Léto 1975

Pečlivě jsem si urovnal límec svého společenského hábitu a zkontroloval, jestli jsou stříbrné manžetové knoflíčky s vyraženou květinou na svém místě. Divoká růže byla symbolem naší rodiny už od nepaměti, stejně jako její motto Flectimur non frangimur.

Skloníme se, ale nezlomíme.

Většina mých předků se těmi slovy opravdu řídila. Řada z nich stála po boku těch nejvýznamnějších kouzelníků naší doby; ne snad jako obyčejní poskoci, co by za své vůdce dělali špinavou práci, ale jako jejich nejbližší a nejváženější následovníci.

Moje teta, Vinda Rosierová, byla nejvěrnějším přisluhovačem Gellerta Grindelwalda. Hrdá a loajální, ale stále věrná své vlastní krvi. Po Grindelwaldově pádu se vrátila zpátky do našeho rodinného sídla a s očividnou vášní mě vedla k ideologii, kterou jí její bývalý pán předal. Byla mu natolik oddaná, že se odmítla přidat do řad smrtijedů, protože si připadala, jako kdyby tím Grindelwalda zrazovala.

I otec kráčel v podobných šlépějích.

Stál totiž u zrodu samotného Pána zla.

Ti dva se poznali ve třicátých letech během studií v Bradavicích. Bowen Rosier navštěvoval ročník pod ním a velmi brzy se dostal do jeho nejužšího kruhu, který byl určený jenom vyvoleným. Tehdy si Pánovi následovníci ještě říkali Walpurští rytíři a nikdo nepředpokládal, že je bude za pár let znát celý kouzelnický svět.

Přesně to se ale stalo realitou. Společně s pár dalšími napsali novou kapitolu dějin. Zajistili si tím pomyslnou nesmrtelnost a místo mezi nejvlivnějšími a nejmocnějšími jmény novodobé Anglie.

A já jedno z těch jmen hrdě nosil.

„Už jsi připravený?" zazněl ode dveří hlas mé nejlepší přítelkyně.

Ramenem se ležérně opírala o masivní dřevěnou zárubeň a rty měla zkroucené do do škádlivého úsměvu. Dnes večer nic nenechala náhodě. Dlouhé tmavě zelené šaty jí pevně obepínaly křivky těla a stuhu stejné barvy měla pečlivě vpletenou do blonďatých loken.

Dokonalá jako vždy.

„Jestli přijdeme pozdě, celý večer nám budou připomínat, jak hrozně nedisciplinovaní jsme. Bez toho bych se radši obešla."

„Víš, že vždycky bojuju s kravatou, Karo," usmál jsem se a utáhl už po několikáté uvázaný uzel. „Co kdybys mi s tím radši pomohla?"

„To se o tvoji garderobu mám starat celý život?" zabrblala nespokojeně, ale podruhé už jsem ji žádat nemusel. Přešla přede mě, pečlivě mi urovnala vázanku a rukama uhladila límec společenského hábitu. „Tak. Jsi štramák. Až se mi třesou kolena!"

„Kdybys nekecala," zavrtěl jsem pobaveně hlavou, vrhl ještě jeden poslední pohled do zrcadla a po jejím boku vyrazil do labyrintu chodeb. „A ano, očekávám, že se o mou garderobu budeš starat až do smrti. To je koneckonců tvé poslání, nebo snad ne?"

„Ty nemáš o mém poslání ani ponětí, Rosiere," poznamenala hravě. „Ale jednou tě zasvětím. Teda, až uznám, že jsi toho hoden."

Podpatky jí klapaly po dlážděné podlaze našeho sídla. Ta byla vykládaná zlatem, které moje rodina nashromáždila během posledních generací. Všechno v tomhle domě bylo buď velice cenné, nebo se to tak alespoň tvářilo. Šlo o prestiž. Bohatství muselo být za každou cenu vidět. Byla to taková tichá soutěž mezi nejvýznamnějšími kouzelnickými rodinami, které měly neustálou potřebu se navzájem poměřovat.

