Samuel

Když znova vešel do podkroví, Ada už spala. Chvíli se zamyslel nad možností, že by jí probral. Jenže i jeho zmáhala únava.
Tělo i mysl křičeli po odpočinku. Přesto, že se jim ho nikdy nedostane v plné míře, napadlo ho chmurně.

Co nejtišeji přešel k rohu, ve kterém spočíval velký hnědý pes. Samuel se nad zvířetem mírně sklonil a podrbal ho za ušima. Jeho věrný zachránce. Hunter se jemně zavrtěl a zamručel ze spaní.

Samuel se s tělem plným doznívající bolesti přesunul do rohu blíže ke spící Adě. Její přítomnost mu připadala zvláštně přitažlivá. Skoro jako by do jeho tmavé skrýše vnesla světlo. Levou rukou nahmatal amulet, který vytáhl z pod hrubé látky. Dnes toužil jen po klidu.

S amuletem sevřeným v dlani a pohledem upřeným na dívčinu klidnou tvář se pomalu propadl do neznámé říše snů.

***

Dlouhou dobu bloudil v neurčité temnotě. Kolem něj se ozývaly hlasy různé výšky i tónů. Jejich slova se mísila do sebe v jednu neurčitou změť. Žádný z nich však nezněl vystrašeně nebo zoufale.

Náhle se z hlubin slov ozval naštvaný hlas. Rozlehl se prostorem, jako rána z pistole. Amulet, dosud pohaslý, zapulsoval modrým světlem.

Samuel se na chvíli zarazil. Něco se mu na tom nezdálo. Jako by jej něco v nitru varovalo. Jenže neměl na výběr – musel následovat volání.

Prostředí kolem něj se zaostřilo.

Nacházel se ve velké místnosti. Barva na stěnách byla natřena na světle modrou, velké záclony visely na vysokých oknech.

Ve středu místnosti se nacházel rozložitý stůl, posetý úhledně srovnanými stohy papírů. V jejich středu stál psací stroj.

Vypadalo to tak upraveně – nablýskaně.

To místo nepoznával.

Rozhlédl se pozorněji. Před jednou stěnou přecházela postava. Bylo na ní poznat rozladění. Samuel se zhluboka nadechl. Neměl z tohoto místa, ani z dotyčné osoby dobrý pocit.

Amulet modře zapulzoval – připomněl mu tak, co je důležité.

Samuel se zhluboka nadechl. Pomalu vykročil k přecházející postavě. V nitru se pral se svíravým pocitem nejistoty. Ať je to kdokoli, musím mu pomoci, nakázal si rázně.

Amulet zazářil a kolem něj se začal ovíjet temný stín. Přivítal jej jako teplou přikrývku v mrazivé noci.

Osoba se zastavila uprostřed kroku. Teď, když na ni měl Samuel lepší výhled, rozpoznal mužskou postavu. Krátké světlé vlasy měl vzorně ostříhané po stranách, tvář hladce oholenou. Byl oblečený v dokonale padnoucím obleku, podtrhávající jeho široká ramena a hruď.

Samuel se u něj zastavil, amulet pohasl.

,,Copak tě trápí, ztracená duše," promluvil k muži. Ten se pomalu rozhlédl kolem sebe.

,,Co to má znamenat?" podrážděně se zamračil. Jeho ostrý hlas se zabodl Samuelovi do uší.

Zhluboka se nadechl a prohlédl si jej pozorněji. To místo, ten vzhled, ta očividná povýšenost v jeho pohledu. Mám před sebou člověka ze Zlatého Města, došlo mu. A ne ledajakého – musí být významný. Pohled mu padl na mužovu ruku. Na levém ukazováčku spatřil velký zlatý prsten s vyraženým znakem, který nepoznával.

,,Volal jsi o pomoc," přišel k muži ještě o něco blíže.

Ten ucouvl s ostražitostí v modro šedých očích. Pohledem těkal po místě, kde se nacházel. Samuel věděl, že nevidí nic jiného než stín obklopený modrou září.

,,Nevím kdo jsi! Jak se opovažuješ lézt do mého snu? Tohle si nesázím do podvědomí," prskl podrážděně.

Tak moc sebestředný, Samuelovi se udělalo zle. V nitru mu narůstala skrytá zášť, která se prala s uklidňující mocí amuletu.

Ten muž – už věděl, kým je. Prozradil mu to jeho povýšený pohled, naprostá sebestřednost a jistota v tom, že se k němu nikdo nemůže přiblížit. Takový dojem moci měli pouze lidé na vysokých příčkách.

