Karin

Svítání přišlo příliš brzy. Ještě nechtěla opustit známé bezpečí pevných paží. V jejich objetí strávila celý zbytek noci – bez starostí, či nočních můr.

Jenže ty se objevily s prvním zachvěním víček. Ledové zuby nervozity se jí nemilosrdně zakously do šíje. Pokusila se ten pocit ze všech sil ignorovat. Jenže ten tam stále setrvával – jako by jí chtěl připomenout, co ji dnes čeká.

Musím tam jít, pomyslela si, zatímco se zvedala z postele. Téměř neslyšně si vzala své věci. Naposledy se podívala na poklidně oddechujícího Colina a usmála se. Dobře chápal její stíny, které ji nedaly pokoje. Nežádal více než polibky. Nijak na ni nespěchal, přesto, že jej chodila tajně navštěvovat již několik měsíců. Byla mu za to neskutečně vděčná.

Před odchodem jej zatoužila pohladit po hrubé tváři. Jenže jí to nemilosrdně ubíhající čas nedovolil.

Vrátím se za tebou, v mysli k němu vyslala polibek, než proskočila oknem do šedého úsvitu.

Běžně probouzení slunce vítala. Nyní se ptala, proč nemohlo počkat ještě chvíli. S každým dalším krokem blíže k nevěstinci ji provaz strachu stahoval čím dál pevněji. Je to jen úkol, nemám se čeho bát, snažila si namluvit. V hloubi duše jí něco našeptávalo, že tohle není ledajaký úkol. Kráčí rovnou do pasti. V uších se jí rozezněl sametový hlas:,, Stále by ses vyjímala v mém hedvábí."

Zhluboka se nadechla a přidala do kroku.

Nedělá to kvůli madam Lorettě, ani na Walterovo naléhání. Dělá to pro sebe – kvůli vítězství nad Vyděračem.

Trochu zvolnila krok. Pohledem zabloudila k uličce, kde bojoval o život. Je Samuel v pořádku? Nebyla její snaha zbytečná? Věděla, že nemá moc času nazbyt. Přesto se vydala k okraji střechy. Chtěla mít jistotu.

Pohledem pátrala po kamenité dlažbě.
S rostoucím světlem to místo vypadalo mnohem děsivěji. Slunce odkrylo to, co stín soumraku doposud skrýval.

Na kamenné dlažbě se válela čtyři těla. Poznala v nich muže, které předchozí večer zabila. Potrhané kusy oblečení byly zašpiněné zaschlou krví, klobouky pomačkané v prachu. O šíji se jí otřel pocit provinění, který na okamžik zakryl ledové drápy obav. Ti muži zemřeli její zbraní. Bylo to nutné, uklidňovala se. Samuela nikde neviděla. Zahnala pryč objevující se myšlenku, že leží někde o pár ulic dál. I když byli soupeři, nepřála mu smrt.

Vždy se o sebe postaral – dostane se z toho i teď. Utěšovala se, zatímco slézala ze střechy. Už to nehodlala řešit. Měla na starosti důležitější věci. Narovnala se a vydala se pevným krokem vpřed. Bude potřebovat veškerou odvahu, aby uspěla.

Samuel

Ztěžka se opřel do velkých bytelných dveří. Pevné dřevo pod jeho tlakem skřípavě povolilo a on se vpadl do úzké chodby. Bolestně hekl, když se před pádem zachránil nataženou paží a natáhl si naražený bok.

Začínal se sám sebe ptát, jestli jít do zázemí gangu byl dobrý nápad. I přes vzdálenost a náročnou cestu by byl mnohem raději ve svém útočišti z kovu a dřeva.

Jenže musím najít Karin, přemlouval se, zatímco vcházel úzkými dveřmi.

Zastavil na kraji kruhovité místnosti. Po jejím obvodu stály rozestavěné stoly a židle. V každém rohu vyseli dřevěné terče na nacvičení vrhání nožů. Střed místnosti byl dostatečně velký na nácvik boje z blízka.

Žádné vysoké stoly a stohy smluv. Jen zbraně a potem zkrápěná zem. Tohle byla pravá tvář Rychlých Rváčů.

Rozjitřenou myslí zabloudil do minulosti. Při pohledu na to místo si vybavil okamžik, kdy jako malý chlapec stál v rohu a uchváceně sledoval nácvik boje starších členů. Moc dobře si vzpomínal, jak jej to děsilo i nadchnulo zároveň. Spolu s tím se mu do mysli vkradla vzpomínka na tehdy velmi mladou dívku, která nosila v očích více strachu, než míval on sám. I tak v ní byla znát jiskra, se kterou následovala jeho instrukce. Ostří přesto nikdy skutečně nepoužila.

Ze zamyšlení jej vytrhl smích a hlučný hovor. Namáhavě se odrazil od stěny a vydal se směrem k úzkému schodišti vedoucímu do horních pater. Doufal, že jej nikdo z příchozích nezastaví. Neměl náladu na rozhovor.

Po pár krocích se zezadu ozval písklavý hlas: Strejdo Same, jsi to ty?"

Pomalu se otočil a zadíval se na malého chlapce. Stál pár kroků od něj a prohlížel si jej jasnýma zelenýma očima. Světle hnědé vlasy měl zplihlé a rozcuchané.

