Ada

Ta noc byla nejkrásnější, jakou v Uličkách zažila. V objetí záhadného zloděje si připadala zvláštně šťastná. Měla pocit, že z ní opadlo veškeré napětí a obavy.

Téměř samu sebe nepoznávala. Na podlaze podkroví se nechala naprosto unášet vášní, kterou dříve skrývala za upjatou noblesu.

Každý lehký dotyk hrubých rtů, pohlazení zjizvených rukou po krku, planoucí pohled modré duhovky v ní zažehoval oheň. Žár, který se postupně rozšiřoval z každé části těla až do samotného srdce.

I zloděj, zprvu chladný a odtažitý, jako by náhle zahořel jasným plamenem. Jeho vždy chladná modrá duhovka se rozjasnila touhou, nemilosrdné ruce naučené držet zbraň s nepochopitelnou něhou přejížděly po jejích odhalených ramenou.

Ta touha byla tak silná, že přebila i mrazivý stín špatné vzpomínky jejího prvního dne na tomto nehostinném místě.

,,Děkuji, že jsi mě zachránil," zašeptala lehce zadýchaně, když se na okamžik jejich rty rozpojily. Pohlédla do modré duhovky horečnatě se lesknoucí touhou. Lehce přejela rukou po zarudlé jizvě na pravé tváři.

Mladý zloděj se zprudka nadechl a pevně uchopil její dlaň. Neodstrčil ji, jak to udělal před pár hodinami. Pouze ji lehce odtáhl a schoval do svých drsných dlaní.

,,To ty jsi zachránila mě," zašeptal chraplavě, zatímco se jí díval do očí. Ten pohled ji přikoval na místo.

,,Já nevěděl, že jsem schopen někoho milovat. Ty jsi mi ukázala, že to možné je," zašeptal a naklonil se k dalšímu polibku toho večera. Ada se v očekávání těch hrubých rtů natáhla blíže, když zaznamenala, jak se náhle zloděj odtáhl.

,,Co se děje?" zeptala se tiše. Hřbetem ruky jemně přejela po tenké dlouhé jizvě na hraně brady.

Výraz v bledé tváři se změnil. Předešlou touhu v modré duhovce nahradila ostražitost. Mléčně bílá jako by náhle byla z oceli.

,,Tiše," zašeptal a zvedl se. Zaznamenala, jak levou rukou zachytil rukojeť dýky skrytou pod pláštěm.

Nejistě se napnula a zabalila se do jeho pláště, který ležel vedle. Očima propalovala zlodějova záda - snažila se odhadnout, co jej najednou znepokojilo.

Než si stačila udělat představu, do přítmí podkroví se vkradla štíhlá silueta.

Zmocnil se jí nepříjemný pocit. Co když je dotyčný přišel zabít? Chtěla vstát, ale zlodějův varovný pohled ji zadržel.

Má o mě strach, došlo jí. Nechce, aby se mi něco stalo. Není to však jen kvůli výhodě, že jej přivedu do Zlatého města. Ta myšlenka ji zahřála, stejně jako znepokojila. V mysli jí vytanul dopis, který včera obdržela a stále skrývala v kapse haleny.

Doposud nenalezla odvahu jej otevřít. Dobře rozpoznala hedvábný papír, který se nacházel na stole otcovy pracovny.

Zlodějův úchop na rukojeti zesílil, ocel zasykla o kůži, jak vytáhl dýku. Čepel se zaleskla v prvních paprscích vycházejícího slunce.

Z toho pohledu ji zamrazilo v zádech. Odvrátila zrak a více se zabalila do pevné látky. Nechtěla vidět zlodějovu druhou tvář. Toužila si v mysli udržet ten obraz laskavosti, který jí ukazoval před pár chvílemi.

,,Pokud mě zabiješ nedozvíš se, co po nás šéf chce." Zaslechla lehký hlas připomínající padající střípky skla na mokrou zem.

,,Co se děje, Karin?" ozval se chladný hlas zloděje. Už v něm nebyla ta něžnost, která se tam nacházela před pár okamžiky.

Ada nenápadně vyhlédla ze svého úkrytu v přítmí.

