Karin

Pevně svírala ruce v pěst. Hrudník se prudce zvedal v rychlých nádeších, srdce tlouklo na poplach. Chtěla z nevěstince pryč.
Okamžitě.

Nenáviděla tu výzdobu, z omamné vůně jasmínu se jí točila hlava.
Jako by se před ní zhmotnila noční můra.

Sebrala odvahu a pohlédla na sebe do zrcadla. Temně hnědé oči byly orámovány tenkými protáhlými linkami. Sytě rudé rty ladily se stejně zbarvenými šaty s hlubokým výstřihem, rozparkem téměř k bokům a lemem končícím v půli stehen. Tvář a dekolt byly zaprášeny bílým pudrem. Konečky krátkých hnědých vlasů se kroutily v širokých vlnách.

Ztěžka polkla. Tohle nebyla ona. Už ne.

Je to jen role, připomněla si a roztřeseně vydechla. Přesto ta dívka v odrazu vypadala tak živě. V té chvíli ji přepadl pocit, že je ona.

Všechno, co se stalo byl pouhý sen, ze kterého se právě probudila.
Nikdo ji nezachránil. Nikdy nepotkala Samuela, nestala se Zmijí. Tohle je její pravé já, které celou dobu čekalo, až si jej všimne.

Byla tak zabraná do té hrozné představy, že ani nepostřehla otevření dveří. Místností se rozlehly lehké kroky.

,,Věděla jsem, že ti budou moje šaty sedět, Holubičko. Dokonale ti padnou," pohladil ji v uších sametový hlas.

Pomalu se otočila. Pohlédla do projasněné tváře madam Loretty. Rudé rty v mírném úsměvu, modré oči čišely triumfem.

Jen při tom pohledu Karin naskočila husí kůže.

Madam si zlehka povzdechla. Přešla těsně k ní a pozorně si prohlédla každý kousek jejího těla.

,,Takhle ti to sluší mnohem více, než v těch nevkusných hadrech, které nosíš. Vůbec ti nevykreslují postavu."

Karin potlačila nutkání zakrýt se pažemi. V tak upnutých šatech pod pátravým pohledem madam si připadala jako nahá.

Nesnášela ten pocit.

Na okamžik se přesunula o mnoho let zpět. Viděla samu sebe jako dvanáctiletou holku, která se krčí před chlípným pohledem neznámého muže. Stále na pažích cítila jeho hrubé prsty.

Přejela si dlaněmi po holých pažích. Když ruce svěsila, jemně zavadila o skrytou kapsu, kde schovávala lahvičku s jedem.
Ten detail ji okamžitě vhodil do skutečnosti. Dávno není ta ustrašená dívka.

Prudce se nadechla a zpříma pohlédla na ženu před sebou. Ta si dobře povšimla její změny, protože zvedla obočí v zaujetí.

,,Vaše Holubička dávno odletěla, madam," i přes všechno zapření se jí třásl hlas. Madam lehce přimhouřila oči. Pozvedla ruku zdobenou blyštícími se prsteny. Zlehka jí přejela hranou dlaně po tváři.

,,Stále vidím, jak zoufale máváš křídly," promluvila hlasem hladkým jako sklo. Karin přejel mráz po zádech. Chtěla něco říct, jenže se jí všechna slova zadrhla v krku.

Ve vstupní hale se rozeznělo lehké cinkání zvonku značící příchod zákazníka.

,,Ten jde za tebou." poodstoupila od Karin, naposledy ji změřila pohledem. ,,Doufám, že si pamatuješ vše, co jsem tě naučila," pronesla vážně.

Karin pomalu přikývla. ,,Zajisté madam," vynutila na tváři úsměv. Živě si vybavila tvrdé rány holí při výuce.

,,Skvěle. Hodně štěstí, Holubičko," věnovala jí poslední úsměv.

Karin se zhluboka nadechla. Narovnala se v zádech, dala ramena vzad, vysunula hruď. Až ji děsilo, kolik si toho její tělo pamatuje, když jí na tváři naskočil mírný, svůdný úsměv. Elegantně se na vysokých podpatcích vydala do salonku, kde čekala její oběť.

Je na čase zahrát přesvědčivé divadlo. 

