Vešla jsem do domu a zamířila do kuchyně. Tašku s nákupem jsem položila na linku a natočila si sklenku vody. Jakmile jsem se napila, vytáhla jsem z kapsy telefon a vytočila Kamilino číslo. Po několika táhlých pípnutím jsem pokus o hovor ukončila. Z tašky jsem vytáhla noviny a šla do obýváku, když jsem si všimla rudých skvrn na podlaze. Zvedla jsem zrak a se zděšením četla vzkaz: „Už zbýváš jenom TY."

Vyběhla jsem z domu a zazvonila na nejbližší sousedy. Vysvětlila jsem jim celou situaci a oni okamžitě zavolali policii. Podle pohledů Thomase Hopkinse si museli myslet, že jsem blázen. Jeho manželka mě zabalila do deky a donesla hrnek mátového čaje na uklidnění. Zanedlouho poté zaklepala na dveře policie. Thomas je odvedl za mnou a po pár otázkách a informacích, co bude dál odešli. S hrnkem v ruce jsem seděla a dívala se z okna. Někde tam je a jenom čeká na svou šanci. Postupně dostal Adriana, Kristen a teď zbývám jenom já. A v tom mi došlo to nejstrašnější. Položila jsem hrnek a rozběhla se do svého domu.

„Paní, tam nesmíte!" křičel na mě jeden z policajtů, ale to, už jsem podlézala pásku a vbíhala do domu.

„Kamila!" řekla jsem okamžitě, co jsem uviděla vrchního velitele.

„Co je s ní?" zeptal se okamžitě a zaklapl notes.

„Volala jsem jí a nezvedala mi to. A jestli jsem opravdu poslední, tak..." Vrchní velitel okamžitě pochopil a vyšel z domu. Cestou všem dal rozkazy a pomocí vysílačky nechal na Kamilinu adresu poslat posádky. Nastoupili jsme do auta a jeli k jejímu domu.

„Víte, kdo by to mohl být?" zeptala jsem.

„DNA a ani jiné stopy se bohužel na místě nenašly. Kromě toho, že pachatel většinou zabijí stejnou metodou nemáme nic." Po pěti minutách jsme zastavili, na místě už byla přivolaná hlídka a venku stál jeden z mužů v policejní uniformě.

„Pane, Kamila Hollverová je mrtvá. Jedná se o Krvavého vraha," oznámil a mně se podlomily kolena. Nebýt duchaplnosti vrchního velitele, zřejmě bych skončila na zemi.

„Woltře, odveďte slečnu Jenin na naší stanici a nikdo, kromě vás k ní nesmí. Já dorazím za chvíli." Nechala jsem se odvést na stanici a v hlavě měla jen to, že po mě jde vrah. Dostal, už všechny mé přátele a další budu já.

„Chcete něco k pití nebo k jídlu?" Zavrtěla jsem hlavou a položila si hlavu do dlaní. Zvedla jsem ji teprve ve chvíli, kdy jsem zaslechla vrznutí dveří.

„Slečno Jenin, vaše kamarádka je mrtvá a s určitostí můžu říct, že se jedná o Krvavého vraha. Přepokládá se, že i krev, kterou jsme našli u vás doma bude patřit jí. Je to, ale poprvé, co se někoho z vás pokusil kontaktovat, nemám pravdu?"

Přikývla jsem.

„Jste jediná oběť, kterou má za cíl dostat a proto budete pod speciální policejní ochranou. Do doby než ho chytíme, samozřejmě. Než, ale dostaneme soudní povolení, budete tady na policejní stanici. Nechám vám sem přinést věci ke spaní a nějakého jídlo a pití. Nebojte se, nic se vám nestane," poprvé za celou dobu se usmál.

Když mi donesly věci, uložila jsem se ke spánku, protože jsem byla neskutečně unavená. Ale ani spánek mi nenabízel dočasnou svobodu. Místo krásného snu mě pronásledoval neznámý člověk a já utíkala. Čím rychleji jsem chtěla utíkat, tím pomaleji jsem se hýbala. Vyděšená jsem se probudila a uvědomila si hluk na chodbě. Vstala jsem a opatrně otevřela dveře. Na všech počítačích se promítalo stejné video. Vraždy mých přátel. Nejprve jejich prosby a pláč a pak konečný krok k jejich smrti. Někteří to pozorovali a ti další se snažili počítače vypnout, ale marně.

„Anno, jdu si pro tebe. Slyšíš mě? Jdu si pro tebe," ozvalo se na všech počítačích a následně všude vypadl proud.