,,Měli bychom chodit do kina častěji," postěžoval si Luka ještě hodinu potom, v kavárně nedaleko Louveru. Juleka s Rose už nás opustily a zase jsme zůstaly jen my čtyři. Ne že by to po celou dnešní akci bylo jinak.

,,Já si myslím, že mi to stačilo, ten film byl kravina," Kagami míchala své latte a dívala se do něj, jako by tam mohla něco vyvěštit. ,,Nehledě na to, už teď budu mít u matky problém, že netrávím svůj čas produktivněji."

,,To mi povídej," ozval se Adrien chroupající croissant. Pečlivě jsem sledovala, jakou náplň si vybral. Meruňkovou. To znamená, že příští várka naší pekárny budou meruňkové croissanty.

,,Mně se ten film docela líbil," uznala jsem, přestože jsem většinu času nedávala moc pozor. Možná to byla kravina, ale aspoň to bylo hezky zpracované a šaty, které si hrdinka koupila, byly jednoduché a přitom tak hezky navržené.

,,Taky si myslím, že to byl dobrý výběr," souhlasil se mnou Luka. Ovšem konec jeho věty zanikl v náhlém křiku a ráně.

Pohledy všech se s trhnutím přesunuly k oknům, za kterými obloha fialověla. Jen v dálce v ní svítilo něco levitujícího, zeleného. Další zakumatizovaný člověk. I Tikki pochopila, co se děje, a snažila se mě upozornit pohybem mé tašky na boku.

První, kdo vyskočil na nohy, byl Adrien. Vzal mě za ruku a rozběhl se k východu. ,,Musíme pryč."

,,J-já vím."

Luka s Kagami byli hned za námi. Polovina návštěvníků kavárny se krčila u zdí a stolů, jiní spolu s námi utíkali pryč. Těžko říct, co bylo bezpečnější. Jazyk mě svrběl od toho, jak už jsem se chtěla přeměnit, ale v Adrienově blízkosti jsem nemohla. Musela jsem ho dovést do bezpečí a přitom to vypadalo, že si ten úkol zadal sám a táhl naopak do bezpečí mě.

Takhle jsme doběhli do postranní uličky kavárny, kde se personál hrnul ze zadních dveří. Běželi proti nám a něco na nás křičeli, ale my je neposlouchali.

,,Tady to vypadá v pohodě," Adrien těžce po běhu oddechoval, očima těkal po okolí. Jeho pohled spočinul na krabicích. Hned mi to bylo jasné.

,,Neschovám se do krabice. Budu v pohodě. Ty se schovej."

Krátce se zasmál, což se k situaci vůbec nehodilo. Obloha fialověla víc a víc, až to vypadalo, jako by se blížila noc. Brzo jsem na Adriena sotva viděla ve stínu budov. ,,Věř mi, Marinette. Zůstaň tu, prosím." S těmi slovy se otočil a chtěl se rozběhnout zpátky na hlavní ulici.

Chytla jsem ho za rukáv. ,,T-to tu nezůstaneš se mnou? Kam jdeš?"

Znervózněl. ,,M-musím něco udělat a ještě najít Kagami a Luku a-"

,,Ne, zůstaň tady."

Vzdychl a objal mě. Hodně pevně a mě se, přestože to situace zrovna nevyžadovala, zase vybavil park. A to mě bolelo. Nechtěla jsem mít před očima tu jedinou představu, která mi navíc připomínala Chata. Taky jsem ho objala.

Ještě mě pohladil po vlasech, podle soustředěnosti se pokusil ulíznout rozcuchané prameny a pak se na mě usmál. ,,Neboj, za chvíli bude všechno v pořádku. Přijdou hrdinové." A pak mě pustil a utekl.

Úplně mě tím laskyplným gestem odrovnal, že jsem zapomněla na svoji povinnost ho udržet tady v bezpečí.

,,Marinette, na co čekáš?" Tikki až ječela. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy a přeměnila jsem se. Pomocí joja jsem se vytáhla na střechu sousedního domu. Všude vládl chaos, v dálce jsem už viděla Viperiona, Ryuko i Chata, jak jdou po zaukamtizovaném člověku.

Ale Adrien nikde.

----

,,Jaké bylo kino?"

,,Jo, fajn," odpověděla jsem nepřítomně.

Číča se na mě zamračila. ,,Jsi nějaká zamlklá, co se děje? Řekni to kamarádu Chatovi." S těmi slovy už seskakoval ze zábradlí a šinul si to ke mně. Nejdřív jsem ho chtěla odstrčit, o další lekce jsem neměla zájem. Doporučený camembert jsem měla schovaný dole ve školní tašce a už jsem viděla, jak ji pak budu muset vyprat ve voňavce.

,,Děláš ale pokroky, princezno. Vsadím se, že bez mé pomoci by jsi ho nebyla schopná takhle obejmout."

To byla pravda. A já jí nechtěla přiznat. Nemůžu se tu po večerech objímat s černou kočkou, zatímco Adrien v klidu spí u sebe v posteli. Stál u mě, očividně přemýšlel, jak formuluje další lekci. Ztrhaně jsem nad tím vzdychla.

,,Jaký si myslíš, že Adrien je?" číča se dívala stejným směre co já.

,,Co to je za otázku?" otrávený smích. ,,Je milý, krásný, dobře vychovaný, starostlivý, slušný..."

,,Brzdi holka," přerušil mě téměř okamžitě. Usmíval se jak kdyby ho někdo majzl pánvičkou - dost křivě. ,,To jsou samý dobrý a velice žádoucí vlastnosti, ale jaký je doopravdy?"

,,Asi nerozumím otázce." Až mě to zaskočilo, představa, že bych Adriena tak dobře neznala, mi brala dech.

,,Myslíš, že je Adrien pořád tak... upjatý?"

,,Nenazvala bych to upjatým. Holt je dokonalý."

Jeho smích byl tak jedovatý, až jsem ucouvla. S tím se opřel předloktím o zábradlí a zahleděl se směrem, kde stál Adrienův dům. ,,Dokonalý... Co když je takový drzý a zbrklý jak já?"

,,Pochybuju. Silně pochybuju," zavrtěla jsem hlavou. 

Odpovědí mi bylo vzdychnutí. ,,To byla dnešní lekce. Teď na praktickou zkoušku."

,,C-co?" hrklo ve mě. Nechtěla jsem si zase představovat park. Nechtěla jsem se zase po celý zítřek cítit provinile, protože jsem si vytvořila falšenou vzpomínku. Žaludek se mi stáhl, když jsem ucítila prsty s dlouhými drápy na své bradě, jak si mě natočily k sobě.

,,T-tohle není potřeba. Tuhle látku docela zvládám," snažila jsem se se smíchem vykroutit, ale on se jen uchechtl a druhou rukou mě objal kolem pasu. Možná jsem si myselal, že tohle zvládám, ale... Ta prašivá kočka to zase posunula na další level.

V očích mu jiskřilo, ústa se mu vlnila v úšklebku, přitahoval si mě stále blíž.

,,Jestli ji zvládáš, tak mi to ukaž."