Slunce zapadalo v záplavě oranžové, rudé a zlaté. Halilo temné uličky do měkkého světla. Na tu vteřinu jim propůjčovalo milosrdný vzhled.

Samuel seděl na střeše staré továrny a pozoroval ten večerní skvost. Slunce zapadající za vysokou, drátem obehnanou zeď z kamene a oceli. Zlatavě ozářenou zábranu, která oddělovala uličky Scestí a Nástrah od Zlatého Města.

Pozoroval ty vysoké, nádherné domy. Sedlové střechy z pravých tašek. Jasně prozářená okna bez jediného škrábance, nebo vady.

Sledoval tenhle nádherný výhled večer co večer. Tak moc toužil po životě ve Zlatém Městě.

Chladivý vítr jej udeřil do zjizvené tváře a rozhodil tak po krk dlouhé, černé vlasy. První záchvěv sychravého podzimu.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Zbožňoval tuhle chvíli klidu. Moment, kdy jej nic a nikdo nerušil. Byl tu jen on ve svém království z opadaného kamene a zrezlého kovu. S výhledem na vysněný život.

Až když se vítr ustálil, spustil se z plechové střechy. Okované špičky bot zaskřípaly, když dopadl na železné schody.

Přešel pár kroků a mrštně se vtáhl přes okno do patra. Zlehka dopadl na prošlapanou, zaprášenou dřevěnou podlahu podkroví.

V přívětivém svitu končícího dne vypadalo jeho útočiště neškodně, dokonce bezpečně. Přesto měl pod prochozenými prkny uschovanou řadu zbraní.

Jeden ze stínů se pohnul.
Samuel se pousmál. ,,Huntere. Pojď ke mně, brachu." Velký, temně hnědý pes k němu přiběhl s nadšeným vrtěním ocasu. Než stačil Samuel mrknout, už ležel na zemi a Hunter mu radostně olizoval obličej.

,,Dost! Dolů!" zavelel, sotva se vzpamatoval z pádu. Pes na něj upřel lítostivý pohled, naposledy mu olízl nos a odebral se do kouta, kde měl ze starého oblečení vyspravený pelech. Párkrát se otočil dokola, než si lehl. Velkou hlavu si položil na přední tlapy a upřel na mladého zloděje prosebné oči.

Samuel mu chvíli pohled oplácel, než si smířeně povzdechl. ,,Jsi jediný, kdo mě dokáže přesvědčit. A to jen proto, že tě mám rád. Víš to?" pronesl s pousmáním. Hunter napřímil špičaté uši a naklonil hlavu na stranu.

,,Ty mi nevěříš? Je to pravda," pronesl, když si všiml jeho pohledu. Hunter byl pro něj jako rodina. Věrný přítel, pro kterého by udělal cokoli. Sáhl pod plášť a hodil mu flákotu masa. Hunter nadšeně zabušil ocasem do prken, až se kolem zvířil prach. Poté se nadšeně pustil do jídla.

Samuel jej s úsměvem sledoval. Ukradl kotletu cestou od Karin v jednom pokoutném stánku v uličkách Scestí. Sám si vzal kus chleba a s hladem se do něj zakousl.

Mohl se najíst v domě s ostatními vrahy a zloději gangu Rychlých rváčů. Jenže upřednostňoval klid, který mu skýtala půda starého skladiště.

Bylo to jeho útočiště. Místo, kde se cítil v bezpečí, chráněn před zvídavými zraky ostatních.

Uvelebil se na staré matraci v rohu. Vytáhl zpoza košile stříbrný amulet. Modrý kámen se zatřpytil v posledním slabém paprsku zapadajícího slunce. Odlesky na stříbře tepaného oka mu zastíraly zrak.

Při tom pohledu se mu vybavila mračna hustého kouře zahalující modré duhovky, překypující strachem a mateřskou láskou. Jsem tady s tebou.
S mírným úsměvem sevřel amulet v dlani a zavřel oči. Nechal se tím hlasem unášet do světa snění...

***

Objevil se v mlhou obestřeném prostředí uliček. Stál na kamenité cestě. Díval se na rozostřené, zchátralé domy a rozmazané okolí Nástrah. Přízračný vítr mu nadzvedl lem temně modrého pláště, naprosto stejného tomu, ve kterém usnul na hrubé matraci.

