Karin

Usazená na plechové střeše nastavovala tvář prvním paprskům rána. Odrážely se v oknech a vytvářely na omšelých omítkách pavučiny světla.

Milovala jitra - tenhle úsvit. Připomínal jí, že dnes je nový den, který může využít naplno.

Zaslepená brzkým svitem si v mysli udržovala vzpomínku na předchozí noc. Na ztemnělé hnědé oči s šedým nádechem, jejich intenzivní pohled. Na zvlněnou křivku zjizvených rtů, jejich drsný povrch při doteku s jejími. Rozházené hnědé vlasy, které ji dráždily ve tváři.

Stále na ramenou cítila tíhu mohutných rukou, které ji držely s překvapivou opatrností.

Milovala tyhle sladké momenty - pocit klidu, pochopení a lásky, které jí dávaly.

Přestože svého milovaného opustila teprve před půlnocí, přišlo jí to jako celá věčnost. Zvlášť, když byla sama na kovové střeše. Odsouzená k tomu sledovat protější budovu, kde se už přes tři hodiny nepohnula ani záclona.

S povzdechem si rozepnula temně modrý plášť a hodila jej vedle. Už teď jí bylo jasné, že tento den bude nezvykle teplo. Jindy by byla ráda, jenže zrovna dnes se musí válet na plechu a špehovat protější cestu.

Se zesilujícím svitem začaly dlážděné ulice postupně zaplňovat dámy s velkými zdobenými klobouky, mířící utratit své bohatství v kartách a pančovaném alkoholu do jedné z heren na okraji Scestí.

V duchu jim říkala zazobané straky. Ti, kteří se vydali z bezpečí Zlatého Města za riskantní zábavou do Scestí ji připadali jako blázni. Šílenci, kteří se dali poměrně snadno oškubat.

Cestu z hladkých kamenů lemovaly úzké domy, opírající se jeden o druhého jako opilec o roh stolu. Šlo snadno rozeznat, k čemu jaká budova slouží.

Zářivě barevné fasády lákaly návštěvníky ke hře v kartách, nebo šipkách, zatímco zdobená okna a trámy se zdobenými rytinami naznačovaly, že jde o některý z nevěstinců. Po průchodu do úzkých dveří se zkroucenou klikou se člověk ocitl v jednom z barů.

Ji však zajímala jediná stavba - vysoká, béžová budova s krajkovými záclonami za velkými okny a zkosenou, kovovou střechou. Takhle byly stavěné domy, které využívali bohatí obchodníci a překupníci. Skrýš pro špinavé obchody, smlouvy a dohody, které se nesměly dostat na světlo Zlatého Města. Tady se skrývala všechna jejich tajemství.

Už brzo je odhalím. Pomyslela si odhodlaně. Dokáže Walterovi, že je lepší, než by ho kdy napadlo. A začne tím, že zjistí vše o tom dlužníkovi.

Jakoby to přivolala, otevřely se v protèjším domě dveře z tmavého dřeva.

Na ulici vyšel muž, kterého tak dlouho vyhlížela. Hlavu skrytou pod černým kloboukem, tělo zakryto dlouhým kabátem lemovaným kožešinou, rukavice z pravé kůže. V ruce vycházkovou hůl z ebenového dřeva. Důkaz bohatství a moci, ale také účinná zbraň.

Podle ní poznala, že má před sebou velmi významného muže - nebo někoho, kdo si na mocného jen hraje. Skuteční mistři nechodili do míst, jako Scestí.

Podívám se, kdo jsi. Kolem pasu si uvázala plášť a obratně se spustila ze střechy. Tichým krokem se vydala za svým cílem.

V temných zákoutích zahlédla skrčené postavy číhajících zlodějů. Pobaveně se nad jejich počínáním ušklíbla. Každý lepší zloděj přeci ví, že nejlepší je vmísit se do davu a využít rozostření okolí. Takhle se jim nanejvýš podaří oškubat jen nějakou zhýčkanou paničku.

