Karin

Žena ladně pokynula štíhlou rukou, ve které svírala úzkou dýmku.
,,Popovídáme si, co říkáš, holubičko?" sotva znatelně povytáhla obočí v němé pobídce.

Karin se zhluboka nadechla, aby našla svou vnitřní sílu. Koutkem oka pohlédla na Arnei.

Ta těkala nejistým pohledem mezi ní a dámou.

Věnovala jí uklidňující úsměv. ,,Neboj se, budu v pořádku," zašeptala směrem ke své přítelkyni, než se vydala za ženou oděné v hedvábí.

Každý krok, každý nádech ji bodal jako tisíc jehel. Hrdlo se stahovalo při pohledu na zdobené stěny, tenké a propustné. Skrz ně byly slyšet vzdechy rozkoše a výkřiky slasti.

Potlačila nutkání zakrýt si uši. Byla si vědoma nenápadného pohledu ženy, která šla pár kroků před ní.

Provazy strachu se jí s každým krokem utahovaly pevněji kolem kotníků.

Panika ji obalovala jako síť. Zhluboka dýchej. Přeříkávala si v duchu mantru: Umíš se bránit - spíše by se oni měli bát tebe. S tímto uvědoměním se provazy uvolnily. Jen stále visely v její blízkosti.

Madam vešla do velkých zlatě zdobených dveří.

Mladá zlodějka se na ni pár vteřin dívala.

Elegantní žena měla husté ohnivě rudé kadeře spletené do bohatého drdolu. Ladnou šíji ověšenou zlatým náhrdelníkem posetým rubíny. Na prstech zlaté kroužky zdobené perlami. Všechno bohatství vykoupené slzami a krví dívek, které se snažily o přežití. Dívek, jako ona.

,,Ukaž se mi," přerušila její myšlenky sametovým hlas, zatímco si ji pozorně prohlížela modrýma očima.

V průběhu tří nádechů stála veřejích, než se odhodlala ke vstupu.
Nebudu se bát.

Zastavila se dostatečně daleko od elegantní ženy. Pomalu se otočila dokola. Cítila, jak madam pozorně měří každý kousek jejího těla. Pozoruje a soudí každou drobnou maličkost.

Po zádech ji přejížděl mráz. V mysli se jí znenadání objevil moment, který tam už dávno neměl svoje místo.

,,Ty jsi mi ale pěkné děvče. Budeš jedna z mých nejlepších, holubičko,"

Všechen strach zahnala hluboko do svého nitra. Nedám před ní najevo, že se bojím. Už nejsem to ustrašené děvčátko.

Dokončila otočku a zpříma pohlédla do té dokonalé tváře, kterou tak nenáviděla.

Madam natočila hlavou na stranu.
,,Vida - myslela jsem, že když mi tě ten prašivý podvraťák ukradl, budeš vypadat mnohem hůř," sytě rudé rty roztáhla v opovržení.

,,Stále by ses vyjímala v mém hedvábí," poznamenala lehce.

Pomalu k ní přešla blíže. Vzala do rukou jeden pramen hnědých kadeří a omotala si ho kolem prstu. ,,Jen škoda těch krátkých vlasů. Mnohem více ti slušely dlouhé."

,,Takhle mi nepřekáží," pronesla pevně.

,,Opravdu?" trhla rukou a pár pramínků jí vyrvala. Karin zatla zuby v potlačení prudkého štípnutí.

,,Zkazil tě, holubičko," pomalu jí prošla za zády, dlaní jí ladně přejela po napnutých ramenou.

Snažila se ze všech sil nedat na sobě znát odpor a strach, který v ní ty doteky chladných rukou vyvolaly.
Zkouší mně - ale proč?

,,Mohla bych ti pomoci. Vždy tu máš místo," pronesla žena jemně, zastřeným hlasem.

Karin přejel po zádech mráz. Vlídná slova jí v uších zněly jako výhružka.

I když ji šéf vykoupil před pěti lety, stále cítila, jak madam Loretta drží řetězy okovů, které ji poutaly.

,,Velice si vážím vaší nabídky, madam Loretto. Ale mám na práci jiné záležitosti," odpověděla co nejklidněji. Dokonce se přinutila k mírnému úsměvu.

Madam se pousmála, zatímco ladně přecházela k rozložitému stolu.

,,Jde vidět, že jsi nezapomněla na mou školu," způsobně usedla do velkého křesla.
,,To mne těší," dlouze potáhla z dýmky.

,,Pověz holubičko. Co tě naučil ten tvůj vykupitel?" pomalu vyfoukla bílý oblak dýmu.

Karin jí pevně pohlédla do tváře. Do těch prohnaných očí.
V této zkoušce obstojím po svém.

,,Tanec smrti - madam," nechala ve svém hlase zaznít hořkou sladkost té skutečnosti.
Jen ať si liška před ní uvědomí, kým se stala.

Lehký úsměv rudých rtů zvadl, ruka s doutníkem nepatrně klesla.
,,Tak to je," vyfoukla oblak dýmu.

,,Udělala jsi chybu, že jsi šla s ním. Tady by tě čekal život plný přepychu a krásy. Takhle?"

Mávla úzkou rukou posetou prsteny: ,,Jen se soužíš v prachu a krvi. Chřadneš - vidím to. Za chvíli budeš jako sešlá stará tvář. Prázdné oči plné smrti," odmlčela se.

,,Copak to takhle chceš? Zemřít, aniž by tě kdokoli spatřil? Neustále se skrývat ve stínech?"

Život v přepychu a kráse? Na někoho jiného by to možná zapůsobilo. Jenže Karin měla v živé paměti, jak tento přepych vypadá. Jak zdejší krása bolí.

