Jen, co jsem se probudila, byla jsem ještě vystrašenější, než předtím. Zahlédla jsemkjsem nějakou modrou příšeru, která se mě koukala přes nějaké sklo. Rychle jselm se posadila. Příšera se taky posadila. Dala jsem nohy dílů z postele a koukala na ten výjev. Výjev na mě taky koukal jako na výjev. Asi mu bylo divný, že já vypadám jako výjev stejně jako výjev.
Protřepala jsem hlavou v naději, že se mi tam všechna kolečka srovnají zpátky. Výjev vypadal úplně stejně jako ta holka, která se na mě poprvé koukla do od Luca vypůjčeného zrcátka. Odvodila jsem si z toho, že na sebe koukám do zrcadla. Musela jsem vypadat jako totální blázen.
Vstala jsem a poprvé jsem se pořádně koukla po jeskyni. Byly tu zbraně, a to docela dost zbraní. Luky, šípy, meče. Docela obyčejné fantasy zbraně, ale jedna z nich mě zaujala. Ta nevypadala obyčejně. Byl to jakýsi oštěp a malá sekera v jednom. Ale sekerooštěp by se tomu rozhodně říkat nedalo. Ta čepel sekery byla totiž tak zploštělá a protáhlá, že to byl spíš nůž s velmi ostrou špičkou.
Neohrabaně jsem k ní popošla, jako kdybych si uvědomovala její moc a projevovala jí úctu.
Zastavila jsem se před ní a s obezřetností si ji prohlížela.
Čepel zbraně zazářila jemným červeným jasem, a kdyby uměla mluvit, přísahala bych, že tím chtěla říct: Už tu čekám celou noc, kdy se probudíš. Jenže mluvit očividně neuměla.
Když jsem u ní stála takhle blízko, dovedla jsem celkem přesně porovnat naše velmi rozdílné výšky. Já bych samozřejmě byla vyšší než ona, kdyby nebyla tak o půl metru vyšší než já.
Celá její čepel jinak byla protkána žílami, kde proudila změť červené energie.
Když jsem si ji tak prohlížela, zazvonil mi v kapse mobil. Zase jsem se lekla, protože jsem na něco takovýho nebyla vůbec zvyklá. To víte, když máte celej život jen starej krám, těžko si zvykáte pak po smrti na něco novýho.
Skoč nahoru. Luc.
Další taková SMSeska. A jak jako skočit nahoru!?
Podívala jsem se tím směrem, tedy nahoru. Nic zvláštního tam nebylo. Jen strop. Kamenný strop.
Můj pohled se upřel na noční stolek. Když říká nahoru, tak nahoru.
Vzala jsem noční stolek a přenesla ho doprostřed místnosti. Opět jsem se podívala na strop a pak zpátky na noční stolek. To, co mě napadlo, bylo šílený, ale žádné jiné řešení jsem neměla. Za pokus nic nedám.
Stoupla jsem si na stolek a co nejvíc natáhla. Moje ruka se ponořila do něčeho mazlavýho, co vypadalo spíš jako voda, která odporuje gravitaci.
Stáhla jsem dlaň dolů, nebylo jí absolutně nic. Vztáhla jsem paže nahoru. Obě se do té tekutiny ponořily úplně bez problémů, ale jak tam mám dostat zbytek těla?
Ruce jsem zas stáhla a přemýšlela, jak by to šlo. Zkoušela jsem poskakovat, šmátrat rukama do té hmoty, ale nic nezabíralo. Vypadala jsem jako největší pitomec. Jestli se někdo díval, musel z toho mít hotový vánoce.
Přestala jsem se snažit a vztekla jsem se díky hladu tak, že jsem vyskočila nahoru do stropové klenby. Ale strop můj skok nezastavil. Doslova a do písmene jsem tím šutrem proskočila.
Vyplivlo mě to v té vstupní hale, kde mě Luc shodil do kašny. Okamžitě jsem se zvedla do sedu a vykašlávala vodu z plic. Jakmile jsem ji všechnu vykašlala, zvedla jsem hlavu s pocitem, že mě někdo pozoruje. A nepletla jsem se. Pozoroval mě Luc. Řechtal se jako kůň, div, že se nesvalil na zem.
,,Tobě na tom připadá něco vtipnýho?" Vyjela jsem bez rozmýšlení na něj.