Ukážu vám, jak na to, babralové. Narovnala se, nasadila povýšený úsměv a s jistotou se vmísila do davu. Nenápadně vzala váček s penězi jedné dámě. Po pár krocích se otočila.
,,Paní! Tohle vám spadlo!"

Dotyčná se na ni zmateně podívala a když spatřila své peníze, zděšeně pohlédla do kabelky. ,,Mnohokrát vám děkuji, musely mi vypadnout!" pronesla rozčarovaně a vděčně si váček od Karin převzala. Byla tak zaujatá svými ztracenými penězi, že si nevšimla rubínového prstenu, který jí sklouzl z prstu a dopadl do skryté kapsy kožené kazajky.

S novým úlovkem pokračovala v cestě - nespouštěla muže z očí. Pozorně sledovala každý jeho krok.

Kráčel rozvážně - jakoby měl všechen čas na světě. To jsou ti zbohatlíci. Nemají žádné starosti - nebo je příliš dobře skrývají.

Míjela muže s tvářemi skrytými za zdobené masky a velké klobouky, kteří směřovali do jednoho z nevěstinců rozesetých po celém Scestí.
Po zádech ji přejel ledový dráp strachu.

Už se sice naučila žít s přítěží své minulosti, jenže ji stále přepadávaly nepříjemné vzpomínky na chvíle, které by nejraději z paměti vymazala.

Mrazivý pocit ještě více zesílil, když zaznamenala, že muž míří k nachově zbarvené budově - Sladkému snu. Místu, které za svou uhlazenou skořápkou skrývalo zoufalství, přes den skryté za falešně úsměvy, v noci promáčené slzami.

Zhluboka se nadechla, převázala si plášť tak, aby připomínal sukni a vydala se vstříc muži, který se zrovna prokazoval hromotlukovi před vchodem.

,,Moc se omlouvám, pane," vyhrkla, když do něj vrazila.

Muž se na ni zamračeně podíval a schoval do kapsy blyštivou známku, kterou se prokazovali lidé ze Zlatého Města. Pozorně ji přejel pohledem a opovržlivě ušklíbl. ,,Jak se opovažuješ se tady motat?" zavrčel popuzeně.

,,Promiňte, spletla jsem si cestu," špitla potichu a bázlivě sklopila zrak. Přitom si pozorně prohlédla jeho oblečení - pod límcem kabátu zahlédla zlatou brož ve tvaru klíče.

,,Tak běž jinam, nemám čas na tvé omluvy," odbyl ji mávnutím ruky. Karin se nenápadně pousmála a vydala se vedlejší ulicí kolem nevěstince.

Sice se jí ta budova hnusila - myšlenka, že by znova vkročila do těch prosklených dveří ji naplňovala hrůzou. Stále v uších slyšela křik a prosby i vzdechy spolu s výkřiky rozkoše. Tihle démoni ji provázeli od chvíle, kdy v amoku roztrhala hladký samet a spálila ho na prach. Při představě, že by si jej měla znova obléct se jí chtělo zvracet.

Je to ještě daleko - teď mám jiný úkol.

Přehodila si plášť přes ramena, aby jí nepřekážel. Začala šplhat po okapu až na střechu, kde se sklonila k podkrovnímu oknu. I když takhle přicházela často, stále měla nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje.

Hladce otevřela okenice a dopadla na trámy. Přikrčila se a lehce našlapovala po dřevě.

Na podlaze byla pohozena prostěradla, spolu s tenkými přikrývkami. Na jedné z nich ležela schoulená dívka a potichu vzlykala v objetí druhé. Karin se při tom pohledu stáhlo hrdlo, ale potichu skočila na zem a neslyšně k nim přešla.

,,Ahoj Aneli," šeptla tiše k rusovlásce v zelených šatech, která konejšila roztřesenou dívku.

