„O čem se mnou chceš mluvit?" zeptal se Draco Harryho vysíleným hlasem.

Harry se zadíval do Dracových očí. Nic neříkal. Jen zkoumal Dracovu tvář a ty dvě nádherné šedomodré studánky. Nebyly takové, jaké si je pamatoval. Nyní byly skleslejší, vyhaslejší, jakoby bez života. Už neměly tu veselou jiskru, jako tomu bylo dříve.

Jestliže stále byly bránou do Dracovy duše, musela to nyní být prázdná skořápka. A byla to jen jeho vina. Nebo to tak alespoň cítil. V duchu si zařekl, že do nich musí vrátit minimálně kapku toho štěstí, které v nich kdysi bylo. Tak moc ho z toho zabolelo u srdce. Je to jen pouhých sedm měsíců, řekl by člověk. Ale tolik se toho změnilo. Život je jen závod s časem, ale ať se snažíme sebevíc, náš protivník nakonec vždy vyhraje. A pravda je krutá.

Tichá a osamělá slza se svezla po Harryho líčku a dopadla neznámo kam.

„Chci ti vše vysvětlit. Chci ti říct, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal. Chci vědět pravdu o tom, jak... jak teď na tom zdravotně jsi. Nechce se mi věřit, že... že bys mohl být..." bezradně zakroutil hlavou a hřbetem dlaně si utřel pár dalších slz, které se mu vydraly z očí.

Draco se na něj zkoumavě podíval. „Nemusíš mi nic vysvětlovat, pochopil jsem to sám." Sklopil hlavu a zadíval se do svého klína. „Nic ti nevyčítám. Oba jsme věděli, že to nedopadne dobře. Nemohlo."

„Draco..." Harry se zvedl z křesla a poklekl před to Dracovo. Opatrně ho vzal za jednu ruku a přinutil ho tak, aby se mu podíval do očí. „Nemysli si, prosím tě, že jsem to udělal, protože jsem tě nemiloval. Miloval a mám pocit, že ani celé ty měsíce, po které jsem tě neviděl, na tom nic nezměnily. Miluju tě pořád. Ale tehdy... nešlo to jinak.

Nikdo by nás dva nepřijal. Vím, měl jsem si stát za svým. Měl jsem stát za tebou. Vím to. A lituju toho, že jsem to nedokázal. Je to neomluvitelné. Byla to chyba, ale nelze to vzít zpět. Myslel jsem... tehdy jsem si ještě naivně myslel, že i přes moji svatbu s Ginny by to šlo nějak udělat. Abychom se mohli vídat. Spletl jsem. Zase.

Prosím, nemysli si, že jsem to tak chtěl. Nikdo se nezajímal o to, jestli si Ginny doopravdy chci vzít. Vždyť jsem ji ani nepožádal o ruku! Začali nám chystat svatbu i bez toho.

Vím, nejspíš se to stalo kvůli tomu, že jsem s ní v šestém ročníku naoko chodil. Uvědomuji si to, ale tehdy jsme to tak chtěli oba. Bylo to pro nás lepší. Nikdo nás nepodezíral, nikdo nás nesoudil. Bohužel jsem si včas nevšiml toho, že to s Ginny zachází příliš daleko. Že nám začínají plánovat společnou budoucnost.

Když jsem to zjistil, nebylo už cesty zpět. Nedokážeš si představit, jak moc mě to bolelo. Věděl jsem, že ti tím nehorázně ublížím. Byl jsem smířený s tím, že o tebe přijdu, což se také stalo. Ovšem nikdy jsem tě nepřestal milovat. Ginny v mém srdci neměla nikdy tak velké místo, pokud v něm někdy byla, tak jen jako Ronova sestra. Nic víc.

Každý večer jsem nemohl spát, protože jsem myslel jen na tebe. Vím, měl jsem se tu objevit dřív. Nečekat na to, až se stane něco jako to, co mě dnes sem přinutilo přijít. Je to... neodpustitelné.

Nemůžu nic z toho, co se stalo, vrátit zpět. Chtěl bych to ale napravit. Udělám pro to cokoliv. Cokoliv. Nečekám, že mi odpustíš. Nečekám ani to, že bys ke mně mohl stále chovat stejné city jako já k tobě. Vím, že už nikdy nebude nic jako dřív. Ale přesto... přesto někde v hloubi duše doufám, že mi dovolíš, abych ti opět zasáhl do života."

Harrymu se po tváři kutálely slzy. Slzy smutku, slzy výčitek, zoufalství, lítosti. Ale nebyl sám. I šedomodré oči plakaly. Draco tiše seděl, koukal Harrymu do očí a nechával neposedné slané kapky tiše stékat po svých bledých tvářích.

„Mé srdce jsi nikdy neopustil, Harry. Ale je pozdě. Pro mě už je pozdě. A ty to moc dobře víš." Draco slabě zakroutil hlavou.

„Chci s tebou být, dokud můžu. Prosím, dovol mi to. Smím zůstat s tebou?"

„Byl bych šťastný, kdybych tě tu opět měl, ale... tebe to zničí, Harry."

„Ničí mě celý můj život. A posledních pár měsíců obzvlášť. Prosím, Draco. Dovol mi zůstat. Chci to tak." Lehká zoufalost se začala vkrádat do Harryho hlasu. „A především chci, abys byl šťastný. A já potom budu šťastný taky."

„Máš rodinu, Harry," snažil se blonďák argumentovat.

„Ne, oprava Draco, já mám ženu, nikoliv rodinu. A jsem ochotný se jí vzdát pro to, abych mohl být s tebou. Kdybych nebyl hlupák, žádnou ženu bych ani neměl a nepromrhal bych v její přítomnosti tolik dní, které jsem mohl trávit s tebou."

„Harry, sám moc dobře víš, že i kdybys to neudělal, tak bychom spolu být nemohli. Nebo aspoň ne tolik, co bychom chtěli. Naši to přijali až tehdy, kdy se dozvěděli pravdu o mém zdravotním stavu. Od té doby se hodně změnili. Přinejmenším své názory na moji samostatnost. Nyní mají tendenci se míchat do jiných věcí než předtím."

„Rozhodnutí je na tobě, Draco. Budeš-li si přát, abych zůstal, zůstanu. Budeš-li chtít, abych odešel, odejdu a už se nevrátím, slibuju. Je to jen tvoje volba. A já ji budu respektovat, ať už bude jakákoliv."

Draco se zahleděl Harrymu do očí. „Nedokázal bych žít s pocitem, že se mnou budeš jen pár minut či hodin denně. Tohle by mě... ničilo. Když kývnu, budu chtít všechno."

„Jsem rozhodnutý ti to dát."

„V tom případě tě o to prosím."