,,Tohle by se vodním živlům nemělo stávat." Přiznal mezi záchvaty smíchu.
Já, celá promočená, jsem neměla však na smích ani trochu náladu. Měla jsem spíš hlad.
,,Nemohla bych dostat něco k jídlu?" Promluvila jsem, zatímco jsem si ždímala zkrz na zkrz mokré nabělalé vlasy.
,,Hmm... jo. Pojď." Trochu uklidnil intenzivní smích, mávl rukou a otočil se na jedny z ohromných, řekla bych, že mohly měřit nejmíň patnáct metrů, dveří. Přistoupil k nim blíž a natáhl ruku, avšak tak, aby se dveří nedotkl. Pod jeho rukou se objevila taková černé zabarvená věcička ve tvaru koule. Byla zabudovaná ve dveřích, takže byla vidět pouze její polovina. Byla velká přibližně jako Lucova ruka. Luc do ní nakreslil znak, který jsem už viděla na pláži. Myslím, že mi říkal, že je to znak vody a zároveň jeho runa. Laguz.

Mohutné dveře se po dokončení tohoto gesta začaly sami otevírat. Tak hlasité vrzání, které vydávaly by nezvládlo napodobit ani deset falešně zpívajících obrů.
,,Nenapadlo vás někdy ty panty promazat?" Zacpávala jsem si uši, co nejvíc to šlo, ale stejně to vůbec nepomohlo. A stejně mě Luc úplně ignoroval nebo mě neslyšel.
Jakmile se obrovitánské dveře otevřely, okamžitě jsem poznala, a to hlavně podle vůně, že vedou do ještě větší jídelny. Místnost byla přecpaná k prasknutí, plná ostatních modrých žvanilů. Všichni okolo se bavili spolu, někteří se prali, a některým dokonce levitovala v rukou voda a pár z nich ji i takto ze vzduchu pilo.
Chystala jsem se říct, co to má znamenat, ale Luc mě jako v transu chytl za ruku a táhl dál jídelnou. Připadalo mi to, jako kdybych měla kocovinu. Vše jsem slyšela tak třikrát hlasitěji než obvykle. A věřte, kocovinu jsem už párkrát měla, ale zvuky této jídelny byly mnohem horší.
Po nekonečném kličkování mezi spousty modrými bytostmi Lucas zastavil a já do něj tím prudkým zastavením vrazila. Zatímco jsem se rozkoukávala, kde to vůbec jsem, mě Luc posadil k jednomu stolu a sám si vedle mě sedl.
Na stole přede mnou leželo něco... hmmm... něco... Ono to na mě mrká!
,,Lucu, co-co to je?" Trochu jsem do té věci šťouchla.
,,Snídaně." Odvětil jednoduše, vzal to zelený zvíře do ruky a s chutí se do něj zakousl.
Podívala jsem se zpátky na tu zelenou chlupatou věc, která na mě mrkala všemi třemi oky. ,,Myslím, že mě přešla chuť." Odsunula jsem talíř co nejdál od sebe a udělala znechucený výraz.
,,Sněz to." Na mém periferním vidění se objevila ruka, která následně ten talíř pahnusu přisunula zpátky ke mně.
Otočila jsem se směrem k původci příkazu a taky jsem ho uviděla. Vedle mě seděla Lucova společnice od vrtulníku. Vlasy teď měla spletené do copu a nezaujatě rýpala do jídla, který na ni chvilkami i vrčelo.
Podívala jsem se znovu na ten chlupatý lepenec, ale můj názor na tu věc nic nezměnilo.
,,Věř mi, že teď možná pořádný hlad nemáš, ale reflex nováčka ti do pár dní vyprchá. A pak každý tukový zásoby a vitamíny budou dobrý."
,,Ne, já toto odmítám jíst." Založila jsem si na protest ruce na hrudníku a ty odpadky naservírované na talíři jsem znovu odsunula.
,,Fajn." Pokrčila rameny a dál pokračovala v zajímavé šikaně toho "jídla".
Luc svou porci měl snězenou téměř okamžitě a ještě se oblizoval. Talíř položil zpátky a ihned, jak ho položil, se na něm objevila další porce. Šílený.
,,Tak pojď." Zvedli se Luc i s modrou kamarádkou.
,,Kam jdem?" Vyzvídala jsem.
,,Musíš umět bojovat," Začal Luc.
