Samuel

Všude kolem panovala hustá clona, přes kterou nebyl schopen prohlédnout. Tahle se lišila od mlhy v Uličkách. Měl strach, že se do ní ponoří a už se nikdy nedostane ven. Křičel, řval, div si neztrhal hlasivky. Nikdo jej neslyšel – nikdo jej nezachránil.

Byl sám.

Najednou skrz mlhu pronikla neznámá vůně lilií a čerstvého vzduchu. Vydal se skrz bílou pokrývku směrem, kterým přicházela. Doufal, že se díky ní dostane ven.

Pomalu začínal vnímat. V nose jej ta vůně štípala stále intenzivněji. Pod rukama ucítil hladké dřevo. Boty se bořily do něčeho měkkého. Na zarostlé tváři jej pohladil vlahý vánek.

Zhluboka jej nabral do plic. Šlo to hůře, než by mělo. Polkl – na jazyku se mu rozlila hořko sladká chuť, kterou nepoznával.

Snažil se srovnat si myšlenky skrz rozpouštějící mlhu.

Když se mu nedařilo složit žádný obraz, pomalu otevřel oči.

Zrak mu zaplnilo jasné světlo, nad kterým musel přivřít víčka. Taková zář jej zarazila, když začala noc. Chvíli počkal, než si svitu přivykne a rozhlédl se kolem.

Nacházel se v pokoji plném kvalitně vypadajícího nábytku. Na bílém koberci se rozkládaly křesla s temně rudým potahem. Ve středu pokoje stála rozložitá postel s hromadou polštářů a přikrývek laděných do modré barvy.

Naproti se nacházelo velké zrcadlo se zlatě zdobeným rámem. Vysoká okna zdobily bohatě nařasené závěsy sahající až na zem. Taková noblesa a okázalost. Nacházel se v domě Zlatého Města.

Jenže jak se sem dostal? Chtěl vstát, ale něco mu v tom zabránilo.

S překvapením zjistil, že mu kotníky svazuje kus pevného lana. Stejný provaz měl omotaný kolem ramen a zápěstí zkroucených za opěrkou křesla.

Správného zloděje nezadrží žádná pouta rozezněl se mu myslí chladný hlas. Na okamžik přemítal, jestli jej má poslechnout. Jenže jinak se odtud nedostane. Dobrá, pomyslel si rozladěně. Začal zkušeným pohybem kotníků a zápěstí provazy uvolňovat.

Stále uvažoval, jak se do takové situace dostal.

Zarazil se, když zaslechl cvaknutí kliky. Okamžitě přestal rozvazovat svá pouta.

Zahlédl, jak se otevřely zdobené bíle dveře.

Pokojem se rozlehly lehké kroky podtrhované klapotem podpatků.

Pohlédl tím směrem a strnul.

Rozlehlou místností procházela překrásná žena oblečená v perleťově bílých šatech vykreslující štíhlou postavu. Lesknoucí se zlaté kadeře zářily ve svitu svíček na křišťálovém lustru. Spadaly ve velkých prstencích až do poloviny zad.
Přestože ji nikdy neviděl, přišla mu povědomá.

Klapot podpatků utichl, když se dotyčná zastavila pár kroků od něj. Přeměřila si jej pohledem modrých očí.

,,Přeci jen ses vrátil k sobě," poznamenala lehce.

Samuela zamrazilo – ten hlas poznával. Stejně jako náušnice, které dívku zdobily. Ten šperk před pár hodinami uchovával u sebe. Díky té myšlence si uvědomil scházející váhu na krku.

Jeho amulet – je pryč.

,,Snad máš pohodlí. Chtěla jsem ti oplatit tvoji laskavost," pokračovala dívka, když nic neříkal.

Zhluboka se nadechl a zabodl pohled do známé a přeci cizí tváře.

,,Co to má znamenat, Ado?" zeptal se napřímo.

Tázaná si jej chvíli prohlížela, než s úsměvem odpověděla: Ptáš se špatné osoby, drahý zloději. Ada byla hloupá dívka, která se nechala okouzlit tvou lží a zdánlivou pomocí. Já tak bláhová nejsem," předtím jemný hlas zchladl. Zabodla do Samuela nenávistný pohled, ze kterému i jeho zamrazilo.