Právě proto otec každý červenec pořádal okázalý ples, na který sezval všechny členy rodin z čistokrevné osmadvacítky. Tedy až na ty, kteří se v posledních letech projevili jako krvezrádci. Žádný z Weasleyových, Prewettových nebo snad Longbottomových pozvánku neobdržel. Každý, kdo se paktoval s mudly, mudlovskými šmejdy, nebo s Brumbálem, byl z podobných sešlostí bez milosti vyškrtnut.

I tak tu ale bývalo lidí víc než dost.

Averyovi, Blackovi, Carrowovi, Lestrangeovi, Skrkovi, Traversovi a další a další. Nemůžu dokonce ani s klidným srdcem říct, že bych si všechny z těch rodin pamatoval jménem.

Tentokrát ale nešlo o obyčejný ples. Letos byl spojený s událostí, která k našim rodinám patřila od nepaměti. Já i Kara jsme v loňském roce oslavili své sedmnácté narozeniny a byl čas nás představit společnosti jako dospělé. A k dospělosti se vázala tradice, která byla běžnou součástí našich životů. My oba ji už naštěstí dávno přijali a nepokoušeli se jí nijak vzorovat. To nám nepříslušelo.

Zhluboka jsem se nadechl a nabídl jí svoje předloktí.

„Jsi připravená?"

„Ne, a ty?" odpověděla, přičemž odložila svou ruku na tu mou.

Jemně jsem sevřel její prsty. Příšerně se jí potily, ale na její tváři byste to poznali jenom stěží. Byla naprosto vyrovnaná, s tajemným úsměvem, ze kterého šli do kolen muži všech generací. Vždycky se uměla chovat ve společnosti. Obdivoval jsem její stoický klid, který mi obvykle chyběl.

„Ani náhodou."

„Hlavu vzhůru, Rosie. Udělej čest rodině," usmála se a donutila mě udělat první krok k naší budoucnosti..

Zastavili jsme se na vrcholku širokých mramorových schodů, potažených zeleným kobercem. Tam dole pod námi, ve velkém tanečním sále, už stála minimálně stovka lidí, kteří utichli hned, jakmile nás zahlédli.

„Tady je máme! Přesně na čas. Jak se sluší a patří," ozval se od paty schodiště otec. Vykročil pevným krokem z davu a z vysokého stolku vedle zábradlí zvedl skleničku s aperitivem. „Dámy a pánové, moji milí hosté, všichni víte, že jsme se tu dnes sešli při mimořádné události. Je mi nesmírnou ctí oznámit vám, že tato okouzlující mladá dáma přislíbila svou ruku mému synovi. Spojí tak v manželském svazku posvátnou krev našich rodin a zaslouží se o další generaci a budoucnost našich rodů. Jak by řekla má drahá sestra Druella – Toujours Pur."

„Toujours Pur," pozvedla teta Druella svou sklenici.

Jejího příkladu okamžitě následovala i Bellatrix a Narcissa.

Andromeda chyběla.

Rozhodla se zradit svou vlastní krev a vzít si mudlorozeného. Za to si prý od Walburgy vysloužila vypálení z rodinné tapiserie. Nebylo divu. Provinila se proti své rodině a odmítla kráčet v jejích šlépějích. Takové věci se tady zkrátka neodpouštěly.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Sirius při otcově proslovu předstíral, že zvrací do květináče. Naopak Regulus stál rovně jako pravítko, obě ruce založené na bedrech a pohled obrácený ke mně a Kaře. Ti dva snad ani nemohli být rozdílnější, ale já je měl rád oba. Strávili jsme spolu koneckonců velkou část dětství. A že to bylo úžasné dětství.

„Na Carys Erin Nottovou a Evana Bowena Rosiera! Budoucí manžele!" zahřměl otec hrdě a pozvedl sklenku nad hlavu.

„Na Carys a Evana!" rozeznělo se ozvěnou ze všech úst v sále.

