Samuel

Dalšího dne ráno musel brzy odejít. Nedokázal se zbavit svíravého pocitu, který jej sužoval. Ten dojem ledu, když na něj radní pohlédl.
On jej viděl.

Nebyl na sebe pyšný za chování po procitnutí ze snu.
Byl naprosto mimo sebe a přesto - jako by se jeho dávno pohřbené já v té chvíli dostalo na povrch. Dobře si vybavoval hřejivé objetí útlých paží. V paměti se mu usadila nasládlá vůně růží a deště. Nedovedl ten pocit rozpoznat. V první chvíli se chtěl instinktivně bránit. Jenže když jej obklopilo konejšivé teplo, nemohl. Mysl mu zaplavila vzpomínka na ženu, která již dlouho nebyla s ním. V té chvíli mu však připadalo, jako by u něj znova byla.

Jenže tohle nebyla žena, která jej vychovala. Byla to záhadná dívka s nebesky modrýma očima a zatajenou myslí.

Nechtěl si to přiznat. Jenže v hloubi duše byl Adě za její čin vděčný. Nikdy by nepřiznal, že jej vyvedla z děsivé prázdné nejistoty. V té chvíli se cítil tak neskutečně opuštěný – jako by mu nezbyl nikdo na světě – nezbyl ani on sám.
Už nikdy to nechtěl zažít.

Jeho přísně hlídaná role se zhroutila jako uvolněné kameny. Nevěděl, co se stane. Jak radní naloží s jeho podobou? Samuel doufal, že to bude brát za pouhý blud snění. I když mu jeho část našeptávala, že tomu tak není. Tito lidé nikdy nic neberou na lehkou váhu.

Z chmurných myšlenek jej vyrušila dívka, která již pro něj nebyla neznámou.

,,Mám prosbu," pronesla s pohledem lesknoucím se nejistotou.

Samuel odvrátil pohled od šedivého výhledu z okna a přesunul jej na Adu. Stála těsně u stěny, o kterou se lehce opírala. Samuel zaznamenal, že její noha je už mnohem lepší. Dokonce to vypadalo, že může chodit. Lehce k ní kývl na znamení pozornosti. Ještě chvíli chtěl šetřit slova.

Ada se mírně pousmála, světlé řasy se jemně zachvěly, když nejistě sklopila tvář.

,,Chci se jít projít. Už jsem na tom mnohem lépe," zvedla zrak a zadívala se přímo na něj. Neubránil se mírnému překvapení. V tom pohledu, kde ještě před pár dny viděl pouze strach a nejistotu, se nyní odrážela rozhodnost spolu s důvěrou. To jej zarazilo ještě více.

Pomalu ji přejel pohledem od nohou obutých ve vysokých kožených botách, látkových hřejivých kalhotách, přes černou halenku až se zastavil na její bledé tváři. Neřekl by to nahlas, ale to oblečení jí slušelo. Takovým zvláštním způsobem, jakým padne oděv někomu, kdo obnovil celý šatník. Černá barva dávala vyniknout jejím světlým vlasům – dodávala jí na tajemnosti.

Ještě chvíli ji zkoumal pohledem, než pomalu přikývl. ,,Dobrá, ale budeš potřebovat tohle." Přešel pár kroků ke svému vaku, ze kterého vytáhl šedý plášť. Setrval na něm pohledem, téměř láskyplně se dotkl měkké látky. Šetřil si jej tak dlouho. Měl v plánu si jej vzít, až se dostane do předních pozic v gangu.

A teď ho chceš jen tak dát naprosté cizince, zazněl mu v uších chladný hlas. Samuel jej ihned zarazil.

Není mi cizí, pronesl v mysli rázně. Díky tomu si uvědomil, že to je pravda. Sice Adu neznal. Měl však dojem, že postačí málo k tomu, aby to změnil.

S uspokojením vzal plášť do rukou a vydal se s ním k Adě. Ta jej sledovala s jasným zaujetím. Nezahlédl v jejím pohledu žádnou obavu - to jej uklidnilo.

,,Vezmi si to," natáhl k ní ruku se světle šedou látkou. Ucítil, jak se mu o hřbet ruky otřely jemné prsty, když si dívka oděv přebírala.

,,Děkuji," pronesl upřímně, zatímco na něj pohlédla s jiskrami vděku.

Samuel dívce mávnutím ruky naznačil, ať jej následuje. Věděl přesně, kam zamíří.

Neobtěžoval se s žádnými formalitami. Prostě vrazil do dveří vysoké budovy známé jako nevěstinec Sladký sen. Nevšímal si nevrlých pohledů mužů hlídajících u vchodu, ani podezřívavých očí dívek rozvalených v křeslech.