Těsně před tím, něž se naplno pohroužil do spánku, zaslechl vyděšený křik. Nyní vyrazil rychlým krokem za tím voláním o pomoc. Někde tam na něj čekala zoufalá duše, toužící po záchraně.

Prostředí uliček se náhle zaostřilo. Amulet, který měl zavěšený kolem krku, slabě zapulzoval.

Jasně spatřil zchátralou budovu z rozpadaných cihel. Před ní stál mohutný sloup, rozdrolený zubem času, pod kterým seděla shrbená postava. Topila se ve stínu, tak nepropustném, že nedokázal určit, kdo to je. Kolem ní se mihotala temnota, jakoby ji chtěla pohltit.

Když se dostal o krok blíže, udeřil ho do uší úpěnlivý pláč. Tak vystrašený. Tolik zoufalý.

Zastavil se a opatrně se k ní sklonil. ,,Copak tě trápí, ztracená duše?" zeptal se jemně, zatímco se stín ovíjel kolem něj. Odhalil tak malou dívenku, která schoulená vzlykala do drobných dlaní.

Pomalu zvedla hlavu a zadívala se na něj plachým pohledem. Velké, oříškové oči se leskly slzami a strachem. ,,Oni... oni mně ublížili. Říkali ošklivá slova. Po-potrhali mi šatičky," zazněl z roztřesených rtů slabý hlásek.

Cítil její strach tak silně. Jakoby pohltil jeho samotného. ,,Teď tu nejsou. Neublíží ti," zašeptal útěšně. Kdesi v duši jej bodl osten vzteku. Divoké zuřivosti, že si uličky berou tak nevinné životy. Že kradou jejich dětství a nechávají za ním jen prázdnotu. Hned ten pocit zahnal hluboko do podvědomí a pokynul k děvčátku. ,,Jak se jmenuješ? "

Dívenka na něj dlouhou chvíli upírala nejistý pohled, než odpověděla: ,,Lizzy."

,,Tady se nemusíš bát, Lizzy. Jsi v bezpečí," ujistil ji pevně. Amulet probleskl modrým světlem, které se rychle omotalo kolem děvčátka. Slzy, dosud kanoucí po tvářích zmizely. Drobné rty se roztáhly v úsměvu. ,,Ty jsi Snílek," vydechla dívenka uchváceně. ,,Jsi opravdový."

Pomalu přikývl. ,,Ano. Přišel jsem ti pomoci," pronesl tiše, když se z dívčiných očí vytratila poslední slza.
,,Co máš ráda, Lizzy? Jaké je tvé přání?"

Dívenka se na chvíli zamyslela, než odpověděla: ,,Chci vidět louku. Krásnou, s hodně kytičkami a motýlkama," sotva to dořekla, amulet na jeho krku se znova rozzářil. Tentokrát světlem tak jasným, že zalilo vše kolem.

Pocítil příval tepla, které přebilo neustávající pocit chladu. S úsměvem sledoval, jak se dívenčina tvář radostně rozjasnila.

Temné stíny i rozdrolený sloup zmizely. Místo toho se objevili na svěží, zelené louce, překypující pestrobarevnými květy. Kolem létaly duhově zbarvení motýly.

Jeden z nich přistál dívence v hnědých vlasech a zatřepotal žlutými křídly. Šťastně se zasmála a zatočila kolem. Usmál se a amulet probleskl po třetí. Dívenčiny potrhané, špinavé šaty se proměnily v květinami posetou, bělostnou látku, která kolem ní vířila ve vlnkách.

,,To je krása!" zakřičela radostně. Oči jí zářily nespoutaným štěstím. ,,Děkuji snílku!"

,,Pamatuj, buď silná," pronesl důrazně a pohladil ji po vlasech. Dívenka se zarazila a pohlédla na něj. ,,Ještě neodcházej!" vyhrkla.

,,Neboj se. Kdykoli budeš mít obavy, nebo strach, přijdu ve snu za tebou," pronesl rozhodně.

,,Slibuješ?" v očích toho děvčátka se odráželo tolik zoufalé naděje, která se tam objevila díky němu.

,,Máš můj slib," přikývl a zvedl ruku jako důkaz. Dívenka se usmála a pokračovala v radostném tanci po rozkvetlé louce.

,,Šťastně sni, Lizzy," popřál jí tiše, zatímco se vytrácel v modré záři.