Sklo zacinkalo a my mohli s vděčným pokynutím konečně sejít schody dolů. Tam jsme museli absolvovat další kolečko upřímných i neupřímných gratulací, které jsem pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Odpovídal jsem na ně pár naučenými frázemi a letmým úsměvem. Zbytek za mě obstarala Kara, která přesně věděla, kdy se zvonivě zasmát, kdy gratulantovi zalichotit a kdy rozpustile mávnout rukou. Bez ní bych byl naprosto ztracený.

Ulevilo se mi, když se lidé konečně přestali trousit a já si tak mohl vypít svou vlastní skleničku sektu. Šlo o pravé šampaňské, lepší než obvykle, otec se očividně plácl přes kapsu.

„No jen se na ně podívejme," zasmál se za našimi zády Rodolfus a mocně mě poplácal po rameni. „Tak už došlo i na vás. Myslím, že jsi vyhrál jackpot, Evane. Hned bych měnil."

„Tvůj nedostatek taktu je opravdu do nebe volající, drahý," ušklíbla se Bella, která stála po jeho boku s mírně otráveným výrazem. Tvářila se tak často, většina z nás už si na to dávno zvykla a zkrátka jsme ji takovou brali.

„Stejně jako tvoje neexistující libido, miláčku," odvětil Rodolfus a chytil svou ženu za bradu, aby ji mohl políbit.

Ta se mu jenom znechuceně vykroutila, načež si malíčkem otřela koutek úst, kde se jí pokusem o polibek rozmazala rtěnka. „Nemůžu za to, že jsi za posledních pět let nenašel tu správnou motivaci."

„Nejspíš si musím najít pár následovníku a chodit bos," poznamenal bez emocí, ale vysloužil si za to od své ženy tak nevěřícný pohled, že jenom trhnul rameny. „Dělal jsem si srandu."

„O tomhle se nevtipkuje," procedila Bella skrz zuby.

„A o čem se teda smí vtipkovat, Bellatrix? Očividně ne o zajištění rodiny, investicích do zlata, o tetičce Walburze, dokonce ani o tvojí frigiditě," vypočítal Rodolfus na prstech jedné ruky.

Bublinky mu očividně trochu stouply do hlavy a on na chvíli zapomněl, že nestojí doma v obývacím pokoji, ale v sále plném lidí. Bellatrix ho ale velice rychle vrátila zase nohama na zem.

„Nedělej tu laskavě scénu, Rodolfusi," sykla a hrdě se narovnala v zádech. „Děláš mi ostudu."

„Navrhuju ústup, než sem přijde Druella a oba je za tohle chování pěkně sjede," zašeptal jeho bratr Rabastan, jakmile se ke mně a k mé čerstvé snoubence naklonil blíž. „Ti dva spolu očividně vychází jenom, když si navzájem nevidí do obličeje."

„Tak teď už konečně chápu význam těch masek," uchechtla se Kara tiše, chytila mě za ruku a všichni jsme společně vycouvali až na okraj sálu.

Tam jsme se zastavili před obrovskými prosklenými francouzskými dveřmi, vedoucími přímo do zahrady osvícené stovkami luceren. O tu se nám na plný úvazek starala dvojice skřítků. Všechno muselo být absolutně dokonalé, protože to bylo naší vizitkou. Otec musel mít vždycky všechno bez jediné poskvrnky.

„Jo, jediný, co mají společný, je párový tetování," poznamenal Rabastan a po očku sledoval Druellu, která i se svou skleničkou přešla k Rodolfovi a Bellatrix a nejspíš jim právě dávala dlouhé kázání o etiketě.

„Prosím, slib mi, že takhle nikdy nedopadneme," zakňourala Kara a opřela si čelo o moje rameno. „To by mě asi zabilo."

„Tak když nebudeš frigidní," rýpnul jsem si, za což jsem si vysloužil pořádnou ránu do ramene. „Au, sakra, ty máš fakt páru, holka."

„To ona má," zazubil se Rabastan a zadíval se ni s tak hloupým úsměvem, že ho musela prokouknout snad i senilní babička Fawleyová.

Protočil jsem oči.

