Samuel

Uličky se proměnily v peklo. Všude kolem se vznášel černý dým, ve kterém se míchali uniformovaní strážci s rváči a vrahy. Prostranství naplňoval naštvaný křik doprovázený třeskotem oceli a hlasitou ozvěnou střelby.

Samuel se ze všech sil snažil potlačit obraz jejich skomírající čtvrti a matčiných očí. Dost mu v tom pomáhala tíha pistole a dýky, které mu zajišťovaly cestu vpřed.

Dobře vnímal přítomnost mladé zlodějky za zády. Neušlo mu, že jej používá jako štít. Očividně měla hrůznou paniku z okolního boje.

Nic neříkal, jen jí dál poskytoval úkryt před čepelemi dlouhých nožů strážníků města. Přesto mu v mysli rezonovala otázka, proč je Karin tak vystrašená?

Dobře si všiml, jak se snaží ranám spíše vyhýbat, jak křečovitě svírá dýky, které při jejich tréninku vždy tak obratně vrhala. Má to snad spojitost s úkolem v nevěstinci? Při tom pomyšlení začínal litovat, že madam nezabil.

Byl bys schopný ji zabít holýma rukama. Ten mrazivý hlas slýchal v poslední době příliš často. Už jej nebyl schopen vytěsnit tak, jako předtím.

Měl jsem to udělat, pomyslel si. Překvapeně sebou trhl, když mu kolem obličeje proletěla čepel. Málem mu tak shodila kápi, pod kterou skrýval tvář. Do očí jej štípal kouř a znesnadňoval mu už tak špatné vidění.

Naštvaně zavrčel a prudce se rozmáchl čepelí proti útočníkovi. Ozvalo se uspokojivé prasknutí, následované řevem, jak ocel našla cíl.

Už mu docházely síly. Všudypřítomná kouřová clona, spolu s neustálím návalem jej postupně vyčerpávaly.

Jediné, co mu pomáhalo bojovat dál byla známá tíha amuletu skrytým pod vrstvami oblečení spolu s přítomností mladé zlodějky. Už několikrát spoléhal na její pomoc ve stínech.

V mysli se mu vybavil moment, kdy jej zachránila.

Je na čase, aby jí to oplatil.

Prudce se otočil a spatřil její štíhlou postavu, jak se snaží odrazit dlouhou čepel. Po celou dobu se držela co nejvíce u něj. Jenže ani to nestačilo, aby se jí útočníci vyhnuli.

Vrazil čepel do krku jednoho ze strážníků, který se dostal příliš blízko. Ten s vyvalenýma očima spadl na krví prosáklou zem. Samuel byl u Karin, ještě, než jeho tělo dopadlo.

Roztřeseně klopýtala v zad, zatímco se malátně snažila odrazit tvrdé nárazy čepele svými dýkami. 

,,Pozor!" zakřičel, když zahlédl, jak se ke zlodějce zezadu blíží vysoká silueta. Zaznamenal, jak se Karin otočila a vzápětí přikrčila před čepelí.

Zarazil útočící ostří strážníka. Těžkou dřevěnou rukojetí jej praštil z boku do spánku. Zároveň probodl druhého, který jej chtěl zneškodnit.

Rukojeť dýky sevřel pevněji v očekávání dalších útoků. Překvapeně však zjistil, že strážci ustupují. Ztěžka vydechl a zastrčil dýku za opasek. Ulevilo se mu, že se může konečně uvolnit.

Podíval na Karin. Byla tak bledá v obličeji - připadalo mu, že každou chvílí omdlí.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se ochraptělým hlasem a přešel blíž. Mladá zlodějka se na něj chvíli zmateně dívala, než pomalu přikývla.

,,Nečekala jsem to," pronesla tiše. Samuel se na ni zmateně zadíval. Vinou kouře a napětí ji viděl rozmazaněji než běžně. Přesto dobře rozpoznal v temných duhovkách slzy. Něco mu napovídalo, že to nebude z okolního dýmu.

,,Zvládli jsme to," pronesl pevně. Adrenalin z boje postupně vyprchával a ozývala se únava. Karin mlčky přikývla.

Po chvíli se na něj nejistě zadívala.

,,Tam na půdě. Kdo to byl?" v její otázce jasně zaznívala výčitka. Samuelovi ihned došlo, co si Karin musela myslet, když Adu spatřila.

,,Není to tak, jak myslíš. Zachránil jsem jí život - pomáhám jí,"

Karin nevypadala ani zdaleka přesvědčeně.

,,Vyděrač, že by někomu pomáhal?" zeptala se pochybovačně.

Samuel si povzdychl. Nehodlal jí nic vysvětlovat, stejně by mu neuvěřila.

Karin na něj ještě pár okamžiků upírala zkoumavý pohled, než se vydala pryč. Už se chtěl odebrat do svého úkrytu, když jej zarazila zlodějčina slova: V budově gangu bude oslava. Přijdeš?" tázavě se na něj zadívala.

Samuelovi neunikl náznak nejistoty v hlase. Přesto jen pomalu přikývl. ,,Budu tam," slíbil rozhodně.