Ada se k němu naklonila, očividně zmatená.

,,Co to je za místo?" zeptala se s nejistotou v hlase, zatímco těkala očima po místnosti.

Samuel se na ni zadíval v němém ujištění. ,,Jediné další místo dost bezpečné na to, abych tě sem mohl vzít," pronesl tiše a ukázal na jedno volné křeslo. ,,Počkej tu na mě, musím něco vyřídit."

Ada jej však nenechala jen tak odejít. ,,To mě tu necháš samotnou?" lehce nadzvedla hlavu. Na okamžik v ní spatřil ten vzpurný záblesk z prvního dne. Hlavou mu probleskla myšlenka, jestli to jen hraje, nebo to je součást jejího skutečného života.

,,Splnil jsem ti tvoje přání projít se. Teď ty poslechni mé a chvíli tu počkej," otočil se na patě a zmizel, než stihla Ada říct cokoli dalšího. Něco v koutku mysli mu našeptávalo, že neudělal úplně správně. Jenže jeho pozornost si převzala jiná záležitost. Musí se dozvědět, co se stalo s Karin.

To byl také důvod, proč se zastavil před zdobenými dveřmi. Dva muži na hlídce jej propálili naštvanými pohledy. Moc dobře si všiml, jak jej zkoumali.

Upřeně mu pohled oplatil. Bylo mu jasné, že do tohoto prostředí plného jasmínové vůně a semišových polštářů vůbec nezapadá.

To už ani Karin. A přesto se zde nejspíše znova objevila, napadlo jej.

Jeden z dvojce přede dveřmi se už chystal jej vyhodit pryč, když se vchod otevřel.

Stála v nich žena, sama o sobě ztělesněním noblesy. Samuel přesto nepochyboval, že kdyby shodila všechny ty šperky a sladký úsměv, z původního kouzla by nezbylo téměř nic. Při pohledu na zlaté prsteny musel potlačit svrbění v rukou. Vycvičený instinkt zloděje tady nepotřeboval.

Cítil, jak jej žena zkoumá pozorným zrakem, postupně jej hodnotí a odsuzuje. Pod jejím pohledem si připadal jako nahý.

,,Kdo jsi?" zazněla otázka z rudě nabarvených rtů. Modré oči se zabodly do bledé tváře.

Samuel si cestou sem skládal obrázek člověka, jakého bude muset předvést. Tohle místo, a hlavně žena před ním mu dodaly chybějící kousky.

,,Přišel jsem vám pomoci, madam," pronesl co nejpokorněji a sklonil tvář k zemi. Osoby jako ta před ním měly rády pocit moci, kontroly nad ostatními. Pro tuto ženu to platilo dvojnásob. Celé její bohatství bylo vybudováno jen díky kontrole nad dívkami, které neměly na výběr. Dívkami jako Karin.

Madam jej ještě chvíli propalovala pohledem. Nejspíše přemýšlela, jestli mu má věřit.

,,Dobrá. Všechny zbraně zanechejte zde a vstupte do mé pracovny."

Samuel přikývl na srozuměnou. Narovnal se a začal podávat nenávistně se tvářícímu muži před sebou všechny své zbraně. Pistole, vak s náboji, tři dýky a nůž.

Když vstupoval do velké pracovny měl zvláštní pocit prázdnoty. Tak moc si zvykl nosit zbraně u pasu, že mu připadalo, jako by přišel o část oblečení.

Madam usazená za rozložitým stolem mu pokynula k židli naproti. Neposadil se, pouze se opřel o opěradlo, pohled upřený na osobu před sebou.

,,Vím kdo jsi, Vyděrači," pronesla ta dáma překvapivě ostrým hlasem. Samuel povytáhl obočí.

,,Nemám dojem, že bychom se už někdy potkali," pronesl chladně konverzačním tónem. Nikdy nebyl na tyhle tanečky. Rozuměl spíše ostrým otázkám a rychlým odpovědím. Byl schopen ovládat i tyto kroky, když bylo třeba.
Jako právě nyní.

Madam se na něj se zaujetím zadívala.

,,Ještě jsem neměla tu čest. Mnohé jsem však o vás slyšela. Víte, ve skutečnosti jste více zajímavý než z vyprávění," propletla si štíhlé prsty, jako by o tom opravdu uvažovala.

Samuela její slova nemálo zaskočila. Navenek nedal nic znát, pouze lehce sklonil hlavu.

,,Jsem rád za váš zájem madam Loretto," pokusil se o uvolněný hlas.

