,,N-ne..." vydechla jsem. Naše obličeje byly tak blízko u sebe. Nechtěla jsem to přiznat, ale já se v jeho očích topila. Byly kočičí, se zeleným bělmem, úplně jiné, než měl Adrien. A přesto mi přišly tak podobné.

Srdce mi bilo, ale zažívala jsem úplně jiný pocit, než s Adrienem. Mohl za to Chat Noir? Mohla za to situace? Mohlo za to něco jiného?

,,Chate, já... T-to nemůžu, přestaň!"

,,Můžeš. Adrienovi to vadit nebude."

,,C-co?" pokusila jsem se ho odstrčit. Držel mě ale pevně a s uklidňujícím šeptem mi znemožnil se pohnout. Tvářil se zklamaně a zároveň... potešeně?

,,Věř mi-"

,,Proč bych měla?"

Hluboký vzdych, s kterým sevření trochu povolil. ,,Chceš pomoct nebo ne? Chceš poradit, jak se k Adrienovi chovat?"

,,J-jo, ale praktické zkoušky nejsou potřeba."

,,Jsou."

Zalapal jsem po dechu. Do čeho jsem se to dostala? Vzdala jsem to. Přestala jsem se vzpírat, ale dál jsem ho provrtávala pohledem. ,,Takže jako chceš, abych tu Adriena s tebou podváděla?"

Krátký smích. Naprosto nevhodný. ,,Ne. Když je to v rámci tréninku, není to podvádění."

Větší blbost říct nemohl.

,,Chceš příště přinést od Adriena potvrzení snad? Papír s podpisem?"

,,Jo?" znala jsem Adrienův podpis. Nějak jsem nevěřila, že by něco takového zfalšoval. A zároveň jsem znala Adriena, nic takového by nepovolil. Nebo ano?

,,Platí. Příště ti přinesu papír, že si s tebou můžu dělat, co se mi zlíbí," zazubil se. Neděsilo mě to. Žádný papír nedostane.

Pokusila jsem se mu znovu vykroutit, protože praktická zkouška se tímto rušila. Jenže on byl asi jiného názoru.

,,Žádný takový. Dnešní lekce není u konce."

,,Ale já chci jít spát."

,,Až to tady doděláš." To jsem si uvědomila tíhu na hrudi. Tak trochu mě dusila a s každým Chatovým naléháním se stupňovala. Už jsem neměla ani energii se s ním hádat, jen jsem cítila, že je toho hodně špatně. Že jsem se zapletla do něčeho, čeho budu strašně litovat. V očích mě zapálily slzy.

Sklopila jsem hlavu, ale on mi jí za bradu zase zvedl, aby mi do uslzených očí viděl. Slzy jako by s ním nehly. Právě naopak vypadal ještě odhodlanější pokračovat.

,,Chate, já nechci."

,,Udělej to. Představ si zase park a-"

,,Já si nechci představovat park." Poslední slovo přešlo ve vzlyk. Chtěla jsem, ať mě pustí, ať můžu za sebou zaklapnout poklop a... A co pak? Celou noc probulet nad tím, jak jsem blbá?

,,Mari..." řekl zastřeně, jako by mu samotnému bylo do breku. Hezký herecký výkon. Když trochu uvolnil sevření, urychleně jsem si utřela slzy. Cítila jsem, jak mi s tím cizí palec pomáhal. A s ním jsem ucítila i ostrý drápek, jak mě na tváři sekl. ,,Jejda, promiň."

Jen jsem zavrtěla hlavou. Ranka štípala, ale mně to bylo jedno. Dneska už mi bylo všechno jedno. Nebo nebylo? Chatova dlaň uchopila můj obličej. Vzhlédla jsem k němu a setkala se s povzbuzujícím úsměvem.

,,Udělej to. Představ si něco jiného než park, třeba... třeba dneska to kino! Můžeme si jít sednout, jestli to chceš mít lehčí nebo si představ, že jsme... já fakt nevím, tohle mi zas tolik nejde." Pohledem hledal místo, kam by mě pomocí mé fantazie přenesl.

,,D-dobře... Co pak?"

,,Obejmi mě, jako jsi dneska objala Adriena." Poslechla jsem. Moje pohyby ale byly mechanické a mdlé. Naše obličeje se ještě přiblížily.

,,Je to jiné, než normálně, že jo?"

Přikývla jsem.

,,A teď to udělej." Jeho dech mě hřál na vlhkých tvářích, zarudlýma očima jsem vyslala poslední prosbu. Nechtěla jsem to udělat a zároveň jsem cítila tu povinnost. Poslední praktická zkouška fungovala, ne? Tahle bude taky fungovat... ne?

Představila jsem si Adriena, přesně jak mi radil. A to byla chyba, protože ať už byla moje představivost sebelepší, já věděla, že to Adrien není. Chtěla jsem se odtáhnout, ale pozdě.

Jeho ruka kolem mého pasu mě pevně stiskla, druhá ruka zajela pod vlasy a přítáhla tak moji hlavu ještě blíže k němu.

A pak moje fantazie udělala hnusnou věc, protože... Jeho polibek až nápadně připomínal ten Adrienův.

-----

meh...idc anymore...

❤