,,Tak se uvidíme. Zatím se měj, Vyděrači," pronesla sklesle, než zmizela v kouři.

,,Uvidíme se," zopakoval zamyšleně s pohledem do černé clony. Příště už nenechá Karin tak snadno zmizet. Zjistí od ní, co se stalo.

Ada

Prostory, do kterých jí zloděj vzal jí přišly otřesné. Hluk, pach potu a špatné osvětlení dodávalo místnosti zoufalý ráz. Přesto přijala zlodějovu ruku a vkročila s ním do ruchu oslav.

Nemálo ji zarazilo, když se objevil v prostorách půdy celý od krve a popela. Byl však na živu.

Na jednu stranu ji zamrazilo, když jej tak spatřila. Jen to přiživilo podezření, že jí ve skutečnosti rváč lže. Na tu druhou byla ráda, že jej vidí celého. Zatoužila jej políbit, ale vzápětí se zarazila. Jestli chce, aby její plán vyšel, nesmí si jej pustit blíže, než je nutné.

,,Tohle je můj druhý domov," promluvil zloděj chraplavým hlasem těsně u jejího ucha. Ada se snažila potlačit chvění, které se jí zmocňovalo při takové blízkosti.

,,Je to tady osobité," pronesla nejlaskavěji a následovala jej do středu místnosti. Snažila si nevšímat zvědavých pohledů lidí okolo. Zarazila se, když přes clonu šumu hlasů a smíchu zaslechla hudbu. Pohled přesunula na zloděje, kterému ve zjizvené tváři hrál úsměv.

,,Copak vy tu máte i hudbu?" zeptala se zaraženě. Pohledem přelétla místnost plnou rozesmátých lidí v pláštích s plechovými hrnky v rukou. Všichni to jsou zloději a vrazi. Stejní nebo ještě horší jako on. Pomyslela si znepokojeně, zatímco na tváři udržovala výraz zaujetí.

,,Nestává se často, že bychom oslavovali. Takže když se něco objeví, chceme si to co nejvíce užít," zadíval se na ni s leskem v duhovce.

,,Zatančíme si?" zeptal se chraplavě s lehkým úsměvem. Natáhl k ní bledou ruku.

Prudce se nadechla. Cítila, jak jí tuhnou svaly, ale nabízenou dlaň přijala. ,,S radostí."

Když ji přitáhl blíže a začal s ní tančit do rytmu hudby její srdce se zběsile rozbušilo. Mohl za to strach, který ji sevřel při pohledu do jeho kouřem zanesené tváře. Zároveň k tomu přispívalo vzrušení, které pocítila, když se zadívala do modré duhovky plné naděje. Přišlo jí to jako sen. Hlasitý smích, cinkání plechu i štiplavý pach v momentu zmizeli.

,,Nečekala jsem, že budeš tančit tak dobře," pronesla uznale, když ji zloděj lehce protočil v otočce. Překvapilo ji, s jakou lehkostí se dokázal pohybovat. Dobře si všimla, jak dává pozor na její nedávno zraněnou nohu.

Jen nechce, aby se jeho propustka za zeď zranila. Šeptal jí hlas podvědomí zlomyslně. Opět tak nahlodal jiskru naděje, která se v ní začínala probouzet.

,,Taky ti to jde," usmál se a znova chytil její dlaň do své. Nevšímala si mravenčení, které jí přejelo z prstů po páteři až k nohám.

Se stejnou lehkostí s jakou tě vede, rozdává rány a ovládá zbraň, pokračoval hlas v jejím nitru.

Připomněl jí, že se nachází v sevření krutého rváče. Přesto se jí v mysli objevilo pevné objetí plné ochrany. V tom okamžiku ji sevření silných paží uklidňovalo.

Nyní jí z jejich dotyku přebíhal mráz po zádech.

Proto přivítala, když se zloděj náhle odtáhl s pohledem upřeným někam nad její hlavu.

,,Počkej tady Ado. Za chvíli se vrátím," pronesl zamyšleně.

Sundala ruce z jeho ramen a mírně přikývla.

,,Přijď brzy zloději," pronesla s lehce nuceným úsměvem. Musí ještě chvíli předstírat náklonnost, pokud se chce vrátit do Zlatého Města.

Sledovala, jak se od ní vzdaluje a míří pryč po schodech do patra.

Ztěžka si povzdychla. Ostražitě přešla k jednomu z volných stolů, kde se opřela o dřevěnou desku. Nasadila si starou známou masku nepřístupnosti.

Lehce sebou trhla, když se otevřely těžké vchodové dveře. Vpustily dovnitř chladný vzduch spolu s vůní deště a kouře. To jí připomnělo dotyčného, který se před okamžikem vyvlékl z jejich tance.

Vítr nepřinesl jen vůni a myšlenku na zloděje. U nohou jí přistál list papíru Obezřetně se rozhlédla kolem, než jej vzala do ruky. Překvapeně se dívala na věrnou podobiznu. Tu tvář znala příliš dobře. Lehce se pousmála a sevřela papír v dlani. V hlavě se jí začínal rýsovat plán, který jí sliboval jedno: Už brzy se dostane domů.