Slzy a hněv stékaly po Maryině tváři, když sledovala, jak papež Alexander pláče nad mrtvým tělem jejího manžela a nechtěla nic jiného, než jít k němu a odtrhnout ho od Juana.

Tohle teď nepotřebovala.

 Právě přišla z návštěvy svých dětí a nemohla se přimět k tomu aby svým dětem řekla, že jejich otec je mrtvý.

 ,,Jak jim to měla říct, když sama nedokázala čelit pravdě?," znělo jí v mysli a věděla, že něco není v pořádku, když její manžel včera večer nepřišel domů. Ale přinutila se nemyslet na horší.

Pak přišel strážný a několik dalších mužů a informovali ji o tom že našli tělo jejího manžela plavat v řece poblíž jejich domu.

Potom si toho už moc nepamatovala. Pamatuje si, jak křičela, ale z jejích úst nevycházel žádný zvuk a pak vrhla dýky na otce svého manžela.

,,Jak se tady opovažuje ukázat svou tvář?," řekla silným hlasem a pokud šlo o ni, byl to on, kdo zabil jejího manžela.

Sice ten nůž neovládal, ale stejně ho zabil se všemi svými nekonečnými a nemožnými očekáváními vůči Juanovi, protože její manžel nikdy nechtěl být vojákem nebo vést armádu, ale udělal to, protože věděl, že to jeho otec chtěl.

Tak zoufale toužil po otcově souhlasu a lásce, že by udělal cokoliv, i kdyby to znamenalo, že dává do souladu vlastní bezpečnost.

Jediná věc, ve které se kdy svému otci skutečně vzepřel, bylo, že si ji vzal.

Ve chvíli, kdy ho potkala, věděla, jaký je a postavení papeže nezískal milostí Boží, ale chladným podvodem.

Získal to lhaním a podváděním a pro ni byl vtěleným ďáblem a už na první pohled ho nenáviděla.

Jediná věc, kterou by mu nikdy neodpustila, bylo zabití její víry v katolickou církev. Stále velmi silně věřila v Boha, ale ke své vlastní hrůze si uvědomila, že Anna, Thomas a další reformátoři, které odsoudila jako kacíře, měli celou dobu pravdu.

Za jejich svatými rouchy nebyli muži jako on, o nichž si všichni mysleli, že jsou muži Božími, ničím jiným než Satanovými učedníky a věděl, že ona ví, co je zač a proto se tak stavěl i proti jejich manželství.

Pamatuje si, jak ho zaslechla, jak Cesaremu řekl, že proti němu vymývá Juanovi mozek a ironií celé věci bylo, že nemusela nic dělat, on sám od sebe tlačil Juana dál od sebe a blíž k ní a jediné, co jí z Juana zbylo, byly jejich děti a byla by prokleta, kdyby na ně měl Rodrigo nějaký vliv.

 Susan se jí zeptala, jestli jde ke svému tchánovi pro peníze, protože nakonec byl Juan jediným živitelem a po jeho smrti se ona a její děti v podstatě ocitly ve smyku. Ale Mary ji ujistila, že ona i její děti přežijí a v žádném případě prostě nemohla od Rodriga brát nějaké peníze.

Než bude děvka na ulici, pak ho požádá o jakoukoli podporu.

 Susan se na ni šokovaně podívala a na tváři měla lehce pohoršený výraz a to co Susan neřekla, bylo, že plánuje propašovat sebe a své děti z Říma, samozřejmě spolu s ní.

Věděla, že nemůže jet do Anglie poté, co ji její otec úplně vyškrtl ze svého života. Protože ve svém posledním dopise jí řekl, že pokud ona nebo její parchant manžela znovu vkročí do Anglie, tak je nechá oba popravit.

 Rozhodla se tedy že odjede do Španělska a vydá se na milost a nemilost císaři.

Z myšlenek se jí do hrdla dostala žluč a dívala se na muže, jak pláče nad mrtvým tělem jejího manžela. Ustoupila a v tu chvíli do někoho narazila. Rychle se otočila a uviděla bratra jejího manžela Cesareho, jak se na ni soucitně dívá.

 Nevěděla, co to pro ní přišlo, ale předklonila se a nechala ho, aby ji vzal do náruče a pak začala plakat a nevšimla si výrazu viny, který se mihl přes Cesareho obličej, když ji držel.