„Nechte si to někam do soukromí, než tady rozvíříte drby, jasné?" šeptl jsem a přejel pohledem z jednoho na druhého, načež jsem si hluboce povzdechl. „Dávám vám hodinu. Delší dobu vás krýt nezvládnu. Běžte, blázni."

Mávl jsem rukou k pootevřeným dveřím a postavil se tak, aby se mohli protáhnout ven do zahrady, aniž by je přitom někdo viděl. Pak už jsem jenom sledoval, jak se o pár metrů dál chytli za ruce a zmizeli v nízkém bludišti růžových keřů, které moje rodina pěstovala ve velkém.

Hráli jsme nebezpečnou hru.

Kdyby se rozneslo, co mezi nimi je, vrhlo by to na obě rodiny stín hanby.

Nikdo od nás v manželství neočekával lásku, ta neměla valný význam, čekala se jenom úcta a vzájemný respekt a ten rozhodně nešel ruku v ruce s nevěrou; alespoň ne s provalenou. Neměli jsme důvod to nijak zpochybňovat. Vyrůstali jsme v tom, nic jiného jsme ani neznali. Rodinná čest bylo zkrátka to, na čem záleželo především, a většina z nás to tak i brala.

Až dokud se někdo z nás bláznivě nezamiloval.

Přesně tak, jako ti dva loni v létě.

Já a Kara jsme k sobě nikdy nechovali romantické city. Byli jsme spíš jako bratr se sestrou. Vidět ji celou šťastnou a rozzářenou mi proto přišlo jako důvod k úsměvu, ne ke starostem. Obávám se ale, že naše rodiny by tenhle můj optimistický pohled na věc nesdílely. Těm dvěma hrdličkám proto nezbývalo nic jiného, než si užívat aspoň těch pár momentů, které si pro sebe dokázali ukrást.

„Kde máš snoubenku, chlapče?" vyrušil mě z myšlenek otcův hlas.

„Šla se přepudrovat. Znáš to, ženské," usmál jsem se a odvrátil zrak od osvětlené zahrady, abych mu mohl věnovat svou pozornost. Neměl rád, když jsem se na něj při konverzaci nedíval.

„Jistě," přikývl, „tvoje matka, budiž k ní Morgana milostivá, byla úplně stejná. Bez dokonalého účesu a tvářenky nevyšla ani před dům. Přitom byla nádherná za všech okolností."

„Moc mi chybí," povzdechl jsem si a sevřel skleničku o něco pevněji v ruce. „Dneska by tu určitě chtěla být."

„Ona tu je, Evane. Ať jsi kdekoliv, je s tebou."

Krátce mi položil ruku na rameno a stiskl ho. Otec byl jedním z těch, kteří měli v životě to štěstí, že domluveným sňatkem získali svou osudovou lásku. Před devíti lety je ale rozdělila příšerná tragédie, která mě ve zlomku sekundy připravila o matku. Nikdy jsem se s tím úplně nevyrovnal. Ani otec ne. Už nikdy si žádnou další ženu nenašel.

„Kde je vůbec Gwendolyn?" změnil téma. Nerad mluvil o matce, nejspíš to pro něj bylo pořád citlivé téma. „Zuna mi slíbila, že ji připraví. Její bratr slaví zasnoubení, měla by tu být."

„Víš přece, jak moc nemá tyhle společenské události ráda, otče," povzdechl jsem si. „Ale máš pravdu, měla by se tu aspoň ukázat. Dojdu pro ni. Určitě se schovává u sebe v pokoji."

Využil jsem příležitosti na chvíli zmizet z přeplněného sálu a vyrazil po schodech do prvního patra. Na konci dlouhé chodby jsem zaklepal na masivní mahagonové dveře, za kterými se skrývalo kouzelné království mé mladší sestřičky.

