O jedenáct let později

Stíny mrazivých zákoutí volaly jeho jméno. Šeptaly jej hlasem milenky, dávno ztraceného přítele, nemilosrdného vraha. Lákaly jej, ať se k nim připojí a navždy stane  jejich součástí.

Míjel je s mrazivým klidem. Příliš dobře věděl, koho ty zrádné stíny vězní: děti se strachem v očích, ženy s odhalenou kůží, muže s noži pod kabátem.
Všichni jsou polapeni v šeru hrůzy.

Stačilo málo a stal by se jedním z nich. Zatracenou duší, kterou tyhle uličky už dávno polapily do svých spárů.

Jediná věc, která mu pomáhala zachovat si zdravý rozum, byl stříbrný amulet. Pečlivě skrytý pod hrubou látkou košile, překrytou tmavě modrým pláštěm.

Tichým kradmým krokem se prodíral hustou mlhou.

Ovíjela se kolem něj čím dál pevněji, jen aby jej v další chvíli pustila.

Ukrývala v sobě bezpočet tajemství, která nikdo nezjistí. Přání, jenž se nikdy nevyplní. Marných volání o pomoc, co zůstanou navždy nevyslyšena.
Byl si jistý, že by naslouchala i jemu.

Jen kdyby o to stál.

Mlha ustoupila černému kouři. Odhalila tak nízkou budovu z pálených cihel. Plechová střecha, na mnoha místech zrezlá se prohýbala pod tíhou času.

Okované boty zaskřípaly na drsném kameni, když se vydal k bytelným dveřím.

Vzal za kliku a vešel dovnitř.

Nálevna byla odjakživa místem, kde se scházeli všemožní zločinci. Zloději, vrazi, špehové. Ti a mnohem horší zde uzavíraly špinavé obchody a krvavé dohody.

Beze slova prošel kolem dubových stolů, až k jednomu usedl.

Z pod stínu kápě pozoroval místní osazenstvo. Muže se zjizvenými tvářemi, kteří do sebe obraceli jednoho panáka za druhým. Jejich zbraně lesknoucí se ve světle mdlého slunce proudícího skrz zašlé okenní tabulky.

Paprsky jej přinutily sklopit zrak.

Nezvedl hlavu, když se dveře s hlasitým prásknutím rozletěly. Zaslechl rázné kroky dvou párů bot, které se zastavily těsně před ním.

,,Nemám rád, když mě někdo nechává čekat," pronesl na pozdrav a konečně zvedl zrak.

Se vztekem na něj hleděli dva urostlí muži. Oba zahaleni v těžkých kabátech a kožených rukavicích. Oba s klobouky na hlavě a zbraněmi u pasu.

,,Můžeš být rád, že jsme vůbec dorazili," zavrčel jeden z nich a těžce dosedl na židli naproti. Druhý si stoupl dozadu ke stěně.

,,Čas jsou peníze. Hlavně kvůli nim, jste tady," promluvil zloděj hlubokým chladným hlasem.

Muž se ušklíbl a zabodl do něj podrážděný pohled. ,,Nemám chuť na nějaký žvásty. Kolik nám dáš?" vypálil na něj se zápalem v očích.

Zamyšleně si jej přeměřoval: ,,Záleží co můžete nabídnout?" opřel se do židle. Ucítil na zátylku pálivý pocit. Jakoby jej sledovaly cizí oči. Zběžně přejel pohledem místnost. Kromě hromotluka a jeho kumpána u stěny mu nikdo jiný pozornost nevěnoval. V duchu nad tím mávl rukou a vrátil svou pozornost k osobě naproti.

Muž se napřímil a probodl jej temným pohledem, ve kterém byla znát prohnanost. ,,Proč se nepodíváš sám?" pronesl se lstivým úsměvem na tváři. Pravou rukou zajel k boku, kde se skrývala pistole.

,,Být tebou bych to nezkoušel. Přijde tě to draho," pronesl chladným hlasem. V Nálevně platil, jako na jediném místě v Nástrahách, zákaz boje. Ten muž naproti němu to věděl stejně dobře, jako on. Chtěl si jej však vyzkoušet. Odhadoval, kdo je ten mladík naproti němu zač. Jenže se jen tak nenechal.

S uspokojením si všiml, jak muž odtáhl ruku v rukavici od boku a namísto toho ji položil na stůl. Propálil jej pohledem zelených zakalených očí. ,,Záleží na tom, co chce tvůj pán. Nemám recht?" ušklíbl se a odhalil tak řádku vylámaných zubů.

Když se od něj nedočkal odpovědi, hrubě se zasmál. ,,Vážně nepobírám, proč sem poslal nějakýho mladýho zlodějíčka. Na dohodu s náma!"

Zloděj se pomalu nadechl a propnul bledé prsty. ,,Je snad jedno, kdo vyjednává. Hlavně že dostanete svou odměnu. Není to tak?" probodl jej chladným pohledem a muž sklapl. ,,Skvěle. Nyní, když mi zase věnuješ pozornost... Tady je můj požadavek," naklonil se těsně k mužovu obličeji, až byl schopný rozeznat drobné jizvy na snědé tváři. ,,Devět pistolí, dvě pušky. Ke každé sto nábojů," muž se nadechoval, aby něco řekl, ale on jej přerušil. ,,A kuši. Všechno z ocele. Čistá ocel - žádná slitina."
Chvíli do sebe zabodávali pohled v tiché výzvě, kdo uhne první.

