Samuel

Zastavil se v jednom z temných zákoutí a vyčkával. Pozorně sledoval každý pohyb v zešeřelé uličce. Od houpající se rozbité lucerny, až po krysy hodující na zbytcích.

Všechny smysly měl napnuté k prasknutí, přesto, že svaly měl uvolněné.

Přesně, jak se to učil dlouhé roky.

Zaznamenal jejich přítomnost okamžik před tím, než vešli do průchodu. Pocítil hrubou sílu, která se kolem nich vznášela jako kouř shořelého dřeva.

Dva urostlí muži vysoké postavy se zastavili uprostřed vjezdu a rozhlédli se kolem. Jeden z nich přejel kostnatou rukou po lesklém revolveru u boku. Druhý si upravil pušku visící přes rameno. Vyčkávali.

Stejně tak on.

,,Kde ksakru je? Už bylo deset!" zavrčel hromotluk podrážděně. Mohutnou rukou ztuhle přejel po lesklém revolveru u boku.

Jeho kumpán si podrážděně odfrkl. ,,Určitě to je bouda. Ti zatracení vymahači to na nás ušili." Podezřívavě se rozhlédl kolem, jakoby hledal všechny Rychlé Rváče.

Zpoza odrolené zdivo si je pozorně prohlížel. Jejich urostlou postavu zabalenou do rozedraného oblečení. Kožené pláty, které zakrývaly díry na kabátech. Široké klobouky, v jejichž stínu skrývali tvář. Na dlaních navlečené roztrhané rukavice.

Tito lidé vypadali na míle vzdálení od těch překupníků, se kterými se setkal v Nálevně. Otázkou bylo, jestli se tak oblékli záměrně, nebo během dvou dnů stihli propadnout jedné z mnoha pastí Nástrah.

Upravil si zbraně u pasu a vyšel zpoza zdiva. ,,Rád vás vidím."

Muž s puškou na něj upřel zkoumavý pohled. ,,Tak tady jsi, Vyděrači," zachraptěl.

To si jej všiml i druhý chlap. Probodl jej zamračeným pohledem. ,,Nejsi schopnej dodržet domluvu? Řeklo se v deset. Teď je," sáhl do vnitřní kapsy kabátu. Pravděpodobně pro hodinky, v horším případě zbraň.

,,Dvacet minut po desáté," prohodil nevzrušeně. Muž s pistolí na něj vrhl nevraživý pohled, zatímco ten druhý postoupil o krok vpřed.

,,Nemysli si, že z nás můžeš tropit blázny," zavrčel výhružně.

Zpod stínu kápě se mu upřeně zadíval do temně zelených očí. ,,To by mě nenapadlo," pronesl tiše, zatímco v zakalených duhovkách pátral po jakémkoli náznaku lsti.

,,To bych ti teda radil," zasyčel chlap s puškou, zatímco si upravoval řemen. Jakoby se chystal vystřelit.

Samuel z něj nespouštěl zrak.
,,Máte to?" zeptal se nezaujatě. Nemínil plýtvat drahocennou energií na řešení zbytečností.

Muž s puškou kývl na svého společníka. Ten zpod pláště vytáhl těžký vak, který skončil na zemi u okovaných bot.

Samuel jej opatrně otevřel a prohrábl jeho obsah. Do dlaně jej zaštípal ostrý chlad zbraní.

Pohled stále upíral na muže. Chlap s revolverem nedovedl zakrýt výraz plný lstivého očekávání, zatímco druhý měl v pohledu pouze náznak zvědavosti.

,,Teď chceme my naši část. Naval prachy," zavrčel na něj chlap s revolverem, očividně dost netrpělivý.

Nevšímal si jej a pozorně prohlížel jednu zbraň po druhé.

Teď už na něj i muž s puškou upíral pohled plný vzteku.

Nebral je na vědomí, dokud nepřebral všechny zbraně, co se ve vaku nacházely. Až poté jim pohlédl do vztekem zrudlých tváří. ,,Peníze vám dám. Nejdříve bych ocenil ukázku," vzal jednu z pistolí a podal jim ji rukojetí napřed. Bylo mu jasné, že si zahrává s ohněm. Jenže jim to nechtěl dát jen tak.

Muž s puškou se zprudka nadechl. ,,Jak se opovažuješ, ty prašivý hajzle. Musí ti stačit, co vidíš," odplivl si na zem. Samuel pokrčil rameny a zadíval se na druhého. Ten vypadal, že jej co nejdříve uškrtí.

,,Copak nevěříte vlastním zbraním? Jestli nevíte, co nabízíte, neměli byste to prodávat," zasyčel s pohledem stále upřeným do temně zelených duhovek. Sázel na jejich hrdost, kterou tito muži měli větší, než svaly.

Chlap si jej chvíli měřil pohledem, než si zbraň převzal.

,,Jak chceš, parchante," zavrčel. Chvíli si jej nenávistně prohlížel, než pozvedl zbraň.

Hlaveň mířila přímo mezi oči.

Stál pevně, i když se mu srdce zběsile rozbušilo. Hleděl zpříma do temného ústí pistole. 

Uslyšel, jak cvakla západka.

Tak vystřel, zbabělče, rozezněl se mu myslí ledový hlas. 

Nebral ho na vědomí a nadále pohledem propaloval zákeřné temno.

No tak! Na co čekáš!