Pohlédla elegantní ženě do tváře.
,,Víte - madam. Ve stínech se cítím mnohem bezpečněji, než ve vaší prozářené kleci," nahnula se blíže k sametové tváři.

Se staženým hrdlem sykla: ,,Raději zemřu nepoznaná, než abych žila díky pozornosti ostatních. Nedostanete mně zpět, ani kdybyste mi vyhrožovala sebevíc."

Lehce pohrdavý úsměv rudých rtů povadl. ,,Chtěla jsem se k tobě zachovat uvědoměle a varovat tě před tvým osudem. Jenže když si nedáš poradit - užij si svůj život v bolesti a prachu," s chladným pohledem v očích se narovnala. Ladným pohybem oklepala dýmku do stříbrné nádoby na desce stolu.

,,Vím, že i poté, co tě ten rváč vykoupil, sem stále docházíš. Přinášíš mým dívkám byliny."

Karin se napnula. Chtěla něco namítnout, jenže ji zarazila další slova.

,,Žádám tě, abys s tím okamžitě přestala," předešlou jemnost nahradil ostrý hlas.

,,To nemohu, madam. Dlužím jim pomoc na tomto místě." Pronesla pevně.

Loretta se krátce zasmála. Ten nečekaný zvuk zabodal Karin do uší.
,,Co jim dlužíš? Nic pro tebe neudělaly. To já jsem nad tebou celou dobu držela ochranou ruku. Pokud máš někomu něco splácet, jsem to já má malá holubičko."

,,Už ne. Nepatřím vám," ruce pevně sevřela v pěst.

Jak tě mohlo napadnout, že by ses jí kdy vykroutila? Stále tě drží v hrsti, našeptával jí slizký hlásek strachu v mysli. Už ho nepotlačovala tak dobře, jako před chvílí.

,,Stále mi patříš. Pohlédni na svou ruku." Pokynula jí s vědoucím úsměvem.

Karin z ní nespustila zrak, zatímco si vyhrnovala rukáv košile. Zvolna pozvedla bledou paži.

,,Vidíte tam snad něco, madam?" zeptala se ledovým hlasem. Na ruce měla pouze znak Rychlých rváčů.

Žena se navzdory jejímu prohlášení usmála. ,,Vidím. Pod novou černí je spousta jizev po starém znaku. Stále tam jde rozeznat pírko, má milá."

Po zádech jí přejela rozpálená ruka vzteku. Dávno na ty jizvy zapomněla.

Samozřejmě, že je Loretta viděla.

,,Opravdu? Nic takového tam není," pronesla pevně. Nedá jí šanci, aby se jí ještě více vryla pod kůži.

,,Vidíte jen to, co chcete spatřit. Peníze, šaty, spokojené zákazníky. A všechny ty ztrápené dívky přehlížíte. Využíváte je-"

,,Jsou moje investice," přerušila ji madam klidně.

Karin se zarazila - došlo jí, že zašla příliš daleko. Takhle klidný hlas se této ženy rovnal rozzuřenému křiku.

,,Promiňte, madam. Nepřišla jsem za vámi, abych vás rozčílila," i přes vzrůstající vztek se přinutila pokorně sklonit tvář.

,,V to doufám. Jinak bys odsud neodešla po svých." Lehkost, s jakou to pronesla, Karin zaskočila.

Vyhrožuješ zmiji, ty proradná liško. Ruka jí plynule přejela k pasu. Překvapilo ji, když nahmatala chladný kov dýky. Proč ji nikdo neodzbrojil?

,,Chci vás požádat o laskavost," nečekala, že ji slova boudou chutnat tak hořce. Jenže bylo jasné, že nemá na výběr.

Elegantní dáma lehce naklonila hlavu na stranu v zamyšlení. ,,Skutečně? Laskavosti něco stojí, holubičko," poznamenala zaujatě.

Pohlédla na ženu před sebou novým pohledem. Co za hru to hraješ?

,,Toho jsem si vědoma," pronesla pevně. Budu hrát do konce.

V krásné tváři se mihlo pobavení, spolu s podezřením. ,,O co jde?"

Mladá zlodějka se odmlčela. Něco jí našeptávalo, že její žádost může vše zhatit.

Přesto vypjala ramena. Se zrakem upřeným do jiskřících modrých očí pronesla: ,,Potřebuji půjčit šaty."

Madam se pousmála. ,,Věděla jsem, že se ke mně i přes svá silná slova vrátíš. Snažíš se nedat nic najevo. Já však vidím pod tvoji masku, holubičko." Pomalu k ní natáhla sametově hladkou dlaň.

Karin ji propalovala pohledem. Každá část jejího těla byla napnuta do neúnosnosti. Nedovolí té proradné lišce, aby se jí znova zmocnila.

Už chtěla odseknout, když ji přerušil vnitřní hlas: Musím předstírat - bez toho nesplním šéfův úkol.
A nezvítězím nad Vyděračem.

,,Vždy jste byla v tomhle ohledu mistryní přetvářky, madam," přinutila se ke klidu v hlase.

Loretta ji uchopila za ruku. Do drsné kůže štíhlých prstů se zařízly kovové prsteny.

,,Stále máš v sobě jiskru, kvůli které jsem si tě zvolila," zadívala se na mladou zlodějku očima naplněnýma triumfem.

Karin zůstala několik vteřin bez hnutí. V ten moment jí přišlo, jako by ji madam měla opět ve své moci.

To se nikdy nestane.

Beze slova vytrhla dlaň z pevného sevření.

Pomalu vstala a věnovala poslední pohled ženě s ohnivými kadeřemi a kamenným srdcem.

Když se dívala do prohnaných modrých očí přebývala jí v mysli jediná otázka: Hraje si ona s liškou, nebo liška s ní?