Muž nakonec se zasyknutím odvrátil zrak. Černá kůže zavrzala, když sevřel ruku v rukavici v pěst. ,,Dost opovážlivá poptávka," zavrčel. ,,Přijde to minimálně na devět set dryalů, zlodějíčku. Pěkně krvavých," dodal s nebezpečným leskem v očích. Jeho společník pevně sevřel pažbu pistole u pasu v němé výhružce.

Upřeně je z pod stínu kápě sledoval. ,,Tři sta," pronesl prostě a napřímil se. ,,Moje jediná nabídka," dodal se zábleskem v očích.

,,Takto teda ne! Tisíc, nebo nic," vybuchl překupník popuzeně. Hrubě uhodil pěstí do stolu, až dřevo zapraskalo.

Přeměřil si muže, i jeho napnutého kumpána v rohu upřeným, mrazivým pohledem. ,,Už jste to slyšeli?"

,,Co?" zavrčel muž netrpělivě.

,,Bratři přišli o všechny své zákazníky," naklonil hlavu na stranu a ztišil hlas, ,,jejich sklady vyletěly do povětří. Ze všech zbraní zbyl jen prach."

Muž se nervózně uchechtl: ,,Blafuješ," pronesl skrz zatnuté zuby, i když se mu v očích odrážely pochybnosti.

,,Chcete to pokoušet?" nechal ve svém hlase zaznít výhružný podtón. Nastavil tvář k nejbližšímu oknu. Slabý paprsek světla ozářil hrozivou jizvu, táhnoucí se přes levé, mléčně šedé oko, zatímco bledě modré bylo utopeno ve stínu kápě.

Upíral na muže přímý pohled tak dlouho, dokud nervózně nepolkl. ,,Dobrá, tři sta dryalů," zavrčel naštvaně.

Spokojeně se pousmál a napřáhl k urostlému muži bledou ruku, posetou jizvami. ,,Tedy dohodnuto," pronesl hladce.

Muž se podrážděně nadechl, až se mu roztáhlo chřípí. S blesky v očích mu drtivě ruku stiskl. Přesto že zapraskaly klouby a prsty projela bolest, nedal na sobě mladý zloděj nic znát.

Naklonil se ještě blíže a sykl: ,,Máte na to dva dny. Sejdeme se v deset hodin v severním průjezdu na okraji Nástrah," pustil jeho ruku, jakoby se spálil.

,,Nezpozděte se," věnoval mu významný pohled, než se vydal k odchodu.

Kumpán u zdi vypadal, že se na něj každou chvíli vrhne. Když procházel kolem, odplivl si: ,,Prašivý parchante," zasyčel s planoucím pohledem.

S ledovým klidem ho minul a vyšel z dusného prostředí Nálevny.

Sotva vykročil na dláždění, zaplavil jej déšť. Na okamžik zavřel oči a nastavil tvář nebi. Ledové kapky dopadly na zjizvenou tvář, ze které sklouzly po oblečení, až k okovaným špičkám kožených bot.

Zvláštní pocit na zátylku, který zaznamenal už v putyce, zesílil. Prudce otevřel oči, zhluboka se nadechl a zdánlivě klidně se vydal přes hustou mlhu.

Zastavil se v průchodu jedné z uliček a nenápadně se rozhlédl kolem. Jediným zvukem bylo pleskání studených kapek o rozbitý kámen. Jakoby i zdivočelí sirotci zmizeli ze špinavých ulic. Dojem cizích očí však nezmizel. 

Stále se rozhlížel po okolních šikminách střech, zatímco pevně uchopil rukojeť dýky.

,,Snad mě nechceš zabít?" ozval se za ním jemný hlas, studený a kluzký jako kapky padající kolem.

Zvolna se otočil a pohlédl do temných očí mladé dívky. Déšť jí smáčel po bradu krátké, hnědé vlasy. Nízkou, štíhlou postavu měla zahalenou do kožené kazajky a vlněných kalhot. Úzká ramena jí překrýval plášť se shrnutou kápí.

,,Mám takové podezření, že bys mě zabila první," pronesl hořce a ruku z dýky odtáhl.

Dívka se na něj zářivě usmála. ,,Si piš, že jo. Ani by sis toho nevšiml," ladnými kroky přešla těsně vedle něj.

,,Tak jak jsi zvládl úkol?" lehce naklonila hlavu na stranu.

,,Viděla jsem, jak tam na ně upíráš ten svůj výhružný pohled," pronesla tiše a zadívala se do přítmí kápě, kde skrýval tvář.

Povytáhl obočí a mírně zavrtěl hlavou. ,,Ani mě nepřekvapuje, že jsi mě sledovala. Zase," propálil ji naštvaným pohledem, který většinu lidí donutil ucouvnout.

Dívka se však jen pousmála a obešla jej dokola. ,,To víš. Musím si udržovat přehled o tom, že jsem stále lepší, než ty," věnovala mu potměšilý úsměv.

Podrážděně si povzdechl. Nehodlal se s ní hádat. ,,Je to vyřešené. Můžeš to vyřídit šéfovi." pronesl stroze a otočil se k odchodu. ,,Dávej na sebe pozor, Karin," dodal, než zmizel v mlze uliček.

,,Ty taky, Same!" zaslechl její odpověď, než se i ona vypařila v dešti.