„Až umřu nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny."

Už od malička jsem byl dítě štěstěny. Měl jsem hodně kamarádů, milující rodiče a všechny školy jsem vždy zvládl na výbornou. Po studiu na Karlově univerzitě jsem dostal místo v zahraniční agentuře. Dělal jsem personálního ředitele a za těch deset let jsem nasbíral spoustu důležitých zkušeností a získal nespočet kontaktů. Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem podal výpověď a založil si vlastní firmu. Splnil jsem si tím jeden ze svých dlouholetých snů. Během budování práce jsem si, ale našel čas i na partnerský život a na jednom večírků se seznámil s Vilmou. Vilma byla jedna z těch sebevědomých žen, která nikoho nepotřebuje, ale přesto při ní máte pocit, že jste důležitý. Díky svým tmavým vlasům a lehce čokoládové pleti vypadala jako Italka. Pozval jsem ji na schůzku a po půl roce jsme se oficiálně stali párem. Musím říct, že ze začátku jsem měl problém s její nezávislosti. Moje mužské ego trpělo pokaždé, když si beze mě , narozdíl od mých bývalých partnerek, dokázala zařídit spoustu věcí. Po necelých 3 letech našeho seznámení jsme se vzali. Svatba to byla malá, jenom s pár přáteli a  rodinou a následně jsme odjeli na měsíc do Španělska. Můj život nebyl nijak extra dobrodružný. Měl jsem normální práci, manželku, 3 děti a jako každý člověk kupu starostí. I tak si, ale nestěžuju. Měl jsem pěkný život. Trvám si na tom i teď, když ležím ve vystlané rakvi a všude okolo mě hoří svíčky a zní kostelní chór. Někde z dálky slyším pláč mé rodiny a rád bych jim řekl, že nic tak hrozného se nestalo. Má smrt možná změní pár okamžiků v jejich životě, ale pro svět to neznamená nic.