Karin

S každým krokem počítala nádechy, zatímco pohled upírala k blížícímu se velkému oknu. Přišlo jí, jako by ji volalo. Jakoby ji zamknuté petlice zvaly, ať je otevře.

Na cestě pod ní se mihl stín. Na okamžik k němu přejela očima, vytáhla kus plíšku a odrazila s ním světlo ranního slunce. O vteřinu později jí odpověděl záblesk. Samuel byl na místě. Dvakrát odrazila světlo, čímž naznačila, že plán začíná.

S lehkostí se dostala k oknu. Na chvíli se zastavila a zaposlouchala. Panovalo tam ohlušující ticho.

Karin znala dva druhy ticha. Jedno, které naznačovalo bezpečí a druhé, sebou neslo lest. Doufala, že tohle je neškodné.

 Okenice tiše vrzly, když se protáhla do velkého pokoje. Zaprášený nábytek, zašlé tapety na stěnách a prošlapaný koberec naznačovaly, že se jedná o jedno z lepších obydlí ve Scestí.

Pozorně se zadívala na umně vyřezaný stůl z tmavého dřeva i postel s vysokým čelem. Tiše obdivovala elegantní vlnky a zdobené spirály. Na malý okamžik zatoužila také po něčem takovém. Po kousku krásy skryté v umění. Nesobecké eleganci a půvabu.

Chtěla toho prozkoumat více, když se náhle z chodby ozvaly kroky a podrážděný mužský hlas. ,,Copak zase chtějí? Nic jim nedám! Ať už mě nikdo neotravuje!" Karin se rychle skryla do stínu za dveře a vyčkávala. Lehce cukla pravou paží. Ozvalo se slabé cvaknutí a do dlaně jí zpod rukávu hladce vklouzla tenká dýka.

Dveře se prudce otevřely a udeřily by ji, kdyby je na poslední chvíli nezarazila botou. 

Do pokoje vešel vysoký muž, přibližně ve středních letech. Krátké světlé vlasy se mu u temene vlnily a dopadaly na zdobený límec zeleného kabátu. Podle odřené semišové látky poznala, že se jedná o jediný dobrý kousek šatníku, který jeho majiteli slouží příliš dlouho.

Muž rázně zavřel dveře a přešel k rozložitému stolu, který před pár vteřinami tak obdivovala. Sledovala, jak se ztěžka usazuje na rozložitou židli a vyhlíží z okna. Když si byla naprosto jistá, že upírá svou pozornost jinam, neslyšně se odrazila od stěny. 

Rychle, bez toho, aniž by vydala jakýkoli zvuk se připlížila za jeho mohutná záda.

,,Zdravím, Johne Greyesi. Máte nějaký problém?" pronesla tiše.

Když muž zaslechl její jedovatě sladký hlas, zaskočeně se na ni podíval. Sotva otočil hlavu, držela mu u krku ostrou čepel.

,,Co tu děláš, Zmije? Všechno jsem splatil," zavrčel.  Vystrašený pohled ze zelených očí zmizel - nahradila jej vychytralost.

,,Jdu pro jednu malou laskavost, kterou nám dlužíte," pomalu se k němu naklonila.

,,Zapomněl jste na úroky. Které jsou vzhledem k tomu, jak dlouho jste splátku odkládal," pomalu mu dýkou vyjela k obličeji - těsně pod levé oko - ,,příliš vysoké."

Druhou rukou nenápadně vytasila další ostří, které mu přitiskla ke břichu. Zářivě se usmála, když zaznamenala lehkou pobledlost v mužově tváři.

,,Co po mě chcete?" zeptal se naštvaně, zatímco pohledem těkal z jedné dýky, na druhou, až se zastavil na její tváři. V zelených očích zřetelně zahlédla vztek, smíšený s divokým chtíčem. Ten pohled v ní vyvolal zlost.

,,Už nic. Snad... abyste sebou moc necukal," usmála se. Dýkou, kterou mu doposud držela u břicha ho přišpendlila k židli.

Překvapeně sebou trhl a přidušeně vyjekl, když mu druhá čepel projela límcem a zabodla se do opěradla. Ze spodní hrany čelisti se vyvalil jasně rudý pramínek krve.