,, ...ale ještě předtím musíš vědět něco o našem systému." Dokončila za něj ta holka.
,,A jak, že se jmenuješ?" Vyřkla jsem svou otázku, na kterou jsem myslela už dlouho.
Holka se zastavila. Asi přemýšlela, bohužel jsem možná věděla nad čím. Ani nevím, jak jsem to dokázala vědět.
Otočila se a dostala se ke mně tak rychle, že bych to v normálním lidským životě nedokázala ani zaznamenat. Ale já už nebyla já. Moje oči snímaly každý její pohyb, ale i přesto, že jsem jí viděla se proti mně rozběhnout, nebyla jsem schopná tak rychle couvnout.
Chytla mě pod krkem a zvedla mě nahoru tak, že jsem nedosáhla nohama na zem.
,,Jména jsou nebezpečná." Zasyčela a pustila mě na zem. Nedopadla jsem na chodidla, ale rovnou na kolena, což docela dost zabolelo. Ale každopádně, celá jídelna ztichla a upřela zrak na mě. Já nesnáším pozornost ostatních, obzvlášť ne modrých stvořeních. Nastalo trapné ticho a já z toho trapného ticha jsem byla v šoku čím dál, tím víc. Ale já měla štěstí, že s námi byl i Lucas, který se na holku, o které jsem pořád nevěděla, jak se jmenuje, káravě zamračil a začal mě opatrně zvedat.
Jak jsem se pomalu a opatrně zvedala, do nohy mi vystřelovala prudká intenzivní bolest. Divně jsem začala poskakovat na jedné noze, čehož si Luc okamžitě všiml.
,,Jseš v pohodě?" Začal se hned starat a vnucoval mi svou pomoc. A mně ta jeho starostlivost už začínala lézt na nervy. Ale vážně, už to začínalo vypadat, že je Luc jako moje náhradní máma, nebo hůř: brácha!
,,Ne, díky." Hned jsem ho odstrkovala, protože jsem si musela alespoň jednou dokázat, že ještě něco dokážu udělat úplně sama.
,,Ne, máš to zlomený. Hej, slyšíš?" Rozčiloval se, když viděl, že pokračuji v bezvýsledném poskakováním skoro na místě. Byla jsem na něj naštvaná, protože se o mě tak staral. Cítila jsem velký vztek, ale najednou, jako by se vztek jen tak ztratil. Nadechla jsem se a pak zhluboka vydechla. Sice jsem nevěřila, že se vztek a bolest úplně vytratily, ale rozhodně jsem se cítila o poznání líp.
,,Jdete?" Zeptala se nás holka zepředu. Hej! Ozvalo se zase jednou moje svědomí. Tebe pořád baví říkat jí "holka"? Ne, a dej mi pokoj. Co by se tak na ní hodilo? Amber? Mně je to jedno a ztichni. Ale, ale vždyť jsme si spolu už straaaaašnou dobu nepovídali. A mně se ta straaaaaašná doba začínala zamlouvat. Tak domluveno Amber. To si snad nemyslíš, že jí tak budu říkat?
,,Hej? Vnímáš?" Zamával mi rukou před obličejem Luc.
,,J....jo." Odpověděla jsem ještě pořád zamyšlená.
,,Tak jdem." Odsekla Amber. Hej, ale já jí tak nechci říkat! Tak to máš smůlu, říkat jí tak budeme. Jak my!? Přece ty a já.
Proběhla jsem jídelnou a dohnala Luca i s.... Amber.
Prošli jsme zase zpátky vodním tunelem a šli hlouběji do lesa plného obřími stromy. Šli jsme dál a dál a na jedom útesu jsme se zastavili. Byl tam i most, ale ten Luc a Amber ignorovali a stoupli si na kraj hned vedle něj. Amber mi věnovala chladný a nenávistný pohled a pak věnovala zhruba stejně lhostejný i Lucovi.
Oba vychýlili své těžiště mimo jejich těla. ,,Ne!" Stačila jsem zakřičet než jejich bezvládná těla stačila úplně zmizet v propasti.
Zůstala jsem sama. Zase. Ale přece jen.... na to jsem viděla až moc filmů, než abych v tom neviděla něco víc. Určitě to neudělali bezdůvodně. Věděla jsem, že se po mně něco chce, ale nechtěla jsem ani pomyslet na to, co se po mně chce. Ne! Já nemůžu skočit taky! Ale skočíš. Ne, počkej... Zkusila jsem ještě přesvědčit své podvědomí o tom, že já s tím nechci mít nic společnýho, ale podvědomí si myslelo svoje.
