Karin

Stále před sebou viděla Samuelův lítostivý pohled. Slyšela jeho prosté prohlášení: Vyhrála si.

Jak dlouho toužila ta slova slyšet? A přece – když se k ní konečně dostala, nebrala je jako vítězství.

Naopak se jí příčila ta cena, kterou Samuel za její výhru zaplatil. Od Waltera zjistila, že Samuela vyhodil z gangu. Bylo to snad kvůli ní? Nebo v tom bylo ještě něco jiného?

Ať byl důvod jakýkoli, nedokázala se smířit s myšlenkou, že Samuela už nikdy neuvidí. Chtěla mu toho tolik říct. Toužila mu poděkovat za vše, co pro ni udělal. Za to, jak ji chránil. Že ji vyvedl ze stínu plného zrady. Vždy jí dával potřebnou sílu pokračovat dál.

Teď byl pryč.

Ihned po hádce se šéfem se vydala na jediné místo, ve kterém, jak věděla, se stále nachází část jejího bratra ve zbrani.

Prostor starého skladiště na okraji Scestí ji překvapil. Opadané červené cihly tvořily na dřevěné podlaze rudé cestičky. Pod prošlapanými prkny našla uschované dýky, pistole, a dokonce pár jejích lahviček s bylinami. Ta drobnost jí vehnala slzy do očí. Už jí nikdo léky krást nebude.

Přešla k velkému hnědému psovi schouleného v rohu. Zarazilo ji, že ani neštěkl. Když se podívala blíže, všimla si žalu ve velkých hnědých očí.

,,Taky ti chybí, že?" zašeptala staženě a opatrně jej podrbala za špičatýma ušima. Lehce rukou ucukla, když pes varovně zavrčel.

Poblíž zvířete ležela pohozená vlněná deka. Opatrně ji vzala do rukou a zblízka prohlédla. Zarazila se, když na látce spatřila světlý dlouhý vlas. V mysli se jí vybavil obraz té neznámé dívky, kterou zde Samuel ukrýval. Zlehka se k dece přitiskla – skrz zápach kouře a krve ucítila i neznámou vůni lilií.

Sice nevěděla, co ta dívka byla zač. Věřila, že je díky ní Samuel šťastný někde za zdmi těchto prokletých Uliček.

Zaslouží si to, po tom, co pro ni udělal.

Lehce sebou trhla, když ji na zátylku zalechtal závan studeného vzduchu. Pohlédla tím směrem a spatřila otevřené okno. Najednou zatoužila po čerstvém vzduchu. V té místnosti ji dusil každý nádech.

Zhluboka se nadechla a lehce k oknu přešla. Jediným hbitým pohybem se vytáhla nahoru.

Sotva dopadla nohama na plechové střeše, to svírání ji pustilo. Bolest v srdci však zůstala.

Pomalu se postavila a rozhlédla se kolem. Musela uznat, že Samuel měl odtud opravdu krásný výhled. Přímo na Zlaté Město. Odtud se to jevilo jako jiný svět. Chvějícíma se rukama uhladila temně zelenou látku šatů.

Lehce se zamračila, když na vrcholku zdi zahlédla pohyb. Už blouzním, přemlouvala se. Není možnost, aby se někdo dostal na vrchol zdi.

Přesto se ozvala její intuice, která jí nabádala, ať se podívá blíž. S třesoucíma se rukama vytáhla ze skryté kapsy na šatech úzký dalekohled, který jí před pár hodinami věnovali jako novému pobočníkovi šéfa Rychlých Rváčů.

Opatrně nástroj rozbalila s okem přiloženým k užšímu konci se zaměřila na zeď. Ten pohled ji zcela ochromil. Ta postava na zdi vypadala příliš jako Samuel. Ale to není možné, přemlouvala se. Ten je určitě někde se svojí záhadnou světlovláskou.

Přesto jí něco napovídalo, ať tu zvláštní osobu stále sleduje. Postava se najednou předklonila v očividném vzteku. Vítr k jejím uším donesl slova, jejichž zvuk okamžitě poznala: Nikdy bych nikoho nezabil! Ta slova se jí zaryla do uší s chladnou přesností. Zároveň potvrdila její tušení, Samuelův hlas by poznala kdekoli. Co dělá na zdi?

Přešla až k samotnému okraji střechy. Chtěla mu pomoci, přestože věděla, že to není možné.

Tohle je jeho boj. Musí se s tím poprat vlastními silami, došlo jí s bolestným bodnutím.

Se staženým hrdlem pozorovala, jak Samuel bledne ve tváři. Nevěděla, co jej tak rozrušilo.

Byl na zdi zcela sám.

V mysli se jí začaly promítat momenty, kdy takhle pomáhal jí s jejími démony. Zaháněl je za pomocí oceli, nebo utěšujících slov. Štvalo ji, že mu nemůže poskytnout ani jedno.

,,Prosím, drž se," zašeptala přikrčeně. V uších se ozýval její vlastní roztřesený dech, hrudí otřásalo hlasitě bušící srdce.

Teprve nyní si všimla stříbrného šperku, který Samuelovi visel z dlaně. Nikdy předtím jej neviděla, přesto ji zvláštně přitahoval. Zahlédla, jak šperk klouže z bledé pěsti.

Prudce sebou trhla, když jí zrak zastřela jasná modrá záře. Dalekohled ji vypadl z rukou a skutálel se dolů ze střechy. Obrovská vlna ji odhodila vzad. Tvrdě dopadla na plech střechy.

Chvíli jen ležela a snažila se popadnout dech. Co to bylo? Párkrát zamrkala, aby rozehnala mlhu. Poté se s hlubokým nádechem pomalu postavila na roztřesené nohy.

Ten zvláštní výbuch nevydal žádný zvuk. Jen velkou spoustu světla. Přesto, když pohlédla směrem ke Zlatému Městu, zamrazilo ji.

Nedobytná železná zeď byla pryč. Dočista zmizela.

A spolu s ní i Samuel.

To uvědomění ji srazilo na kolena. Z očí jí vytryskl nezadržitelný proud slz.

Její soupeř na život a na smrt, bratr ve zbrani. Její přítel a ochránce.

Je nenávratně pryč.

V hrudi jí narůstala velká vlna žalu. Z hrdla se jí vydral srdceryvný křik plný bolesti a vzteku.

Doposud si neuvědomila, jak moc jí na něm záleželo. Spoléhala na něj nejen při úkolech. Ale i v životě.

V mysli se jí jako ozvěna rozlehl jeho hlas: Jsi silná Karin.

Roztřeseně se nadechla. Rozklepanou rukou setřela slzy, které jí stékaly po tvářích.

,,Máš pravdu, Same," zašeptala stísněně. Postavila se na nejistých nohách. Přes clonu slz pohlédla na osudné místo.

Ta zbořená zeď znamenala ještě něco jiného. Konečně spadla zábrana, která oddělovala Uličky od Zlatého Města.

S pohledem na obnovenou volnou cestu se v ní zrodilo rozhodnutí: i ona bude volná. Odpoutá se od takových jako jsou šéf Rychlých Rváčů, nebo madam Loretta.

Už se nenechá nikým ovládat.