Karin

Laskavosti něco stojí, Holubičko. Ten hlas jí nedal pokoj, ani když už ležela v posteli. Snažila se ta slova vyhnat, jenže se jí neodbytně rozléhala myslí.

Copak se nikdy těch stínů minulosti nezbaví? Sotva se s tím začala vyrovnávat, objeví se tento úkol a celé to začne od znova. S tímhle se jen tak nesmíří.

Neklidně se přetočila na bok a přitiskla se blíže k silné hrudi svého milovaného. Se zavřenýma očima zhluboka vdechla vůni tymiánu a deště. Tak moc ji zbožňovala.

,,Co se děje, Karin?" pohladil ji v uších kluzký hlas. Pokusila se zakrýt nejistotu za mírný úsměv. Zvedla zrak a zadívala se do větrem ošlehané tváře, ze které ji pozorovaly jiskrné hnědé oči.

,,Vše je v pořádku, Coline. Klidně spi dál," odhrnula mu hnědé kudrny z čela. Zlehka přejela po tlusté jizvě na spánku. Znala každou maličkost této tváře. Tak ji milovala.

,,Vidím, že tě něco trápí," zašeptal jí do rtů a položil jí dlaň na tvář. Hřejivýma očima se vpíjel do jejích.

Ucítila, jak jí z koutka oka vytéká slza. Rychle se schoulila a položila si hlavu na široké rameno. Doufala, že si ničeho nevšiml.

,,No tak," zašeptal jí Colin do ucha. Objal jí silnými pažemi. Začal jí přejíždět dlaní po zádech v uklidňujícím gestu.

Karin se držela ze všech sil, aby se nezačala třást. Namísto svírání v hrudi se zaměřila na známý dotyk hrubých prstů na látce halenky.

,,Zítra mě čeká úkol," pronesla tiše do hřející kůže. Pokoušela se potlačit drtivé svírání na hrudi. Přesto se jí po tváři svezla slza, následována další. ,,Bojím se, že to nezvládnu."

Jeho paže ji objaly těsněji. ,,Karin, podívej se na mě," pronesl tiše chraplavým hlasem. Křečovitě ho objala a hlavu zabořila více do drsné kůže. Nechtěla, aby viděl její slzy.

V hlavě se jí stále objevovaly výjevy vypočítavých modrých očí a prstů ozdobených zlatými prsteny. Vidina toho, že se bude muset znova objevit na tom místě ji děsila.

Ucítila ve vlasech lehký dotyk jeho rtů. ,,Prosím," zazněl těsně u ní tichý chraplavý hlas.

Roztřeseně se nadechla. To jediné slovo ji na okamžik vyvedl zpět do skutečnosti. Pomalu zvedla tvář, pohled však stále upírala na postel. Až známý dotyk dlaně na líci ji přiměl zvednout pohled ke Colinově tváři.

,,Ať už to bude cokoli, zvládneš to. Jsi ta nejlepší zlodějka a špionka, jakou znám. Dokážeš všechno," přímo se jí zadíval do očí. V jeho duhovkách rozeznala ujištění, že je tu s ní.

V ten moment se všechny obavy začaly stahovat do ústraní její mysli. Jediné, čím se chtěla zaobírat byl mladý muž před ní. Vždy jí dodával tolik potřebný pocit klidu.

,,Miluji tě, Coline," zašeptala s rostoucím úsměvem.

Oslovený jí jemně setřel poslední slzy. S pohledem do její tváře ji zhluboka políbil.

Zavřela oči. Dala mu ruce kolem krku a polibek zlehka opětovala.

V ten okamžik si připadala naprosto bezstarostná.

Ta chvíle pro ni byla důležitější než cokoli jiného na světě.

V duchu poděkovala osudu za to, že jí přidělil tak skvělého.

S ním byla skutečně šťastná.

Ada

S každou chvílí se jí zmocňoval čím dál větší neklid. Už si zvykla na pravidelné večerní příchody toho záhadného zloděje. Ještě více oceňovala přísun jídla, které jí vždy přinesl.

I když byla většinu času mimo sebe, uzavřená do své mysli, neunikla jí ta nápadná samota, kterou najednou pociťovala. Koutkem oka pohlédla na tmavě hnědé stvoření spočívající v rohu půdy. Už několikrát uvažovala, co zde dělá. Její věznitel moc nevypadal jako typ, který chová domácího mazlíčka.

A přece mi tu děláš společnost, pomyslela si chmurně. Alespoň někdo. Ztěžka vdechla suchý vzduch a více se zabalila do zaprášené deky, kterou jí ten neznámý blahosklonně poskytl.

Ulehla na tvrdou zem. Chvíli poslouchala svist větru. Nečekaně ji přemohla tíseň.

Co když ji tady nechal a sám někam zmizel? Možná se rozhodl, že pro něj už není užitečná. Bezděčně sáhla na uši, kde se ještě před pár dny nacházel krásný šperk.

Moje nádherné náušnice. Jediná připomínka domova. Uvidí je ještě někdy? Nebo navždy zmizely i s tím zlodějem?

Určitě teď někde okrádá nic netušící lidi a na mě nemá čas. Jenže vždy předtím si chvíli našel. Našeptával jí hlásek podvědomí. Zimomřivě si promnula paže a více zamotala do deky. Studený vítr se prodral dovnitř a cuchal jí už tak zamotané vlasy.

