„Tam nemůžeš!"

„Proč ne? Nesu kapitánovi papíry, Matsumoto."

Otevřel oči. Před vším tím rámusem klidně spal. Posadil se, prohrábl si akorát přeležené vlasy. Na nějaké úpravy zmačkaného kimona neměl čas.

„Matsumoto!"

Jeho zástupkyně se objevila vzápětí.

„Co má znamenat ten křik na chodbě?"

„Totiž... nechtěla jsem Vás budit, pane. Hinata trvá na tom, že předá výkazy přímo vám." Snažila se o omluvný tón.

„Pusť ji sem. Myslím, že znova neusnu."

Poslechla mlčky. Vyměnila se s Hinatou."

„Nesu nové výkazy. Možná jsem měla přijít později."

„Nevadí," převzal si papíry. „Je to všechno nebo ještě něco?" Viděl, jak váhá. Chtěl ji drobet popostrčit.

„No... není. Já... potkala jsem tu hodně bývalých shinobi. Hodné i pár ne tak přátelských, třeba Uchihu Itachiho nebo... muže jménem Nagato." Odmlčela se.

„Zajímá tě, kde držíme ty opravdu zlé?"

„Ano." Byla by opravdu nerada, kdyby rozvrátili Seireitei.

„Jsou v hlavním podzemním vězení. Nejsou shinobi a ani shinigami. Jsou to pouhé duše bez schopností, i když... jsou nebezpeční i tak. Každopádně je drží odděleně, každého v jiné úrovni vězení. Uchiha Madara je třeba v posledním podlaží. Nikdo z nich neunikne."

Ramena jí drobet poklesla, úlevou. „To je dobře. Jsou opravdu nebezpeční."

„Nemůžu tě tam vzít a ani říct přesnou polohu. Řekl jsem ti dost i tak."

„To nepotřebuju. Jen... nerada bych, aby tu škodili. V mém světě napáchali spoustu zlého." Nezabíhala do podrobností. Dost z jejich ohavných skutků měla živě v paměti.

„Děkuju, že jste mi to řekl, kapitáne."

K čertu se zdvořilostí, povzdechl si.

„Říkej mi jménem, prosím. Bude to tak lepší pro nás oba." Ignoroval její zčervenání, i když mu neuniklo.

„Dobře... Toushiro."

Opravdu nepatrně stočil koutky úst do mírného úsměvu.

***

„Jaká byla hlídka?" Musel se zeptat, opravdu ho to zajímalo. Byla poprvé v Reálném světě. Chtěl znát její názor.

„Byla... divná. Nikdy mě ani nenapadlo, jak jsou... pokrokový," chvilku hledala správné slovo. „Auta, mobily, počítače... je toho tolik. Hromada dojmů a pocitů. Jedna návštěva nestačí." Slova se z ní hrnula o překot. Rozpačitě zmlkla, když si to uvědomila.

„To nic," v očích mu zajiskřilo. „Tahle reakce je naprosto normální. Spousta shinigami se, z první návštěvy, vrací téměř v euforii, rozzáření podobně jako ty," obešel stůl.

„Ano? Nemyslela jsem..." Šla po návratu rovnou za ním. Bylo už po půlnoci a ona vletěla do kapitánovy kanceláře jako velká voda. Potřebovala ze sebe veškeré pocity dostat.

„Nemyslela, opravdu," zalil dva čaje, než jí podal šálek.

Vzala ho do rukou. Zlehka se dotkla jeho prstů. Zabrnělo ji, cítila Toushirovo reiatsu.

„Jsi spokojená?" Potřeboval to vědět.

„Nelituju. Dělám to, co jsem si vybrala," usmála se. „Myslím, že i ona je šťastná... Hinamori. Obě jsme na místech, kde jsme potřeba. Mám za to, že kvůli tomu jsme prošly skrz ten závoj. Vyměnily jsme si místa a je to tak správně," odložila čaj. Stiskla mu ruku.

„Nezazlívej jí to, prosím. Vzpomínej v dobrém. Nechtěla by, abys opakoval stejné chyby... a ani já to nechci."

Neuhnul očima, natož pohledem. Celou dobu se díval do těch jejích. Po takové době, co ji znal dokázal odhadnout, co si přibližně myslí. „Hinamori jsem chránil. Aizen jí... nám...," opravil se, „... hodně ublížil. Nezasloužila si to. Nemám jí, co vyčítat. Jsem rád, jestli je šťastná a v bezpečí. To je pro mě nejdůležitější," říkal pravdu.

„Ke všemu... kdyby se to nestalo... nikdy bych tě nepoznal. Tvůj elán, radost. Rozsvítíš jakoukoliv místnost, kam vejdeš," odhodlával se dlouho, aby to řekl.

Upřímně ji překvapil. Pomalu se usmála.

„Je to nečekané," zarazil se.

„Spíš... milé." Rozhodla se zareagovat bez přemýšlení. Políbila ho.

Vyšel Hinatě vstříc. Objal ji.

Na stole chladly kalíšky s čajem. Pro teď zapomenuty.

***