Slyšel zaklepání.

„Dále!" Bylo strohé. Nezvedl oči od hromádek na stole. Nemusela ani mluvit, poznal ji podle odlišné síly, chakry, jak tomu říkala.

Hlavně ne další papíry, s úlevou zaznamenal, že žádnou hromádku nenese. Díky bohu, ulevilo se mu.

„Posaď se. Potřebuješ něco?" Byl po celém dni utahaný, při smyslech ho držela představa spánku. Na papíry viděl jen díky světlu.

Zaváhala. Viděla na něm únavu. Na chvilku se cítila provinile. Je vyčerpaný a já ho ještě otravuju takhle pozdě...

„Přijdu zítra..." Chtěla se zvednout.

Mávl nad tím rukou. „V půlce rozhovoru neusnu. Mluv, Hinato."

„Vím, že se snažíte zprovoznit tu bránu, portál."

Přikývl. „Dvanáctá divize na tom pracuje. Dostaneme tě domů, jak jen to půjde."

„O to jde...," nadechla se. „Já zpátky nechci." Litovala, že nemá foťák nad jeho překvapeným výrazem. Nepustila ho ke slovu. „Kapitán Hirako o tom ví, ale sám celou radu nepřesvědčí. Chci zůstat tady, v Seireitei. Mám tu víc svobody, zodpovědnost... a domov. Nikdo mě nepodceňuje."

Ano, Shinji je sám nepřesvědčí. Bude potřebovat podporu, ale jestli to udělám... už nikdy neuvidím Hinamori. Co když i ona je v tom cizím světě spokojená? Co jestli se taky nehodlá vrátit?

„Dobře. Přimluvím se taky."

Usmála se. „Děkuju, Toushiro."

*

Je až k nevíře, jak je Hinatě podobná. Tichá, milá... a přitom jiná vzhledem i schopnostmi. Ten její meč je fascinující, odtrhl oči od zanpakuto.

„Tady jsme skončili," utírala zkrvavené ostří. Její hlas zněl tlumeně zpod nasazené masky.

„Máš pravdu, Hinamori," souhlasil.

„Většinou, Naruto," odvětila.

„Hm. Vrátíme se do vesnice." Také měl zakrytou tvář.

Přikývla.

Během chvilky po nich nebyla ani stopa. Na místě zůstala pouze mrtvá těla.

*

Odložila zanpakuto i masku. Občas se zdráhala naplno uvěřit. Úlevně dosedla na postel. Bolel ji každý sval v těle, ale neměnila by. Tady ji nesvazovala striktní pravidla jako v Seireitei. Ano, panoval tu řád. V mnoha věcech si byly oba světy podobné. Tady ovšem nebyl řád vynucovaný. Co víc, nikdo jí nepředhazoval, že její kapitán byl zrádce.

Vyhovuje mi to. Žít tady. V Seireitei mají určitě starosti. Tady se zase bojí o tu Hinatu. Nevím, proč jsme si prohodily místa, ale... sobecky chci, aby zůstala v Seireitei. Je mi tu dobře, u Anbu, s Narutem. Moje schopnosti jsou tu víc prospěšné.

Padla po zádech na postel. Zaujala sice navenek Hinatino místo, ale ne ve všem. Práce pro Anbu toho byla důkazem. Těšila se, co přinese každý další den.

***

Bělovlasý kapitán trpělivě čekal. Moc dobře si pamatoval, že Hirako Shinji nepatří k nejdochvilnějším. Potřeboval se ujistit, že Hinatu nehodí přes palubu. Ve dvou měli šanci přesvědčit zbytek kapitánů ke změně názorů. Doufal, že se to podaří. Většina z nich byla rozumná.

„Čekáte tu na mně, kapitáne?"

Nepovažoval za nutné odpovídat.

„Vím, že se mnou chcete mluvit o mojí zástupkyni. Poslal jsem ji za vámi. Já názor neměním a vy?"

Proklínal se za to, že je tak čitelný. Na krátkou chvilku zaváhal. Věděl, že budu souhlasit? No, jistě... už jich tu pár máme. Na co to měnit. Mrtvý se vrátit nemohou. V očích mu cosi problesklo, jeho pohled zpichlavěl.

„Neměním. Jdu do toho s vámi, kapitáne Hirako."

Společně vešli do budovy první divize. Čekal je dlouhý den.

***