Podvědomí mě donutilo se rozběhnout a skočit do propasti. Měla jsem pocit, že padám celou věčnost. Pak, uprostřed pádu, mě do hlavy něco praštilo. Později jsem si uvědomila, že vlastně mě do hlavy nic nepraštilo, ale praštilo mě něco uvnitř mé hlavy. A opět jsem se objevila někde úplně jinde. Ve vzpomínce, kterou jsem neznala, ale byla jsem si jistá tím, že to nebyl sen.

,,Ne, Jamesi, to neuděláš!" Zoufale křičela moje máma, která tátovi bránila ve vstupu do mého pokoje.
,,Jane, bude to tak lepší pro všechny." Táta zněl obměkčile, ale přitom umíněně a tvrdě.
,,Ne! Nedám ti ji!"
,,Zmanipulovala tě, Jane. Její schopnosti se vyvíjí. Už prokázala telepatii-"
,,Ne, nezmanipulovala. Já jsem ji jen konečně pochopila! Ukázala mi všechno. I to, jak ses k ní choval!" Máma měla obličej úplně promočený od slz, po nichž se jí roztekla řasenka po celém obličeji.
,,Dobře." Řekl tak, aby to vyznělo, že se vzdává, jenže já věděla, že se nevzdá. ,,Když to s tebou takhle nejde. Nechtěl jsem to ze začátku dělat, ale..." dodal spíš omluvně. Vytáhl tak rychle, že jste ani nedokázali za tu chvíli mrknout okem, velkou injekci a zabodl ji mámě do krku.
Máma se na něj vyděšeně podívala a vykoktala ze sebe jen: ,,Jaks mohl mě zabít?"
,,Ale nebuď hloupá, Jane. To ti jen vymaže paměť." Vytáhl z mámina krku dlouhou jehlu. Máma byla ale po injekci tak slabá, že se musela zapřít mezi kuchyňskou linku a lednici. Zprudka dýchala.
Měla jsem pocit, že k otci naklušu a vrazím mu jednu i za mámu.
Jenomže máma nebyla jediný tátův cíl. Hned, jak se zbavil jediné překážky, zamířil za mým mladším já. Otevřel dveře a já měla tu možnost spatřit i s ním, že v pokoji je jen jedna zajímavá věc, a to nebylo mladší já, ale otevřené okno.

Jako bych se zase probudila ze snu nebo z bůh ví čeho. Každopádně jsem pořád padala. Ale už jsem něco pod sebou viděla. Hladinu vody. Ale v ní bylo ještě něco. Nějaká čmáranice prosvítala skrz hladinu. Pečlivě jsem si ji zapamatovavala. Připadala mi povědomá, ale nevím odkud. Ale moc času na přemýšlení nemám. PLESK! Ozvalo se s mohutným šplouchnutím a já bolestivě spadla do vody.
Jenže hladina vody podobně jako u kašny označovala jen pomyslnou hranici stropu v jiné místnosti. Já jsem se tak mohla pěkně rozplácnout na zem celá mokrá.
,,Tady. Tohle všechno přečti. Jo, a ještě ty runy vlastně." Řekl Ambeřin hlas s tvrdým přízvukem za mnou.
,,Amber?" Ozvala jsem se z podlahy dřív, než Amber stihla zajít za regál knih.
,,Jaks mi to řekla." Zastavila se šokovaná.
,,Nijak. Nic. Ne... já."
,,Jména-jsou-nebezpečná." Zdůraznila každé slovo zvlášť a zmizela za knihovnou. Zachvilku zase vyběhla s jinou knihou. Položila ji na stůl vedle hromádky ostatních knih a zalistovala v ní.
,,Jelikož ještě nejseš zasvěcená do vodního živlu, nemáš schopnosti jako ostatní. Jsi nováček." Vysvětlovala. ,,Tady je to. Runa Laguz. Mimochodem runa vody. Když ji správně použiješ, můžeš se i usušit." Podívala jsem se jí přes rameno a uviděla jsem dlouhý seznam různých podivných písmenek, které se naší abecedě nepodobaly ani náhodou.
