Samuel

Ze střechy svého útočiště pozoroval obraz dlouho vyhlíženého snu. Obrys Zlatého Města se před ním utápěl ve stříbrném svitu měsíce. Připadalo mu tak krásné, jako nikdy předtím. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, až jej studený vzduch bodal v hrudi.

Dřívější klid, který na tomto místě v tento noční čas pociťoval, nahradilo očekávání. Jistota, že se jeho sen brzy promění ve skutečnost.

Zvedl obličej k noční obloze a pohlédl na její krásu. Byla prozářená nekonečným množstvím jasných hvězd. Jejich svit ho uklidňoval - připomínal mu momenty na míle vzdálené a přitom nyní tak blízko. Ponořil se do těch vzpomínek.

Spatřil před sebou jasně modré oči, které jej provázely životem. Odráželo se v nich tolik lásky a něhy, které byla schopna pouze jediná osoba. Rozechvěle se nadechl a roztřesenou rukou nahmatal pod košilí chladný kov. Pevně sevřel důvěrně známý předmět v dlani. Amulet jej v ruce téměř mrazil. Pár vteřin jen dýchal a vnímal ten chlad. Cítil její přítomnost.

,,Ahoj mami," zašeptal chraplavě. Na ten jediný okamžik zahodil masku nepřístupnosti i chladu. Nosil ji tak dlouho kvůli přežití, až se téměř stala jeho součástí.

V srdci se mu rozlila bolest - zármutek, který nezmírnil ani čas.

Od té noci prozářené plameny neuronil jedinou slzu. Své zranitelné jádro pohřbil tak hluboko, že bylo nemožné dostat jej na povrch.

Zdálo se mu, jako by znova cítil její objetí - hřejivé, plné útěchy. Takové, kterým ho vždy konejšila, když měl strach. ,,Jsi šťastný můj synku?"

Něžně palcem pohladil kámen amuletu a usmál se, když zaslechl její hlas. Otázku, kterou mu pokládala noc, co noc, když nad ní přemýšlel.

Vždy odpovídal stejně: ,,Jednou určitě."

Nyní se rozhodl odpovědět jinak: ,,Budu, mami - tím jsem si jistý," zašeptal k sobě i ke vzpomínce ženy, která mu byla nejdražší.

Potichu se svezl ze střechy. Sotva doskočil na zem, prkna pod jeho váhou lehce zaskřípěla.

Hunter, doposud skrytý ve stínu v rohu zvedl hlavu. Radostně ho pozdravil pár údery ocasu. Samuel se pousmál a dal mu rukou povel, aby si lehl.

Stočil zrak od svého dobrého přítele k cizince. Ležela schoulená pod vlněným přehozem, který byl běžně jeho přikrývkou. Světlé vlasy jí ve spletených prstencích dopadaly kolem obličeje. Občas ve spánku trhla pravou nohou, kterou měla ovázanou útržkem z jeho košile.

Čekal, že sotva jej spatří, bude prosit o milost. Dobře věděl, jak působí na ostatní - byla to jeho nejlepší zbraň.

Jenže ona se chovala, jakoby mu souhlasem s jeho dohodou udělila laskavost. Zprvu ho to neskutečně rozčilovalo. Nyní se mu díky tomu zdála mnohem zajímavější.

Měl z ní zvláštní pocit - jako by poprvé spatřil květinu, která vykvetla na vyprahlé zemi. Něco mu napovídalo, že i tato krásná květina má trny. Jak jsou ostré, to nedovedl odhadnout. Měl však neodbytné nutkání to zjistit. 

Určitě musí mít kuráž, když se vydala do Uliček. Nebo je šílená. Ať to je, jak chce, musela k tomu mít dobrý důvod, uvažoval, zatímco se chystal ke spánku.

Hunter si všiml, že uléhá na opačném místě, než běžně. Se zafuněním se zvedl a rychle k němu přešel, aby se mohl stočit po jeho boku. Samuel ho s úsměvem podrbal za špičatýma ušima a znova se zadíval na spící dívku.
Na hladké tváři se rýsovala znepokojená vráska.

Vybavil si, jak s ním jednala. Pohrdavě, nadřazeně - očividně byla zvyklá dostat cokoli si usmyslí. To se ti u mě nepodaří, Ado, pomyslel si s mírným zadostiučiněním, než se vydal do říše snů.