Ada

Prostor podkroví zaplnil chladný vítr pozdního večera.

Překvapeně sebou trhla, když se v okně objevila temná silueta. Podlaha zavrzala, jak na ni dopadl pár okovaných bot.

Srdce jí prudce bilo v hrudi, dech se zadrhával v krku. Nejistota ji svírala i přes tušení, že dotyčný nemůže být nikdo jiný, než ten proradný zloděj.

Ze stínu sledovala, jak se dotyčný narovnal a vydal se přivítat s tmavě hnědým psem. Ten začal nadšeně vrtět ocasem, sotva jej spatřil. Nedávalo jí smysl, jak může tak krásné zvíře zbožňovat někoho tolik necitelného.

Za celou tu dobu mu nepřišla na jméno. Neměla tušení, kdo je ten mladík s jizvami na tváři, který jí každý večer přináší jídlo.

Jako by vycítil její myšlenky, zvedl zrak od zvířete a přešel k ní.

,,Jak se ti daří, Ado?" prodral se k jejím uším chladný hlas. Zhluboka se nadechla a zabodla do něj pohled. I když se cítila jako vězeň, měla v jeho přítomnosti zvláštní pocit bezpečí.

Celé dny trávila ztracená ve starých vzpomínkách. Schovávala se mezi výjevy zdobených chodeb a uslzených modrých očí skrytými za masku zdvořilosti.

Tolik se to lišilo od tohoto místa. Myslela si, že se tam skrývá kvůli pocitu známého bezpečí. Díky tomu ještě nepřišla o rozum.

Něco jí však napovídalo, že opak byl po celou dobu pravdou. Neutíkala do své mysli za bezpečím – skrývala se tam před realitou. Stejně jí musím někdy čelit – nemůžu se skrývat věčně.

,,Jak se máš ty, zloději?" zvedla zrak a pozorně se zadívala na bledou tvář. V duchu se pousmála, když zahlédla v modrém oku záblesk překvapení. Nečekal, že na něj promluví.

Temně modrý plášť si přitiskla blíže k tělu – byla to její jediná ochrana před mrazem, pronikajícím skrz potrhané šaty.

,,Udivuje mě, že mluvíš. Vždy, když jsem se tu objevil, jsi byla zamyšlená natolik, že sis mě ani nevšimla," zkoumavě ji přejel pohledem.

,,Právě jsem se probudila," pronesla pevně. Hluboko uvnitř cítila vnitřní sílu, která v ní zvolna procitala.

Neochvějně mu pohled opětovala. Už z něj neměla strach – naopak, chtěla zjistit, co je přesně zač.

Zloděj pomalu pokývl hlavou.

,,To je dobře. Není bezpečné snít příliš dlouho," poznamenal polohlasem, takže jej sotva zaslechla.

Při té zmínce si v mysli vybavila temnou siluetu, která se jí v posledních dnech zjevovala ve snech. Nevěděla proč, nebo jak se tam objevila. Ale zdálo se jí, že tam je z dobrého důvodu.

Ze zamyšlení ji vytrhl chladný hlas: ,,Máš hlad?"

Do nosu jí udeřila vůně kouře a soli. Nikdy nezažila jakýkoli nedostatek. Jenže nyní měla pocit, že každý kousek jídla, látky, dokonce i spánku je něco neskutečného.

Cítila na sobě jeho pohled – propaloval ji intenzitou poledního žáru. I když se jí zježily vlasy na šíji a dech zadrhl, nedala na sobě nic znát.

Vždy s maskou na tváři.

Napřímo mu pohled oplatila. Už si za ty večery poněkud zvykla na jeho temný zjev, který jí předtím znepokojoval. Naučila se vždy dívat do modré duhovky, namísto šedé, ze které jí mrazilo v zádech. Všimla si, že drží v ruce kus opečeného masa a krajíc chleba. Mlčky přikývla a pomalu si vzala jídlo z natažené dlaně.

Pomalu si ukousla. Uniklo jí blažené zasténání, když se jí v ústech rozlila chuť koření a masa. Každé jídlo, které zde jedla, chutnalo mnohem víc, než sebelepší dezert u ní doma.