,,Myslíš, že mě tímto vystrašíš?" hruď se mu otřásla chraplavým smíchem.

,,Věř mi, holčičko. I když mě zabiješ, sama zemřeš dřív, než vyjdeš ze dveří, "

V té chvíli se z chodby ozval křik a třeskot zbraní. Karin ztuhla a sevření na rukojeti dýky lehce ochablo. 

Samuel.

Muž, který si dobře všiml jejího zaváhání, se pousmál. ,,Ten tvůj kumpán se umí dobře skrývat. Jenže před mými muži se neukryje nikdo," probodl ji varovným pohledem.

Pomalu se nadechla a upřený pohled mu oplatila. Věděla, že nesmí znejistět - obvzlášť v této chvíli. ,,Poslední varování," pronesla tiše.

,,Buď mi okamžitě dáte tři tisíce dryalů a já vás nechám žít, a nebo vás zabiju, ukradnu klíč od sejfu a vezmu si je stejně. Jediný rozdíl je v tom,  jestli se zvednete z tohoto křesla." pomalu vytáhla úzkou dýku a zamávala jí muži před obličejem.

,,Takže? Na co přistoupíte?" 

Zpoza zdobených dveří se ozývaly výkřiky, ona si jich však nevšímala. Upřeně sledovala pobledlou tvář naproti sobě. Zaměřila se na zorničky, které se po jejím proslovu rozšířily ve strachu, čelist se zatnula, ohryzek poskočil, jak muž nervózně polkl. ,,Na to, abys mě zabila, nemáš dostatečnou odvahu," zachraptěl a pobaveně se usmál.

,,Opravdu?" zeptala se lehce překvapeně a pohledem sjela k rance na bradě.

,,Trochu jsem vás škrábla otrávenou čepelí. Snad vám to nevadí?" zeptala se s nevinným úsměvem.

Pobavený úsměv vystřídal šok. ,,To nemyslíš vážně!"

,,Na lidi jako Vy svým vtipem neplýtvám," pronesla.

,,První příznak je znehybnění."

Muž se ušklíbl, a chtěl se zvednout, ale zjistil, že nedokáže pohnout ani prstem na ruce.

,,Do pár minut přichází smrt - můžete být poctěn - použila jsem na vás jeden ze silnějších jedů." během řeči sáhla po zásuvce ve stole a vytáhla z ní malý klíč.

,,Je to ten správný?" Otočila se na muže. Ten se snažil něco říct, ale paralýza postihla i mimické svaly a tak se zmohl jen na vytřeštěný výraz.

,,Skvěle" usmála se Karin a klíč schovala do dlaně.

,,Bylo mi potěšením, Johne Grayesi. Přeji hezké umírání!" zářivě se usmála a nechala vyděšeného muže za zády.

Přešla ke dveřím a na okamžik se zaposlouchala. Když neslyšela žádné rány, pomalu dveře otevřela a nahlédla do chodby. 

Na zemi se válelo šest těl - čtyři bez hnutí - dva muži úpěli bolestí a drželi se za krvácející střelné rány na břiše a boku. Mezi nimi stál Samuel - v ruce svíral pistoli, ze které ještě vycházel proužek kouře z předchozí střelby.

,,Tak jak jsi pořídila?" otočil se k ní. V jeho pohledu zahlédla jiskru z předchozího boje a slabě se pro sebe pousmála. V tomhle byli vždy odlišní. 

,,Je to v suchu. Ještě vezmu peníze a můžeme jít. Jak se dařilo tobě? Nadělal jsi tolik kraválu, že by to probralo mrtvého," trhla hlavou směrem k pootevřeným dveřím pracovny. Věnovala mu pobavený úsměv.

Samuel lehce pokrčil rameny. ,,Přichystal pro nás uvítání. Chtěl jsem těmto milým chlapíkům jejich laskavost oplatit," hodil po jednom naříkajícím muži významný pohled. 

Kývala hlavou. ,,Dobře - pojďme to dokončit. Čím dříve budeme pryč, tím lépe." vykročila z chodby k místu, kde tušila sejf. Záměrně si nevšímala kaluží krve, které se jí rozstřikovaly pod botami.