Samuel potlačil veškerou rozladěnost a sotva znatelně se pousmál. ,,Ano Finne, jsem to já. Chceš ode mě něco?" Finn byl nejnovější a nejmladší člen gangu. Samuel jej jednoho zimního večera objevil, jak se pere s bandou zdivočelých sirotků. I když byl kluk štíhlé postavy a ruce měl jako párátko, slušně s těmi lumpy zametal. Navrhl šéfovi, aby jej přijal do gangu. Ten se chvíli zdráhal, ale když slyšel, co ten kluk dokáže, povolil. Samuel měl toho kluka upřímně rád. Jako jednoho z hrstky lidí.

Finn se na něj zkoumavě zadíval. ,,Jen mě napadlo, jestli bych nemohl pohlídat Huntera. Vypadá to, že tě šéf hodně úkoluje," lehce nakrčil pihami posetý nosík.

,,Příště vezmu Huntera s sebou. Jestli nebudeš mít nic na práci, můžeš s ním na chvíli pobýt."

Chlapcovi oči se rozzářily nadšením. ,,Fakt? Díky strejdo Same! Slibuju, že budu mít hotové všechny roznášky," nadšeně se usmál. Následně se zarazil a lehce přimhouřil oči. ,,Ty ses popral?" zeptal se zvědavě. Až nyní si Samuel uvědomil, že kápě před tímto malým klukem není moc platná. Ještě ke všemu tak zvědavým, jako Finn.

Samuel lehce pokývl hlavou.

,,Musel jsem vyřídit pár účtů. Ale neboj, budu v pořádku," dodal, když zahlédl v duhovkách náznak obav.

,,No tak já ti teda budu věřit," pronesl Finn stále s malou vráskou mezi obočím.

Samuel mu rozverně prohrábl tmavé vlasy. ,,Měj se, Finne,"

Vydal se k točitým schodům do horních pater. Postupoval co nejtišeji dovedl. Přesto mu občas uniklo bolestné zasýpání.

Dostal se ke dveřím skoro na konci chodby.

Chvíli naslouchal, než vstoupil dovnitř. Tak trochu doufal, že Karin bude v pokoji.

Jenže když otevřel dveře, pokoj zel prázdnotou. Úzká postel pod oknem byla úhledně ustlaná.
Pod ní vykukovala dřevěná bedna, kde, jak tušil, zlodějka ukládá své jedy a léčivé směsi. Pořád nechápal, jak to, že se ještě nikdy nespletla. Prázdný prostor značil, že Karin v pokoji není. Poděkuje jí později. Přesto mu útroby svíral zvláštní pocit. Proč mu šéf nechtěl prozradit, co má Zmije za úkol? Měl snad podezření, že by jí ho překazil kvůli výhodě? Nebo v tom bylo něco jiného?

V zamyšlení zavadil pohledem o velký stín v rohu. Chvíli mu trvalo, než přiměl oči, aby zaostřily.

U stěny stála úzká dřevěná skříň. Bezděčně si vzpomněl na Adu, její potrhané šaty a jeho část dohody. Než si to stihl rozmyslet, už otevíral dvířka a díval se do útrob zlodějčina šatníku.

Neměla toho mnoho. Avšak to, co vlastnila, bylo opravdu kvalitní: pár černých halenek, spolu se sladěnými kalhotami a vysokými koženými botami stejné barvy. Na úzké polici ležel tmavě šedý šátek, spolu s dvojicí kožených opasků s poutkem na dýky. Zamyšleně přejížděl po oblečení pohledem, než vybral jednu z halenek, černé kalhoty.

Zarazil se, když po odebrání věcí spatřil prosvítat zelenou látku. Opatrně rozhrnul zbývající šatstvo a strnul.

Vzadu vysely temně zelené šaty. Spodní lem sahal až k zemi, zatímco rukávy byly těsně nad lokty. Lehce vykrojený výstřih zdobila stříbrná výšivka, která pokračovala kolem boků, až k pasu.

Při prvním pohledu jej napadlo, proč má Karin něco takového ve skříni? Ještě nikdy ji v šatech neviděl. Vzala si je snad z nevěstince? Jsou připomínkou na její minulý život?

Když se však podíval pozorněji, zjistil, že ty šaty nejsou nic pro svůdné kurtizány. Výstřih byl příliš malý, šaty moc volné. Celkově se látka šatů zdála těžší než satén, který dívky nosily.

Nejspíše si na ně dlouho šetřila, pomyslel si, zatímco opatrně zavíral dvířka skříně. Nebo je vzala při některém ze svých úkolů. Nepochyboval, že mnoho dam ze Scestí, ze kterých Karin tahala za pomoci otráveného čaje informace, mají takového oblečení plná zavazadla.

Cestou se ještě zastavil ve svém přechodném pokoji. Nechápal, proč jej šéf stále nechává prázdný, když tam většinu času není. Nyní se mu to hodilo. Otevřel svoji dřevěnou truhlu, kde měl schované oblečení pro případ nouze. Oproti skříni Karin to bylo zoufalé. Vzal ze dna poslední čistou šedou košili, spolu s náhradním koženým opaskem s pouzdrem na zbraň a dýky. Ten, který měl předtím, někde vytratil ve víru boje. Zároveň sáhl po temně šedém plášti, který kdysi ukradl jednomu obchodníkovi ve Scestí. Byl to velmi cenný kousek.

Cestou z budovy nenápadně vzal ze stolu kus pečeného masa, který tam měli nachystaný na večeři. Běžně si jídlo sháněl na temném trhu. Dnes bude rád, když se dostane do skrýše.

Mohl sice zůstat a přespat ve svém starém pokoji jako kdysi. Jenže nestál o pozornost ostatních, kterou by tím vzbudil. Navíc na něj čekal Hunter a ta záhadná dívka – Ada.
Chtěl zjistit, kým skutečně je.