Samuel

S hlubokým nádechem se prudce posadil. Okamžitě toho zalitoval, když mu polovinu těla zaplavil oheň. Křečovitě zavřel oči a snažil se potlačit vzrůstající nevolnost.

Co se to stalo?

V mysli se mu stále odehrával obraz snu. Viděl před sebou Adu, jak jej žádá o pomoc. Chtěl jí vyhovět, jak nejlépe dovedl - jenže neměl dostatek sil. Roztřesenou rukou sáhl pod záhyby ušpiněné košile. Zhluboka si oddechl, když pevně sevřel v pěsti dobře známý předmět. Ještě nikdy jej cestování do snu tolik nevyčerpalo. Přisoudil to ranám na těle, které se začínaly připomínat ostrým pálením a tlakem.

Je na čase zjistit, jak na tom jsem, problesklo mu vyjasňující se myslí. Ztěžka polkl, skryl amulet pod látku zbrocenou potem a krví.

Zhluboka se nadechl. Nepříliš nadšeně zjistil, že vzduch jde hrdlem hůře, než by správně měl. Dlaní opatrně přejel po krku. Pod prsty ucítil oteklou kůži.

Někdo se mě pokusil zabít, problesklo mu myslí. Nitro mu naplnila hrůza. Vybavil si jediný další moment, kdy téměř spočinul v náručí smrti.

Byl to ten osudný den, kdy se celý ušpiněný od popela, zaslepený kouřem zhroutil na kamenné dláždění Uliček. Pamatoval si neskutečnou tíhu amuletu. Připadalo mu, jako by jej táhl k zemi. Postupem let se tato váha stala neodmyslitelnou součástí jeho samotného.

Drobné plíce nestíhaly pobírat dostatek vzduchu. Nevěděl, jestli to je vdechnutým dýmem ze čtvrti, nebo všudypřítomným kouřem kolem.

Třásl se po celém těle. Stále se mu v uších rozléhal matčin výkřik: Uteč!"

Už neměl sílu utíkat. Jediné, co v daný moment dokázal, bylo schoulit se do klubíčka.

Pevně drobnýma ručkama objal kolena a zabalil se ještě více do deky, která mu jako zázrakem při útěku nespadla. Jeho malé tělíčko bylo promrzlé na kost, nohy rozechvěné rychlým během.

Tak neskutečně se bál. Sám v zapadlé Uličce plné prodlužujících se stínů a pobíhajících krys.

Vzpomínal si, že se snažil uklidnit myšlenkami na mámu. Na ženu, která obětovala vlastní život v plamenech pro mlhavou šanci přetrvání toho jeho. Když jej přemáhál spánek, doufal, že její oběť nebude zbytečná.

Při prvním jitřním záření nebyl téměř schopen dýchat. Hrdlo zanesené kouřem, čerstvě zraněné oko a naprosté vysílení si na něm vybíraly vysokou daň. I přes deku přehozenou přes ramena jej po celou dobu sužoval mráz. Třásl se tak, že se bál, že si drkotajícími zuby překousne jazyk. Necítil prsty na rukou a ani nohy jej už neposlouchaly.

Už se pomalu upoutával k myšlence, že půjde za maminkou. Jediné, co zoufale potřeboval, bylo její hřejivé objetí.

Namísto toho ucítil lehký tlak na tváři. Jako by se jej něco dotklo. Nejdříve si myslel, že to je jedna z krys, dokud slabě nezaslechl hluboké, pravidelné dýchání.

Strach jej pohltil, všechno v něm mu říkalo, ať uteče. Jenže jeho tělo bylo tak promrzlé, že nebyl schopen pohybu.

S veškerým přemáháním otevřel oči. Sevřela jej úzkost, když místo dobře známého pokoje spatřil šedé zdivo po kterém se plazily stíny. Nevěděl, jestli jsou výplodem jeho mysli.

Znova na zmrzlém obličeji ucítil ten zvláštní pocit. Bylo to spíše tušení, jako by mu po tváři stékala voda. Zmateně pohlédl nad sebe. Několikrát zamrkal, aby rozehnal mlhu, která mu zastírala zrak. Jenže ta nikam nemizela.

K jeho uším vzdáleně dolehl zvláštní zvuk. Chvíli mu trvalo, než si jej plně uvědomil. Psí zakňučení.

Ztěžka zvedl roztřesenou ruku a slepě nahmatal hřejivou srst. Tak měkká. Chtěl se do ní zachumlat a už nikdy nevylézt. Zvíře, jako by mu porozumělo, schoulilo se po jeho boku a položilo hlavu k té jeho. Co nejvíce se k němu přitiskl. Pocítil hlubokou vděčnost. U toho záhadného zvířete nalezl záchranu před mrazivou náručí smrti.

Z té vzpomínky jej zamrazilo. Stejně jako tenkrát, i nyní to vypadalo, že jej smrt chtěla poctít svou návštěvou.

Jenže jí to něco překazilo.

Pomalu se rozhlédl kolem sebe.

Na kamenném dláždění tři kroky od něj leželo bezvládné tělo. O pár kroků dál zahlédl další. Dohromady spatřil šest postav bezvládně spočívajících na dláždění.

To jsem jich tolik zabil? Problesklo mu myslí s jistou dávkou hrůzy. V uších se mu rozezněla ozvěna ledového hlasu: Tak ukaž, co v tobě je.

Rozčileně sevřel pěsti. Rozhodně v něm nebyl instinkt zabijáka - tím si byl jistý.

Jenže před tebou leží šest nehybných těl, připomněl mu hlas zlomyslně. Zatnul čelist a zamračil se, když se mu spustila krev z roztrženého rtu. Když se nadechl, v hrdle mu namáhavě zachrčelo.

Kdybych to neudělal, ležel bych tam já, připomněl si rázně.

Spustil ruce podél boků. Zarazil se, když neucítil známý chlad kovu. Spolu s tím si uvědomil chybějící váhu. Někdo mu sebral zbraně.

Opatrně se zvedl na nohy. Snažil se potlačit prudkou závrať - musel se opřít o hrubý kámen zdi, aby se nesesunul k zemi. Když nevolnost trochu ustoupila, vrávoravě se vydal hledat své ztracené dýky a pistoli. Byl na ně za ta léta tak zvyklý, že si bez nich připadal jako nahý.

Cestou minul bezvládné tělo. Nedalo mu to a sklonil se k němu. Chtěl zjistit, s kým měl tu čest.

Byl to muž. Samuel v něm poznal jednoho z obchodníků se zbraněmi.

Při vyjednávání to schytal jeho bratr, vyjasnilo se mu. Chtěl se mně pomstít. Pozorně si jej prohlédl. Jen naprostý blázen se odvážil zaútočit na Vyděrače.

Skrz krvavou mlhu na něj hleděl mrtvýma očima. Zarazil se, když spatřil úzkou trubičku trčící z jeho krku. Vzal ji do rukou a prudce ji vytrhl.

Jedová šipka - byla mu povědomá.  Napadala jej jediná osoba, která je schopná použít tuto zbraň a měla by důvod mu pomáhat. Pevně sevřel šipku v prstech. Pohledem zabloudil ke střechám, jako by se tam ještě nacházela. Ať už byli s Karin sebevětšími soupeři, skutečnost byla nepopiratelná.

Zachránila mu život.