Zdálo se jí to, nebo zahlédla v modré duhovce záblesk pobavení?

Mladík vstal a přejel ji pohledem: ,,Co tvá noha, Ado?"

Zaraženě polkla. Jeho slova ji přinutila pohlédnout na pravé chodidlo. Až nyní si uvědomila, že dřívější řezavá bolest a tlak se zmírnily.

Přejela jej podezřívavým pohledem. Proč se o ni najednou tak zajímá? Do teď se spokojil pouze s tím, že jí přinesl jídlo.

Na druhou stranu - i kdyby na ni mluvil, nebyla schopna jej přes trans vnímat.

,,Je to lepší," zarazila se, když zaznamenala, jak upřeně její nohu sleduje. Jako by jí nevěřil ani to, že dokáže rozumně posoudit svůj zdravotní stav. Pocítila, jak ji zaplavuje vztek. Copak mu připadá tak nemožná? Už se nadechovala, aby mu řekla svoje.

Na poslední chvíli ji zarazilo vědomí ostrých dýk za pasem, stejně jako chladná slova: ,,Tohle urychlí hojení," hodil jí k nohám malý látkový uzlík.

Nedůvěřivě pohlédla prvně na balíček ve svých rukou, než se zaměřila na zloděje. ,,Co to má být?"

Po krátké pomlce, během které se cítila čím dál větší nejistotu, odpověděl: ,,Byliny,"

,,Jak si můžu být jistá, že mi pomohou?" povytáhla obočí.

,,To je na tobě – já ti chci pomoci," lehce trhl rameny.

,,Proč?" vyhrkla prudce, až překvapila samu sebe. Nikdy tak přehnaně nereagovala. Očividně mě tohle místo mění.

,,Proč mě tady držíš několik dní? Chceš, abych se zbláznila?"

,,Chci abys přežila. A to se ti povede pouze tak, že zůstaneš v bezpečí." Ten klidný chladný hlas se jí dostával pod kůži. Nechtěla ho poslouchat, i když věděla, že má pravdu.

,,Stejně ti nevěřím."

,,To je dobře – není rozumné věřit zloději." Nevěděla, jestli se jí to zdálo, nebo to byl jen záblesk zapadajícího slunce. Měla na okamžik dojem, že v jeho tváři zaznamenala smutek.

Poprvé za celou dobu ji napadlo, jak vlastně tento muž žije? Má přátele, nebo rodinu? Sžírá ho provinění za zcizené věci? Zbil někoho? Zabil?

Tolik otázek bez jisté odpovědi.

Chtěla se jej na jednu z nich zeptat. Jenže sotva se nadechla, zahlédla v okně jeho mizící siluetu. Povzdychla si a chtěla dojíst jídlo. Zarazil ji pohled na složenou látku. Přísahala by, že ještě před chvílí tam nic nebylo.

Pomalu se k tomu přesunula a opatrně ji vzala do rukou. Ucítila drsnou strukturu látky. Opatrně ji rozložila.

Překvapeně se dívala na černou šněrovací halenku, úzké kalhoty a vysoké kožené boty s měděnou přezkou. To je pro ni? Nedávalo jí smysl, proč by jinak zloděj bral takovéto oblečení, do kterého by se jistě nevešel.

Měla bych si to vzít? V hlavě se jí stále ozývala jeho slova: Nevěř zloději.

Ale čemu jinému má věřit? V poslední době nemohla důvěřovat ani vlastní mysli, natož všemu okolo. Měla by vložit důvěru do naprosto cizího člověka?

I když vypadal děsivě a nepochybovala, že by jí mohl během chvíle zabít, něco v jeho pohledu jí napovídalo, že není tak necitelný, jak působí.

V mysli se jí vybavily momenty posledních dní – jak jí poprvé dal deku, ovázal nohu. Když jí každý večer přinášel jídlo. Nyní jí poskytl byliny a oblečení.

Všechny tyto drobnosti mohly být projevem laskavosti stejně dobře, jako pojistkou. Na jednu stranu ji znepokojoval fakt, že ji tu drží jako zajatce – na tu druhou s ním měla pocit bezpečí.

Jedno bylo jasné.

Pokud se chce dostat domů, bude mu muset věřit.