Samuel

Na madam bylo poznat, jak velké přemáhání ji stojí, aby jej nenechala vyvést.

,,Neodejdu, dokud mně neřeknete, proč jste sem Karin zavolala," pronesl pevně. Na důkaz svých slov se ještě více opřel do židle a ruce položil na opěrky.

,,Když tak toužíš po odpovědi, mohl bys pro mě něco udělat," oklepala dýmku o desku stolu a položila ji na stojan.

Samuel se na madam podezřívavě zadíval. Co po něm může chtít?
,,Plním jen příkazy šéfa Rychlých Rváčů," odpověděl chladně. Nechtěl se zpovídat nikomu dalšímu. Obvzlášť ne této ženě.

Madam se vědoucně usmála.
,,Ale zajisté. Ten tvůj šéf také může za to, že jsem Karin opět přijala ve svém domě," hlas měla medový, ale její oči byly pichlavé jako hroty dýk.

Samuel se zamračil.
,,Co po mě chcete?" zeptal se s mrazivým pocitem. Tohle se mu ani trochu nelíbilo.

,,Jen maličkost," natáhla se pod stůl a položila na desku dřevěnou krabičku.

Samuel zdobené víko propaloval pohledem, jako by tak mohl zjistit, co ukrývá.

,,Tohle znič a já ti dám odpověď," pronesla madam a lehce víko otevřela.

Samuel překvapeně hleděl na obsah truhly. V dřevěné nádobě se nacházela spousta skleněných lahviček. Už je předtím viděl. Sám jich měl ještě pár v podkroví.

Madam měla sbírku Karininých léčiv. Pocítil slabost, když si uvědomil, k čemu jsou.

Karin je vždy nosila pro zdejší dívky. Aby jim dodala alespoň trochu klidu v tomhle bezútěšném místě.

Byla jejich jedinou nadějí.

A on je má o to připravit.

Jenže potřeboval zjistit, co je s Karin.

Dobře věděl, že každá informace má svou cenu. Umění bylo odhadnout její výši. V tento okamžik si nebyl jistý, jestli ta cena, kterou hodlá zaplatit, není příliš vysoká.

,,Vidím, že je poznáváš. Nemusíš mít obavy. Holubička je už po včerejšku potřebovat nebude," prohodila to tak hladce. Ucítil, jak se mu stáhla hruď nebezpečným tušením. Co se tu stalo?

,,Dobrá, udělám to," pronesl chraplavě a zabodl do madam zrak. ,,A vy mi dáte odpověď,"

Žena s ohnivými vlasy přikývla: ,,Máš můj slib, "

Pomalu vstal a přešel k truhlici. Chvíli očima zkoumal její obsah. Na co všechno ty byliny pomáhaly? Proti krvácení? Ranám? Či snad na větší klid a lepší spánek? Ať už byly na cokoli, nechtěl nad tím moc přemýšlet. Nenašel by odvahu je zničit.

S prudkým nádechem se svižně rozmáchl pravou rukou. Uslyšel tupou ránu následovanou tříštěním skla. Viděl, jak se úlomky topí v rozlité tekutině.

Snažil se potlačit pocit viny. Ty dívky se jistě obejdou i bez toho. Odvrátil pohled od té spouště a podíval se na madam.

,,Tak? Proč sem Karin přišla?" zeptal se lehce výhružně. Jen ať ta žena zkusí nějakou další lest.

Madam se na něj podívala s jiskrami v očích.
,,Čekal tu na ni významný zákazník. Velmi rád využil jejích služeb."

Samuel se zamračil. ,,Co tím máte na mysli?"

,,Řekněme, že dívky v mém hedvábí jsou předurčené jedinému osudu. Holubičce ty šaty seděly dokonale."

Samuel se musel zhluboka nadechnout, aby nedal průchod vzteku, který jej zaplavil. Díval se do očí té proradné dámy. Uvažoval, jak je možné, že ji vina ještě nesrazila na dno.
Někteří lidé nemají svědomí, napadlo jej chmurně.

,,Nemůžete si s těmi dívkami jen tak zahrávat," pronesl to, co jej sžíralo už od vstupu do pracovny.

