou po krku až do zátylku, za který se přitáhla ještě o kousek blíž. Během polibku, který mi vzápětí věnovala, si přitiskla čelo k mému a pevně sevřela víčka.

Ten večer měly její rty příchuť slz. Netoužil jsem po ničem jiném, než jí je smazat z tváře, abych se zase mohl těšit z jejího nakažlivého úsměv. Mrzelo mě, že jsem je způsobil já, ale jiná cesta neexistovala.

Zároveň se mi ale neuvěřitelně ulevilo. Moje karty byly najednou všechny vyloženy na stůl a já už nemusel nic tajit. Žádné vyhýbání se otázkám, ani mlžení, kam tak najednou musím zmizet. Zkrátka jsem nemusel přemýšlet nad tím, co se stane, až zjistí pravdu.

Teď už jí znala.

A fakt, že i přes to všechno zůstala, mi přinesl do duše klid. 

×××××

Tentokrát Evana potrápila trochu jiná věc, než je právě probíhající válka. Dračí neštovice asi nebudou nic příjemného, ale zase přivedly zpátky Emmeline, takže... všechno zlé je pro něco dobré! :) Navíc jsme konečně zjistili, jak to bylo s Evanovou maminkou. 

Písnička se jmenuje Kraj u Dooneen od Asonance. Bohužel není na YT, tak nemůžu dát do médií.

V příští kapitole se krátce podíváme přes moře, abychom zjistili, jak se Emmeline o všem vlastně dozvěděla.