Samuel

Hvězdy zářily tak jasně, jako nikdy předtím. Uchváceně je sledoval ze samotného vrcholu zdi, předělující Zlaté Město od Uliček. Nacházel se na pomezí starého a nového života. Noční můry, na kterou si zvykl a snu, který ještě neobjevil.

Dokázal to. Je na druhé straně.

Jenže za jakou cenu? Zašeptal mu tichý hlásek v mysli. Pohlédl na amulet ve své dlani. Ten šperk jej provázel po většinu života. Málem o něj přišel. Ani nechtěl pomyslet na to, co by se stalo, kdyby jej od Adelaine neukradl zpět.

Z noční oblohy k němu dolehl milovaný hlas: Jsi šťastný, můj synku?" ta prostá otázka, která z hvězdného nebe zaznívala téměř každou noc. Běžně byl za ni rád.

Nyní se mu zdála jako výsměch.

Ano - měl by být šťastný. Vždyť se mu splnil sen.

Jenže místo radosti jej svíral smutek.

,,Zklamal jsem tě," zašeptal zlomeně ke hvězdám. V mysli se mu ozvala slova dávno řečená. Hlavně ho nikdy nikomu neukazuj. Nejen, že jej ukázal i když nevědomky. On dovolil, aby jej nepovolaný člověk dostal do rukou.

,,To už se nikdy nestane," zašeptal stísněně a sevřel amulet v dlani. Raději jej zničí, než aby byla zneužita jeho moc.

,,Snažil jsem se mami. Opravdu," ztěžka polkl a pohlédl vzhůru k nebi. Ruka, ve které šperk svíral se mu bezmocně roztřásla. V očích jej začaly pálit slzy. Nebránil jim.

Roztřeseně přešel k okraji zdi. Uvnitř jej svírala hluboký zármutek. Měl pocit, že zrazuje nejen ženu, která na něj po celý jeho život dávala pozor. Ale i sebe samého.

Sevření pěsti na moment povolilo. Ozvalo se kovové cinkání, jak se amulet na tenkém řetězu propadl níže. Těsně před tím, než spadl do hloubky jej sevřel znova v pěsti.

Ten šperk pro něj nebyl jen připomínkou. Díky němu si dokázal zachovat na krutém místě dobré srdce.

S ním by přišel i o dobrou část sebe samého.

,,Nedokážu to," zašeptal staženě. Nemohl zničit jediný kousek domova, který mu zbýval.

Nemáš na výběr.
Ten mrazivý hlas, který běžně slýchal ve své mysli se znenadání ozval přímo za ním. Mnohem jasněji než dříve.

Prudce sebou trhl a rychle se otočil. Sotva se zastavil, zůstal stát jako v transu.

Shlížel do tváře, kterou nikdy předtím nespatřil. Z popelavě šedé pleti zářily rudé oči plné hněvu. Ten pohled jej zcela přimrazil na místo, že nebyl schopen pohybu.

,,Kdo jsi?" zeptal se téměř bez dechu. Všechny svaly se mu proměnily v kámen, srdce vynechalo několik úderů

Vsadím se, že mě dobře znáš. Jen nejsi schopný přiznat moji existenci, pronesla osoba mrazivě. Jeho slova se Samuelovi zabodla do mysli, až se v bolesti předklonil.

,,Ten hlas," zachraptěl zděšeně.

,,Vždy jsi mě naváděl v boji. Dával jsi mně sílu zabíjet," poslední slovo se mu zadrhlo v hrdle.

Náhle vše dávalo smysl. Proč byl v boji jako v transu. To, že střílel tak dobře, i když byl napůl slepí. Za vše mohla osoba naproti němu.

,,To díky tobě jsem se stal Vyděračem," dodal hořce. Ta skutečnost jej vyděsila více než postava zahalená ve stínu.

Díky mně jsi stále na živu, opáčil hlas chladně.

Samuela zamrazilo. Přesně takhle mluvil jako Vyděrač. Jenže tím už není. Opustil vše, co jej s touto úlohou spojovalo.

,,Už tě nepotřebuji," zasyčel naštvaně se zběsile bušícím srdcem. Uvědomil si, že to je poprvé, co pocítil skutečný čirý strach. ­­­

Vážně?­­­­­­­ postava se rozesmála - byl to syrový zvuk ze kterého tuhla krev v žilách.

Nebuď hloupý, Samueli. Patřím k tobě - to je něco, co nezměníš dodal chladně.

,,Ne," vydechl stísněně.

,,Už nejsem jako ty. Nejsem necitelný a chladnokrevný. Nikdy bych nikoho nezabil!" aniž si to uvědomil hlas mu přešel v křik. Tohle není on. Už nechtěl nosit masku. Odmítal nadále hrát role, které mu osud přidělil.

,,Nevěřím ti," pronesl jeho stín chladně. Samuel netušil, jak to dokázal, ale náhle na něj mířil pistolí.

,,Zabij mě dříve, než já tebe," dodal necitelně a zabodl do něj pohled rudých očí.

,,Tak jsi přeci přežíval," dodal mrazivě.

Samuel se snažil zklidnit roztřesený dech.

Není to skutečné, přemlouval se. Je to jen moje představa - nemůže mě zabít.

Přesto mu cvaknutí západky znělo příliš reálně.

Pohledem zavadil o amulet, který stále svíral v pěsti. Kov jej utěšoval známým chladem.

V ten moment se nacházel na hraně mezi svým nejlepším a nejhorším já.

Obě jsou mojí součástí, došlo mu, když se díval z krvavých očí na jasně modrý kámen. Jedna nedokáže existovat bez druhé.

Ztěžka se nadechl - věděl, co musí udělat.

Zavřel oči před rudým pohledem. Vytěsnil všechno kolem. Jediné, co vnímal, byl vlastní dech a tíha amuletu v dlani.

,,Odpusť mi to, maminko," zašeptal těžce směrem ke hvězdám. Doufal, že spolu s amuletem nezmizí i ona.

S těžkým srdcem uvolnil šperk ze své dlaně s vědomím, že opouští kus svého života.

V ten moment se ozval se výstřel přehlušený výbuchem modré záře, která zastřela i hvězdný svit.