A tento muž byl na té nejvyšší.

,,Tvoje podvědomí mě sem přivolalo, radní. Potřebuješ pomoci s něčím, co si ve dne nechceš přiznat. Jenže pod hvězdnou oblohou se všechny obavy probouzí."

Radní do něj zabodl přemítavý pohled.

,,Nevím, proč bych se ti měl svěřovat. Své problémy si dokážu vyřešit sám," jeho hlas byl hladký a kluzký, jako kámen čerstvě po dešti.

,,Uleví se ti," pronesl Samuel s jistotou.

Radní ještě chvíli přemýšlel, než pomalu přikývl.

,,Snad máš pravdu," znovu se na něj pátravě zadíval. Přes temný stín nic spatřit nemohl.

,,Cítím se tak sám. Ta jediná osoba, která pro mě znamenala mnoho, zmizela beze stopy. Vyslal jsem po ní pátrání, ale nic nenašli. Jsem bezradný,"

Samuela zarazilo, jak moc a vlastně málo toho radní řekl. Proč ti lidi ze Zlatého města mluví tak neurčitě? Prvně Ada, nyní on. Jak jim má pomoci, když neví, co je důvodem jejich obav?

Amulet znova zapulzoval. Jako by jej nabádal, ať konečně použije jeho moc. Ať toho muže alespoň utěší.

Jenže to nehodlal udělat. Už mu došlo, proč jej zprvu brzdila zlá předtucha. Radní před ním nebyl dobrý člověk.

To on nakázal, ať nechají postavit přes Uličky zeď. On může za jejich chudobu. Mysl mu zaplnil obraz ohněm zamořené čtvrti. Domy v plamenech, obloha v dýmu. Maminčiny oči překryté černou clonou.

Nezasloužil jeho pomoc, na rozdíl od všech lidí z Uliček, které chránil před nebezpečnými stíny. Každou jejich noční můru a strach původně zapříčinil tento muž. On má na svědomí jejich utrpení. Nese na rukou krev nespočtu lidí.

Tento muž si nezasluhuje záchranu – právě naopak, pomyslel si Samuel s hořkostí.

,,V tomhle tě nechám samotného, radní," pronesl s chladem. Pohlédl na něj s nově nabytou nenávistí, kterou ani moc amuletu nedokázala zmírnit. V ten moment smazal linii, kterou si vždy tak ostražitě střežil. Zrušil hranici mezi ochranitelským Snílkem a necitelným rváčem.

Jen ať ten muž pozná jeho hněv.

Radní se napřímil, z očí mu šlehaly plameny.

,,Tohle ti jen tak nedaruju, slepče se zjizvenou tváří," zasyčel s hlavou hrdě zvednutou. Samuel strnul. Jak jen může vědět, jak vypadá? To není možné!

V hrůze pohlédl na amulet. Zářil tak jasně, jako nikdy předtím. Jenže nesvítil kolem něho. Modré světlo prostupovalo jeho tělem – rozehnalo tak stín, který jej chránil před zvědavýma očima spících.

V ten moment zadoufal, že je to pouze zlý sen. Jenže věděl, že tomu tak není.

Snílek nemá vlastní sny.

Ada

Té noci spala neklidně. Stále se převalovala a nemohla najít pohodlnou pozici. Nakonec to vzdala a rozmrzele se posadila. Copak se nikdy pořádně nevyspí?

Pohledem zabloudila k protějšímu rohu, kde spočíval zloděj se svým psem. Zvíře vypadalo nadmíru klidně. Naopak jeho pán se zdál ve spánku podrážděný. Neklidně trhal hlavou a zrychleně dýchal. Z hrudi mu vystupovala jasná modrá záře.

Ada zmateně zamrkala. V první chvíli myslela, že si to jen představuje. Jenže když se podívala pozorněji, zjistila, že to je šperk. Opatrně se zvedla a pomalu se vydala blíže. V noze jí sice ještě tepalo, ale díky bylinám to bylo mnohem lepší. Její touha spatřit zdroj záře byla silnější, než bolest.

Potichu se naklonila ke zloději. Krásně tepaný amulet, jehož kámen zářil jako nejjasnější hvězda. Dlouho na to uchváceně hleděla – takovou nádheru neviděla v žádné šperkovnici. Kde k němu takový zloděj přišel? Nemohl ho jen tak ukrást, na to šperk vypadal příliš jedinečně.