,,Do toho." Pokývla hlavou ke knížce.
,,Co se po mně chce?" Pokrčila jsem rameny.
,,Polož na ni ruku a soustřeď se." Chrlila na mě jeden příkaz za druhým.
,,Ale vždyť ji zamokřím."
,,Dělej, nebo si to rozmyslím."
Udělala jsem to, co po mě chtěla. Otřásla jsem se jen při pohledu na mou hnusnou modrou ruku. Byl to divný pocit. A nemyslím pohled na moji ruku, ale já to písmeno na stránce cítila. Nevím, jak je to možné, ale celé tělo mě začalo brnět a já se začala pochechtávat.
,,Co děláš?"
,,To strašně lechtá." Vykoktala jsem.
,,Soustřeď se." Napomenula mě hned Amber.
Když jsem už cítila, že jsem v suchu, dala jsem dlaň pryč ze stránky, která kupodivu nebyla ani trochu.
,,Tak je to lepší." Pousmála se, ,,Tak jo, tohle všechno si nastuduješ." Poklepala prsty na hromádku knížek.
,,Tohle všechno?" Vykulila jsem na to oči, protože to nebyla jen malá hromádka. Byla to hromada, která obsahovala nejmíň třicet knížek.
,,Ano, a zatím nic jiného brát nesmíš. Rozumělas?" Zdůraznila jedno zlatý pravidlo.
,,Jo, dobře. Já nemám ve zvyku strkat nos do věcí, který se mě netýkají."
,,No, právě." Povzdechla si, ale dál se o tom nehodlala bavit.
,,Já půjdu pomoct Lucovi s...... Ehmm..... to jsem neměla říkat." Vypověděla stylem něco mezi zklamáním a vztekem.
,,Kde je Luc?"
,,Nikde. On jen.... jen."
,,Nic nedělá, nikde není..... Na cokoliv bych se tě zeptala, stejně bys odpověděla: nic, nikde. Takže si to zjistím sama později."
Koukni na tu runu, našeptával mi hlásek v mé hlavě. Nechceš z mé hlavy už vypadnout!? Ne, líbí se mi tu. Tak co chceš? Koukni se na tu runu. Neviděli jsme ji už někdy? Jak my? Prostě se koukni na tu runu pod Lagazem.
Vážně, tu runu jsem už viděla. A nebylo to tak dávno zhruba před třemi minutami, kdy jsem padala z útesu.
,,Hele?" Otočila jsem se na Amber, ale ta už tu nebyla. Byla jsem tu sama v knihovně plný knížek.
V knížce byla runa, která mi byla už tak známá, jako bych na chvíli našla ztracený domov.

Že neuhádneš, čeho je to runa? Nechtěl bys už z mé hlavy vypadnout? Ne, je to tu super! Těžko hledat něco lepšího. Tak čeho je to runa? To neuhádneš, co? Tak mě nech žít! Ne, ne, budu s tebou pořád, ať se ti to líbí, nebo ne. Tak mi řekni, co je to za runu. Jsme blbý? Jo, proč? Ale není žádné my! Máš to tam napsaný, blbečku. To řeknu hned, ne?
,,Eihwaz," četla jsem nahlas, protože tu stejně nikdo nebyl, ,,označuje dřevinu tis. Znamená též smrt. Využití: ochranný štít, protikouzlo, zaklínadlo." Znělo to dost zajímavě.
Neyzkoušíme ji? Proč? Neříkala náhodou Amber, abychom si to nastudovali? No..... jo. Takže i s praktickým cvičením, ne? Tak jo.
Ruce jsem položila na znak podobně jako u Laguzu, ale teď jsem rukama nepohybovala sama, ale jako by s nimi pohyboval někdo jiný.
Byla jsem nucena zavřít oči. A teď to bude znít divně, ale moje tělo mě ze sebe normálně vyhodilo. Viděla jsem sebe, jak mám dlaň na knížce a zavřené oči. Najednou mé tělo oči otevřelo, ale to nebyly moje normální oči a ani to nebyly oči mýho modrého já. Ty oči mohly patřit nějakému mimozemšťanovi. Byly úplně černé bez jakéhokoliv bělma kolem.
Vtáhlo mě to zase do těla, ale já už neviděla knihovnu. Ocitla jsem se zase tam, kde jsem byla. V normal světě.

2839 slov