,,Proč jste tady. Máte snad pomyšlení na některou z mých dívek? Pokud ano, stačí říct. Ráda vám ji připravím," ta lehkost s jakou mu ten návrh podala, jej popudila. Hnusilo se mu, jak snadno předhazuje dívky, jako by byly kus masa.

,,Nejspíše vás zklamu, ale proto tu nejsem."

,,A proč tedy?" v očích se zjevila jiskra podráždění.

Samuel se napřímil v zádech.
Čas přestat hrát tuhle hru a jít na rovinu.

,,Jsem tu kvůli Karin," pronesl pevně a zabodl do ženy pohled, který mnohé znejistí. S potěšením si povšiml, že i v jejím neoblomném výrazu se mihla váhavá jiskra

Hned ji však zahnala a nasadila falešný sladký úsměv.
,,Co s ní má být? Už pro mě nepracuje. To bys měl přeci vědět, váš šéf ji vykoupil," neušlo mu, že s ním přestala mluvit zdvořile. Taky už si na nic nechce hrát. Tím lépe.

,,To je pravda. Jenže s ní není něco v pořádku. Mám podezření, že za to můžete vy,"

Madam lehce zavrtěla hlavou.

,,Ale prosím, proč bych já za něco mohla? Tak mladá dívka jako ona se v tomhle drsném prostředí snadno ztratí. Tak to prostě je,"

Karin ne, problesklo Samuelovi myslí. Navenek pouze naklonil hlavu.

,,Přesto si myslím, že tu byla. Donutila jste ji vrátit se. Chtěla jste ji znova vlastnit a ovládat jako spoustu dalších,"

Madam se v očích mihl naštvaný záblesk.
,,To je vážné nařčení, Vyděrači."

Lehce nadzvedla hlavu,
,,Proč jsi tak jistý tím, že je zrovna u mě?"

V té chvíli se Samuel zarazil. Opravdu, co ho k tomu vedlo? To, že věděl o Karininých donáškách bylin? To, že mu šéf nechtěl prozradit Karinin úkol? Nevěděl přesně, proč se vydal zrovna na tohle místo. Něco mu naznačovalo, že to je správně. Čím dál více podrážděný pohled majitelky nevěstince jeho tušení podporoval.

Přesto že neměl jistotu, musel ji předstírat. Snad tak získá odpovědi.
,,Dlouho jste ji neviděla. Vyrostla z ní krásná dívka, není to tak? A vy byste ji chtěla zpátky," upřeně se na ni zadíval.

Madam si podrážděně povzdychla. Sáhla po úzké dýmce a plynule si zapálila.

,,Nepopírám - vcelku by se hodila. Ale ten neotesanec Walter ji zkazil na tolik, že by zde neměla dlouhé využití. Nehodlám plýtvat silami na kámen, když mám spoustu uhlí měnící se v diamant,"

,,Ale byla tady. Jinak byste o ní nevěděla, že se sem nehodí," dodal s pevným pohledem. Jistou jeho část potěšilo, když se madam popuzeně nadechla. Trefil se, Karin tady byla. Otázkou zůstává, proč?

Madam dlouze potáhla z dýmky a vydechla šedý kouř.

,,Ty nevíš nic, Vyděrači. Proto jsi sem přišel. Chceš zjistit, co je s tvojí soupeřkou," zadívala se na něj intenzivním pohledem. Samuela zamrazilo, jak o tom ví ta žena před ním? Nějak to z Karin vytáhla?

,,Chci vědět, co se s ní stalo. Jistě se sem nevrátila z vlastního rozhodnutí," jeho hlas zhrubl. Byl schopný dámě před sebou i vyhrožovat, jen aby zjistil pravdu.

Proč mi vlastně na Karin tak záleží? Přepadla jej myšlenka. Mohla by mu být ukradená. Jenže mi zachránila život. Musím jí to oplatit. I kdyby to bylo jen ujištění se, že se k ní tahle žena už nikdy nepřiblíží.

Madam si všimla chladu v jeho pohledu, protože se lehce odtáhla.

,,Vidím, že řeči o tobě nelhaly. Skutečně dovedeš působit děsivě. Jenže to je přetvářka. Každý ji někdy použije, aby se na okamžik stal tím, kým není."

Samuel ztěžka polkl. Ta slova se jej dotkla více, než čekal.

,,Jenže snadno zapomene, kým byl, když ji používá příliš často," oplatil jí to chladně. Už jej ta hra unavovala.

Madam byla nejspíše podobného názoru, protože se narovnala v zádech.

,,Nemám na tebe čas, Vyděrači. Okamžitě opusť moji pracovnu."