Připadala si jako v transu. Zvedla ruku – toužila se toho drahokamu dotknout. Něco v něm ji neskutečně přitahovalo. Cítila z něho konejšivé teplo a bezpečí.

Prsty se už skoro dotýkala modrého kamene, když se zloděj náhle prudce posadil.

Srdce se jí splašeně rozbušilo, padla dozadu na podlahu. Vylekaně sledovala tvář mladého zloděje.

Přijde mi to, nebo je něco jinak? Napadlo ji. Bledá tvář jako by byla ještě pobledlejší. V nepřítomném pohledu se leskly slzy.

Vypadá to, že měl noční můru. Nějakou hodně zlou, došlo jí při pohledu na jeho vyděšenou tvář.

Při větším zkoumání si uvědomila, co je na něm jinak. Neměl na sobě tu tvrdou, nepřístupnou masku, kterou jí ukazoval od prvního dne. Nyní byl před ní mladík ztracený sám v sobě. Vyděšený hoch, toužící po objetí. Chtěla mu to obejmutí dopřát. Utěšit toho chlapce, kterého Uličky naučili skrývat tvář. Dát mu najevo, že není sám.

Dříve, než si to stačila plně uvědomit, mu jemně položila ruce kolem ramen. Okamžitě ucítila, jak se celý napnul.

Každý sval v jeho těle ztuhnul. Spatřila, jak levá ruka zacukala k dýce, kterou měl uvázanou u pasu. Na okamžik ji polila hrůza. Nepochybovala, že zloděj by byl schopný ji okamžitě probodnout. Jenže ten chlapec, kterého v něm spatřila, potřeboval její pomoc.

Pevně zavřela oči a sevřela jej v objetí. Jemně položila dlaň na záda a hlavu opřela o jeho rameno. Do nosu ji uhodila vůně kouře a oceli. Na krku ucítila dopadnout pár kapek. Zarazilo ji to - zároveň jí to dalo odpověď, proč ještě nepromluvil.

Více ho vtáhla do objetí a nechala jeho slzy dopadat na kůži.

V tu chvíli jí na ničem nezáleželo. Jen na tom, aby mu dodala alespoň zlomek klidu. Nechápala to – nikdy předtím se tak o nikoho nestarala. Jenže nyní pocítila nutnost utišit jeho bolest.

Po chvíli se napětí pod jejími pažemi uvolnilo, zkrácený dech se uklidnil, slzy přestaly téct. Až v ten moment se odvážila objetí povolit.

Zloděj se pomalu odtáhl. Se zavřenýma očima zhluboka dýchal, snad chtěl zahnat poslední zbytky napětí.

Pohledem zkoumala jeho tvář. Bledá kůže byla poznamenaná starými jizvami i čerstvými šrámy. Na pravé lícní kosti se rýsovala podlitina. Dolní ret byl ozdoben rudou krustou. Jsou tyto rány důvodem jeho noční můry? Nevěděla, kde k nim přišel.

To pro zloděje není těžké, napadlo ji. Zloděj si ty rány možná zasloužil.
Na rozdíl od ztraceného chlapce, kterého spatřila v jeho nitru. Ten neměl zažít žádnou z těchto hrůz.

Strnula, když zvolna otevřel oči. Čekala, že v nich spatří vztek, nebo zášť. Jenže v nich rozpoznala záblesk zmatení se střípkem vděku. To bylo poprvé, co jí dovolil číst v jeho tváři.

,,Je to už lepší?" zeptala se potichu. Měla pocit, jako by ji jeho oči vtahovaly.

Zloděj sklopil zrak. Sotva znatelně přikývl.
,,Děkuji," pronesl chraplavě. Zaznamenala, jak levou rukou chytnul amulet a zasunul jej pod látku košile.

Pátravě se na něj zadívala. Na toho muže, který byl pro ni stále záhadou. Teď, když jí dovolil nahlédnout pod skořápku, jej chtěla poznat ještě více.

Zlehka přikývla. ,,To je maličkost," pronesla tiše. Na okamžik zaváhala, než se lehce dotkla jeho paže. Pod prsty ucítila hrubou látku košile.

Mladík k ní zvedl zrak, jejich oči se zaklesly do sebe.

Ada se mírně usmála. Už z něj neměla strach, jako na začátku. Nepřevládala ani zvědavost.

Ten hřejivý pocit, který ji ještě před chvílí svíral ji překvapil.

Znamenal, že jí na něm záleží.