U okna stála štíhlá dívka. Kápi měla shrnutou, takže Ada viděla její tvář a krátké hnědé vlasy. Překvapilo ji, jak byla mladá. Mohlo jí být tolik, jako jí, možná o trochu méně. Přesto vypadala houževnatě.

,,Walter svolává všechny z gangu. Do Uliček vtrhli strážníci ze Zlatého Města."

Zloděj skryl svoji dýku zpět za opasek. Povšimla si jeho napjatého postoje. Očividně nemá radost, že sem ta dívka přišla.

,,Co tu chtějí?" zavrčel znepokojeně. Ada si povšimla stopy nejistoty v jeho hlase. Už chtěla vstát a přejít k němu. Obejmout jej. Jenže ji zarazil pichlavý pohled očí temných jako kouř.

,,To nevím. Ale nesmíme jim dovolit, aby nám zničili domov," Ada se hbitě skrčila, když se dívka vydala k ní. Na chvíli zadoufala, že míří k psovi schoulenému u stěny za ní. To jí vzápětí vyvrátila dívčina slova: Kdo je to?"

Prudce se narovnala a nasadila opět tu masku chladné noblesy.

,,Kdo jsii ty," zeptala se dříve, než zloděj stihl cokoli říci. Ta neznámá se jí ani trochu nezamlouvala.

Dotyčná se prudce narovnala a zatnula pěst. Adu zarazilo, kolik síly se v tom štíhlém těle skrývalo.

Dívka už se nadechovala k odpovědi, když ji zarazila zlodějova ruka na rameni.

,,Karin nech to být. Nesmíme nechat šéfa čekat," pronesl pevně. Ada zaznamenala, jak se dívka neochotně uvolnila.

,,Tak fajn. Ale tohle vysvětlíš, Samueli, " pronesla dívka s očividným rozhořčením. Vrhla po Adě poslední ostrý pohled, než zmizela v mihotavém světle úsvitu.

Adě v mysli rezonovala dívčina poslední slova. Konkrétně jedno jméno. Samuel.

Pohlédla na zloděje, který se k ní blížil s lehce omluvným pohledem v očích.

,,Vím, že máš určitě spoustu otázek. Ale teď není čas na jejich zodpovězení. Uchovej si je do té doby, než se vrátím, ano?" pronesl tiše a sklonil se k ní. Ada zahlédla v jeho očích tu předešlou něhu spolu se starostí.

Usmála se a vztáhla dlaň k jeho hrubé tváři.

,,Hlavně buď opatrný," zašeptala a jemně jej pohladila po líci. Pod prsty ucítila hrubý povrch jizev. Kolik jich po dnešku přibude?

Zloděj se přitiskl k její dlani, než ji jemně odtáhl.

,,Ty taky," pronesl pevně a vložil jí do ruky dýku.

Ada se zhluboka nadechla. Přepadl ji úzkostný pocit, který se najednou usídlil v hrudi. Snažila se vytěsnit nezvyklou tíhu zbraně.

,,K čemu dýka?" pronesla stísněně s pohledem upřeným na lesknoucí se čepel.

Zloděj jí jemně zvedl hlavu, takže se střetla s jeho pevným zrakem.

,,Pro tvoje bezpečí. Sice by se sem neměl nikdo dostat a pokud ano, tak by tě Hunter ochránil." Pohledem zalétl k tmavě hnědému psovi, který při zaznění jména zvedl hlavu.

,,Ale chci mít jistotu, že pokud by na to došlo, tak budeš mít vše potřebné, aby ses ubránila."

Ztěžka polkla - hruď ji stáhl korzet obav.

,,Ani nevím, jak se s tím zachází," hlesla stísněně s pohledem na kovové čepeli.

Zloděj ji jemně pohladil po paži a opatrně uchopil její dlaň, ve které zbraň svírala.

,,Pevný úchop. Zpevni zápěstí a zaměř se na jeden bod, tam povedeš čepel," lehce naznačil bodnutí.

Adě se při představě, že by měla někoho bodnout, zhoupl žaludek. Koutkem oka zavadila o zloděje. On to dělá s takovou lehkostí, našeptávalo jí podvědomí. Jenže nemá na výběr, odporovala mu pevně. Jenže ten hlásek už nalomil důvěru.