Madam udiveně povytáhla obočí.
,,Překvapuje mě, že něco takového říkáš ty. Také si zahráváš s lidmi, Vyděrači. V tomhle jsme si podobní,"

Samuel zatnul zuby. Zaráželo jej, jak její slova mají velkou moc.
,,Nepodobáme se v ničem. Neznáte mě a já neznám vás. U toho bych zůstal," pronesl rázně a odtáhl se od stolu.

Chtěl z toho místa co nejdříve zmizet.

Při cestě ke dveřím na sobě cítil pohled modrých očí. Když bral za kliku madam promluvila: Ráda jsem potkala jednoho z těch, kdo zkazili moji Holubičku. Vypadá to, že ti na ní záleží. Snad to bude stačit, abys jí pomohl zpátky na nohy."

Prudce vzal za kliku a vyšel z pracovny. I když si to nechtěl připustit, ta slova se mu vryla do mysli. 

Sotva vešel do hlavní místnosti, zarazil se. Pohledem se zastavil na Adě. Stála před zrakem tří mužů. Všichni vypadali jako chtiví psi.

Připomněla mu jejich první setkání.  Tenkrát byla téměř bez sebe.

Nyní stála napřímená. Na muže se dívala jako na dotěrný hmyz, který jí narušuje prostor.

Samuel jí chtěl pomoci. Jenže ho k tomu nevedly její náušnice. Ty měl bezpečně uložené v kapse kazajky.

Nyní to byl pocit, který ho obklopil. Nutkání ji pomoci, kvůli útěše, kterou mu dopřála předchozího večera.
Nebo v tom bylo něco víc?

Běžně by ty chlapy poctil jednou ze svých pěstí, nebo škrábl některou z dýk, které mu vrátili.

Jenže do tohoto prostředí se hrubost nehodila. Tady se vztek překrýval úsměvy.
Stačil mu jediný pohled na jemnou tvář světlovlasé dívky, aby se rozhodl. Bude hrát podle zdejších pravidel.

Ada

Z těch chtivých pohledů mužů před ní jí naskakovala husí kůže. Stále na sobě cítila pevný stisk jednoho z nich, když ji chytil za paži. V ten moment ji mysl zaplavil obraz hrubých rukou rvoucí její modré šaty.

Naštěstí se mu stihla vytrhnout a přesunout se do protějšího rohu. Rozhodně je nechtěla mít v blízkosti.

Na těch mužích bylo poznat, že je to začíná bavit.

,,No tak! Pojď sem krasotinko!"

,,Chceme si jen užít," zasmál se druhý a odhalil tak zažloutlé zuby. Ada prudce zvedla hlavu a potlačila nevolnost. Rukou bezděčně přejela po náprsní kapse haleny. Skrývala tam bílou obálku, která jí přidala starosti.

Nebude se bát takových ubožáků. Je mnohem lepší než oni.

Ta myšlenka byla natolik silná, že zastřela děsivé představy minulosti. Narovnala se v zádech a rozhlédla se kolem sebe. Kde je ten zloděj?

Než se stačila pořádně porozhlédnout, zastřela jí výhled vysoká postava.

,,Nelekni se," zašeptal jí do ucha chraplavý hlas, který slýchala poslední večery. Zmateně se zamračila. Co chce zloděj udělat? Než to stačila promyslet, objaly ji silné paže a přitáhly ji blíže k pevné hrudi.

Okamžitě na svých ústech pocítila hrubé rty. V mžiku strnula. Tělem jí projel nečekaný chlad. Měla pocit, jako by zamrzla na místě. Bezděčně se zhluboka nadechla – do nosu ji uhodila vůně oceli a kouře.
Co to má znamenat?

Na jednu stranu cítila popuzení. Jak si dovoluje ji takhle bez varování políbit? Zároveň v pozadí převládal pocit, že to není tak nepříjemné. Dokonce ji to svým způsobem přitahovalo.

Sotva zaznamenala slanou chuť jeho rtů, už ji propustil ze svého sevření.

Ada roztřeseně dýchala, snažila si srovnat v hlavě, co se právě stalo. Nechtěla si připustit ten pocit osamělosti a chladu, když se zloděj odtáhl. Pohlédla na něj se zvědavostí. Pozoroval ji s planoucím pohledem. Zarazilo ji, když v jeho tváři spatřila touhu.

Předešlý chlad vystřídal oheň. Spaloval jí celé její tělo, horkost jí stoupala do tváří. Mezi mlhou v mysli se prodrala jediná myšlenka.

Proč ji vůbec políbil?