Gwendolyn bylo deset a jestli jsem někoho miloval nejvíc na světě, byla to právě ona. Otci v posledních letech sice způsobovala spoustu vrásek, jelikož etiketa pro ni bylo sprosté slovo, ale přitom by na ni nikdy nedal dopustit. Byla tolik podobná matce – stejné oči, stejné vlasy, stejně divoké srdce – chodila tančit bosá v dešti, aniž by se starala o to, jestli si zamaže šaty, pomáhala našim skřítkům v kuchyni, občas přespávala ve stájích a stejně jako matka dokázala rozzářit celou místnost jenom tím, že do ní vkročila.

„Gwen? Slyšíš mě? Můžu dál?"

Neodpověděla. Mě tím ale nezmátla.

Vzal jsem za kliku a vešel do přítmí pokoje, který osvětlovalo několik desítek svíček. Moje malá sestřička stála u okna, v červených společenských šatech, které ji připravila naše chůva Zuna, a sledovala dlouhé lány naší zahrady.

„Gwen?" oslovil jsem ji znovu. „Proč jsi nepřišla dolů? Myslel jsem, že budeme slavit spolu, zlato."

„Nechci slavit," odpověděla. „Ani ty to přece nechceš slavit."

„Proč to říkáš?" povzdechl jsem si, přešel po barevném koberci s vysokým vlasem a posadil se na její širokou postel s nebesy. „Myslel jsem, že máš Karu ráda."

„To mám," přikývla a konečně se na mě otočila, „ale nechci, aby sis ji vzal."

„A povíš mi proč?" Natáhl jsem k ní ruku, které se chytila a posadila se mi na klín, jako když byla ještě malá holčička. Ovinul jsem kolem ní paže a bradu si lehce položil na její rameno. „Svatba je přece šťastná událost."

„Ale jenom, když je z lásky!" protestovala. „Co když ti zchlupatí srdce, protože jí nebudeš mít dost?"

„Zlato, o tom už jsme si povídali. Jsou to jenom pohádky, nic takového se nestane, ano? A proč si myslíš, že mě Kara nebude milovat, hm?"

„Protože miluje Rabastana!" odpověděla a založila si ruce na hrudníku. „Viděla jsem je!"

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Ztěžka jsem polkl a uvažoval, jak tohle všechno zachránit. Nepředpokládal jsem, že by to snad Gwen někomu vědomě řekla, ale potřeboval jsem si to nějak pojistit.

Pak mě naštěstí něco napadlo.

„A víš, že ty nejúžasnější příběhy o lásce vznikly právě takhle? Možná, že Kara jenom potřebuje něčí pomoc, aby mohla zažít tu svoji nefalšovanou pohádku. Co kdybychom jí s tím pomohli?" Cvrnknul jsem ji prsty do nosu, až se tiše zahihňala. „A ty o tom všem jednou napíšeš knihu. Budeš slavnější, než sám Beedley!"

„To bych mohla být?" vyvalila oči.

„To si piš! Strčíš ho do kapsy," uculil jsem se. „Ale nikdo to nesmí vědět. Mohli by tě předběhnout a napsat to místo tebe. To nemůžeme dopustit!"

„Tak jo, dobře," přikývla a okamžitě seskočila na zem, aby mě vzápětí začala tahat na nohy. „Tak pojď, musíme jít dolů, ať mi něco neuteče. Pak bych o tom nemohla napsat!"

„V tom případě nesmíme otálet, princezno," usmál jsem se.

A tak jsme já a má sladká Gwendolyn společně vyrazili do sálu, abychom každý splnil svou vlastní povinnost dnešního večera.

Ona tím, že se mihne mezi hosty a bude se usmívat, a já tím, že budu stát po Kařině boku, abychom mohli oba předstírat, že jde o nejšťastnější den našich životů.

V životě jsou ale koneckonců mnohem horší věci.

××××××

Čekali jste snad lidi, jejichž jediným životním cílem je mučení mudlů a debaty o nadvládě světa? Možná si povídka s takovým tématem říká o jiný začátek, ale tohle nemá být příběh o Pánovi zla a jeho následovnících. Je to zpověď mladého muže, jehož život ovlivnila velká spousta věcí. 

Tou první z nich je rodina.