,,Udělal jsi chybu, Vyděrači," prohodil chlap s odporným smíchem. ,,Užij si to na druhým světě." S posledním slovem stiskl spoušť.

Konečně.

Prostranstvím se rozlehl hlasitý výstřel.

Pistole cinkla o dlažbu.

Muž se s řevem držel za tvář, ve které mu vězela kovová západka.

,,Nemám ve zvyku dělat chyby," odvětil Samuel chraplavě.

Pomalu roztřeseně vydechl.

Přestože věděl, že na něj zbraň nevystřelí, nedovedl zabránit strachu, jenž se jej v tom okamžiku možné smrti zmocnil. Ten pocit zažil již tolikrát – přesto jej stále děsil.

Odvrátil pohled od naříkajícího muže a otočil se k druhému, který zděšeně pozoroval svého druha.
,,Jenže vy podle všeho ano," zpoza pláště vytáhl váček s penězi, který s cinkotem skončil na zemi, těsně vedle řvoucího muže.

,,Je tam o sto dryalů méně, za tu vadnou pistoli a dvě sady slepých nábojů. Kvůli špatnému arzenálu může být v budoucnu ztráta na životech," kývl hlavou směrem k cukající se postavě na dlažbě.
,,Pamatujte na to."

Naposledy přejel zaraženého muže i jeho naříkajícího společníka chladným pohledem, než se svou kořistí odešel do stínů.

Mlhou k němu dolehla rozzuřená slova plná nenávisti.

Za tohle zaplatíš, Vyděrači!

Už se stalo, pomyslel si, zatímco se prodíral Uličkami. 

Ada

Kolem se vznášela jemná vůně lilií. Bílé záclony se vzdouvaly ve vánku. Místnost byla prozářena jasným svitem slunce, který dopadal na zdobené tepané zrcadlo.

Zvedla zrak a pohlédla na dívku před sebou. V odrazu se zračila útlá postava zahalena do hedvábí a sametu. Světlé kadeře spleteny v zdobený účes. Ladná šíje ověšená perlami a zlatem.
Tolik perfektní obrázek.

Modré oči se leskly slzami, které stékaly v mokrých cestičkách po hladkých tvářích. Byl to tak osvobozující pocit. Jen na malý okamžik nemuset nic předstírat. Nemuset lhát, že ji nic netrápí – že je v pořádku ta samota, která narůstá každým dnem.

Stále se jí v uších rozléhal otcův křik a matčin zoufalý pláč. Chtěla je vymazat z paměti. Vytrhnout bolest ze srdce.

Jenže čím více se snažila zapomenout, tím pevněji tam ty momenty zůstávaly. Nesmím se tomu poddat, opakovala si neustále. Nesmím to k sobě připustit.

Vychovávali ji proto, aby uměla skrýt své pocity. Teprve nedávno jí nasadili masku, kterou se musela naučit nosit. Musela být dokonalá – žádné slzy, žádný křik. Jen vlídná slova, ladná gesta. Vytříbené chování. To byl její úkol.

Pokojem se rozlehly pravidelné kroky. Odvrátila pohled od zrcadla a zaměřila se na příchozího. Na tváři vykouzlila přívětivý úsměv, přestože si byla vědoma lesknoucích se očí.

,,Zdravím otče. Jdete mne zkontrolovat?" nechala ve svém hlase zaznít vlídnost, přestože v duši žádnou necítila.

Vysoký, elegantně oblečený muž na ni upřel světle zelené duhovky.

,,Příliš dlouho chybíš na večírku. Měla by ses tam ještě ukázat," prohodil stroze a přeměřil ji pohledem. Cítila, jak hodnotí každou drobnost. Jako perfekcionista kladl velký důraz na detaily. Pohledem se zarazil na její tváři.

Rozvážně k ní přešel a sklonil se, aby mu viděla přímo do očí.
,,To jsou slzy?" pozorně pátral zrakem po jejích lících.

Potlačila nutkání se otřást pod tíhou jeho pohledu.
,,Ano," pronesla staženě a pevně mu pohled oplatila. Nevěděla, co nastane. Matku za její křik vyhnal z domu. Udělá to stejné i jí kvůli pláči?

Muž sklopil zrak. ,,Pamatuj na jedno," pronesl nečekaně jemně. Pravou rukou sáhl do klopy saka a vyndal bílý kapesník.

,,Jsi má princezna," začal jí otírat tváře.

,,Co to znamená?" zeptala se tiše. Ještě nikdy jí tak otec neřekl.

Hluboce si povzdechl. ,,Princezny nepláčou," pronesl pevně. Když osušil poslední slzu, kapesník zahodil k zemi. 

Dívala se na něj jako v transu. Na ten bílý kus látky lesknoucí se jejími slzami.  Neschopna jediného pohybu poslouchala vzdalující se otcovy kroky.

Rozhlédla se po zešeřelém prostoru půdy. Vločky prachu poletovaly ve slabých paprscích. Vůni lilií nahradil ostrý pach kouře.

Strávila zde dva nekonečné dny. Sama se svými myšlenkami a psem v rohu, který celou dobu spal.
Jediný způsob, jak se vyhnout tísni, byl útěk do vzpomínek.

Jen ji nenapadlo, že ji zavedou tak daleko.

Princezny nepláčou.

Jak ta slova nenáviděla. Nutila ji skrývat se za nacvičené úsměvy a elegantní gesta.

Udělala z ní dokonalou herečku.