***

Tentokrát necestoval dlouho. Sotva zavřel oči, už se před ním objevilo rozmazané prostředí. Byl na stejném místě, kde usnul.
Před ním stála postava, zahalena do stínu. Slyšel její zrychlený, vystrašený dech. Pomalu k ní přistoupil. Amulet zapulzoval modrým světlem, zatímco se kolem něj ovíjel stín.

Před ním se objevila Ada - oblečená v nádherných bílých šatech, které nikdy neviděl. V očích měla hrůzu a třásla se po celém těle.

,,Copak tě trápí, ztracená duše?" zeptal se shovívavě a vykročil vpřed.  

Dívka však nevypadala v klidu. ,,Nepřibližuj se!" vykřikla v zoufalství. Samuel zůstal stát. Věděl, že by nyní z ní mohl dostat veškeré informace - proč se ocitla v Uličkách, jak se tam dostala a kdo vůbec je. Jenže tohle byla práce Vyděrače - ne Snílka. Byl zde, aby jí pomohl, ne zpovídal.

,,Neboj se - nic se ti nestane. Jsem tu, abych ti pomohl," pronesl s jistotou, kterou mu propůjčovala moc amuletu. Stejně jako klid, který Adě pomohl zbavit se hrůz v její mysli.

,,Kdo jsi?" zeptala se s nedůvěrou v hlase. Zdálo se, jako by se více stáhla do sebe.

Taková reakce ho zaskočila. Byl zvyklý, že jej většinou lidé poznali. Jakoby o něm vnitřně věděli.

,,Jsem Snílek," odpověděl klidně a zadíval se jí více do očí. Viděl v nich nejistotu, strach, obavy - všechny emoce, které se předtím snažila skrýt.

,,Co by sis přála?" zeptal se tiše. Doufal, že dívku před sebou trochu přesvědčí. 

Ada si jej obezřetně přeměřila pohledem a ušklíbla se. ,,Mám vše!" pronesla lehce nadřazeně, až se musel pousmát. Už v ní poznával tu dívku, která mu oponovala.

Pozorně si ji prohlédl. Měla na sobě krásné, bílé šaty lemované zlatou krajkou. Dokonce si všiml náušnic, které jí ukradl a nyní ležely bezpečně uschované v útrobách jeho pláště.

Ve snech platilo pravidlo obrazotvornosti. Co si dotyčný představil, to měl.

Jenže s emocemi, které snící prožívali, to bylo horší. O ty se staral, jako Snílek. Uklidňoval rozbouřené moře vzteku, rozvazoval provazy úzkosti, zaháněl stíny strachu. Pomáhal odstranit emoce, které nedokázali ovládnout. Ochraňoval je před stíny, které mu přes den říkaly pane.

Ada stále nevypadala přesvědčeně. Zamračeně na něj pohlížela. ,,Zvláštní - doma se mi žádné takové sny nezdávají," pronesla zadumaně a znova na něj pohlédla. Nyní v jejím pohledu zahlédl i jiskřičku zájmu. Toho by se dalo využít, rozzněl se mu v uších chladný hlas.

Rychle ho zahnal - teď nebylo na takové myšlenky místo. 

,,Určitě je něco, co chceš. Něco, po čem v hloubi duše toužíš," zkusil to znova. Jeho jádro toužilo po tom jí pomoci. Nadobro vymazat tu nejistotu z půvabné tváře. 

Dlouho přemýšlela, jestli se mu má svěřit. Viděl to v jejích očích i nejistém postoji.

Trpělivě stál a čekal, až se poupě přání rozevře. Věděl, že mu trpělivost přinese výsledky.

 ,,Chci uznání," pronesla nakonec. ,,Chci si zasloužit respekt," dodala pevně.

Překvapilo ho, že v její tváři spatřil silné odhodlání. Přesto mu poslední díl scházel.
,,Uznání od koho?" zeptal se obezřetně.  Nemohl jí nic splnit, pokud neměl všechny informace.

Ada se na chvíli se zarazila. Pevnost z její tváře se vytratila - nahradilo ji chladné uzavření.

Nejspíše to je tak dlouho a hluboko ukryté přání, že mi jej neřekne hned, pomyslel si. Znovu se na ni zadíval.

,,Pokud nechceš, nemusíš mi to prozradit. Zbavím tě alespoň toho strachu," pronesl smířlivě. 

Amulet se jasně rozzářil. Všechny stíny obav z modrých očích v ten moment zmizely.

Když se v modré záři vytrácel ze snu, rezonovala mu v mysli jediná myšlenka.

Záhadná dívko - zjistím co si přeješ.