,,Kdo tedy jsi?" zeptal se opatrně. Musí zjistit pravidla její hry. Třeba se dozví, kam zmizel jeho amulet.

,,Mé pravé jméno je Adelaine. Celou tu dobu jsem si myslela, že identita je jen jedna. Avšak když jsem přišla do Uliček, zjistila jsem, že tomu tak není. Každý má více tváří, stejně jako pravda více podob. To se mi velmi hodilo. Snáze jsem se poté smířila s tím, že ta překrásná láska, kterou jsi mi dával, nebyla upřímná," po celou dobu promluvy přecházela po pokoji. Každý krok klapotem potvrzoval její slova.

Samuel ji upřeně sledoval, zatímco se vymotával z provazových pout.

,,Jsem dívka, která se nenechá jen tak oklamat," zastavila se těsně u něj a zpříma mu pohlédla do očí.

,,Ani takovým prolhaným zlodějem jako ty," sykla těsně u jeho tváře.

Samuel se zhluboka nadechl. Zarazil ho lítý vztek v jejích očích. Nehodlal se tím nechat zastrašit.

,,Jedno ti stále uniká. Podstata věci je, že všichni máme více tváří. Jenže každá z nich je v jednom těle. Ať už jsi ty byla Adou, nebo teď přede mnou stojíš jako Adelaine, stále jsi stejná osoba. Jiné oblečení ani postoj to nezmění," pronesl s klidem.

Potěšilo jej, když se Adelaine zarazila.

,,Co to na mě zase hraješ zloději?" sykla podrážděně. I přes její masku zahlédl v modrých očích střípek strachu.

,,Já s tebou nehrál žádnou hru.
A nehodlám přistupovat na tvou. Oba nás to jen zbytečně okrádá o čas a trpělivost," trhl rameny a provazy, které ho doposud poutaly se sesunuly k zemi.

Nevšímal si dívčina překvapeného výrazu a pokračoval: Raději mně prozraď, Adelaine, proč jsi mi ukradla amulet?" v otázce dal důraz na její jméno. Nepochyboval o tom, že je pravé. Hodilo se k ní mnohem více než přezdívka.

Zároveň mu došlo, že jediná osoba, která byla schopna odcizit jeho šperk byla právě ona.

Vzpomněl si na tu noc, kdy jej utěšovala z nečekaného snu. Tehdy si to neuvědomil. Ale nyní si domyslel, že amulet jistě spatřila.

,,Proč myslíš, že jsem ho vzala právě já?" zeptala se povýšeně. V jejím pohledu zahlédl jiskru vzdoru. Stejnou, jakou spatřil první okamžik jejich setkání.

,,To by mně taky zajímalo," pronesl pevně a přešel blíže k ní.
,,Proč mě žena, které jsem věřil, zradila?" pokračoval s důrazem na každé slovo. Snažil se upozadit bolest, kterou ta skutečnost vynesla na povrch.

Adelaine jej chvíli přeměřovala chladným pohledem, než se zeptala: Skutečně to chceš vědět, Samueli?"

Zarazilo jej, že zná jeho jméno. Jak jej zjistila?

Byl tak v šoku, že se zmohl jen na přikývnutí.

Adelaine přešla ke křeslu, do kterého se ladně usadila.
,,Dobrá. Povím ti příběh, který za tím stojí," odmlčela se a propálila jej nevraživým pohledem. Rukou lehce naznačila směrem ke křeslu, ze kterého se před okamžikem vysvobodil.

Samuel ji chvíli pohled oplácel. Jisté jeho části se příčilo poslouchat tuto nadřazeně se chovající ženu. Vzápětí mu došlo, že pokud tak neučiní, nic se nedozví. Pomalu se usadil na područku křesla.