Ta sebou lehce trhla a překvapeně na ni pohlédla - ze vteřiny se strach a obavy v jejích zelených očích změnily v radostné jiskřičky. ,,Karin! Co tady děláš?" zeptala se stejně tiše.

,,Potřebuji zjistit jednu věc. Nevíš něco o jistém muži? Je ze Zlatého města - vysoký, krátké černé vlasy, modré oči. Nosí u sebe zlatou brož - klíč - očividně je tu častý zákazník,"

Rusovláska se na na okamžik zamyslela. ,,Ano - myslím, že vím. Bude to Michael Delar- člen městské rady. Začal sem docházet minulý měsíc. Požaduje ty nejkvalitnější služby nejlepších dívek," otřásla se. Po tváři ji na okamžik přejel stín. Karin poznala, že s ním měla co do činění.

Staženě polkla a vděčně přykývla. ,,Děkuji. Moc mi to pomohlo," usmála se. Sáhla do skryté kapsy kožené kazajky a vytáhla tři skleněné lahvičky se světle modrou tekutinou.
,,Nesu objednávku. Přidala jsem tam lístky Orenie na zmírnění bolesti."

Aneli se radostně usmála a lahvičky si převzala. ,, Tak zoufale to potřebujeme. Ani nevíš, jak jsem ti vděčná, Karin. Tak mě mrzí, že ti to nemám jak oplatit. "

,,Jsem ráda, že vám můžu pomoci alespoň takhle." Znepokojeně se podívala na třesoucí se dívku, která byla stále v Aneliném objetí.

Mohlo jí být sotva čtrnáct let - modré oči měla plné děsu a bolesti, útlé ruce poseté mokvajícími ranami.

Karin se trhaně nadechla, když je spatřila. Už zapomněla na bolest i horké slzy, které tekly z jejích očí, když měla stejné, dokonce horší rány. Vytěsnila z mysli pohrdavý hlas i zoufalý křik, který je doprovázel.

Jenže nyní se ten stín vzpomínky otřel o stěny její mysli jako nezvaný návštěvník. Zhluboka se nadechla - nepustí ho dál.

,,To je Lauren - přišla sem před třemi dny. Madam Loreta ji dnes poprvé poučila," šeptla rusovláska tiše a objala třesoucí se dívku pevněji. ,,Ani nevíš, jaké máš štěstí, že ses dostala odsud pryč," dodala rozrušeně.

Bodl ji ostrý trn výčitky. Aneli byla její nejlepší a jediná přítelkyně jakou kdy měla na tomhle prokletém místě. Neskutečně silná, i přes vliv tohoto místa laskavá. Zkušeně hrála tuhle hru.

,,Víš, že kdyby to šlo, vzala bych tě sebou," pronesla staženě. Nenáviděla se za to, že ji tu nechala.

Aneli pohladila světlovlásku, která mezitím vyčerpaně usnula. Opatrně ji položila na deku.
,,Podívej Karin - každá jsme loutkou v něčích rukou. Já jsem pod dozorem madam Lorety, tebe má pod palcem šéf Rychlých Rváčů. Vážou nás neviditelnými okovy planých slibů, které nikdy nedodrží. Rozhazují výhružkami, které vyplní vždy. I kdybys mě vzala s sebou, dostala bych se jen do jiné klece."

Položila jí ruku na rameno a s vážností pohlédla do očí. ,,Takže tě to nemusí trápit."

Pomalu přikývla a věnovala své dlouholeté přítelkyni vděčný úsměv. Předešlé výčitky vystřídal mrazivý klid. Každá loutka může přetrhnout své nitky - stačí je pořádně napnout.
,,Díky Aneli," opatrně vstala a vydala se k odchodu. 

Už byla na půli cesty k oknu, když se za ní ozval sametově uhlazený hlas.

,,Podívejme, kdo k nám zavítal po tak dlouhé době. Ráda tě vidím, holubičko."