Kdybych tak u sebe měla hřeben. Nebo jídlo, nebo teplou vodu! Problesklo jí myslí. Ztěžka polkla a na okamžik se zarazila. Nikdy by ji nenapadlo, že se jí bude stýskat po tak běžných věcech jako obyčejný kartáč na vlasy.

Schoulila se do klubíčka, když ji do břicha uhodily křeče. Pevně rukama objala boky a zavřela oči. V duchu si nadávala – proč jen si nenechala kousek chleba a uzeného masa? Teď by se nemusela trápit hlady. Jenže jak ji mohlo napadnout, že její zdroj potravy zmizí?

Z rohu zaslechla slabé zakňučení. Mírně pootevřela oči. Zadívala se na velkého psa, který smutně vyhlížel z okna. I když si jej většinu času nevšímala, nyní jí ho bylo téměř líto.

,,Promiň, nemám nic na jídlo pro sebe, natož abych dala tobě," zamumlala lehce netečně. Poprvé za celou dobu ji napadlo, jestli má nějaké jméno? Je tu vážně možnost, že by jej měl ten zloděj jako mazlíčka? V mysli se jí vybavilo bledě modré oko utápějící se v šeru.

I když si byla jistá zlodějovou silou, nepřipadal jí jako někdo naprosto necitelný. Naopak z něj za těch pár dní vycítila zvláštní druh náklonosti – téměř starost o to zvíře v rohu.

A když podával jídlo i jí, vždy se zkoumavě díval do jejích očí.
Ne výhružně, jak by od něj čekala. V jeho pohledu byla spíše zvědavost.

Jaký je asi pod tou nepropustnou skořápkou chladu, kterou jí ukazoval první dny?

Sice dovedla číst v lidských tvářích. Ale u něj s tímto měla velké obtíže.

Prohlédnu pod tu tvoji masku, záhadný zloději, pomyslela si s mírným vzrušením.

Úvahy spolu se vzrůstajícím pocitem hladu ji vyčerpaly. Naposledy se podívala na psa, který vypadal, že hodlá na svého pána čekat celou noc. Poté už zavřela oči a ponořila se do neklidného spánku.

***

Překvapeně sebou trhla a rozhlédla se kolem. Nedovedla to vysvětlit. Nacházela se přesně na pomezí Uliček a Zlatého Města.

Na místě, kde by běžně stála Zeď byla pouze tmavá linie.

Zmateně se otočila kolem své osy. Zahlédla polorozpadlé domy na jedné straně a na druhé krásné, vysoké stavby jejího domova. Co to má znamenat? Při pohledu na bělostné stavby se jí bolestně sevřelo srdce. Její domov – tak moc jí scházel. Jenže nemohla opustit Uličky. Ne bez zlodějovi pomoci.

Po zádech jí přejel silný mráz. Měla pocit, jako by ji do břicha uhodilo kladivo. Hlava se jí začala motat a okolí rozmazávat v houstnoucím víru.

Zmocnil se jí silný neklid. Co když se domů už nevrátí? Ta myšlenka ji natolik pohltila, že se nedokázala soustředit na nic jiného. Měla dojem, že jí hruď obepíná kovový korzet, obdobný těm, které nosila pod šaty. Obleče je ještě někdy?

Ztěžka polkla a na jazyku ucítila slanou chuť. Lehce zvedla prsty a přejela jimi po tváři, na kterých se vytvářely mokré cestičky. To jsou slzy?

V hlavě se jí rozezněla přísná slova: Princezny nepláčou.

,,Copak se děje, ztracená duše?"
Přestože ten podivný konejšivý hlas slyšela téměř každou noc, při jeho zaznění sebou trhla. Vždy se ozval z ničeho nic.

Rozehnala z očí mlhu a pohlédla na siluetu před sebou. Obrys postavy se topil celý v černém stínu. Jen ve středu zářilo jasné modré světlo.
I když jej neviděla, věděla dobře, kým je.

,,Nevím, proč jsem tak nejistá, Snílku. Ale jsem ráda, že jsi tady," nedovedla si to vysvětlit, ale vždy se těšila na jejich setkání. Připadalo jí to pošetilé. Vždyť ani neví, o koho jde. Může to dobře být jen představa. Pouhý výtvor její osamělé mysli.

Jenže ten zvláštní pocit jí napovídal, že ať už je tato záhadná osoba kdokoli, je u něj v bezpečí. Dříve by se tomuto mínění vyhnula. Jenže pobyt na nehostinném místě mimo její domov jí dost přesunul žebříček hodnot. Kde dříve stála noblesa s vybranými způsoby, nyní ležely city a nutnost spatřit další den.
Zvláštní, jak jiné místo změní smýšlení člověka.

Silueta se k ní na pár kroků přiblížila. Zdálo se jí to, nebo se pohyboval nejistěji než před tím?

,,Jsem tu kvůli pomoci," pronesl prostě a přiblížil k ní modré světlo. Usmála se, když její promrzlé tělo zaplavilo teplo. Bezděčně ke stínu natáhla ruku. Toužila spatřit, kdo se za ním skrývá.

Dříve, než stihla svou prosbu říci ji zalilo jasně modré světlo. Když se rozplynulo, nejistota a obavy byly pryč. Spolu s nimi zmizel i tajemný Snílek, který byl po zbytek noci předmětem jejích úvah.