Adelaine po něm sekla pohrdavým pohledem, jako by ji jeho chování najednou uráželo. Přesto rozvážně pokračovala: Jeden významný muž si velmi přál syna. Upevnilo by to jeho postavení, moc, měl by komu předat své místo. Jenže jej osud neměl zrovna v lásce, a tak mu přidělil dceru. Přesto že se snažila sebevíc, nedokázala naplnit otcova očekávání. Mohla být nejnadanější, nejkrásnější dívkou z okolí, ale jemu to nebylo dost."

Samuel si všiml, jak její předtím melodický hlas zhořkl. Očividně mluví z vlastní zkušenosti, napadlo jej.

,,Co se s tou dívku stalo dál?" zeptal se, když se Adelaine odmlčela. Očividně jej zkoušela, jestli poslouchá.

,,Rozhodla se zasloužit si otcovu úctu a respekt za každou cenu. Zkoušela to všelijak, ale nic nezabíralo. A tak ji napadlo, že si jí začne vážit, když mu na chvíli zmizí z očí. Bohužel si na to nevybrala nejvhodnější místo," sekla po něm rozčileným pohledem. Jako by byla jeho vina, že se ocitla v Uličkách.

Její očividnou narážku i pohled vytěsnil.

Posadil se na křeslo blízko ní.

,,Jenže právě tam dostala příležitost," pokračovala s chladným odstupem.

,,Otec jí požádal, ať mu přinese zázračný kámen, který spatřil ve snu. Teprve tehdy ji skutečně příjme za svou dceru," dořekla s hrdě zvednutou hlavou.

Samuel ji chvíli zkoumal pohledem. Amulet, sen, otec... to znamenalo jediné.

,,Ty jsi dcera radního," pronesl téměř bez dechu. Cítil, jak se v něm vzdouvá vlna zlosti.

Adelaine pomalu přikývla.
,,Přesně tak. A jako taková musím dostát svému slovu."

Samuel ji propaloval pohledem. Chtěl odehnat ten hořký pocit zrady. Přinutil se zklidnit těžký dech a pohlédnout na dívku dřívějším zrakem.
,,Pověz mi pravdu, Ado. Milovala jsi mě? Alespoň na chvíli?" zeptal se se staženým hrdlem. Věřil, že se pod tou tváří plnou odstupu skrývá ta starostlivá dívka.

Nadřazený pohled v modrých očích zakolísal jako plamen svíčky.
,,Ano – v jeden okamžik jsem si myslela, že tě skutečně miluji," dosud odměřený hlas se stal stísněným.

V té chvíli zadoufal, že se na něj také dívá pohledem kdysi milované osoby.

,,Než jsi mě přesvědčil o opaku," dodala hořce.

Zhluboka se nadechl a přikývl. Nechtěl se s ní hádat. Sám viděl, že osoba, která by za to stála, je pryč.
,,Děkuji ti, že jsi mně otevřela oči," pronesl těžce a zvedl se k odchodu.

Překvapilo jej, když za sebou zaslechl klapot podpatků. Ještě více jej zarazil lehký dotyk jemné dlaně na paži.
,,Já děkuji tobě zloději, že jsi mě naučil se nebát," zaslechl tichý hlas plný smutku i váhavé vděčnosti. Dlouze se na ni zadíval, až se mu zdálo, že se v těch modrých očích utopí. Věděl, co to znamená.
Na okamžik s ním byla zase Ada.

,,Dovol mi naposledy tě obejmout," pronesl chraplavě. Chtěl si připomenout moment, kdy byl s touto ženou šťastný.

Adě po tváři přeletěl stín smutku. Opatrně přijala roztaženou náruč a padla do jeho objetí.

Zlehka se dotkl jejího krku.
Naposledy vdechl známou vůni lilií. Nyní už věděl odkud pochází.

,,Hodně štěstí, Samueli," pronesla, když se odtáhla. Opět před ním stála dcera radního.

,,Můžeš jít," dodala tiše a ukázala na dveře. V jejích očích se zračila nepřístupnost.

Samuel ztěžka polkl. Tohle loučení jej bolelo více, než si myslel.
,,Hodně štěstí," věnoval jí poslední smutný úsměv, než vyšel ze dveří.

S klidnou duší zanechal Adelaine za sebou.

Přesto jej tížilo vědomí, že Ada zůstane navždy v jeho vzpomínkách.