,,Brzy se vrátím," zašeptal zloděj, než si ji k sobě přitáhl a políbil. Ada byla schopna sotva vnímat jeho hrubé rty, které ještě před pár okamžiky líbala s takovou vášní. Nyní po jejich dotyku zůstal chlad.

Dívala se za zlodějovou mizící siluetou. Rukojeť dýky, jako by ji spálila. Prudce zbraň odhodila stranou a stáhla se více ke stěně. Ozvalo se zadunění, když dopadla na dřevo podlahy. Z rohu se ozvalo podrážděné zavrčení.

Ada po psovi sekla podrážděným pohledem. Nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, který jí prostupoval tělem. Mrazivý chlad děsu, když spatřila zloděje s dýkou v ruce.

Jenže to nebylo jen tím. Z hlubin podvědomí se jí do mysli dostal nečekaný obraz.

Objevila se znova na kamenité dlažbě Uliček. Její modré šaty byly potrhané, zlaté náušnice se třpytily na uších. Tlak, který cítila znenadání zmizel.

Dotyčný neměl s těmi muži žádné slitování. S chladnou zuřivostí rozdával rány, které málo kdy minuly cíl. Neskončil, dokud nezůstali všichni mrtví.

Když se k ní poté přešel. Z tváře zbrocené krví na ni shlíželo dobře známé modré oko. Druhé mléčně bílé bylo skryto ve stínu kápě.

Ty oči se na ni před okamžikem dívaly s takovou něhou a starostí. Tenkrát čišely chladným krvelačným zaujetím. Téměř jako by to ani nebyl jeden a ten samý člověk.

Ale je, usadilo ji podvědomí. Tohle je jeho pravé já. Tvář necitelného vraha.

Adu zamrazilo. Náhle jí připadalo, jako by ta něha a laskavost, které jí ukazoval nebyly skutečné. Celou dobu šlo o iluze, které jí zloděj podstrčil.

V mysli se jí vynořila slova, která jí řekl, když se probrala z víru vzpomínek: Není rozumné věřit zloději.

Prostor půdy jí už nepřišel jako bezpečný úkryt. Byla to past, do které jí chytil.

Celou dobu si s tebou jen hrál. Našeptával jí hlas podvědomí. Tohle celé byla jedna velká lež. A ty jsi jí uvěřila. Uvěřila jsi jemu!

,,Dost, přestaň!" zakřičela. Připadala si jako blázen - takhle se hádat sama se sebou. Přesto jí něco našeptávalo, že její podvědomí má pravdu. Skutečně mu neměla věřit.

V náhlém rozrušení se postavila. Chtěla se dostat pryč. Co nejdál od toho místa. Od zloděje s krví na rukou.

Roztřeseně klopýtala vzad když nohou zavadila o bílou obálku. Musela jí vypadnout, když odhazovala dýku.

Pomalu se k ní sehnula a opatrně vzala do ruky. Ten kousek papíru, kterého se předtím tak bála, jí najednou poskytoval útěchu. Náhle chtěla zjistit, jaká slova se v obálce ukrývají.

Přešla pár kroků a uchopila dýku ležící na podlaze. Jediným prudkým pohybem obálku otevřela.

Z papíru na ni hledělo dobře známé otcovo písmo. Očima přejížděla řádky napsané jistou rukou, zatímco se jí v hlavě rodil plán.

Ještě odsud neuteče. V jednom měl zloděj pravdu - bez jeho pomoci na tomto místě nepřežije. V tom případě bude muset ještě chvíli počkat.

Papír složila a skryla do obálky. Nohou zavadila o skleněnou lahvičku. Sehnula se k ní a pozorně si ji prohlédla. Její obsah vypadal odlišně od léčiv, které jí zloděj podal na nohu.

Pomalu odklopila zátku a opatrně si přičichla. Do nosu ji uhodila ostrá vůně, ze které se jí zatočila hlava. To nebude lék.

Lahvičku spolu s dopisem schovala do kapsy haleny. Bude potřebovat všechny prostředky ke své ochraně.