Každé ráno jsem chodíval malovat do parku. Stojan jsem si rozložil pod statný dub a měl tak většinu parku před sebou. Vytáhl jsem barvy a začal hledat první objekt své dnešní práce. Rád jsem maloval rostliny, nacházel jsem v nich určitou eleganci. I po těch letech malování jsem vždy našel rostlinu, která mezi ostatními vynikala.

Nedaleko od stojanu jsem zahlédl malou kopretinu krčící se v trsech trávy. Vzal jsem paletu a začal míchat správný odstín trávy. Když jsem podruhé zvedl hlavu, všiml jsem si blonďaté dívky sedící na protější lavičce. Soustředěně si četla knihu a nevnímala nic, kromě příběhu v knize. Holými chodidly se dotýkala trávy a její jediný pohyb bylo občasné otočení stránky.

Zaujala mě. Vyzařoval z ní, až podivný klid, který se přenášel i na mě. Okouzlený jsem začal malovat pozadí. Stromy, rostliny a trávu. Potom jsem si namíchal modrou barvu a začal se věnovat jejím šatům. Snažil jsem se vystihnout každý detail, od barvy kůže po odstín vlasů. Ani jeden jsme nevnímali čas.

Teprve, až když slunce začalo chytat krvavý odstín, zdvihla poprvé za celou dobu, obličej od knihy. Zaklapla knihu a tak jako se objevila, zase zmizela. Posbíral jsem své věci a odešel domů. Druhý den jsem se hned po probuzení vypravil do parku. Slunce teprve vstávalo, když jsem rozkládal stojan. Sednul jsem si na lavičku a čekal. Chtěl jsem dodělat detaily a zároveň její obličej. Čekal jsem několik hodin, ale nepřišla.

Chodil jsem do toho parku s jejím obrazem další měsíc, ale znovu, už se neukázala. Ačkoliv nebyl obraz hotový, nechal jsem ho být. Nedokázal bych totiž zachytit to kouzlo, co s ní vycházelo.